Být členem v obci Ježíše Krista. Novozákonní perspektivy k otázce členství v církvi

Autor: Konrad Huber - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2013/1 (Články)

Theologisch-praktische Quartalschrift, 1/2008.

Nový zákon není zákoníkem, jeho spisy neposkytují žádné církevní stanovy s kodifikovanými normami k otázkám příslušnosti a vyloučení. Mnohotvárné jsou už jeho teologické koncepce a představy o obci a církvi; rozdílně a divergentně, částečně dokonce konkurenčně, se v Novém zákoně představuje konkrétní podoba, sebepojetí a konstrukce identity jednotlivých obcí; v prvotním křesťanství probíhá jejich vývoj mimořádně dynamicky.1 Stejně komplexně se představuje též otázka příslušnosti. Novozákonní texty, jakožto svědectví Ježíšova hnutí na zemi, křesťanského společenství víry v prvním století a svědectví o něm, však k tomu zaujímají stanoviska – ať už výslovně, nebo implicitně. Je ovšem přitom třeba dbát na napětí mezi formulovaným nárokem a žitou realitou, mezi obecně platnou, nadčasovou normativitou a kontextovým, vždy historicky podmíněným umístěním.2

1 Srov. K tomu povšechně J. ROLOFF, Die Kirche im Neuen Testament (GNT 10), Göttingen 1993; W. KIRCHSCHLÄGER, Die Entwicklung von Kirche und Kirchenstruktur zur neutestamentlichen Zeit, ANRW II.26.2 (1995), s. 1277–1356; T. SÖDING, Blick zurück nach vorn. Bilder lebendiger Gemeinden im Neuen Testament, Freiburg i. Br. 1997.

2 Srov. S. SCHOLZ, Christliche Identität im Plural. Ein neutestamentlicher Vergleich gemeindlicher Selbstverständnisse, in: A. DEEG – S. HEUSER – A. MANZESCHKE (Hg.), Identität. Biblische und theologische Erkundungen (BTSP 30), Göttingen 2007, s. 66–94, který zdůrazňuje pluralitu a divergenci a též „konstrukcionistický charakter“ (93) novozákonních pojetí identity společenství.

Boží království a Boží lid

Ve středu Ježíšova poslání, jeho hlásání a působení stojí poselství o blížícím se Božím království (Mt 1,15). Při veškerém soustředění na Boha, na jeho neomezené božství a spásnou náklonnost k lidem obsahuje toto poselství též hluboce společenský moment, elementární církevní dimenzi. Do Božího království neoddělitelně patří Boží lid, společenství všech, kdo jsou spojeni ve vyznání jediného Boha a v důvěrné jistotě jeho životodárné věrnosti Smlouvě.3

3 Srov. K tomu T. SÖDING, Jesus und die Kirche. Was sagt das Neue Testament?, Freiburg i. Br. 2007, zvl. s. 54–88.

Nejsou to jen dynamická blízkost a naléhavá bezprostřednost, které činí řeč o Boží basileia v Ježíšových ústech něčím novým a jedinečným; charakteristické v Ježíšově hlásání a zachytitelné a uskutečněné v jeho působení je zvláště její zásadní otevřenost, všeobsáhlý horizont a integrační potenciál. Přes všechny sociální rozdíly, společenské bariéry a kulticky rituální zábrany je poselství o Božím království, a tím i Ježíšovo poslání, zaměřeno v univerzálním smyslu na eschatologické shromáždění, obnovení a nové založení jednoho Božího lidu. Neméně významná je přitom zpětná vazba jeho poselství spásy na samotného hlasatele Ježíše, hluboce vnitřní vztaženost na jeho osobu. Každá konkretizace a realizace Božího království má – přinejmenším ideálně – ve svém sebepojetí jako společenství a obec rys natolik univerzální, ke všem lidem stejně principiálně a nevyhnutelně otevřený, jako moment hlubokého vztahu k Ježíši, resp. ke Kristu. Tak může Pavel tvrdit o Božím lidu křesťanů, že zde „není Žid nebo Řek, otrok nebo člověk svobodný, muž nebo žena“, a zároveň vyostřit tento neohraničený pohled na rozhodující: „vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu“ (Gal 3,28; srov. Kol 3,11).

Ježíš spojuje své poselství o Království – názorně to ukazuje programově zhuštěný výrok u Mk1,15 (par. Mt 4,17) – s výzvou k obrácení, ke změně smýšlení a s požadavkem víry. I když též platí, že příslib Božího království to teprve umožňuje, je bezpodmínečná ochota k obrácení a víře u oslovených lidí, spolu s jejich odpovědí, neomezeným zaměřením na Boží království, formulována jako základní kritérium příslušnosti k Ježíšem nově konstituovanému Božímu lidu. Patřit sem může jen ten, kdo si dá Ježíšem přislíbit Boží vůli ke spáse a nechá se povolat k obrácení a víře.

Společenství následování Ježíše

Ve znamení blížícího se Božího království zakládá Ježíš společenství učedníků a od počátku svého veřejného vystoupení volá lidi k následování. Na každém kroku je zřejmé, že je pro něj zvláštním způsobem významná mnohotvárná skupina učedníků a učednic, resp. otázka příslušnosti k ní, ve všech fasetách a rozdílných formách. Obrácení a víra se ukazují a konkretizují v následování.

Následování tak znamená společenství života a cesty s Ježíšem, a v posledním důsledku i společenství osudu s ním. Všechno je přitom vztaženo na Ježíšovu osobu a má v ní svůj počátek a základ. Přijetí do společenství učedníků a učednic je zcela vázáno na Ježíšův vyvolující příklon (srov. Jan 15,16), trvání tohoto společenství a setrvání v něm předpokládá bezpodmínečné zaměření na Ježíše a úzkou osobní vazbu s ním. To, co nazývá Markovo evangelium slovy „být s ním“ (Mk 3,14) a následovat ho, „jít za ním“ (Mk 1,17; též 8,33), opisuje Janovo evangelium, ale též apoštol Pavel, přímo mystickou řečí – jako být a zůstávat „v Ježíši“ (např. Jan 15,4-7; srov. 1Jan), resp. „v Kristu“ (např. 1Kor 1,30; Fil 3,9), jako účast na jeho životní existenci. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce, neboť beze mne nemůžete činit nic,“ říká Ježíš u Jana v podobenství o vinném kmeni (Jan 15,5). Opačně se pak dá říci, že na tom, co konají, na jejich „plodech“ (srov. Mt 7,20), je možno vidět jejich přináležitost ke „kmeni“ Ježíšovi.

Následování Ježíše a učednictví se podle toho prokazuje na životním postoji orientovaném na Ježíše, na vzájemném styku a na chování k druhým lidem, i když nepatří do vlastních řad. Evangelia opakují příslušná znamení a kritéria řádně žitého následování. Hovoří o zřeknutí se moci a panování, o vzájemné službě, o bratrské lásce a úctě, o pokojnosti a ochotě odpouštět, o zřeknutí se majetku a ochotě dělit se, o vzájemné odpovědnosti a ohleduplnosti; vyzývají k solidaritě s chudými a znevýhodněnými, k upřímnosti, milosrdnosti, ochotě pomáhat a ke zřeknutí se násilí. Nedbání těchto principů ohrožuje nakonec společenství s Ježíšem, příslušnost k němu, a tím i k okruhu jeho učedníků.

Když v evangeliích mluví pozemský Ježíš o učednictví a následování jako o rozhodném kráčení jeho vlastní cestou, pak to neznamená, jakoby v nostalgickém pohledu zpět, požadavky na lidi v předvelikonočním společenství kolem Ježíše, nýbrž se oslovují prvotní křesťanské obce vzhledem k postoji a jednání každého jednotlivého křesťana a křesťanky. Trvale platná etická měřítka osobního utváření života a chování k bližním – ať už uvnitř obce či navenek – jsou tak formulována jako charakterizující znaky a poznávací znamení těchto obcí ve smyslu „kontrastní společnosti“,4 jako měřítka, jejichž základním vztažným bodem je Ježíš sám a jejichž základním parametrem není nic jiného než příkaz lásky (Jan 13,34n).5 „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.“ (1Jan 2,6)

4 Srov. G. LOHFINK, Wie hat Jesus Gemeinde gewollt? Zur gesellschaftlichen Dimension des christlichen Glaubens, Freiburg i. Br. 71987.

5 Zatímco janovská koncepce postuluje primát lásky jako exkluzivně vztažený ke skupině, Matoušovo evangelium zbavuje přikázání lásky všech omezení a mluví i o lásce k nepřátelům (Mt 5,44; srov. Lk 6,35). Srov. k tomu též T. SÖDING, Jesus, s. 194–213.

Patří sem i ochota vydržet ve společenství cesty s Ježíšem až do důsledků – i s nasazením vlastního života jít cestou následování, i následování kříže. Právě zde vidí evangelia rozhodující kritéria pro ty, kdo se chtějí vydat následovat Ježíše. Ježíš hovoří důrazně o tom, že kdo chce jít za ním, kdo chce být jeho učedníkem, musí zapřít sám sebe, vzít na sebe svůj kříž a tak jej následovat (Mk 8,34; Mt 16,24; Lk 9,23; 14,27; srov. např. 1Petr 4,16).

Boží rodina

Při veškerém zaměření společenství následovníků na osobu Ježíše a jeho slovo (srov. Jan 8,31) se neztrácí ze zřetele Ježíšova teocentričnost. Úsek Markova evangelia 3,31-35 zvláště dobře ukazuje vzájemnou provázanost obou momentů. Jako často i jinde, užívá se zde metafora rodiny, aby se pojmenovalo Ježíšovo společenství a popsala jeho podstata. Velké množství lidí, které se shromáždilo v domě kolem Ježíše, aby slyšelo jeho slovo, je pro něj „bratrem, sestrou i matkou“, je novou, pravou rodinou, sjednocenou pod jedním „otcem“, Bohem. Rozhodujícím kritériem pro příslušnost k Ježíšově rodině je plnit Boží vůli (Mk 4,35). Pouze na tom záleží, chce-li člověk – obrazně řečeno – patřit k těm „uvnitř“ a být přijat do onoho rodinného kruhu, jehož synonymem je Bohu patřící dětství ve společenství s Ježíšem.

Celá Markova scéna je ve své cílené typizaci zřetelně transparentní pro odpovídající (ideální) obraz církevní obce a církve: (domácí) společenství, jehož středem je Ježíš Kristus a jehož cílem je plnit Ježíšem zprostředkovanou Boží vůli, a tak se stát Boží „rodinou“. „Kdo se shromažďuje kolem Ježíše, je odkázán na vůli Boží, kdo chce plnit Boží vůli, je odkázán na učitele Ježíše.“6

6 T. SÖDING, Jesus, s. 108; povšechně k tomu s. 105–109.

U Boží rodiny je však její existence a podoba vždy zpětně vázána na Boha. Obec a církev za sebe nevděčí vlastní iniciativě, nýbrž vyvolení Bohem (srov. 1Kor 1,26n; Ef 1,4). Analogicky k Božímu lidu je Bohem konstituovaná obec, Bohem povolaná, shromážděná ekklésia, krystalizačním bodem nově shromažďovaného Božího lidu. Tak mluví Pavel vždy o „obci Boží“, resp. „obci v Bohu a Ježíši Kristu“, když adresuje své listy na konkrétní místní křesťanské obce. A Lukášovy Skutky apoštolů, které připisují růst společenství od počátku Pánu (Sk 2,47), resp. působení a přispění Ducha Svatého (Sk 2; 9,31), konstatují ještě zřetelněji ve Sk 20,28, že je to Bůh sám, který si krví svého Syna získal svou církev.

Víra a křest

Křesťanská obec jako sociologicky určená veličina je především ve svých počátcích definována svým charakterem události, instituční moment zůstává naproti tomu zřetelně v pozadí a překryt. Pavel sice může oslovit konkrétní společenství křesťanů na jednom místě jako „obec“ a razit pro ni v sobě uzavřený obraz jednoho těla, zároveň však lze ukázat, že v jeho pojetí získává existence obce odpovídající podobu teprve v konání. Také se zpočátku nemluví o obci, resp. církvi, v univerzálním smyslu, jako o celkové církvi, nýbrž ve smyslu individuálního místního shromáždění. Teprve v dalším vývoji se silněji uplatňují institucionální a univerzalistické rysy.7 Podobně vícevrstvě pak vypadají výroky o otázce příslušnosti.

7 Srov. J. ROLOFF, Kirche, s. 83–85; J. HAINZ, Gemeinde, Gemeinschaft, Kirche, in: J. HAINZ – A. SAND (Hg.), Münchener theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, Düsseldorf 1997, s. 156–159, zvl. 157n.

Jako základní znaky identity a příslušnosti je třeba jmenovat především víru a křest. Víra a křest zakládají spásnou příslušnost ke Kristu, jež nalézá svou konkrétní sociální podobu v Kristově obci: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“ (Mk 16,16; srov. Sk 2,41; Gal 3,26n) Je-li víra v Ježíše Krista podle Pavlova pojetí onou nezbytnou a zároveň jedinou možnou dispozicí se strany člověka – a to jak Židů, tak pohanů – k získání podílu na zachraňující, ospravedlňující a spásné Boží iniciativě a tím i Božím synovství, je křest viditelným znamením (smlouvy) a potvrzením přijetí a zahrnutí do božského spásného jednání v Kristu a do tím se konstituujícího společenství.

Vírou a křtem vstupuje člověk do křesťanské obce a stává se její částí. Ve Skutcích apoštolů, když se mluví o přijetí křesťanského poselství,8 je vždy zmíněn křest jako konkrétní akt iniciace (Sk 2,38.41; 8,12.36-39; 9,18 aj.). A protože Pavel přičítá křtu hluboký soteriologický význam (Řím 6,3-11), platí pro něj, že bez křtu nelze být křesťanem.9 Zde i tam se křest koná „ve jménu Ježíše Krista“ a „na jméno Ježíšovo“ (Sk 2,38; 1Kor 1,13-15; 6,11): má tedy v Ježíši Kristu svou zakládající autoritu a trvalý referenční bod. Křest, který byl v prvotním křesťanství zřejmě již od počátku zcela samozřejmě praktikován, se tak ukazuje přímo jako „povelikonoční odpověď na Ježíšovo volání do společenství učedníků“, jako „jeho prodloužení a přetvoření (...) v nových podmínkách povelikonoční situace“.10

8 Často též označované jako „obrácení“ (Sk 2,38; 3,19; 5,31; 11,18; 13,24; 20,21; 26,20; srov. Lk 24,47; Řím 2,4; Žid 6,1; 2Petr 3,9).

9 Srov. H. GIESEN, Täufe, Tauchbad, in: J. HAINZ – A. SAND, c.d., s. 350 – 352, zde 351n.

10 J. ROLOFF, Kirche, s. 316.

Večeře Páně

Ke konstitutivním znamením příslušnosti ke křesťanskému společenství patří rovněž od začátku a zcela ústředně účast na slavení Večeře Páně v rámci bohoslužebného shromáždění. Charakterizuje sebeurčení jeruzalémské prvotní obce (Sk 2,42.46),11 stejně jako domácích obcí Pavlových (1Kor 11,17n). V ní se jako v ohnisku soustřeďuje, co znamená obec, resp. nový Boží lid, v přislíbení a nároku Ježíše Krista. Její síla identity, zakládající společenství, nezakládá pouze vytvoření specifické skupinové identity na sociologické rovině,12 nýbrž trvale udržuje myšlenku založení a vědomí nedisponovatelnosti, definitivní odkázanosti na Krista a na Boha.

11 Shrnutí Sk 2,42-47, které popisuje jeruzalémské apoštolské společenství jako ideální obraz křesťanské pospolitosti vůbec, vypočítává jako základní konstitutivní prvky života ve společenství vedle lámání chleba též učení apoštolů, pospolitost a modlitby (srov. Sk 1,14; 4,32-35; 5,12-16). Srov. k tomu L. OBERLINNER, Das Ideal der christlichen Gemeinde nach der Apostelgeschichte, in: A. VÖGTLE – L. OBERLINNER, Anpassung oder Widerspruch. Von der apostolischen zur nachapostolischen Kirche, Freiburg i. Br. 1992, s. 40–65, 144–147.

12 Srov. M. EBNER (Hg.), Herrenmahl und Gruppenidentität (QD 221), Freiburg i. Br. 2007.

Pro apoštola Pavla se křesťanská obec, ono tajemné „tělo Kristovo“, složené z mnoha jednotlivých a nutně různých údů a existující působením jednoho božského Ducha (1Kor 12,12n), realizuje vlastně teprve shromážděním věřících a slavením Večeře Páně. Podle 1Kor 10,16n kalich požehnání a lámaný chléb, na němž mají křesťané při Večeři Páně podíl, nezakládají pouze individuální osobní společenství s Kristem, nýbrž spojují všechny do společenství jednoho „těla Kristova“.13 Již zmíněný charakter události se v tom jeví též jako určující. Společenství obce, vyjádřené v ideálním obrazu těla, v němž se plnost darů milosti uspořádaně stává plodnou ke vzájemnému prospěchu (1Kor 11-14), se prokazuje jako plod Večeře Páně. Správné slavení působí účast na tomto společenství a opakování slavnosti je příslušně obnovuje (srov. 1Kor 11,24n). Špatné chování v kontextu slavení Večeře Páně (např. nedostatkem vzájemných ohledů) obec ohrožuje – pro jednotlivce jeho příslušnost k obci, pro celek jeho jednotu a existenci. Dobře se utvářející obec se vůbec nejeví jako exkluzivní veličina: obraz těla je principiálně otevřený pro přijetí nových „údů“ a bohoslužebné shromáždění se už předem pro Pavla nejeví jako omezené pouze pro věřící (srov. 1Kor 14,23n).

13 Srov. J. HAINZ, Gemeinde, s. 157.

Ortodoxie a ortopraxe

Otázka identity obce a příslušnosti ke skupině dostává relevanci a odpovídající brizanci v diskusi o pravosti víry, o „ortodoxii“. Ani zde nestojí v popředí obec a církev, nýbrž nejprve a především ústřední christologická a soteriologická vyznání, která je zakládají. Následně a v úzkém spojení s ústředními obsahy víry se pak jedná o otázky správného způsobu života, odpovídajícího víře, čili o konkrétní etickou praxi (ortopraxe). Tato jednota víry a etiky proniká celý Nový zákon.

Pro apoštola Pavla jsou obsah víry soustředěný na osobu a postavení Ježíše Krista a Boží čin záchrany v události kříže a jejich vyznání rozhodující nejen pro vyznání křesťanství, nýbrž daleko víc a zcela základně pro účast člověka na záchraně a spáse: „když ústy vyznáš: Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10,9). Když se pak v dopisech zabývá poučováním o životní praxi křesťanů, kterou vyžaduje a musí vyžadovat víra a její vyznání, pak se mu konkrétně jedná o obec a otázku příslušnosti k ní. Opakovaně se vyskytují v tzv. katalozích neřestí u Pavla (a nejen u něj) skupiny lidí, jejichž negativní jednání vylučuje ze společenství a vyžaduje přerušení jakéhokoli styku s nimi (např. 1Kor 5,11; srov. 1Kor 6,9 aj.). Smilníci a pachatelé nepravostí mají být „vyloučeni z vašeho středu“ (1Kor 5,2.13), nebo v ostřejší formulaci: mají být „předáni Satanovi“ (1Kor 5,5; 1Tim 1,20),14 i když v eschatologické perspektivě zůstává možnost jejich záchrany (1Kor 5,5).15

14 Je-li v 1Tim 1,20 řeč o rouhání, je tím zároveň dotčena i ortodoxie.

15 K 1Kor 5 srov. K. M. SCHMIDT, Identitätswahrung durch Ausgrenzung. Exkommunikation und Reintegration am Beispiel der korinthischen Gemeinde, in: B. ACKLIN ZIMMERMANN – B. SCHMITZ, An der Grenze. Theologische Erkundungen zum Bösen, Frankfurt a. M. 2007, s. 43–67.

Janovská korespondence rovněž odráží konflikt a krizi uvnitř obce, resp. svazku obcí, a nutnost jasného vymezení jak na základě správného vyznání Krista (např. 1Jan 2,22; 4,2.15; 5,1.5; 2Jan 7), tak na tom založeného etického chování. Tento konflikt o pravověrnost a o křesťanský způsob života je veden v ostré polemice. Bývalá příslušnost k obci u těch, kdo jsou teď označeni za bludaře, je nyní zcela popřena. Na konci stojí jasné odmítnutí přijetí a pohostinství (2Jan), přičemž se stejně jedná jak s těmi, kdo jednají podle pisatele listu tak, že brání žít „v Kristově nauce“, a tím „v pravdě“, tak i s těmi, kdo je přesto chtějí přijímat – i ti mají být z obce vyloučeni (3Jan 10).

Když Judův list v boji proti heretikům z vlastních řad, kteří ničí jednotu (Juda 19), odkazuje své adresáty k předané víře a připisuje jí odpovídající význam, pak tím slouží rovněž zajištění identity křesťanské obce. Také zde je v ohnisku útoku to, že „zapírají Ježíše Krista“ (4), jejich nedostatek ortodoxie; zdá se však, že bohoslužebné společenství dává skupinám protivníků přesto účast na „hostině lásky“ – což autor ostře odsuzuje (12).

Podobně to vypadá v pastorálních listech. Na jedné straně se tam christologicky a soteriologicky bojuje o „zdravou nauku“ a rozhodný postoj ve vymezení se vůči falešným učitelům (srov. 1Tim 2,5n; 2Tim 1,9n; Tit 2,11-14; 3,4-7), přičemž se heretikům přisuzuje morální zkaženost (srov. 1Tim 1,9n; 4,1n; 2Tim 3,2-7; Tit 1,10n), což neplyne jen z typické polemiky proti kacířům. Na druhé straně je třeba zřejmě vycházet z toho, že tito falešní učitelé a jejich příznivci dosud v obcích žijí, takže jednoznačné stanovení hranice mezi „pravou vírou“ a „falešnou naukou“ se nezdá bez dalšího možné.16

16 Srov. L. OBERLINNER, Anpassung oder Widerspruch? Die christliche Gemeinde am Beginn des 2. Jahrhunderts nach den Pastoralbriefen, in: A. VÖGTLE – L. OBERLINNER, c.d., s. 92–114, 149–153; S. SCHOLZ, Identität, s. 85–91.

Janovo Zjevení vidí v poctivém a nekompromisním trvání křesťanů na „Božím slově a Ježíšově svědectví“ (srov. Zj 1,2.9; 6,9; 20,4) a z toho plynoucích skutcích (srov. Zj 2,2.5.19.23; 3,1.2.8.15) rozhodující znaky křesťanské existence a příslušnosti ke společenství s Bohem a Kristem, jak se konkretizuje v královském a kněžském lidu Božím (Zj 1,5n; 5,9n) a eschatologicky se naplní v nebeském Jeruzalémě (Zj 21,1 – 22,5).17 Jan uvádí ve svém vidění do hry i možnost obrácení zesláblých křesťanů (Zj 2-3), což je tematika, která má paralely v synoptické tradici o Ježíšovi ve výrocích o ochotě odpouštět (Mt 5,23n; 18,21n; Lk 17,3n), jakož i u Pavla (2Kor 5,5-11; 7,9n; 12,21; srov. 2Tim 2,25).18 Pro zacházení s hříšníky je u Mt 18,15-20 něco jako procesní pravidlo, v jehož důsledku může nakonec přijít v úvahu i vyloučení z obce; primárně se však zdůrazňuje povinnost k odpuštění hříchů a smíření, a tím k reintegraci.19

17 Srov. K. SCHOLTISSEK, „Mitteilhaber an der Bedrängnis, der Königsherrschaft und der Ausdauer in Jesus“ (Offb 1,9). Partizipatorische Ethik in der Offenbarung des Johannes, in: K. BACKHAUS (Hg.), Theologie als Vision. Studien zur Johannes-Offenbarung (SBS 191), Stuttgart 2001, s. 172–207.

18 Jinak ovšem Žid 6,4-6; srov. 12,17.

19 Srov. T. SÖDING, Jesus, s. 168, 180–182. Vztah k pravomocím Petra a všech učedníků je tematizován v Mt 16,19 a 18,18.

Identita a odstranění hranic

Těchto několik nastíněných příkladů jasně ukazuje na vnitřní souhru mezi vědomým ustanovením identitu zakládajících obsahů a poznávacích znamení a nezbytným vymezením uvnitř i navenek.20 Tento moment je zesílen v pozdní novozákonní době rostoucím zájmem o obec, resp. církev, též jako o institucionální veličinu v závazné sociální podobě.

20 S. SCHOLZ, Identität, s. 92n.

Navzdory nároku jasného a nezaměnitelného profilu jsou obci a církvi ve svědectví Nového zákona trvale přisouzeny základní dynamický charakter a principiálně inkluzivní perspektiva. K jejich podstatným znakům patří otevřenost pro všechny lidi, odpovídající síla vyzařování a rozsáhlé bohatství vztahů – nezřídka už tehdy spíš jako imperativ kriticky fungující pro realitu obce, která za ním zaostává.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|