Etapy a pedagogika svatosti. Cesta manželské spirituality pro naši dobu

Autor: Jesús Castellano Cervera - Překlad: Jan Poříz - Číslo: 2011/4 (Studie)

Z knihy Renzo Bonetti (ed.), La reciprocità uomo-donna, via di spiritualità coniugale e familiare, Citt&` Nuova, Roma 2001.

Chtěl bych pojednat o perspektivě, z které dnes církev nahlíží pedagogiku svatosti na cestě manželského a rodinného života. Téma je specifickým příspěvkem současné spirituální teologie k tématu manželství.1

1 Pro přehled o tématech spirituality a spirituální teologie dneška srov. náš příspěvek La teologia spirituale nella Chiesa e nel mondo di oggi, in: La Teologia Spirituale. Atti del Congresso Internationale OCD, OCD-Editioni del Teresianum, Roma 2001, s. 811–869.

Je známo, že Jan Pavel II. ve svém prorockém listu Novo millennio ineunte předložil celé církvi odvážnou vizi: ideál svatosti jako cesty křesťanského života, která má být přivedena ke zralosti prostřednictvím přizpůsobené pedagogiky.2 V případě manželů jde o vzájemnou pomoc, kterou poskytují jeden druhému při uskutečňování Božího plánu ve specifickém povolání, které v církvi obdrželi. Opětné papežovo vybídnutí k cestě svatosti zapadá do jedné z hlavních linií současné spirituality. Přítomnost této linie můžeme pozorovat od prvních desetiletí 20. století až po nejnovější poselství církevního magisteria v nedávno skončeném století. V tomto kontextu nalézáme výzvu, která dává základ pro nejdůležitější podněty papežova listu. Několik klíčových myšlenek nám pomůže vystihnout všechen hutný obsah jednotlivých podnětů ke svědectví o svatosti pro naši dobu jako vysoký ideál pro pastorační činnost, který však není v rozporu s logikou křesťanství, svátostností křtu a biřmování, stálého života z eucharistie a zvláště, v našem případě, z daru svátosti manželství. Sám papež zdůrazňuje: „Neváhám říci, že svatost je perspektivou, k níž musejí směřovat veškeré cesty pastorace.“3 Papež představuje toto pojetí svatosti v souvislosti s Velkým jubileem 2000 a stále platným poselstvím páté kapitoly konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium: „Ukazovat, jak je důležité zvyknout si na tato nová slova: pastorace svatosti jako cíl všech pastoračních programů a pastoračního úsilí a přiměřená pedagogika svatosti jako konkrétní a realistický program4 společného putování k cíli, zůstává více než kdy jindy naléhavým úkolem pastorace.“5 Papež připomíná, že program, který předkládá pátá kapitola Lumen gentium, zůstává platný. Nejde jen o to zdůraznit, že svatost je vlastnost a známka církve, ale že je na prvním místě darem a osobním úkolem křesťana. Vše začíná svatostí objektivně danou, darovanou ve slovu a svátostech. S tou je však třeba spolupracovat osobním nasazením a odpovídat na ni v síle milosti, kterou dává Duch Svatý.

2 JAN PAVEL II., Apoštolský list Novo millennio ineunte, 30–31.

3 Tamtéž.

4 Pozn. překl.: itinerario.

5 Tamtéž.

Církev očekává světce jedenadvacátého století, jejichž svatost ponese stopu současné doby a nároků obnovené spirituality; mezi nimi – a neváhejme to říci a stát o to – církev touží spatřit také zástup svatých žijících v manželství. Abychom mohli sklízet ovoce nového období svatosti, je třeba začít u nejzákladnějších bodů, při zachování některých pastoračních perspektiv:

– obnovené přijetí všeobecné a jediné křesťanské svatosti jako života v Kristu a podle Ducha, který se uskutečňuje mnohými cestami. Ty se od sebe v jednotlivostech liší, ale sjednocuje je láska, která je společná všem;

– příklad a model nabízený novými svatými a blahoslavenými, především laiky, kteří byli povýšeni ke cti oltáře a představeni jako příklad pro současné křesťany;

– ocenění „vysoké laťky“ běžného křesťanského života; vznešená každodennost „normálního života“ a věrnost křesťanskému povolání;

– pedagogika svatosti, která přihlíží k potřebám jedince, jehož osobě musí být přizpůsobeno i využívání prostředků svatosti, jako jsou například osobní i komunitní duchovní vedení;

– absolutní novost, která provází život církve v posledních desetiletích: komunitní prožívání duchovního i apoštolského povolání, silně přítomné v hnutích a církevních sdruženích, která často vyjadřují nové zkušenosti přítomné ve svatosti lidu i komunit.

Tyto nové prvky upozorňují na potřebu být „svatí společně“; opravdu, cesta křesťanské svatosti je nejen cestou „společnou“, ale i „komunitní“.6 Jde tedy o společné putování po cestě, na níž můžeme být jeden druhému pomocí, abychom se mohli stát „společně svatými“ ve stále hlubším vzájemném společenství, v němž na sebe můžeme brát starosti a těžkosti druhých, v této vzájemnosti, která znamená téměř být v druhém,7 inspirovat ho a nechat se inspirovat jím, žít pro sebe vzájemně milost Ducha Svatého. Tak je možné dojít společně k okamžikům setkání s Bohem, ke svatosti, v níž se odráží tajemství Trojice.

6 Pozn. překl.: V italštině mají slova v uvozovkách stejný základ: non solo „comune“ ma „comunitaria“. Pokud bychom chtěli v češtině zachovat tuto podobnost, bylo by třeba překládat „společně“ a „společenstevně“. Autorovi jde o postižení rozdílu mezi cestou jednotlivců, kteří směřují ke společnému cíli, a cestou těch, kdo tuto cestu prožívají jako jediné společenství.

7 Pozn. překl.: dosl. „respirando l’uno nell’altro“ – „dýchajíce jeden v druhém“.

Do nastíněného kontextu chceme umístit cestu manželské spirituality jako nového prostoru, který ještě musí být prozkoumán teologií a manželskou spiritualitou. Jde o téma a program, o němž je třeba svědčit, obohatit ho a rozšířit do běžné pastorace. Budiž nám dovoleno nazvat tuto vizi „novou“.

Jde o shrnutí podnětů a návrhů ze strany spirituální teologie, které jsou potřebné pro „dílnu manželské spirituality“, k účasti na níž jsou pozváni všichni zájemci ze strany manželských párů. Základní vizí je vzájemné obohacující se doplňování.8 Tato vize, vzata vážně, vyžaduje maximální zužitkování daru, který Bůh manželům dává, totiž vysokého křesťanského povolání, povolání ke svatosti, které jsou manželé pozváni naplňovat nejen životem po boku druhého, jako dvě paralelní cesty, ale i společně, jako dvě cesty, které se sbíhají v jedinou, v jediné společenství. Je třeba přijmout a žít posvěcující vztah nejen jednoho s druhým, ale pro druhého a v druhém, aby bylo možné pomoci partnerovi k uskutečnění společné svatosti, tedy povolání, které jeden bez druhého nemůže realizovat. Takové povolání se neobejde bez nutnosti vykročit na dosud neznámou cestu, bez vytříbenosti vzájemné lásky v Bohu a bez plnosti společenství jakožto součástí cesty ustavičného růstu. Je to manželská svatost uskutečňovaná cestou jednoty a vzájemnosti.

8 Pozn. překl.: reciprocità.

K manželům zaznívá slovo zjevení „Buďte svatí!“ jako vysoké a silné poselství pro jejich manželské povolání, které ve Starém zákoně mělo za úkol zjevovat svatost Boží (srov. Lv 19,2) a v Novém zákoně má být potvrzením svatosti přijaté ve křtu (srov. 1Petr 1,16).

Dnes jde o schopnost žít nové formy svatosti, ač nechybí obrazy svatosti rodiny již mnohokrát studované a připomínané: prvotní vzor Ženicha Krista a Nevěsty církve, odkaz na dokonalou svatost Nazaretské rodiny i příklad svatých manželů v dějinách církve.

Tímto úvodem přistupujeme k základnímu představení tématu rozvoje povolání manželské svatosti, s touhou nabídnout pedagogiku přiměřenou vytyčenému cíli.

1. Cesta manželské svatosti

1.1. Jediná svatost v různosti povolání

V rámci jediné svatosti církve existují různá povolání. Na tuto skutečnost ukazuje konstituce Lumen gentium, která též objasňuje specifickou cestu manželské svatosti. Společné povolání ke svatosti a naplňování Boží vůle, kterou je naše spása a naše posvěcení, se aktualizuje prostřednictvím různých osobních povolání. Skutečně existuje univerzální povolání, které se obrací na všechny a je otevřené všem. Existuje však i specifické povolání, vlastní každému jednotlivci podle jeho vlastního charismatu. V rámci charismatu, které je společné většímu množství osob, však existuje ještě povolání k osobnímu naplnění tohoto charismatu, a to neopakovatelným způsobem, vlastním konkrétní osobě.

Povolání ke svatosti a odpovídající růst manželů musí brát v úvahu jak společné povolání, tak povolání osobní, a pochopitelně také vlastní manželské charisma, objektivně založené v milosti a závazku, které plynou ze svátosti manželství. Nejde o abstraktní svatost jediného ideálního povolání, ale o dynamiku milosti, svátostí, Božího slova, konkrétní dějinné situace, prostředí, kultury, neopakovatelných „dějin spásy“ každého jednotlivce a – v tomto specifickém případě – neopakovatelné kvality sjednocení v manželské lásce dvou křesťanů. K „nové“ a „dosud neprojité cestě“ manželské svatosti, jejíž ztvárnění leží před námi, přispívá realistické posuzování situace, v níž se nacházíme, dějinného vývoje, konkrétní kultury, přítomného okamžiku života, i osobního charakteru, a vstřícný postoj k výzvám, které nám Bůh adresuje.

Svatost je cesta, program, růst. Má mnoho etap a momentů světla i temnoty, nemohou chybět krize a zkoušky, osobní, komunitní i dějinné. Tento nutný dynamismus vyžaduje trpělivou realizaci, ověřování a vytrvalost.

1.2. Svatost jako cesta

1.2.1. Ježíšův růst

Rozvoj duchovního života je klasické téma, o němž se pojednává ve všech manuálech spirituální teologie. Pochází ze samotného zjevení.

Stačí vzpomenout na Ježíše, o němž se mluví v termínech růstu a vývoje, abychom pochopili, že ve stejné dynamické perspektivě je možno vypovídat i o křesťanech. Jako příklad zmiňme dvě místa z Lukášova vyprávění o Ježíšově dětství a mládí. V Lk 2,40 čteme: „Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.“ V Lk 2,52 se vracíme k téže skutečnosti: „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ Nejde jen o Ježíšův fyzický a psychický růst – o věk a sílu –, ale i o růst kulturní – moudrost – i o nejintimnější oblast, která zjevuje jeho bytí ve stálém rostoucím společenství s Otcem a Duchem Svatým – v milosti – již od počátku jeho lidské existence.

Když vycházíme z těchto textů, můžeme o Ježíšově bytí mluvit jako o rostoucím uskutečňování jeho lidské existence. Etapy jeho života lze nahlížet jako cestu, proces nebo výstup k paschálnímu tajemství, k Jeruzalému. Putuje s jistotou, kterou čerpá z modlitby, plnosti božského života, z poznání, které má o člověku, ze stálého naplňování Boží vůle. Roste ve svobodě, síle, lásce, milosrdenství, darování sebe sama… Růst, který je zároveň lidský i božský. Roste tím, že daruje sebe sama Otci a zároveň nám daruje Otce, i tím, že se zříká sebe sama a daruje se nám. Roste až k nejvyššímu vyjádření své zralosti: na kříži, v daru sebe sama Otci, ve vítězství nad smrtí, v daru svobody, v síle, ve zralosti prověřené pláčem a strachem; až k plnosti lásky. Každé slovo, každé gesto mají slavnostní ráz hlubšího darování. Téměř jako by nám chtěl ukázat tajemství plné zralosti: života úplného sebedarování, zapomenutí na sebe, pozornosti vůči druhým až k vrcholu lidské a božské zralosti, která se vyjadřuje darováním života v předávání božského života nám. Ježíš je více, když je méně. Když člověk opustí vše, když se považuje za nic, vše daruje, je pro všechny vším, tehdy je Synem Božím. To představuje také model svatosti, růstu a darování lásky v plně dosažené zralosti.

1.2.2. Křesťanský růst: osobní a komunitní rozměr

Po vzoru Ježíšově je také křesťan povolán k růstu. Někteří otcové a křesťanští spisovatelé (např. Órigenés) raději říkají, že člověk musí dovolit Ježíši růst v nás. Ke slovníku, jímž vypovídáme o cestě křesťanského života, náleží některé klíčové pojmy jako následování, dokonalost, růst, zrání, putování, nebo: přechod z dětství k dospělosti, proměna starého člověka v nového, bytí novým stvořením, putování k setkání s Kristem.

Otcové hojně uvažovali z hlediska růstu: o směřování od člověka tělesného k člověku psychickému a od člověka psychického k duchovnímu či „pneumatickému“.

V tradiční spirituální teologii se o křesťanském putování mluví v termínech očištění, osvícení a sjednocení. Tyto pojmy, jak byly chápány v platonismu, ukazují na postup člověka zasvěceného do mystérií. Takové zasvěcování probíhalo na některých místech, jako například v chrámu „velkých bohů“ na ostrově Samothráké. V křesťanském prostředí zdomácněly pro vyjádření cesty katechumenů, pro obrácení nebo očišťování, osvícení díky katechezi, pro milost a modlitbu a mystické sjednocení skrze svátosti křtu, biřmování a eucharistie.

Stupně lásky a pokory sloužily k popisu duchovního růstu křesťana ve středověku.

Další tradiční itineráře nalézáme v novověku, jako například obraz Vnitřního hradu svaté Terezie od Ježíše, s jeho sedmi komnatami neboli stupni křesťanské modlitby a svatosti. Nebo schéma očištění a osvícení svatého Jana od Kříže, které předkládá ve Výstupu na horu Karmel a v Temné noci. Jan v tomto kontextu hovoří o noci smyslů a noci ducha jako o úsilí člověka a zásazích Boha, který žádá aktivní očištění smyslů, uskutečňované Jím pasivními zkouškami zasahujícími naši smyslovou stránku, a aktivní očištění ducha nasměrováním života podle teologálních ctností skrze zkoušky, které vedou k plné ryzosti bytí a jednání.

Téma duchovní cesty je však aktuální i dnes. Objevují se kritiky tradičních schémat, která jsou považována za příliš strnulá. Také v nových hnutích nechybí návrhy na obnovení cest vedoucích k růstu. Některé mají charakter pedagogický, jako například neokatechumenátní cesta, která přejímá obraz cesty spojené s křesťanskou iniciací. Jiné jsou zaměřeny spíše na duchovní rozvoj, jako návrh hnutí Fokoláre, které nahlíží duchovní putování v mariánské optice jako via Mariae, jako Mariinu i naši cestu svatosti, nebo jako cestu lásky, která převyšuje, či spíše do sebe zahrnuje cestu očistnou, osvětnou i sjednocující, nakolik je to láska, která očišťuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem a bližními. Také v prostředí charismatické obnovy je pociťována touha po skutečném duchovním růstu, před či po takzvaném vylití Ducha Svatého.9 Objevují se i pokusy popsat osobní růst ve vztahu k růstu komunitnímu, tedy ve skupinách a u osob žijících tentýž ideál.

9 K tomuto tématu srov. naši knihu Carismi per il terzo millenio. I movimenti ecclesiali e le nuove comunità, OCD, Roma 2001, s. 112–117 a 172–176.

I tam, kde nenacházíme explicitní reflexi o cestě nebo růstu svatosti, zůstává i nadále tento dynamický způsob vidění křesťanského života působivý.

1.3. Dimenze růstu

Je jistě pravda, že křesťanský život svěřený dynamickému působení Ducha Svatého vyžaduje učenlivost vzhledem k jeho jednání, inspiracím, novým nárokům. Vyžaduje otevřenost pro Boha, který do srdce věřícího vkládá zákon lásky, své požadavky a návrhy prostřednictvím Ducha Svatého.

Klíč k pochopení křesťanského růstu v Duchu Svatém můžeme vidět také u apoštola Pavla, který v Ef 3,14-21 mluví o čtyřech dimenzích růstu lásky v Kristu; svatost znamená růst srdce, mysli, i života ve všech těchto směrech. Zásadní nevyjádřitelnost stojí za Pavlovými slovy „v míře bez míry“.

Růst v délce. Život je cesta, zkušenost, příběh, který se zpomaluje či zrychluje. Příběh s mnoha událostmi, již od narození a ještě před narozením, se svými zkouškami, hříchy, těžkostmi. Nacházíme v něm via crucis i via lucis. Jde o cestu postupného růstu.

Růst v šířce. Slovo šířka připomíná velikost života. Život se rozpíná, zvětšuje, stává se bohatším a komplexnějším v té míře, v jaké je ve vztahu s ostatními lidmi i místy. Křesťanský život je krásný v té míře, v jaké je naplněn osobními vztahy, které rozšiřují srdce a uschopňují k lásce, službě, poznání, rozšíření společenství vztahů podle míry Boží.

Růst ve výšce. Bůh je větší než naše srdce. Přesto nás zve, abychom i s naším malým srdcem, s naší malostí, nedostatečnou, krátkou a omezenou zkušeností vstoupili do veškerého jeho bohatství, které je i pro nás. Dá nám vše. Vše je dar. Vše je milost. Sděluje nám svá tajemství, činí z nás „kosmonauty Ducha“, jak se to stává mystikům, kterým odhaluje nebeská tajemství. Všichni křesťané jsou povoláni k růstu v poznání a zkušenosti věcí Božích.

Růst v hloubce. Je důležité si uvědomovat, že můžeme vstoupit do této úžasné skutečnosti, která se odvíjí od našeho bytí – od bytí těch, kdo jsou „obydleni“ Kristem. Můžeme žasnout nad realitou našeho nitra. Jsme vnitřní hrad, ráj, příbytek Trojice. Jde však i o sjednocení našeho bytí. Smíření s naším tělem, našimi smysly, city, psychikou: uzdravení našich zranění. Vše proniknuté Boží milostí.

Křesťané jsou povoláni k celostnímu růstu. Svatost znamená růst v lásce, která všechno objímá.

2. Být svatými společně: zákon manželské svatosti

2.1. Cesta manželské svatosti

Všechno, co bylo až dosud zmíněno, má snad pro samotné manžele příliš teoretický nádech. Zákonitosti duchovního růstu nebyly snad nikdy aplikovány na manželskou svatost. Nikdy nebyly použity jako pedagogická perspektiva nebo jako kritérium rozlišování v rodině, která uskutečnila ideál spoluprožívané svatosti.

Je proto třeba přiznat, že cesta manželské spirituality byla až dosud představována spíše jako abstraktní ideál. Zdůrazňován byl zejména asketický moment, který často na straně manželů vyvolával malomyslnost, na druhou stranu však nebyly osvětleny způsoby Božího jednání, například se nemluvilo o nutnosti zkoušek a krizí lásky v manželském životě, v průběhu křesťanského povolání ke společně prožívané svatosti. Taková situace přiváděla mnohé k malomyslnosti a k přesvědčení, že manželská svatost je pouhá iluze, k odmítnutí tvořivé vytrvalosti, k nepřijetí rad a ověření, jež by, po společně prožitých a překonaných zkouškách, přivedly manžele na nové cesty.

Dnes se tento ideál ukazuje být velmi naléhavý. Není možné neprožívat manželskou svatost společně, protože manželé společně prožívají život se vším, co přináší: radosti i bolesti, zkoušky i útěchy. Mezi manželi existuje vzájemná závislost, která je buďto prožívána dobře, nebo osoby poškozuje.

Od svátostné milosti, která vytváří manželské společenství v lásce, je třeba přejít k aktualizaci tohoto společenství. Jde o proces pozvolný, nicméně jistý, zahrnující různé etapy, které lze již předem očekávat, s momenty očišťování i osvícení. Toto vše se zakládá na všeobecném křesťanském povolání k svatosti, které zahrnuje povolání k manželství jako jedno z charismat.

2.1.1. Prvky růstu10

10 Pozn. překl.: V tomto případě překládám název kapitoly, který zní „Un percorso pedagogico“, zcela volně.

Pokud vycházíme z milosti svátosti manželství, můžeme se dnes pokusit o navržení některých základních linií a etap, které předkládáme k osobnímu přijetí a ověření.

1. Svátostná iniciace. Vše má svůj počátek v milosti křesťanské svátostné iniciace. Základ našeho povolání ke svatosti leží ve společném a osobním povolání v církvi, které je nám darováno skrze svátost. Ta v sobě obsahuje svatost, kterou ve svém životě můžeme rozvíjet až k dokonalosti.

2. Osobní přijetí milosti. Každého dospělého křesťana můžeme vlastně označit za konvertitu. Každý dospělý manželský pár je „konvertita“, který se obrátil k milosti vlastního manželství. Den ze dne ji znovu objevuje, a ona zůstává stále přítomná jako zdroj života pro všední dny.

3. Teologální a psychologická interiorizace. Manželé prožívají zkušenost přechodu ze života, v němž převládá cit a prožitek novosti, k prohloubení aspektů manželství, jako jsou povolání k životu ve víře, k lidské fyzicko-psychické a duchovní vnímavosti i k otevřenosti k aktuálnímu běhu dějin.

4. Temná noc a čas krize. V každé lidské a křesťanské zkušenosti se setkáváme s novými a neočekávanými situacemi a aspekty, s obnovenými a očištěnými motivacemi, zkouškami a těžkostmi, kterým se nelze dopředu vyhnout a je nutné se s nimi konfrontovat. Takové okamžiky vyžadují velkodušnost, schopnost růstu, dialogu v lásce, „více“ milosti a vzájemného obdarování. Pokud jsou krize překonány s obnoveným smyslem pro velkodušnost a pro milost, která umožňuje začínat stále znovu, jsou opravdu cestou ke svatosti, tratí, na níž je možné se učit vytrvalosti v lásce, a příležitostí k prohloubení vlastního života.

5. Smrt a oslavení. Také v manželském životě je třeba přijmout vlastní fyzickou i psychickou kenozi, nemoc, nezdar, smrt…, avšak i toto vše, prožívané ve vzájemné lásce, směřuje k oslavení – tak jako u Krista nebo, chceme-li, Krista, který v manželích prožívá své velikonoční tajemství.

2.1.2. Ikona charismatu a jeho naplnění

K tomuto námětu bych rád použil detail pocházející ze současného sakrálního umění, který vyjadřuje právě myšlenku svatosti rodiny a rodinného života.

V nové vatikánské kapli Redemptoris Mater, na zdi, která představuje zbožštění člověka, uskutečněné prostřednictvím Kristova nanebevstoupení a sestoupení Ducha Svatého na zem, jsou představena čtyři základní církevní charismata.

Charisma mučednictví představuje apoštol Pavel, padající pod ranou meče, kterým mu byla sťata hlava. Jeho plodem je strom života.

Charisma lásky představuje Dobrý Samaritán, který se ujímá člověka na cestě do Jericha. Je interpretován jako vzkříšený Ježíš, který nese Ježíše ukřižovaného: krásný klíč k interpretaci blíženské lásky. Ježíš je ten, kterému sloužíme, ale je to také Kristova láska, která v nás – věřících – jedná.

Charisma mnišského života zosobňuje Edith Steinová, obrácená Židovka a kontemplativní karmelitka, která hladí plamen hořícího keře.

Konečně čtvrté velké charisma církve je manželství, zachycené východním ikonografickým schématem manželského setkání Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, s detailem Anny posunující Jáchyma do středu ikony. Tento detail vyjevuje úkol ženy – přivádět muže k duchovnímu životu. Pěkná ilustrace duchovního směřování manželů. (Muž má prvenství v akci – žena v kontemplaci: Magdaléna u hrobu.)

V další scéně zobrazené v této kapli, v části paruzie, Pánova návratu, autor zanesl do mozaiky také konečný úděl slávy pro rodinu, společně se scénou konečného vzkříšení a oslavení. Otec a matka se synem v náručí, sjednoceni v lásce, se navracejí k Bohu ve slávě. Tak jako rodina prožívala společně pozemský úděl, navrací se společně také k Bohu. Avšak všichni tři – otec, matka i syn – mají probodené ruce, stejně jako vzkříšený Kristus. Tento detail má zdůraznit, že není možné žít duchovní život a dosáhnout nebe, aniž bychom byli zraněni láskou Boží, která se v nás stává láskou vzájemnou a vede k plnému darování sebe sama. Dva způsoby zobrazení manželské svatosti.

2.2. Asketická cesta: význam a novost

Neexistuje svatost bez askeze, bez zapření sebe sama, které by vedlo k větší otevřenosti pro Boha a pro druhé. To platí v jakémkoli způsobu křesťanského života, manželství nevyjímaje. Askeze není cílem sama o sobě. Je však nezbytným přechodem – ale musí zůstat přechodem v nejautentičtějším smyslu slova. Nahlíženo křesťanským způsobem: musí být paschou, vykročením z vlastního egoismu a vlastních plánů, obrácením se k Bohu.

Z těchto důvodů je dnes askeze méně vnímána jako umrtvování těla, ale spíše jako askeze srdce, disponibilita pro Boha a druhé, stálá otevřenost pro trvalé „více“ křesťanské lásky, které znamená dát život za bližního.

2.2.1. Nový způsob askeze pro současný svět

Po období odmítání tradičních forem askeze ve jménu hodnoty věcí a lidské přirozenosti se dnes velké téma askeze, prožívané novým způsobem, vrací. Jak by měla vypadat askeze současného křesťana?

Můžeme se pokusit o syntézu různých námětů.11 A. Gentili vyjmenovává sedm charakteristických forem křesťanské askeze a poukazuje na některé nezbytné charakteristiky jejich autenticky křesťanského prožívání. Vychází přitom jak ze starších, tak i současných autorů. Vyplatí se jeho postřehy připomenout, abychom k nim následně mohli připojit konkrétní poznámky.

11 Srov. námět A. GENTILI – A. SCNOELLER, Dio nel silenzio. La meditazione nella vita, Milano – Ancora 1986, s. 167–174 aj. Též CASTELLANO CERVERA, Le grandi forme ascetiche della traditione christiana. Una provocazione alla sequela di Gesù oggi, in: AA.VV., Ascezi e vocazione, Rogate, Roma 1995, s. 73–120.

1. Askeze vnitřního sjednocení. Jejím cílem je překonání roztržek a rozdělení, jak na rovině psychologické, tak duchovní. Jde o asketické cvičení, které může přivést k dovršení pouze Duch Svatý. Směřuje k integraci sklonů a vášní a jejich nasměrování k lásce, k čemuž dochází prostřednictvím soustavného a odvážného cvičení, které z milosti vychází a k milosti směřuje. Můžeme říci, že všechny velké asketické programy vposledku směřují k tomuto sjednocení.

2. Existuje též askeze panenství srdce, s nároky lásky, ukázněností smyslů, myšlenek, slov, očekávání. Volba radikálního následování, úplná askeze srdce pro stále větší lásku a maximální nasměrování své existence ke Kristu. Volba, která s sebou nese nutnost výběru podnětů působících na naši afektivitu.

3. Je zapotřebí též askeze modlitby, která je spojena s mlčením, samotou, bděním a postem. Svatá Terezie říkávala, že modlitba a pohodlný život nejdou dohromady. Modlitba vyžaduje důslednost v životě, intenzivní modlitba není možná bez askeze mlčení a umrtvování.

4. Existuje i askeze ve vlastnění a užívání věcí, a to ve všech oblastech smyslového i duchovního života. Jde o typ askeze, který je dnes nezbytný více než kdykoli dříve, především v národech ovládaných konzumismem. Je možné osvobodit se od tisíce věcí, které jsou nám vnucovány jako nezbytné. Síly je pak možno svobodně koncentrovat na jediné potřebné, bez toho, aby naše srdce krvácelo. Taková askeze přináší radost ze zkušenosti, že „pouze Bůh stačí“!

5. Zvláště dnes je nezbytná askeze, která obnáší naslouchání a přijetí druhého jako nejzákladnější projev lásky. Askeze lásky a disponibility, která je více než kdy jindy nezbytná v době, v níž jsme všichni vázáni svým „drahocenným časem“. D. Bonhoeffer říkával výstižně: „První službu poskytujeme druhému tehdy, když mu nasloucháme. Jako láska k Bohu začíná nasloucháním jeho slovu, láska k bližnímu začíná tehdy, když se mu začneme učit naslouchat (…) Kdo se brzy nenaučí naslouchat bratru, nebude schopen naslouchat ani Bohu. Také před Bohem to bude stále on, kdo bude mluvit (…) Kdo se domnívá, že jeho čas je příliš drahocenný, než aby ho věnoval naslouchání svému bližnímu, nenajde si ve skutečnosti nikdy čas pro Boha ani pro bratra. Vždy bude mít čas pouze pro sebe, svá vlastní slova, své vlastní plány.“12 Tento typ askeze znamená vyvlastnění toho, co je nám dnes nejdražší, našeho času. Je to askeze nezištné lásky.

12 D. BONHOEFFER, La vita comune, Brescia 1969, s. 147–149.

6. Konečně je dnes potřeba pěstovat také askezi reality života. To mimo jiné znamená pozitivně přijímat každodenní těžkosti: práci a námahu, plnění vlastních povinností, těžkosti fyzické i duchovní, prostředí, v němž se nacházíme, nepředvídané situace… Je to askeze přijetí přítomného okamžiku, každodenních překvapení, Boží vůle, která se nám zjevuje skrze nepředvídané situace a události. Velmi cenná askeze ve světě, ve kterém se všechno zdá naprogramované a my se vzpouzíme proti všemu nepředvídanému, zvláště pokud je to bolestné nebo to na nás klade nárok ochotného přijetí Boží vůle.

7. Všechny jednotlivé formy askeze se nakonec sbíhají do askeze svlečení vlastního já, jehož důležitým prvkem je vztah pokory a důvěry k našemu duchovnímu vůdci. Zříkáme se tím vlastní vůle chápané jako jediné kritérium pro náš život a přijímáme církevní prostřednictví. Tak se na své duchovní cestě v důvěře svěřujeme Bohu a jeho církvi.

2.2.2. Paschální a svátostná manželská askeze

V této perspektivě můžeme hovořit o konkrétní aplikaci sedmi výše jmenovaných způsobů askeze na vztah muž-žena, směřující k vzájemnému darování a sjednocení.

Nejde o askezi manželům cizí, přidanou zvnějšku, ale o askezi již přítomnou v Božím plánu a svátostné milosti, v každodenní manželské věrnosti a ve vzájemné lásce, která předpokládá ustavičnou lásku jednoho partnera k druhému, až k darování vlastního života, až k smrti.

Taková askeze musí stále být paschální, tedy poznamenaná smrtí, z které se rodí život, a sebezapřením, z kterého se stává dar; musí být teologální, tedy uskutečňovaná a ustavičně oživovaná třemi teologálními (božskými) ctnostmi: vírou, nadějí a láskou; musí být pozitivní, pro ono „více“ vzájemné a apoštolské lásky; musí být osvobozující: schopná probudit v nás nové síly, které jsou často potlačeny komplexy a vlastním egoismem, jež zabraňují vykročit a nechat působit nové síly, které Duch Svatý chce skrze nás dát do služeb církvi.

Nadto musí být taková askeze schopná přijmout Boží pedagogiku, která se projevuje v okolnostech života. Je to Bůh, kdo je učitelem osobní, komunitní i manželské svatosti, a je proto nezbytné nechat se jím vést, přijímat jeho inspirace i zkoušky, které dopouští a které směřují k stálému „více“ v křesťanském životě, podle jeho plánu svatosti.

V této souvislosti musíme opět zdůraznit, že askeze nemá cíl sama v sobě. Je prostředkem, kterým se otevíráme Kristu žijícímu v nás a uprostřed nás. Pro manžele a jejich život to znamená otevřít bránu Kristu, aby žil mezi nimi, dovolit Duchu Svatému, aby se stal učitelem manželské svatosti, aby připravil a obměkčil srdce, které by bylo schopné přijmout jeho inspirace a uvádět je do života. Duch dává i schopnost „inspirovat se navzájem“ a oživovat jeden druhého, upřednostňovat společné sdílení s Bohem, který s manželi a v manželích přebývá a žije.

Zapření sebe sama, vlastních zálib, vlastních plánů i malých nebo velkých nároků, které zraňují, předpokládá vytvoření zdánlivě prázdného prostoru, aby bylo možné uskutečnit opravdovou plnost. Předpokládá zvolit to všechno pro lásku k druhému a přijmout také z jeho strany oběť lásky.

V konkrétním životě vede sebezapření z lásky k vzájemné pokoře, oboustranné poslušnosti (ve smyslu „ob-audire“, být v postoji naslouchání), poddajnému vzájemnému naslouchání v Kristu. Znamená to rozhodnutí milovat stále, bez odsuzování. Tyto postoje umožní obnovovat se navzájem láskou jednoho k druhému.

Plodem je vnitřní životní síla, schopnost lépe a více milovat a růst v každodenní tvořivosti.

2.3. Cesta lásky

Pro manžele, kteří jsou Duchem Svatým zasvěceni k životu každodenní vzájemné lásky, nebude těžké naučit se od Boží lásky zákonům lásky manželské, které vycházejí z podobnosti, kterou Bůh ustanovil mezi svou a naší láskou.

Vlastnostmi Boží lásky jsou: iniciativnost, schopnost dávat zdarma, milosrdenství a stálá ochota odpouštět, trvalý zájem o dobro druhého a o jeho spásu. Cílem lásky je dokonalost druhého.

Takto chápaná askeze je nejen nezbytná, ale stává se cvičením v lásce, která má moc přetvářet osoby i vztahy. Je inspirovaná manželskou mystikou, která znamená – jednoduše vyjádřeno – poskytnout místo Bohu, nechat se vést Duchem Svatým a Kristem, přítomnými mezi manžely, věřit v plán svatosti, jehož autorem je Bůh, ale který zároveň vyžaduje naši spolupráci.

Docházíme tak k axiomu: Bez askeze chybí manželské spiritualitě tělo, nebude schopná se vtělit do života. Bez mystiky nemá duši, chybí jí plamen lásky, který všechno oživuje.

3. Cesta manželské mystiky

3.1. Návrh paradigmatu: „Vnitřní hrad“ manželské spirituality

K tomuto bodu chceme, jako podnět k reflexi i životu, nabídnout jedno z klasických schémat rozvoje křesťanského duchovního života, promýšlené z perspektivy manželské spirituality.13

13 Návrh tohoto novočtení považuji za originální, v návaznosti na to, co jsem již předložil v roce 1998 v mém příspěvku Frutti della carne e dello Spirito. Etica e spiritualità coniugale, in: R. BONETTI (ed.), Il matrimonio in Cristo e matrimonio nello Spirito, Città Nuova, Roma 1998, s. 217–242, zvláště 236nn.

Mám na mysli Vnitřní hrad svaté Terezie od Ježíše, která v sedmi etapách duchovního života vytyčila ideální plán křesťanského života a stálého růstu. Samozřejmě, že světice z Avily nenapsala tuto knihu s myšlenkou na manželskou spiritualitu, ale spíše na křesťana, který v síle milosti putuje po cestě rostoucího sjednocení s Bohem v Kristu a Duchu Svatém, od pomezí mezi hříchem a milostí až k vrcholům svatosti a mystiky.

My zde nabízíme novočtení v přibližném slova smyslu, s odkazem na specifickou situaci společného putování manželů. Snažíme se o postihnutí nejdůležitějších zákonů křesťanského růstu ke svatosti, které by, pochopitelně, bylo možné vyjádřit i jinými schématy. Tento způsob čtení, který považuji za podnětný, může být provokující i prorocký. Provokace pro manžele, proroctví pro cestu svatosti třetího tisíciletí.

3.2. Sedm etap podivuhodného dobrodružství s Bohem

Uvažujeme o manželském životě jako osobním, komunitním a rodinném putování v „hradu, který je zároveň vnitřní i vnější“.

První etapa může být, analogicky k dílu svaté Terezie, popsána jako etapa prvního obrácení. Má dvojí perspektivu: pozitivní – povolání ke svatosti, a negativní – tedy situaci rozdě/plení, hluboké krize, v níž se může nacházet manželský pár, který v takovém okamžiku zaslechne povolání k obrácení. To vyžaduje vstup do vlastního nitra, nové promyšlení vlastního povolání, a vykročení na cestu, která obnáší přerušení vztahů, které vedou k manželskému životu beze smyslu. Milost obrácení by manžele měla přivést k tomu, že budou moci hledět jeden druhému do tváře, poznávat vlastní realitu, vstoupit do sebe samých, a společně se obrátit k Bohu, znovu vstoupit na cestu.

Druhou etapu je možno popsat jako cestu vytrvalosti. Nestačí jen společné obrácení. Je třeba bojovat a neustávat, bránit se proti mnohým nepřátelům manželské svatosti, jak vnitřním, tak vnějším. Je však také třeba žádat o pomoc přátel – našich i Božích – kteří nám svou zkušeností mohou sloužit jako opora a dodávat nám odvahu k putování. Pomohou nám také budovat vztahy lásky na základech křesťanského a lidského realismu. Tato etapa je putováním pouští, v naději, s pohledem upřeným na Krista, stále s teologální jistotou, že dojdeme k cíli, který je nesnadno dosažitelný, přesto však jistý, protože je zaslíben Bohem. Tímto cílem je manželská svatost.

Jako třetí etapu můžeme vnímat dosažení jasu a normality v manželském životě, i když někdy pouze formálních. Stále však s vědomím nebezpečí uvelebení se v prostřednosti. I mezi manželi, kteří svůj manželský život žijí dobře, stále existuje nebezpečí, že se zastaví v režimu spravedlivého středu „do ut des“ a vytvoří život rodiny podle měřítek úzce chápané spravedlnosti, uznávaných nároků, ale ne ještě úplného a bezpodmínečného darování. Tato prostřednost se často přemění v krizi manželského života, která působí utrpení a stává se jakoby nářkem Ducha Svatého, který žádá něco více. Tento typ krize vyžaduje speciální milost. Ta se často projeví jako Boží zásah, jako zkouška, jako schopnost vidět jasně, že Bůh žádá víc, že požaduje od manželů přijetí zákona lásky, a ne jen spravedlnosti, ve vzájemných vztazích. Milost zkoušky může mít tisíce tváří: neuspokojení, nemoci, únavy, příchodu dítěte chtěného více či méně… Všeho, co vystavuje zkoušce naši prostřednost. Důležité je rozpoznat, že Bůh prochází naším životem, vyloučit svalování viny na druhého, otevřít srdce s jeho zraněními k vnitřnímu uzdravení, naučit se společnému životu s hlubokým smyslem pro pokoru, dobrotu, mírnost, nesouzení… Tento okamžik může být chvílí druhého obrácení v manželství. Obrácení k stálé otevřenosti pro Boží požadavky, obrácení k Bohu, který vkládá do srdce manželů milost vzájemného přijetí života, v němž je stále více zákonem nezištně se darující a obětující láska.

Jako čtvrtá etapa společné cesty manželů přichází milost, kterou je možno nazvat vnitřní obnova. Jde o Boží zásah, který má moc obnovit manželský pár zevnitř. Podnětem mohou být nejrůznější situace: milost setkání, duchovní cvičení, zvláštní Boží přítomnost v životě. Manželé mohou pociťovat jakýsi žár nové milosti, nového začátku ve větší hloubce, na rovině více duchovní, avšak se schopností nechat prostoupit milostí veškerý svůj život. Bůh touto milostí zamýšlí vést k rozšíření srdce, k obnovené radosti ze společného života, k odvážnému přijetí těžkostí, ke schopnosti obnovit předivo každodenního manželského života vědomím přítomnosti Jiného, který se stává jeho středem, společníkem na cestě, Pánem domu a Ženichem. Ujímá se srdcí manželů jako Láska, která utváří lásku. Tuto milost je třeba si vyprosit jako ono „více“, které může dát pouze Bůh sám. Jde o dar, kterého je třeba užívat bez ulpívání, milost Ducha Svatého, která přichází, aby posilovala na cestě ke svatosti.

Pátou etapu, analogickou té, o které mluví svatá Terezie ve Vnitřním hradu, můžeme vnímat jako upevnění toho, co se z Boží milosti přihodilo v etapě předchozí: nového způsobu manželského života. Znamená to žít společně v Kristu, nově uchopit milost manželství, které je nyní prožíváno bez iluzí a realisticky a ve stálém normálním stavu. Můžeme říci, že jde o jakési nové prožití svátosti manželství: Boha v nás a mezi námi. Po zkouškách i prohrách předešlých etap nás Bůh zve, abychom se všeho vzdali a vše prodali, a tak získali tuto drahocennou perlu, tento ukrytý poklad. Manželé nalézají v sobě samých a ve vzájemné manželské lásce Boží království přítomné již zde na zemi. Naučí se prožívat své křesťanství společně, jako život s Kristem skrytý v Bohu, v obyčejnosti a kráse všedního dne, způsobem podobným tomu, kterým žila svatá Rodina v Nazaretě. To je život obnovený Bohem, jehož bohaté plody je možno zakoušet. Pátou etapu lze popsat, analogicky k pátým příbytkům Vnitřního hradu, jako obnovu bytí a jednání.

Manželský pár, který díky své odpovědi na Boží milost má tyto charakteristiky, je možno označit jako „identikit“. Prožívá společně zkušenost Boha; je schopen stále nového začátku, každý den se snaží být bezmezným darem Bohu a jeho vůli. Je si stále více vědom, že byl vnitřně obnoven Bohem, který je stále více přítomen v jeho životě a ve vzájemné lásce, která vše prostupuje. Manželé pociťují svobodu a afektivní zralost. Stejně tak pociťují i růst v teologálním zaměření k Bohu prostřednictvím modlitby a chvály. Živí svoji touhu učinit z manželského života službu lásky otevřenou pro všechny. Těší se z rostoucí stability, skutečné i pociťované, která pramení z přijetí Boží vůle za svou. Činí zkušenost manželské lásky, která je současně božská i lidská, bez dualismů a rozdělení, plná vzájemné pozornosti a něžnosti, a vyrůstá z neustálého vzájemného sebedarování. Tato vnitřní obnova, která se vyjevuje také na skutcích konaných uvnitř rodiny i mimo ni, se upevňuje věrností a vytrvalou tvořivostí. To vyžaduje schopnost začínat každé ráno stále znovu i pozornost vůči druhému, konkretizovanou v malých věcech, které činí život krásným. Protože láska nikdy nezahálí, vyžaduje rovněž smysl pro růst v lásce a klidnou otevřenost Božím požadavkům v rodině i mimo ni.

Pátá etapa ve schématu rozvoje manželského života může být časem ustálení křesťanského ideálu, každodenního prožívání svatosti, ale zároveň časem, v němž se dosahuje syntézy mezi božským a lidským prvkem v manželském životě.

Dvojice, která přešla přes předcházející etapy a je připravena nechat se Boží milostí vést stále dál, dosáhla v tomto čase stability a radostné věrnosti v prožívání vlastního ideálu; zakouší velkou vnitřní i vnější svobodu; radostně žije v rostoucím darování vlastního života; žije v afektivní vyrovnanosti a plodné lásce, smyslové i duchovní zároveň; zakouší radost z takového života s prostotou a umírněností. Je vybavena sociálními ctnostmi, emocionální vyrovnaností a mírem tváří v tvář okolnostem života. Vnímá, že v ní roste apoštolská horlivost a touha sloužit Kristu a jeho církvi. Manželé, kteří došli až k tomuto bodu, vnímají, že jistým způsobem dosáhli z Boží milosti cíle, když žijí své manželství jako cestu ke svatosti. Stávají se „novým a obnoveným“ manželským společenstvím, z kterého září Boží milost a koná v něm stále nové divy. Všimněme si konečně, že kolem takto proměněného manželského páru se vytvoří společenství a rozšíří misie. Stává se totiž stále více živou církví a jedná jako církevní buňka v obecné církvi, která má apoštolské a misijní poslání.

V tomto bodě můžeme říci, že jsme naznačili možnou duchovní cestu manželů. Je to cesta silně poznamenaná mystikou, chápanou jako Boží jednání, které má moc proměnit a zbožštit lidské bytí a jednání.

Pokud ještě chceme pokračovat v putování ve Vnitřním hradu, analogickém tomu, který popisuje Terezie od Ježíše, můžeme říci, že pokud manželé, kteří prožívají pátou etapu a vytrvale pokračují v naplňování Božích plánů, se mohou otevřít opravdovému a vlastnímu prohloubení mystického života. Šlo by o šestou etapu duchovního putování, na níž snad prožívají i mimořádné mystické jevy. Zvláště však zakoušejí „mystické“ v Božím vlamování se do života a ve vědomí stále zřetelnější zkušenosti Boha, který se zjevuje ve vzájemné lásce manželů, v péči o děti, v apoštolátu.

Zkušenost Boha, který se vlamuje do života manželů, bere je za ruku a prohlubuje jejich zkušenost očistnými milostmi – nemocemi, zkouškami, nedorozuměními, pronásledováními, znechuceními, temnými nocemi – které je činí svobodnějšími a průzračnějšími… Milostmi osvícení, které dávají jasné poznání, že Bůh Otec je jim učitelem a vůdcem. Láska je stále větší a intenzivnější. Roste vědomí, že někdo Jiný jedná v nás.

S Boží milostí je snad možné dojít až k mystickému vrcholu, trinitárnímu, christologickému i ekleziálnímu zároveň, který je sedmou komnatou tohoto manželského Vnitřního hradu. V této komnatě Nejsvětější Trojice bydlí uprostřed manželů, kteří žijí život trojičního společenství. Snad mohu jen koktavě vyjádřit zkušenost dvojice, jejímž Snoubencem je Ježíš, který manžele duchovně sjednocuje a oni se v Něm stávají jediným bytím. Jde též o vrcholné prožívání církevní dimenze, protože manželé se cítí plně církví a slouží jejímu poslání. Plně ponořeni do Boha, jsou zcela zasvěceni k životu pro Boha a stálému jednání pro jeho slávu.

Je to, co jsme popsali, jen mystický sen? Nemohl by to být plán a sen Boží? Nejde o ideální cíl milosti, která je vložena do srdcí manželů manželskou svátostí? Pokud se jedná o cíl Boží a o semínko ukryté v srdcích manželů, musí existovat i cesta více nebo méně nastíněná na předešlých stránkách.

3.3. Prostředky manželské svatosti

Putovat touto cestou, po níž je možné dojít ke svatosti, znamená ustavičnou společnou otevřenost Bohu, pomalou, ale jistou cestu proměny života, což vyžaduje den po dni naplňovat svatou a posvěcující vůli Boží. Tato vůle vede ke změně a obnově vzájemných vztahů, pro niž však člověk musí zemřít sobě samému a stát se ustavičným darem druhému; tehdy láska přetváří srdce. Znamená to osobní, oběma partnery akceptovanou volbu, jíž se rozhodují pro věrnost Bohu v etapách života, které od nich vyžadují obrácení, přinášejí zvláštní nárok nebo předpokládají změnu, Bohem chtěnou a manželi přijatou.

V konkrétním životě jsou cestami, které vedou k růstu tohoto společenství, některé momenty manželské spirituality:

Žít společně před Bohem. Znamená to prožívat všední den jako Boží přítomnost, jako svátost přítomnosti Boha, žijícího v událostech každého dne, zakoušeného však nejvíce v manželské a rodinné lásce, v práci, ve vyvážené pozornosti ke všem aspektům života.

Žít společně v Bohu. Znamená to cestu modlitby: prožívat společně před Bohem a v Bohu liturgii i osobní modlitbu, eucharistii, Boží slovo, svátosti, modlitbu v rodině. Manželé by se měli modlit společně, slovy, která předkládá církev, například v breviáři, nebo se spontánností těch, kteří se sdílejí o svou zkušenost s Bohem intimním rozhovorem s Pánem ve dvou.

Žít společně s Bohem. Znamená to péči, s kterou se každý z manželů stará o svatost a posvěcení partnera. Sem musíme zahrnout vzájemnou korekci, vzájemnou podporu v dobrém, láskyplnou péči o všechny oblasti života. V pozornosti, kterou si takto projevují jeden druhému i dětem, se projevuje živá a konkrétní láska, kterou má Bůh pro každého z nás.

Žít společně pro Boha. Znamená to cestu apoštolátu, který v souladu s Boží inspirací může přinášet posvěcení, jež přesahuje horizont rodiny.

Když přijmeme tyto zásady, nezdá se jako přehnané mluvit o skutečné a vlastní manželské mystice, tedy o moci tajemství svátosti, která je prožívána plně a se všemi důsledky jako Boží dar, jako zkušenost mystického společenství v Bohu a jako růst zralosti manželů. Taková mystika možná není provázena zvláštními fenomény a milostmi, je však provázena vědomím uskutečňování Kristova života v životě manželů. Jde o mystický život, který se vyznačuje účinky obnovené a plodné existence, v němž se Bůh jeví být vším, Trojice stojí v centru, manželé se cítí být Bohem přetvořeni a přinášejí ovoce ve službě bližnímu.

Závěr

V současné době dochází k novému volání po manželské a rodinné svatosti, které se stává téměř výzvou pro třetí tisíciletí.

Jde o svatost, která v sobě nese smysl pro pozitivní přístup. Bůh pro nás chce to nejlepší možné, s vyvážeností a střídmostí; ne askezi ve smyslu popření, ale přivolení k vzájemné lásce. Ta v sobě zahrnuje i rozměr kříže a velikonočního tajemství, bez kterého však nelze mluvit o křesťanské novosti.

Bůh pro naši dobu žádá harmonický a vyvážený typ svatosti, s pestrostí barev lásky, která se projevuje ve společně prožívaných evangelijních hodnotách svatosti podobně jako mnohé barvy, které rozšiřují bílou barvu Boží lásky mnoha sbíhajícími se odstíny: společenství v duchovních i hmotných dobrech; řád a krása rodinného krbu; péče o zdraví ve všech jeho aspektech ve shodě s Boží vůlí; schopnost dělit se o duchovní život; účast a spolupráce na specifickém apoštolátu uvnitř a vně rodiny – ve farnosti, ale i na vyšší úrovni, pokud to Bůh žádá; svatost, která nepřehlíží studium a hledání moudrosti jakožto prostředku, jímž se otvíráme Boží vůli; život, který bere vážně současnou dějinnou situaci a stává se schopným společenství a komunikace, abychom v dnešní době patřili Bohu.

Projekt takové svatosti je především krásný. Bůh nemůže pro své děti chtít nic než jen to nejlepší! Bůh je krása, a když nás zve, abychom ho milovali, zvětšuje krásu v nás. Manželství v Božím plánu je krásné. Někdy se však zdá ošklivé, ve zmatku či v krizi. Snad z této obtížné situace, v které se nacházejí mnohé rodiny, může vzejít podnět k obnově, k novému výstupu, k otevřenosti pro dar vzkříšení. Dar Boha, který po nás žádá všechno, aby nám daroval stonásob. Činí nás krásnými, když nás volá, abychom ho milovali. Činí nás krásnými, když vkládá do srdcí manželů svou lásku, kterou je Duch Svatý se svými dary. V naší době dochází k novému okouzlení velikostí krásy určené pro současnou církev a lidstvo, krásy manželské a rodinné svatosti, prožívané jako duchovní putování, vedené mírným i silným, náročným a zároveň přesvědčivým působením Ducha Svatého.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|