Papežský institut arabistických studií a islamologie

Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2012/4 (Panoráma)

Chtěli bychom krátce představit jeden z poměrně málo známých papežských institutů, který se na poměrně vysoké odborné úrovni zabývá arabistikou a islamologií,¹ tedy specifickými obory, které se v dnešní době zdají být velmi důležité. Jak ovšem společně uvidíme, institut má za sebou již poměrně dlouhou historii, což sekundárně svědčí o tom, že církev v této oblasti nepodléhá módním vlnám a trendům, nýbrž zodpovědně přistupuje k otázkám, které se jí více či méně esenciálně dotýkají.

Ještě před samotným představením institutu si všimněme jeho názvu, který v latině zní Pontificium Institutum Studiorum Arabicorum et Islamicae,² zkráceně pak PISAI. Do češtiny bychom jej mohli přeložit jako Papežský institut arabistických studií a islamologie. Termín islamologie je v českém překladu užit ve shodě se současným územ arabistů a islamologů, kteří neužívají termín islamistika. Odborník daného oboru by pak byl islamista, což má v současné době značně negativní konotace (fundamentalisticky a militantně zaměřený přívrženec islámu, resp. stoupenec politické ideologie zaštiťující se islámem).

1. Historie institutu

Představme nejprve historii samotného institutu. Základní kořen jeho existence bezesporu tkví v misijním úkolu křesťanů, resp. v zájmu katolické církve o mezináboženský dialog s mimokřesťanskými náboženstvími. Tomuto hlubšímu kořenu se zde nechceme věnovat, pouze na něj odkazujeme.

Vlastní kořen institutu vyrůstá mezi africkými misionáři, tzv. Bílými otci (Missionnaires d’Afrique – Pères Blancs).³ Jednou ze základních intuicí otce zakladatele, kard. Charlese Lavigerieho (1825–1892), týkající se přítomnosti Bílých otců v muslimském světě, bylo otevřít tuto část světa křesťanství. Jakási kvintesence této spirituality se dá shrnout následujícími třemi frázemi: „Vous parlerez la langue des gens; vous mangerez leur nourriture; vous porterez leur habit.“ (Budete mluvit jazykem lidí, ke kterým jste posláni; budete jíst jejich jídlo; budete nosit jejich oblečení.)⁴ Aby otcové mohli dostát prvnímu závazku, bylo třeba se systematicky učit arabskému jazyku. Tuto jazykovou formaci nejprve začínali v Alžírsku. Odsud v roce 1926 pod vedením p. Henriho Marchala M.Afr. přesídlili do Tuniska, k středozemnímu pobřeží, asi 20 km od hlavního města Tunisu, do městečka La Marsa (poblíž starověkého Kartága) na jednu zdejší farmu, kde dne 18. listopadu 1926 vytvořili malou mezinárodní komunitu a zřídili zde tzv. domácí školu. V květnu r. 1928 se pak přesunuli do hlavního města Tunisu a v březnu 1931 přijali oficiální název Institut des Belles Lettres Arabes (IBLA) se sídlem ve čtvrti Medina (později ve čtvrti Manouba).

V následujících letech IBLA zažívala napětí mezi tuniskými nacionálními kruhy toužícími po samostatnosti a francouzskou okupační správou. V tuto dobu IBLA navazovala kontakty i s Vatikánem. Misionářské formační centrum bylo v roce 1960 povýšeno dekretem tehdejší Kongregace pro semináře a univerzity na papežský institut, což se projevilo i v názvu, když bylo přejmenováno na Institut Pontifical d’Études Orientales (IPEO).⁵ V souvislosti s předcházejícím vyhlášením tuniské nezávislosti (r. 1956)⁶ však došlo k oddělení takto nově pojmenovaného institutu IPEO od původního IBLA, který se mezitím stal jednou z velice respektovaných tuniských institucí, když sehrál v 50. letech velice důležitou úlohu v boji o nezávislost. IBLA úspěšně trvá dodnes a je mj. známa stejnojmennou odbornou revuí IBLA, kterou vydává již od r. 1937.⁷

V roce 1964 byl institut IPEO přestěhován přímo do Říma, kde sídlil po tři roky v malé budově na Viale XXX Aprile ve čtvrti Trastevere a byl mu změněn název na Institut Pontifical d’Études Arabes (IPEA), i kvůli tomu, aby se odlišil od Institut Pontifical Oriental (IPO), jehož odborným zájmem byl pouze křesťanský Východ.⁸ Následně IPEA ve svém názvu zreflektovala tu skutečnost, že cílem zdejších studií již není pouze arabsky mluvící svět, ale i svět islámu, což mělo za následek rozšíření názvu na IPEAI (Institut Pontifical d´Études Arabes et d’Islamologie). Dnešní italizovaný oficiální název zní Pontificio Istituto di Studi Arabi e d’Islamistica (PISAI) se sídlem na Viale di Trastevere.

2. Církevněprávní pohled

V roce 1979 byla Janem Pavlem II. vydána Apoštolská konstituce o církevních univerzitách a fakultách Sapientia christiana.⁹ Zde se v článku 84 hovoří o kanonicky zřízených církevních fakultách, které se věnují zvláštním cílům pro potřeby církve.¹⁰ Tyto cíle jsou obecně popsány jako: „a) hlubší probádání některých významnějších disciplín z oboru teologie, práva či filosofie; b) rozvoj jiných vědních oborů, především věd o člověku, které mají těsnější vztah k teologickým disciplínám nebo k evangelizační práci; c) rovněž pěstování literárních děl, která zvláště napomáhají jak lepšímu pochopení křesťanského zjevení, tak účinnějšímu uskutečňování evangelizace; d) konečně důkladnější příprava jak kleriků, tak laiků pro řádné plnění zvláštních úkolů apoštolátu.“¹¹

V následujícím článku (čl. 85) pak konstituce hovoří o tom, že k výše zmíněným cílům byly již dříve zřízeny „fakulty nebo instituty na způsob (ad instar) fakult, které samy o sobě udělují z pověření Apoštolského stolce akademické hodnosti“. Následuje seznam fakult, resp. oborů, které jsou zde vyučovány: křesťanská archeologie; Bible a Starý východ; církevní dějiny; křesťanská a klasická literatura; liturgie; misiologie; posvátná hudba; psychologie; pedagogika; náboženské vědy – religionistika; sociální vědy – sociologie; arabská studia a islamologie;¹² středověká studia – medievalistika; studia východních církví; obojí právo – kanonické i civilní.¹³ Protože se zde PISAI objevil, byl oprávněn udělovat nejenom specializované licenciáty, ale i doktorské tituly.

Ke stejné konstituci byla zároveň Kongregací pro katolickou výchovu publikována tzv. prováděcí nařízení.¹⁴ K výše řečenému je dodáno, že Kongregace pro katolickou výchovu vytvoří a vydá zvláštní předpisy pro uvedené speciální fakulty a instituty s ohledem k jejich nabytým zkušenostem (srov. čl. 63). V následujícím článku se upozorňuje, že k tomuto prováděcímu zařízení je přiložen seznam oblastí nebo oborů církevních studií na zmíněných specializovaných fakultách a institutech. Tento seznam se nachází v tzv. Dodatku č. II. Obory jsou abecedně seřazeny, proto se hned na prvním místě hovoří o arabsko-islámských studiích (studia arabica-islamica), u nichž je uvedeno, že jde o institut „ad instar“ specializované sekce teologické fakulty. Podobnou charakteristiku mají studia křesťanské archeologie, medievalistiky, sakrální hudby a psychologie (ta jako specializovaná sekce filosofické nebo pedagogické fakulty nebo fakulty výchovných věd).

Pokročíme-li do současnosti, musíme zmínit určité, zvláště finanční, problémy, které na PISAI, resp. na jejich zřizovatele, Bílé otce, dolehly. Teprve na základě osobního zájmu papeže Benedikta XVI. byl v roce 2006 předložen Kongregaci pro katolickou výchovu návrh, aby se PISAI dostal pod přímý dohled a ochranu správy Svatého stolce (Amministrazione Patrimonio Sede Apostolica – APSA), čemuž bylo vyhověno a mezi lety 2006–2009 došlo k požadované transformaci. V současné době je tedy PISAI finančně zabezpečen Svatým stolcem. Zároveň platí, že Kongregace pro katolickou výchovu zajišťuje práva ve sféře akademické. Velkým kancléřem PISAI je tedy kard. Zenon Grocholewski, prefekt zmíněné kongregace, vicekancléřem je generální představený Bílých otců, kterým je v současné době P. Richard Kuuia Baawobr M.Afr. Bílým otcům jsou pak dále svěřeny další akademické či manažerské odpovědnosti institutu. Dosavadním ředitelem institutu byl pak P. Miguel Ángel Ayuso Guixot MCCJ z řad misionářů comboniánů, který byl koncem června 2012 jmenován sekretářem Papežské rady pro mezináboženský dialog. Jeho nástupcem v roli ředitele ústavu se stal řádný profesor PISAI, diecézní kněz, který je znám i z několika přednášek z České republiky, Valentino Cottini. PISAI má také několik dalších orgánů – Správní radu, Radu profesorů a vyučujících a Radu institutu.

3. Studium a současnost

Studijní program PISAI je v současné době rozdělen do dvou cyklů (licenciát a doktorát) a tří studijních programů. Podmínkou přijetí k licenciátnímu studiu je získání bakalaureátu teologie, což se v našich podmínkách rovná magisterskému studiu teologie na našich teologických fakultách. Vedle toho je od studenta vyžadována velmi dobrá znalost arabského jazyka. Pro tento prvořadý studijní předpoklad byla roku 1997 dohodnuta spolupráce PISAI s již existujícím Centrem arabských studií v Káhiře (tzv. Dar Comboni),¹⁵ které založili a řídí následovníci svatého Danieleho Comboniho, misionáři comboniáni (Missionarii Comboniani Cordis Iesu).¹⁶ Toto jejich káhirské studijní centrum nabízí dvouletý kurz, v němž se ovšem nezaměřují pouze na zvládnutí aktivní znalosti arabského jazyka, ale i na obsahově související uvedení do muslimské a arabské kultury. Pro studium na PISAI je zde nutné pobýt alespoň jeden studijní rok (doporučeno je zde setrvat dva roky). Vedle této káhirské možnosti je ke studiu na PISAI přijat i ten, kdo alespoň jeden rok pobyl v nějaké arabské zemi a naučil se aktivně i pasivně arabsky. Posluchač se na začátku římského studia podrobí zkouškám z arabského jazyka, podle jejichž výsledku je či není přijat k řádnému studiu.

Přijatý student (ať z Káhiry, či odjinud) pak rovnou vstupuje do druhého ročníku, kde dále prohlubuje své znalosti arabského jazyka. Vedle teoretické přípravy (gramatika, sloh, výslovnost, diktát), jde o četbu islámských i křesťanských textů v arabštině, arabskou konverzaci, ale i četbu novin či náslechy arabského rozhlasu a sledování arabských televizních kanálů. Vedle toho se pochopitelně student věnuje četbě Koránu a prohlubování znalostí v islamologii. V ní se věnuje specializovaným přednáškám z islámských dějin, islámské mystiky, filosofie a teologie, z islámského práva, z islámské tradice (četba a znalost hadíthů), ze současného islámu, ší^citského islámu a zvláště pak z teologických a historických aspektů islámsko-křesťanského dialogu. Přednášky v tomto druhém ročníku probíhají ve francouzštině a angličtině.

Třetí ročník, po kterém student může získat licenciát z arabských věd a islamologie, je věnovaný dalšímu prohlubování dosavadních znalostí. Od studenta se již předpokládá dobrá znalost arabštiny, proto nejsou z arabského jazyka vypsány žádné přednášky. Student se věnuje aktivnímu prohlubování četby textů souvisejících s přednáškami z islamologie, které již plně probíhají v arabštině a věnují se islámské teologii a mystice, arabské literatuře, klasické i soudobé islámské exegezi (tafsír) a četbě hadíthů. Přednášky jsou vypsány také z četby a výkladů historických, právních, filosofických, mystických a apologetických textů různých autorů a různých dob. Jako licenciátní práce je pak vyžadován překlad a komentář asi dvaceti stran arabského textu. Student by tím měl osvědčit dobrou znalost arabského jazyka a schopnost samostatné vědecké práce. Licenciátní práce je závěrem veřejně obhájena, po úspěšném obhájení má student právo nosit uvedený titul. Navazující doktorské studium je otevřeno jen pro ty, kteří dosáhli licenciátu z arabských a islámských věd ohodnoceného minimálně magna cum laude. Toto studium je vypsáno na minimálně tři roky a jeho specifický obsah je vytvořen víceméně individuálně, do jisté míry podobně jako úzus doktorských studijních programů v ČR.

Vedle tohoto řádného studijního cyklu vypisuje PISAI ještě každý rok i úvodní kurzy do arabského jazyka a do islámského náboženství a kultury, které jsou otevřeny široké veřejnosti. Tyto kurzy probíhají po celý akademický rok dva dny v týdnu odpolední výukou a podílejí se na nich téměř všichni profesoři PISAI. Toto uvedení do arabštiny je zacíleno na základní poznání jazyka a začáteční schopnost četby jednoduchých textů, když jsou zvláště akcentovány krátké texty islámu (1. súra Fátiha, hadíth Gabriel,...) a křesťanství (některé novozákonní perikopy, základní modlitby: Otče náš, Zdrávas Maria, Krédo,...). Úvodní kurzy islámu pokrývají v podstatě celou oblast výzkumu islamologie, když se zabývají 25 tematickými okruhy (každému tématu je vyhrazeno v průměru 4–6 hod.). Vedle historických panoramat a Koránu jde o samostatný okruh věnovaný životu proroka Muhammada, sunně, pěti pilířům islámu, islámskému vyznání víry, islámskému právu, teologii a mystice, islámskému reformismu a fundamentalismu, mezinárodním islámským organizacím, otázce lidských práv v islámu, stavu islámu v Evropě, Africe a Asii, a akcentována je pochopitelně i otázka islámsko-křesťanského dialogu. Dialogu je věnován další studijní program a další je vyhrazen letní škole islamologie.

Je třeba ještě krátce připomenout význačné osoby, které na PISAI studovaly či přednášely. Lidia Bettini (profesorka arabštiny a arabské literatury ve Florencii),¹⁷ Maurice Borrmans M.Afr. (*1925; kněz, teolog, dlouholetý editor periodika Islamochristiana a pracovník v islámsko-křesťanském dialogu),¹⁸ Robert Caspar M.Afr. (1923–2007; kněz, teolog známý dvoudílnou prací o islámské teologii),¹⁹ Michael L. Fitzgerald M.Afr. (*1937; arcibiskup, současný papežský nuncius v Egyptě),²⁰ Michel Lagarde M.Afr. (*1939; kněz, význačný arabista a nositel řady ocenění, např. ceny Unesco za r. 2005 a ceny za knihu roku 2011 v sekci islamologie, vyhlašované Íránským ministerstvem kultury),²¹ Miguel Ángel Ayuso Guixot MCCJ (*1952; misionářský kněz combonián, doktor dogmatické teologie, který získal i licenciát z arabštiny a islámských studií, když dlouhá léta působil jako misionář v Súdánu)²² či jeden z nejrespektovanějších křesťanských teologů, islamologů a orientalistů Samir Khalil Samir SJ (*1938).²³ PISAI se vždy snažil o spolupráci s představiteli muslimů i v oblasti výuky. V současné době tuto spolupráci aktivně vykonává sunitský teolog původem z Tuniska – Adnane Mokrani (*1966), který působí jako řádný profesor na Fakultě misiologie Papežské Gregoriánské univerzity, který se stal prvním muslimem vyučujícím na papežské univerzitě v dějinách.²⁴ Jistě stojí za to ještě vzpomenout dalšího z řad misionářů comboniánů, Giuseppe Scattoliniho MCCJ, profesora islámské mystiky, který byl v poslední době jmenován členem korespondentem prestižní Egyptské akademie arabského jazyka. V neposlední řadě ještě zmiňme současného ředitele PISAI, Valentina Cottiniho (*1951; diecézní kněz, teolog a biblista, současný editor periodika Islamochristiana).²⁵

Závěrem této části stojí za zmínku upozornit na knihovnu PISAI, která slouží odborné i širší veřejnosti. Její bohatý a unikátní fond zdaleka nevyužívají pouze studenti. Knihovnou se tak institut řadí k jednomu z nejdůležitějších křesťanských center takto zaměřených specializovaných studií. Její fond obsahuje cca 32 tisíc svazků, 450 časopisů a periodik (z nichž již 256 ukončilo činnost), ve fondu je také cca 60 arabských rukopisů a 250 velice raritních edic.²⁶

4. Úkol, cíl a metoda PISAI

Obecně můžeme říci, že PISAI má tři pilíře své aktivity. Prvním je samotná výuka a intelektuální formace studentů. Druhým je publikační činnost, jak ve sféře odborné, tak ve sféře popularizační. Zde nemůžeme opomenout, že PISAI vydává několik periodik. Na prvním místě je to respektované Islamochristiana (od r. 1975), dále Études arabes (od r. 1962) či Encounter (od r. 1974). K tomu je třeba připočítat skripta či jiné studijní pomůcky. Třetím pilířem činnosti PISAI je pochopitelně vědecký výzkum.

Konkrétně řečeno, PISAI vede své studenty ke kvalitnímu poznání všech předmětů a oblastí samotné islamologie: Korán, islámská exegeze, prorocká tradice, teologie, právo, filosofie, mystika, dějiny i současný islám. Za druhé pak chce předložit studentům teoretický úvod do islámsko-křesťanských vztahů.²⁷ Samotný PISAI se učí vést s představiteli islámu odborně kvalifikovaný a objektivní mezináboženský dialog již více než padesát let. I z toho důvodu je velice důležitým a čím dál více respektovaným reprezentantem katolické církve (potažmo křesťanů), takže se zde otvírá nutné sepětí a spolupráce mezi PISAI a Papežskou radou pro mezináboženský dialog.

Jak jsme již několikrát upozornili, ke zmíněným úkolům PISAI užívá metodu spočívající ve vytrvalém učení arabštiny jakožto nezbytného nástroje k poznání muslimské jinakosti. PISAI zcela jasně a důrazně zastává přesvědčení, že znalost islámu musí spočívat ve znalosti arabského jazyka. Takto školený odborník si může získat mnohem větší respekt, úctu a důvěru od samotných muslimů. Protože většina zdejších studentů jsou misionáři, kteří s muslimy budou žít, je toto hledisko nanejvýš důležité.

Závěr

Závěrem chceme krátce nastínit otázku, se kterou se v současné době chtě nechtě člověk setká. Existuje celá řada názorů, které se pozastavují nad smyslem dialogu křesťanství s islámem. Právě v souvislosti s představovaným papežským institutem, který uvedenou otázku reflektuje a promýšlí, je tedy praktické si ji položit i zde.

Pro její zodpovězení je důležitý pohled obecnějšího charakteru na historii interpretací islámu očima křesťanů. Současný papežský nuncius v Egyptě a bývalý prezident PISAI Michael J. Fitzgerald M.Afr. popsal, že pohled křesťanství na islám se vyvíjel od vnímání islámu jako hereze (Jan Damašský) až po současné chápání islámu jako náboženství a z toho pak pramenící nutnost mezináboženského dialogu (Nostra aetate).²⁸ Podobný vývoj předkládá italský odborník na islámsko-křesťanský dialog Giuseppe Rizzardi, když hovoří o čtyřech chronologicky seřazených modelech křesťanského pohledu na islám: 1. model teologický (středověk), který byl limitován scholastickým myšlením své doby; 2. model orientalistický (18. stol.), který zase odmítl užívat teologické kategorie a nahradil je historicko-filosofickými kategoriemi; 3. model islamofilský (19.–20. stol.), ve kterém šlo o prvek „přijetí druhého, odlišného“, o přechod z koncentrování se na svou kulturu a náboženství ke koncentraci k jiné kultuře a jinému náboženství; 4. model islamologický (současnost), v němž jde o postupný a poměrně pomalý sběr plodů z cesty, která se snaží směřovat ke spravedlivému a pravdivému pochopení islámu.²⁹

Současní křesťanští islamologové tedy přiznávají, že od prvních projevů muslimského náboženství v dějinách světa docházelo k výrazným interpretačním posunům a k určitému vývoji v pohledu teologů, křesťanských myslitelů a filosofů na muslimské náboženství, jakož i na samotnou osobu proroka Muhammada. Je také patrné, že si tito křesťanští islamologové uvědomují, že se v současnosti mnohem více přibližují pravdě samé než jejich předchůdci v minulých staletích. Uvedeným konstatováním se spíše než něco jiného chce konstatovat ten fakt, že postupně dochází k mnohem zdravějšímu pohledu na muslimské náboženství. Tento pohled je stále víc očišťován od nánosů falešných předsudků, nepravdivých předpokladů či nepodložených fobií (islamofobií), a zároveň nabývá čím dál autentičtějšího umění kritického pohledu.³⁰

Vraťme se ale k naší původní otázce. Proč je dialog křesťanů a muslimů tak důležitý? Muslimský učenec Mahmut Aydin odpovídá následovně: „Islámsko-křesťanský dialog není nějaký luxus, ale teologická nutnost pro utvoření takového světa, ve kterém by mohli spolu v míru žít křesťané a muslimové.“³¹ PISAI se ústy jeho předchozího ředitele M. Á. Ayuso Guixota hlásí k právě takto formulovanému cíli své práce a svého povolání.³² Snaha o mezináboženský a mezikulturní dialog je vposledku snahou o mírumilovnější svět. Je ovšem ještě nutné dodat, že si představitelé PISAI zcela konkrétně uvědomují, že pouhá znalost arabského jazyka k dialogu nestačí. Uvědomují si, že opravdový mezináboženský dialog (zvláště s muslimy) je možný až na základě vybudování osobních a přátelských vztahů. A to je možná ten nejzásadnější příspěvek PISAI k mezináboženskému dialogu.