Tomáš Petráček, BIBLE A MODERNÍ KRITIKA. Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize

Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2013/3 (Recenze)

Tomáš Petráček, BIBLE A MODERNÍ KRITIKA. Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. Vyšehrad, Praha 2012, 352 str., ISBN 978-80-7429-248-4.

Mladý církevní historik, teolog, docent a vysokoškolský pedagog, ale také duchovní správce královéhradeckých vysokoškoláků Tomáš Petráček vydal monografii, ve které mapuje proces přijetí historickokritické metody do katolické biblistiky a do katolické církve. Čtenář si jistě pamatuje jeho předchozí monografie ke stejnému tématu (Marie-Joseph Lagrange. Bible a historická metoda z r. 2005; Výklad Bible v době (anti-)modernistické krize. Život a dílo Vincenta Zapletala OP v r. 2006) či řadu takto tematicky zaměřených článků v nejrůznějších odborných periodikách (Studia theologica, Salve, Revue biblique) či sbornících. Ve své nové monografii tak do jisté míry shrnuje svá dosavadní bádání, když je ovšem předkládá s mnohými doplněními, nově objevenými fakty i novými závěry.

Publikace je členěna do osmi základních kapitol: I. Úvod (s. 15–28), II. Katolická biblická věda a počátky historickokritické metody (s. 29–82), III. Výklad Bible a učitelský úřad církve (s. 83–107), IV. Odpůrci progresivní exegeze (s. 109–131), V. Příčiny odporu vůči přijetí historickokritické metody (s. 133–170), VI. Následky a dopady zablokované exegeze (s. 171–248), VII. Proces přijetí historickokritické metody v katolické církvi (s. 249–301) a VIII. Závěrečná bilance (s. 303–316). Text je doplněn pečlivě vypracovanými seznamy použitých archivních a tištěných pramenů, tištěných edic pamětí a korespondencí, dokumentů církevního magisteria a jemu poradních orgánů (s. 317–325), soupisem použité literatury (s. 326–335) a užitých zkratek (s. 336), anglickým summary (s. 337–341), užitečným jmenným rejstříkem (s. 343–346) a závěrečným rejstříkem biblických jmen (s. 347).

Pozorný čtenář si všimne, že struktura knihy odpovídá chronologickému sledu vývoje v přiznání kladné hodnoty historickokritické metodě v katolické církvi od druhé poloviny 19. století do počátku třetího tisíciletí. Tento chronologický vývoj je však mistrně sledován na životních příbězích a dílech několika význačných postav biblistiky té doby. Petráček vybral světově známá jména, která hrála prim ve sledovaném vývoji (Franz von Hummelauer, Alfred Loisy, Marie-Joseph Lagrange), k nim ale připojil i jména jejich zásadních odpůrců, a tedy obránců konzervativnější exegeze (Alphonse Delattre, Leopold Fonck). Vedle toho si bedlivě všímal i českých představitelů katolické exegeze dané epochy, kteří rozhodně nebyli ve stínu svých zahraničních kolegů, ba právě naopak (Vincent Zapletal, Alois Musil, Jan Nepomuk Hejčl, Vojtěch Šanda). Všímá si ovšem i dalších postav a jejich rolí v postupném vývoji (Vincent Rose, Paul Dhorme, mons. Umberto Benigni, Jacques Vosté, kard. Tisserant, Jean Guitton, Augustin Bea, z českých pak Jan Merell, Josef Krejčí a Jaromír Tobola). Na základě analýzy jednotlivých exegetických děl uvedených autorů si všímá nejenom jejich exegetických postojů a názorů před počátkem restriktivních opatření církevního magisteria v prvních desetiletích 20. století, ale i posunu jejich postojů po uveřejnění těchto opatření (opuštění oboru biblistky, opuštění kněžství i církve, příklon ke konzervativnějším proudům,...). Zvláště pak upozorňuje i na následky v životních osudech všech hlavních představitelů.

Souběžně se věnuje vývoji církevních dokumentů (nejen) k biblistice, když je chronologicky čtenáři představuje (Providentissimus Deus z r. 1893; Spiritus Paraclitus z r. 1920; Divino afflante Spiritu z r. 1943; Humani generis z r. 1950; Dei verbum z r. 1965; krátce i Bible a christologie z r. 1984; Výklad Bible v církvi z r. 1993; Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli z r. 2001; Bible a morálka z r. 2008). Text je doplněn zajímavými tematickými kapitolami, věnovanými např. mapování přístupu jezuitského řádu k exegetické otázce, vzniku Papežského biblického institutu a jeho vývoji, poctivému zhodnocení síly a slabosti konzervativních odpůrců moderní exegeze (s. 109–125) či problematice přijetí dějinnosti do teologie a široké problematice inspirace a pravdivosti Bible (s. 133–170). Velice povedenou závěrečnou bilancí pak autor shrnuje v podstatě všechny své předchozí závěry a na malém prostoru předloží vše hlavní do účelné syntézy (s. 303–316).

Představme si zajímavé úseky Petráčkovy monografie. Autorovi se poměrně jasně podařilo vystihnout základní etapy katolické biblistiky mezi lety 1840–1993:

„Od 40. do 70. let 19. století prožívají katoličtí teologové a exegeti šok z dynamického rozvoje společenských a přírodních věd, kdy jsou konfrontováni s jejich výsledky. V 80. letech si celá řada představitelů církevních intelektuálních elit tento stav uvědomuje a přiznává hrozivé zaostávání katolické exegeze, a to především v porovnání s rozvojem exegeze protestantské a racionalistické (…) Období let 1890–1903 vyznačuje vědomá a usilovná snaha toto zpoždění dohnat a vybudovat moderní vědeckou katolickou biblistiku. Změna na papežském stolci přinesla mezi lety 1903 a 1914 radikální změnu a část katolických exegetů musela biblistiku opustit, nebo dokonce hledala řešení v odchodu z církve. Období 1914–1943 lze označit za fázi stagnace, kdy společenství katolických exegetů čekalo na změnu přístupu římského magisteria, kterého se dočkalo až v podobě encykliky Divino afflante Spiritu. Represe na teologických fakultách a v seminářích odradily nové a talentované zájemce o exegezi, většina profesorů žila v bolestném konfliktu mezi svým badatelským přesvědčením a požadavky církevních úřadů na předkládanou výuku. Zásluhy první generace katolických progresivních biblistů jsou četné. Tito badatelé jako první odložili neúčinný apologetický postoj, stejně jako neblahou,blaženou‘ nevědomost a přijali výzvu moderní vědy a protestantské a racionalistické exegeze. Přitom dokázali pokřtít moderního kritického ducha a,kritikou kritiky‘ ukázali jeho limity a závislost na filosofických předpokladech. Zároveň však také objevili obrovský potenciál nových vědeckých metod ve službě poznání pravdy. Jejich dílo nese pečeť své doby se svými limity. Někdy jsou možnostmi historické metody a konceptem vývoje až příliš opojeni, jindy argumentují nepřesně a nejasně zřejmě v důsledku rychlosti své produkce a také ve snaze hledat nové cesty a přesvědčivé odpovědi. Kdyby jim bylo dopřáno více času než pouhá jedna dekáda, jistě by se jejich závěry zpřesnily a prohloubily. Nelze zapomenout, že se skutečně jednalo o generaci průkopníků a zakladatelů, kteří museli čelit mnohostranným výzvám a potížím. Zásluhou generace jejich žáků bylo přenesení ducha moderní exegeze k další generaci a připravení půdy pro zásadní změnu, a to v nesnadných podmínkách, způsobem, jenž byl v církevním prostředí vzhledem k nerespektování pokynů Papežské biblické komise v zásadě ilegální. Encyklika Divino afflante Spiritu z 30. září 1943 představuje skutečnou magnu chartu moderní katolické biblistiky a rehabilitaci historické metody a jejích protagonistů. Skoro přesně čtyřicet let po publikaci Lagrangeovy knihy přijala církev myšlenky o nutnosti rozlišovat v Písmu literární žánry (genera litteraria) a používat historickokritickou metodu (…) Přesto ještě těsně před II. vatikánským koncilem byl ze strany některých kuriálních úředníků učiněn pokus o návrat před tuto encykliku a ani konstituce Dei verbum se nerodila nikterak snadno. Ještě roku 1997 konstatuje Pierre Gilbert, že katolický svět je stále daleko od plného uznání historickokritické a dalších moderních metod exegeze a jejich výsledků. Jedním z prostředků, jak tuto situaci změnit, představuje instrukce Výklad Bible v církvi z roku 1993, který označuje tuto metodu nejen jako oprávněnou, ale dokonce nezbytnou.“ (s. 303–304)

Tomáš Petráček se také směle pouští do bourání starých stereotypních formulací, když např. odmítá zažité rozlišení:

„Alternativou k liberálnímu modernismu, agnosticismu či relativismu není fundamentalismus a antimodernismus. To je zcela falešná dichotomie, jejíž nepravdivost prokázal právě čas. Další osudy katolické exegeze v pokoncilní době ukázaly, že Lagrange, Zapletal a další biblisté měli pravdu, když soudili, že zákazy nic nespraví a že až na nějaké výstřelky se katolická exegeze dokáže regulovat sama.“ (s. 305)

V další obraně progresivně smýšlejících biblistů té doby dodává:

„Zatímco řada ,modernistů‘ je obviňována z neblahého přilnutí k moderním hodnotám, ve skutečnosti lidé jako Lagrange či Zapletal jednají autenticky tomášovsky. Hledají totiž rozumové zdůvodnění víry a snaží se najít způsob, jak použít moderní nástroje myšlení ve službě církvi a jejího hlásání pravdy. Ne náhodou se proto odkazují na Tomáše Akvinského, který ve své době musel čelit nepochopení a posmrtně dokonce odsouzení za svoji geniální syntézu aristotelské filosofie a autenticky křesťanského myšlení ve filosofii a teologii. Stejně jako většina současníků mohl i sv. Tomáš jednoduše označit Aristotelovu filosofii za netradiční a nebezpečnou a odmítnout ji. Nebo ji mohl skutečně poznat a to dobré z ní využít ve službě pravdě. Také program návratu k autentické tradici, ke studiu Písma svatého v jeho původních jazycích a v původním kontextu, snaha poznávat starověké a středověké autory teologické a duchovní literatury je mnohem ,tradičnější‘ než tradicionalistické lpění a dogmatizování,mělké‘ tradice sahající pouze do 18.–19. století, přinejlepším do 16. století, které ignoruje například fakt, jakým přelomem a revolučním zlomem v životě církve právě tridentský sněm ve své době byl.“ (s. 306)

Petráček sice vychází ze studia integrismu prvních dekád 20. století, ale v mnohém jsou to slova, která platí i pro charakteristiku dnešních příznivců tradicionalistických směrů, kterých – světe div se – stále přibývá:

„Integristé jsou popravdě mnohem spíše lidmi novověku a nominalistického myšlení než modernisté, a to ve dvou směrech. Ve svých spisech a dokonce v církevních dokumentech, jako jsou dekrety Papežské biblické komise, nejen ignorují, ale klidně prostě popřou vědeckou evidenci (byť jde o korigovatelné a vyvíjející se poznání). Nejenže jsou ochotni vyřadit rozum a odmítnou vědecké výsledky postavené na poctivém bádání, ale co hůře, své postoje autoritativně a s mocenským přístupem vnucují celé církvi (…) Díky výzkumu posledních desetiletí je dobře zdokumentováno, že integristé v boji proti údajným i skutečným modernistům bez váhání používají všechny metody, které jsou často velmi problematické: anonymní udání, falešná udání, špionáž, otevírání dopisů, organizování štvavých kampaní v tisku. Oblíbenou taktikou jsou obvinění modernistů z praktik, které jsou ve skutečnosti mnohem bližší integristům. Dnes již bezpečně víme, že žádné modernistické hnutí ani jeho centrála neexistovaly, o žádné organizaci nelze mluvit. Naopak integristé mají dobře organizované struktury, krycí jména, pravidelné konspirační schůzky, dopředu plánují své akce, určují cíle a stále hledají další možnosti své činnosti.“ (s. 307) A dále: „Ačkoliv se integristé ohánějí pravdou a vírou, skutečný étos pravdy, ochotu hledat ji a riskovat při tom nejen svoji dráhu, ale také svoji víru najdeme spíše u modernizujících autorů. Právě u nich lze spatřit autentický postoj biblické víry, odvahu abrahamovsky vyjít do neznáma, spolehnout se na Boží přísliby, na Boží vedení. Kdo skutečně věří v Boha, nesnaží se stále církev,zachraňovat‘ svými lidskými silami, natož pomocí velmi nečistých, problematických metod.“ (s. 308)

V další pasáži velice dobře rozlišuje a odmítá staré klišé:

„Jak už jsme naznačili na začátku, nejde zde ani o spor inteligentních, otevřených badatelů s konzervativní římskou kurií, hierarchií a hloupějšími kolegy z řad biblistů či teologů. Mezi integristickými kardinály byli velmi inteligentní lidé a rovněž lidé jako Benigni, kteří uměli pracovat s vědeckou důkladností a systematičností. Integristický postoj rozhodně nelze vysvětlit deficitem inteligence. Jeho příčiny leží ve vyhraněné koncepci církve a ve vidění světa jako místa rejů sil židozednářské inspirace, církvi nepřátelských. U většiny z nich vidíme úzkost ze světa při pohledu na církev, která ztrácí vliv na veřejnost, postupně ztrácí vnitřně odcizené dělníky, inteligenci a svět obchodu a politiky. Nápravu viděli v obnovení idealizovaného středověkého souladu mezi církví, státem a společností.“ (s. 309)

Takováto idealistická řešení dobových problémů byla cizí těm autorům, kteří byli považováni za představitele modernismu. Petráček podtrhuje právě jejich často mnohem tradičnější řešení soudobých problémů:

„Rovněž modernizující autoři viděli tento proces sekularizace společnosti a bolestně pociťovali především masivní odchod vzdělaných elit z církve. Řešení však spatřovali v něčem jiném – pokud měla v evropských dějinách církev takový vliv, pak tomu bylo díky tomu, že církev tyto dějiny aktivně utvářela, vstupovala do nich, vnášela do společnosti témata a nabízela skutečná řešení dobových problémů. Když církev tuto schopnost ztrácí a ocitá se na okraji společnosti – na tomto konstatování by se,modernisté‘ s integristy shodli –, není řešením návrat ke kdysi osvědčeným řešením, přístupům a mentálním strukturám. Nelze celou společnost donutit k návratu k náboženství tím, že se restauruje nějaký monarchický, autoritativní režim, který si morální a náboženský život bude vynucovat silou. Pro církev se tak otevírá následující perspektiva: buď začne znovu své současníky inspirovat, nebo na procesu sekularizace nelze nic změnit. Recyklovat novou silou řešení, která už sto padesát let nefungují? Jaký to má smysl? Autoři, které jsme představili, se proto chtěli i za cenu rizik a omylů pustit do hledání nových řešení, stejně jako to kdysi udělali takoví novátoři jako František z Assisi nebo Tomáš Akvinský. Náboženský život a zbožnost spatřujeme na obou stranách. Nešlo tedy o zápas mezi nevírou či ateismem na straně jedné a tradiční vírou církve na straně druhé. Byl to zápas o charakter církve, o její další vývoj a směřování.“ (s. 309)

Zdá se, že toto jsou klíčové závěry předkládané monografie.

Podobně výstižných formulací je v Petráčkově knize celá řada. Mistrovské srovnání několika osobností a jejich děl je pro českého čtenáře obrovským obohacením, zvláště když si uvědomíme, že k autorem představované problematice se současná generace českých biblistů vyjadřuje jen sporadicky. Dostáváme tak do rukou důležitou monografii, která zaplňuje další z mezer v dosud česky nezpracované teologické oblasti. Pro samotnou českou biblistiku pak odkrývá např. zajímavý oborový vývoj u Vojtěcha Šandy (od progresivní biblistiky přes dogmatiku až ke konzervativní biblistice) či Aloise Musila, jako i příkladnou nebojácnost Vincenta Zapletala či základní fakta o zapomenutém, leč velmi erudovaném biblistovi Jaromíru Tobolovi.

Tomáš Petráček jako kněz se rozhodně nebojí o minulých poměrech v církvi hovořit velice otevřeně, nebojí se říkat pravdu bez zbytečných vytáček a kompromisů, bez všech zástěr, milosrdných lží či ideologických překroucení. Jasně pojmenovává nešvary, když je i poctivě dokládá, a dobře rozlišuje klady a zápory obou stran sporů. Pokud dokážeme zdravě kritizovat (zvláště to platí v sebe-kritice), pak nejsme ideologicky zaslepení, a proto jsme zcela svobodní. Právě tím Tomáš Petráček učí své čtenáře tomu, že říkat pravdu ohledně církve je pravý způsob výuky svobody. Protože ti, kteří se bojí, nejsou svobodní, a to tím více, čím více se bojí pravdy. „Pravda se totiž nemá čeho bát,“ jak říkal Lagrange. Svatý Pavel pak psal, že „veritas liberabit vos“. Jestliže tedy bude Tomáš Petráček opět napadán z modernistických tendencí, které vedou ve svém důsledku mimo církev, pak nám nezbývá než na jeho obranu užít poslední věty z předkládané monografie, kterou zcela nepopiratelně i jako kněz sám žije: „Přes lidskou slabost a chyby je církev natrvalo pravým místem k výkladu Bible v plném a pravdivém smyslu.“ (s. 316)