Román Josefa Jelena Stín katedrály

Autor: Jan Kafka - Číslo: 2009/4 (Studie)

Účtování normalizačního spisovatele s vlastní kněžskou minulostí

V roce 1972 vydalo nakladatelství Československý spisovatel románovou prvotinu Josefa Jelena Stín katedrály.¹ Satirický román z církevního prostředí měl být kritikou těch duchovních, kteří vedou dvojí život: na jedné straně předstírají zbožnost a provádějí formálně dokonalé církevní obřady, na straně druhé cynicky zneužívají idealismus věřících, obohacují se na jejich úkor, obelhávají státní úřady a za nahromaděný majetek si kupují ženy pochybné pověsti.

Děj knihy nás nejprve přivádí do pohraničních Třeboratic na pohřeb zdejšího arciděkana Jana Návrata. Postupně poznáváme hlavní aktéry – poněkud prostoduchého třeboratického kaplana Františka Maloně, světáckého správce poutního místa Josefa Haluzu, kapitulního vikáře Václava Tomšů a jeho kancléře Rudolfa Hanyka, katedrálního děkana Karla Sedláčka i hlavního hrdinu Arnošta Vychodila. Smrt Jana Návrata dává do pohybu koloběh událostí, který odhalí smutnou pravdu o poměrech v církvi. Postupně totiž vychází najevo, že zemřelý arciděkan Návrat vykazoval před státními úřady jen malou část peněz, kterou vybral při kostelních sbírkách, zbytek využíval pro své potřeby. Ani to mu však nestačilo, dopouštěl se dalších rozsáhlých podvodů, mimo jiné si ponechával také plat kostelníka. Když na tyto machinace Státní bezpečnost přišla, předvolala ho k výslechu. Návrat se za několik dní zhroutil. Mezi věřícími se začala šířit pověst o jeho mučednictví. Jen několik nejbližších – Návratův kumpán varhaník Motloch, lékárník Jaryš a doktor Janíček – znalo celou pravdu: že ze strachu před vyšetřováním zpronevěry spáchal Návrat sebevraždu. Do celé záležitosti je zapleten i kapitulní vikář Václav Tomšů, který administruje od smrti biskupa neobsazenou diecézi. Za pomoci vychytralého kancléře rozjíždí celou sérii intrik, aby uklidnil státní úřady a odvrátil od sebe jakékoli podezření. Oba muži zahájí rošádu, při níž zacházejí s podřízenými duchovními jako s figurkami na šachovnici. Mistrovským tahem má být dosazení komárovického administrátora Arnošta Vychodila na třeboratické děkanství. Arnošt Vychodil je vzdělaný duchovní, který výtečně vychází se státními úřady, avšak u církevní vrchnosti není příliš oblíben. Už nebožtík biskup o něm dostával anonymní dopisy, že se nechová jako spořádaný kněz, některé místní farnice ho pomlouvaly, že chodí na koupaliště a na faře se stýká s herci a dalšími pochybnými lidmi. Kapitulní vikář předpokládá, že přítomnost z hlediska úřadů spolehlivého duchovního odvrátí jejich nepříjemnou pozornost od Třeboratic. Tato partie kapitulnímu vikáři vyjde, avšak obrátí se proti kancléři: ten musí při výměně duchovních opustit svou bohatou farnost Dubnici, z níž sám před časem vystrnadil dosavadního faráře Peřinu. S cynismem a přetvářkou správců diecéze ostře kontrastuje lidské a přímé vystupování církevních tajemníků, kterým se hnusí pletichy kapitulního vikáře a kancléře, avšak nemohou jim zcela zabránit.

Mezitím se odvíjí příběh dalšího klíčového hráče, blízkého Návratova přítele Josefa Haluzy. Již brzy poznává čtenář pravou tvář kněze z poutního místa Svatoňova, který bezostyšně přijímá velkorysé finanční dary stařenky Vrzoňové, které mu poskytuje ze svého skromného důchodu. Stařenka, kterou pak Haluza ani nepřijde zaopatřit svátostmi před smrtí, ovšem netuší, že za její peníze se nakupují šperky pro Haluzovu milenku Magdalenu Soukupovou. Žárlivý Soukup ovšem šperky objeví a nevěrnou manželku krutě zbije. Soukupová musí být hospitalizována a při vyšetřování vyjde celá pravda najevo. Haluza je zatčen a domovní prohlídka svatoňovské fary přivede Bezpečnost na stopu finančních machinací v nedalekých Třeboraticích. Státní bezpečnosti vydatně pomůže nový třeboratický duchovní Arnošt Vychodil, který odhalí machinace svého předchůdce. Ukáže se, že kaplan Maloň, v jehož kaplance se pravidelně scházeli duchovní z okolních farností, není tak naivně zbožný, jak se zdál. Protože o Návratových podvodech věděl, je zatčen, stejně jako jeden z jeho kumpánů, věčně opilý lánovský administrátor Václav Haněl. Román uzavírá dialog kapitulního vikáře a katedrálního děkana. Václav Tomšů se sice vyšetřování vyhnul, avšak po náhlé smrti kancléře Hanyka je zcela bezradný. Obrací se proto na svého dosavadního soka, katedrálního děkana Karla Sedláčka, s prosbou o radu. Ambiciózní doktor teologie Sedláček má pro něho jedinou radu: abdikovat. Pak může on sám usilovat v nové volbě o místo, které mu dle jeho mínění již dávno náleží.

Kniha nijak nevybočuje z průměru proticírkevní normalizační literatury, zaujmout může čtenáře snad jen určitá zasvěcenost do tajů soudobého církevního života.² Přesto by nemělo význam knihou se podrobněji zabývat, nebýt jedné zvláštní okolnosti. Hned v autorově úvodu čteme toto upozornění: „Protože se stalo zvykem ztotožňovat jména románových hrdinů se jmény žijících osob, prosím laskavého čtenáře, aby tak nečinil alespoň v tomto díle.“ Ovšem právě zde Josef Jelen čtenáře mystifikuje. V románu vystupují skutečné postavy, pouze jejich osudy záměrně upravil, aby vyhovovaly jeho interpretaci událostí, které se odehrály počátkem šedesátých let dvacátého století ve východočeském Trutnově.

Kdo byl Josef Jelen? Přestože o něm bylo popsáno již nemálo stránek a on sám vydal vlastní vzpomínky pod názvem Jeden z prokletých,³ nebude na škodu připomenout si stručně jeho životopis. Narodil se 6. 2. 1921 ve Strakonicích v rodině malíře písma. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Praze vstoupil do řádu redemptoristů, kde působil i jeho starší bratr Václav. Teologická studia absolvoval na řádovém učilišti v Obořišti a roku 1946 byl vysvěcen na kněze. Jeho působištěm po vysvěcení se stala Plzeň.⁴ Zde jej zastihly únorové události roku 1948. Díky narážkám na nový režim se jeho kázání stávala populárními a vyhledávaly je i osoby, které běžně bohoslužby nenavštěvovaly. Zvýšený zájem pochopitelně začaly Jelenovi věnovat i orgány státní moci, včetně Státní bezpečnosti. 19. června 1949 navíc navzdory zákazu státních orgánů přečetl i známý pastýřský list „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, který odsuzoval tzv. Katolickou akci.⁵ Svým vystupováním si Jelen vysloužil nejprve několik výslechů a pokutu a 1. října 1949 byl zatčen. Počátkem roku 1950 proběhlo soudní přelíčení u Státního soudu, který jej odsoudil pro pobuřování ke třem letům vězení.⁶

Roku 1952 byl propuštěn a vrátil se do duchovní správy, ne však do Plzně, ale do královéhradecké diecéze. Nejprve působil krátce v Kolíně a poté byl přeložen do nedalekých Konárovic. V roce 1958 se stal administrátorem v Třebechovicích pod Orebem.⁷ Místo někdejšího protirežimního kazatele zde však nacházíme velmi loajálního a svědomitého úředníka. Ochotně spolupracoval se státní správou, byl aktivním členem prorežimního Mírového hnutí katolického duchovenstva. Na faře v Třebechovicích zakázal návštěvy, část budovy uvolnil pro účely Místního národního výboru a jako údajně první duchovní v kraji vyvěsil na oslavu 1. máje československou a sovětskou vlajku. Velkou oblibu si takovým jednáním v církevním prostředí pochopitelně nemohl získat. Farníci mu údajně posílali anonymy, ostatní kněží ho pro jeho referáty na mírových shromážděních duchovních sarkasticky nazývali „krajským řečníkem a básníkem“.⁸ K nedůvěře jeho okolí přispívala i Marie Rousová, která s ním žila jako jeho hospodyně. Přestože byla o něco starší a Jelen ji vydával za svou příbuznou (pikantní je, že takovou praxi později ve svých knihách ostře kritizoval), lidé jej pochopitelně podezřívali, že vztah mezi nimi není pouze přátelský.⁹ Loajalita Jelena k režimu se projevovala také tím, že se ve všech svěřených farnostech pečlivě staral o finanční hospodaření farnosti. Po likvidaci ekonomické nezávislosti církví díky pozemkové reformě z roku 1948 a zákonu č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví¹⁰ se mezi katolickými kněžími stalo běžnou praxí, že vedli velmi liknavě hospodářské záležitosti svěřených farností. Mimo jiné nepřiznávali skutečnou výši kostelních sbírek, což způsobovalo schodek ve farním rozpočtu a ten bylo nutné dorovnávat státním příspěvkem. Stát tak podle jejich mínění alespoň částečně vracel to, co církvi ukradl. Takto postupoval i Jelenův předchůdce v Třebechovicích Stanislav Marek. Jelen se snažil naopak dokázat, že jeho farnost je ekonomicky soběstačná.¹¹ V té době byl vytipován Státní bezpečností jako kandidát na tajného spolupracovníka. Pravděpodobně někdy v roce 1960 jej Státní bezpečnost několikrát zkušebně kontaktovala a na podzim téhož roku Jelen z vlastní iniciativy navštívil krajské pracoviště Státní bezpečnosti v Hradci Králové. Přišel sem oznámit nepovolené konání oslav šedesáti let kněžství emeritního třebechovického děkana Kavy, což byla zřejmě jen záminka, neboť tuto skutečnost již předtím oznámil církevnímu tajemníkovi.¹² Co způsobilo tento neočekávaný obrat? Proč se katolický kněz a někdejší politický vězeň snažil náhle vetřít do přízně mocných?

Důvody můžeme hledat zřejmě v jeho ctižádostivé povaze, v nezkrotné touze po popularitě a ve vášni pro literaturu.¹³ Své první verše vydal již v době svých středoškolských studií v roce 1940 v časopise Akord, další sbírky mu vyšly v letech 1946–1948.¹⁴ Na jeho tvorbě se projevoval vliv Jakuba Demla, za jehož přítele se poněkud sebevědomě považoval. Psát nepřestal ani ve vězení.¹⁵ V padesátých letech napsal několik divadelních her,¹⁶ ovšem básnické sbírky mu nakladatelství odmítala vydat. Snad právě frustrace z nenaplněných literárních ambicí jej přivedla ke spolupráci se Státní bezpečností. Poukazují na to záznamy pohovorů s pracovníkem StB z roku 1960, kdy si Jelen opakovaně stěžoval na nepochopení pro svou literární tvorbu. Při jednom setkání recitoval své verše, jindy tvrdil, že by nejraději ukončil svůj život, načež mu pracovník StB sarkasticky poradil, ať před sebevraždou nejprve vystoupí z církve, aby neměl hřích. Po určitém váhání sám nabídl, že se stane spolupracovníkem Státní bezpečnosti. StB si jej ovšem potřebovala nejprve prověřit, proto se k jeho nabídce stavěla naoko odmítavě.¹⁷ V průběhu „námluv“ s StB byl Jelen s platností od 15. září 1961 přeložen do podkrkonošského okresního města Trutnov.

10. července 1961 totiž zemřel náhle ve věku 47 let správce trutnovského arciděkanství Jan František Novák. Pro svou mírnou a nekonfliktní povahu dlouho dobře vycházel se státními orgány, proto byl jmenován sekretářem vikáře a StB s ním počítala jako se spolupracovníkem.¹⁸ Právě osudného 10. července 1961 byl předvolán k výslechu, kde byl zřejmě přesvědčován ke spolupráci s Bezpečností. Podle svědectví pamětníků se vrátil na arciděkanství značně rozčilen. Odpoledne, po návratu z pohřbu, se náhle skácel mrtev. Oblíbeného kněze, kterému pro jeho noblesní vystupování a vznešený zjev přezdívali „Kardinál“, věřící považovali za oběť komunistického režimu. U jeho smutečního oznámení v kostele hořely svíce a Novákův pohřeb se stal velkolepou podívanou.¹⁹

S příchodem Josefa Jelena se atmosféra ve farnosti změnila. Jelenovi se do Trutnova nechtělo. Jednak se dostal opět dále od Prahy, kde se neustále snažil lobovat za vydání svých děl, jednak také zde, jak se dalo očekávat, musel dávat do pořádku farní účetnictví. Nalezené nedostatky také ihned ohlásil okresnímu církevnímu tajemníkovi. Trutnovskou faru označoval jako „arcichlívek“ a „arcihajzl“. Rázně ukončil dosavadní praxi, kdy lidé volně navštěvovali arciděkanství. Před svým bytem prý nastavěl kusy nábytku tak, aby ztížil návštěvníkům přístup. Většinu návštěv vyřizoval oknem. Také nájemníkům na arciděkanství – manželům Čakrtovým – doporučil, aby žádné návštěvy nepřijímali. Na rozdíl od většiny zdejších duchovních nosil zásadně civilní oblek. Většinu času věnoval literární práci, často i na úkor povinností duchovního.²⁰

Josef Jelen po svém předchůdci „zdědil“ i kaplana Františka Michálka, který v Trutnově působil již od roku 1955. Obětavý, zbožný a nesmírně skromný kněz se, stejně jako Novák, těšil oblibě místních věřících. Svou službu duchovního bral velmi zodpovědně; pokud například nebyla pro malý počet přihlášených dětí povolena oficiální výuka náboženství, vyučoval je tajně mimo školu. Okresní církevní tajemník František Seidl o něm dokonce prohlásil, že „vyučovat náboženství nebo sloužit bohoslužby půjde třeba na severní točnu“.²¹ Michálek příliš netajil svůj kritický názor na současný režim, což se mu později stalo osudným. Při kázání kritizoval v narážkách náboženskou nesvobodu v Československu, poslouchal západní rozhlas a odmítal se zapojovat do jakékoliv veřejné činnosti, včetně přednášení povinných referátů na vikariátních schůzích nebo čtení prorežimních „pastýřských listů“ v kostele.²² Trutnovské arciděkanství často navštěvovali duchovní z okolních farností při svých cestách do Trutnova, někdy se jich tu sešlo i více. Po příchodu Josefa Jelena, který o podobné návštěvy nestál, duchovní své schůzky uskutečňovali u kaplana Michálka.²³ Je pochopitelné, že při takových setkáních podobně smýšlejících osob se probralo ledacos, od vtipů na politické představitele Československa až po právě probíhající Druhý vatikánský koncil.²⁴ Vztahy mezi Michálkem a novým představeným byly od počátku napjaté. Jelen se Michálka snažil zbavit a raději by spravoval celou rozlehlou farnost sám. Jednal o tom s krajským církevním tajemníkem a znepřátelil si kvůli tomu nejen samotného Michálka, ale i kapitulního vikáře Javůrka, který dobře věděl, že na takovou farnost jeden kněz nestačí. Není však zcela vyloučeno, že Jelena k takovému jednání nevedl jen odpor vzdělaného a kultivovaného intelektuála, za něhož se považoval, k prostému a poněkud dětinskému kaplanovi, který navíc svým protirežimním postojem komplikuje sobě i svému okolí klidný život. Snad se domníval, že přeložením Michálka na venkovskou faru ztíží jeho styky s ostatními duchovními a také nebude tolik na očích státním orgánům a Bezpečnosti. Naznačuje to i jeho prohlášení před vikářem Antonínem Říkovským, že Michálek je chudáček, kterému by nechtěl ublížit.²⁵

Kontakty Jelena se Státní bezpečností byly obnoveny začátkem roku 1962. Dobrovolně předával informace o zdejších duchovních, souběžně si jej StB prověřovala pomocí dalších agentů. 14. srpna 1962 se Jelen svým podpisem definitivně zařadil mezi tajné spolupracovníky Státní bezpečnosti, zatím jako tzv. informátor. Byl zapojen do akce FARA, která sledovala právě okruh duchovních kolem kaplana Michálka a kněze bez státního souhlasu Jaroslava Malíška.²⁶ Dalším úkolem bylo v rámci tzv. akce Spojení-Sněžka sledovat aktivity polských kněží, kteří se pokoušeli o distribuci náboženské literatury do Československa. Jelen byl dokonce vyslán do Polska, kde navázal styk s tamními redemptoristy. Jelenovo působení bylo Bezpečností hodnoceno velmi kladně, několikrát obdržel finanční odměnu. Za půldruhého roku svého působení v Trutnově vykonal téměř padesát schůzek s příslušníky Státní bezpečnosti, kterým předal více než sto zpráv.²⁷ Státní bezpečnost se ovšem nespoléhala jen na dobrou vůli svých spolupracovníků, ale vzájemně si je kontrolovala. Tak na Josefa Jelena donášeli další spolupracovníci, aniž by ovšem věděli, že je jedním z nich. Bylo mezi nimi i několik duchovních: biskupský vikář Antonín Říkovský ze Dvora Králové nad Labem (krycí jméno Říha), který byl podobně jako Jelen v padesátých letech vězněn, dále správce poutního místa Malé Svatoňovice Jaromír Röhrich (Zdeněk) a především Jaroslav Haněl (Arnošt), administrátor ze Svobody nad Úpou. Právě Haněl byl jeden z mála, s nímž se Jelen v době svého působení v Trutnově častěji stýkal. Znali se již z doby, kdy byl Jelen administrátorem Konárovic, a tak mu důvěřoval více než ostatním.²⁸

O zvýšeném zájmu StB o katolické duchovní na přelomu padesátých a šedesátých let svědčí nejen vysoký počet agentů, ale také množství zatčených a uvězněných. Jen v okolí samotného Trutnova byla takových případů řada. V roce 1959 byl odsouzen aktivní kněz Jaroslav Tyrner z Poříčí u Trutnova, v roce 1960 jej následoval administrátor Červeného Kostelce Alois Voral. V roce 1961 následovalo zatčení a uvěznění Jana Nádvorníka, velmi aktivního a oblíbeného katolického duchovního v Malých Svatoňovicích, o jehož odstranění usilovali církevní tajemníci po celá padesátá léta. Počátkem roku 1963 došlo i na samotný Trutnov, když byla realizována již zmíněná akce FARA. V lednu 1963 byl náhle zatčen František Michálek a podroben osvědčenému postupu Státní bezpečnosti: vyčerpávající výslechy, na cele nastrčený konfident Bohouš, kterému se důvěřivý Michálek svěřoval s tím, co zatajil při výslechu. V únoru zatkli i administrátora z Bernartic Emila Tichého, jednoho z Michálkových přátel. K výslechům byli předvoláni duchovní, s nimiž se Michálek stýkal. Samotný Michálek se pokoušel jakoukoli protistátní činnost zapírat, ale neměl šanci na úspěch. Státní bezpečnost měla nejen zprávy od svých agentů a z odposlouchávacího zařízení v Michálkově bytě, ale také mnozí vyslýchaní nevydrželi tlak a přiznali, že jim Michálek sděloval novinky získané poslechem západních stanic. Emil Tichý byl 16. dubna 1963 odsouzen krajským soudem v Hradci Králové za podvracení republiky k dvěma rokům odnětí svobody, Michálek týmž soudem 27. června poslán za stejný trestný čin do vězení rovněž na dva roky.²⁹ Celá záležitost měla dohru ještě pro dva další účastníky. Jaroslav Kaněra, administrátor z Pilníkova, byl zbaven státního souhlasu, neboť proti obviněným odmítl svědčit. Paradoxem je, že právě ze svědectví Kaněry měl Michálek největší strach, jak se ve vyšetřovací vazbě svěřil informátorovi StB Bohoušovi. Jaroslav Haněl, duchovní ve Svobodě nad Úpou, se po zatčení obou duchovních údajně nervově zhroutil a požádal o dočasné propuštění z duchovní služby.³⁰

Mezitím Josefu Jelenovi začínal nový život. Zanedlouho po zatčení obou duchovních, 15. dubna 1963, odešel z duchovní služby. Svoje rozhodnutí vysvětloval tím, že se zatýkáním duchovních ve svém okolí cítil osobně ohrožen. Ve skutečnosti se na opuštění kněžského stavu připravoval už delší dobu, nejpozději od roku 1962.³¹ Z Trutnova se přestěhoval do Prahy, kde nastoupil jako odborný referent ve správě kulturních zařízení při ministerstvu kultury. Roku 1969 se dostává k novinářské práci. Nejprve pracuje jako redaktor týdeníku Květy a brzy se stává dramaturgem Československého rozhlasu. Ani práce pro StB mu však neotevřela cestu k publikační činnosti, svou lyrickou sbírku Pod sedmi pečetěmi mohl vydat až v roce 1968. Nové příležitosti Jelenovi přinesla až normalizace, neboť díky prověrkám, emigraci a odporu k staronové politice KSČ poněkud prořídly řady kulturních pracovníků, což mj. umožnilo vzestup řadě spisovatelů druhého řádu. Roku 1971 se Jelen stává zakládajícím členem a posléze i zaměstnancem sekretariátu Svazu českých dramatických umělců.³² Ve stejném roce píše oslavnou báseň k 50. výročí založení KSČ „Znám onu ruku“. Ve svých vzpomínkách tento počin ospravedlňuje tím, že se chtěl zastat KSČ, na kterou prý v té době kdekdo „plival“ a činil ji zodpovědnou za vše špatné.³³ Později napsal ještě básně „Vánice“ (1973) o únorových událostech, „Květnová balada“ (1975) k oslavě osvobození Československa Rudou armádou či „Freska“ (1977) k šedesátému výročí ruské bolševické revoluce.³⁴ Konečně se mohl stát uznávaným autorem, jak o tom dlouho snil, a Jelen využil příležitosti beze zbytku. Horlivou publikační aktivitou si vynahrazoval dvacetiletý nucený půst. Soupis jeho děl je úctyhodný.³⁵ Vrátil se i k novinářské práci, když se roku 1976 stal zástupcem šéfredaktora časopisu Scéna a počátkem osmdesátých let řídil týdeník Nové knihy. V roce 1983 odešel do důchodu, ale dál pokračoval ve své literární práci. Publikovat nepřestal ani po politických změnách v roce 1989, které přijal velmi kriticky. Poslední dílo, básnická sbírka Hledám tvář bez masky, vyšlo v roce 2004, dva roky před jeho smrtí.

I když mu spolupráce s StB žádné zjevné výhody nepřinesla, pokračoval v ní i po příchodu do Prahy. Pracovníky Bezpečnosti je neustále chválen jako zodpovědný a iniciativní spolupracovník, většina jeho zpráv je dále využívána, několikrát dostává za své služby finanční odměnu. Své styky s StB nepřerušil ani v letech 1968–1969, kdy se tato instituce vzhledem k soudním rehabilitacím svých obětí a zveřejňovaným nezákonnostem nalézala ve velmi složitém postavení. Co vedlo Josefa Jelena k pokračování v tak horlivé spolupráci s Bezpečností, když svého cíle – publikační činnosti – už dosáhl, navíc zřejmě bez významnější pomoci StB? Zdá se, že pracovníci StB Jelenovi v jistém smyslu nahrazovali rodinu a přátele, kterých zřejmě mnoho neměl. K příslušníkům StB ho poutal zvláštní druh partnerství, založený na společném tajemství. Jim se mohl svěřovat s čímkoliv bez obav, že by to na něho někomu prozradili.³⁶ Od nich slyšel slova uznání, zatímco mezi literárními kolegy si respekt nevydobyl. Ti, kteří byli po roce 1968 šikanováni, mu vyčítali jeho normalizační přizpůsobivost, ti „pravověrní“ mu naopak nemohli odpustit kněžskou minulost. V obou táborech získal pověst konjunkturalisty, druhořadého spisovatele, který pouze využil příležitosti. Tato kritika a nedůvěra pak samozřejmě mohla u Jelena vyvolávat touhu po pomstě a takovou příležitost poskytovala opět spolupráce s StB. Další motiv, proč zůstat věrný StB. Zlom přišel až v roce 1987, kdy byl Jelen dlouhodobě hospitalizován a styky pracovníků Bezpečnosti s ním musely být na delší dobu přerušeny. Jelen sám však začal o spolupráci ztrácet zájem, a to kvůli nesouhlasu s novou linií politiky Sovětského svazu, jakou prosazoval tehdejší generální tajemník ÚV KSSS M. Gorbačov. Koncem roku 1988 s ním byla proto spolupráce ukončena.³⁷

V roce 1998 vydal Josef Jelen svou knihu vzpomínek, kterou nazval Jeden z prokletých. Stylizuje se v ní do role známého spisovatele, který, podobně jako Jakub Deml, nenalezl pochopení v církvi a byl od ní pronásledován. V knize se snaží ospravedlnit své normalizační angažmá a také si vyřizuje účty s kritiky, především s Bedřichem Fučíkem, který ve svých vzpomínkách zpochybnil jeho literární i charakterové kvality.³⁸ V celé knize se však nezmínil o spolupráci s StB a ani své působení v Trutnově, které můžeme považovat za zlomové pro jeho další kariéru, nijak podrobněji neosvětlil. Duchovní službu údajně opustil ze zdravotních důvodů, o zatčení kaplana Michálka také v knize nepadlo ani slovo.³⁹ S tím pravděpodobně souvisí i ta skutečnost, že i když ve vzpomínkách zmiňuje řadu svých děl, svou románovou prvotinou Stín katedrály se prakticky vůbec nezabývá.⁴⁰

A to už se dostáváme opět na začátek. Nyní již čtenář znalý potřebných reálií snadno dešifruje v knize obsažené osoby a události. V popisu románových Třeboratic nemůžeme nepoznat Trutnov, kde se nejen odehrává podstatná část příběhu, ale kde také toto dílo začal Jelen počátkem šedesátých let pod pracovním názvem „Maska a tvář“ psát. Zdejší arciděkan Jan Návrat, zemřelý po výslechu na Bezpečnosti, nemůže být nikdo jiný než Jan František Novák. Kaplan František Maloň, u něhož se scházejí kněží z okolí, je evidentně František Michálek. Poutní místo Svatoňov jsou samozřejmě Malé Svatoňovice a zdejší vychytralý kněz Josef Haluza zřejmě má být Jan Nádvorník. Jeho jméno konečně zazní i v románu – v postavě místní farnice Marie Nádvorníkové. Mazanému varhaníku Motlochovi byl předlohou Vlastimil Brunclík, učitel a první poválečný předseda trutnovské okresní správní komise, který skutečně nějakou dobu zajišťoval hudební produkci v trutnovském chrámu a patřil k okruhu přátel Jana Nováka. Pokrokový duchovní Arnošt Vychodil z Komárovic pak nese zcela zřetelné autobiografické rysy. Takto zřejmě viděl Josef Jelen sám sebe: pro svou pokrokovost nepochopený fanatickými věřícími a řadou duchovních, za svou přímost a odvahu šikanovaný církevními nadřízenými, zato oblíbený mezi běžnými občany i státními úředníky. Podobně jako později v memoárech Jeden z prokletých je tu použit motiv kněze a spisovatele Jakuba Demla, nepochopeného a neprávem pronásledovaného biskupskou konzistoří – v případě Demla brněnské, v případě Vychodila alias Jelena královéhradecké. Její představitele v románu také snadno rozpoznáme: Václav Tomšů představuje královéhradeckého kapitulního vikáře Václava Javůrka, katedrální děkan a doktor teologie Karel Sedláček, který studoval v Římě, je Javůrkův nástupce ve funkci, ThDr. Karel Jonáš. Skutečný kancléř Oldřich Henych se podobně jako románový Hanyk usídlil mimo biskupské město, ve farnosti Holice na Pardubicku, a do svého úřadu zajížděl velmi sporadicky. Pouze jeho náhlou smrt si autor přidal, kancléř v úřadu vydržel až do osmdesátých let 20. století.⁴¹ Stručnou zmínku najdeme v románu i o Novákovu předchůdci E. Brojovi (v knize děkan Brož)⁴² či o kontroverzní postavě českých církevních dějin vyšehradském kanovníkovi Josefu Benešovi (vyšebrodský kanovník Kodeš).⁴³ Ostatní postavy už nelze tak jednoznačně identifikovat, i když Jelen používá skutečná jména kněží: svatoňovský Haluza nese například jméno Rudolfa Haluzy, duchovního ze Žacléře, který byl odsouzen v roce 1950 za pobuřování, románový kněz Václav Haněl byl pojmenován po již zmiňovaném administrátoru Jaroslavu Hanělovi ze Svobody. Zcela jistě však Jelen netušil, že svého románového dvojníka Arnošta Vychodila ironií osudu pokřtil krycím jménem, které používal právě Jaroslav Haněl coby spolupracovník StB.

Zbývá otázka – proč vlastně Jelen tuto knihu napsal, když se později vzpomínkám na své trutnovské angažmá evidentně snažil vyhnout? Zatímco memoáry Jeden z prokletých můžeme považovat za jakýsi nepříliš zdařilý pokus autora o vyrovnání s vlastní normalizační minulostí, pak Stín katedrály je v tomto smyslu určitým účtováním s minulostí kněžskou a s trutnovskými událostmi. Této interpretaci napovídá sám fakt, že román začal psát právě v době, kdy se připravoval na odchod z duchovenské služby a kdy pomáhal aktivně připravovat budoucí osud několika svých kněžských spolubratří. Snad potřeboval přesvědčit sám sebe, že církevní prostředí je natolik zkažené, cynické a zkorumpované, že je jeho jednání správné. V případě církevních nadřízených se pak jistě uplatnil motiv jakési pomsty za všechna skutečná i domnělá příkoří. Rozchod s církví byl opravdu dokonalý. Poznal to sám, když se v devadesátých letech snažil vydat román Plná slunce o zjevení ve Fatimě. Vizovický nakladatel jeho nabídku na základě upozornění řady duchovních odmítl právě s poukazem na román Stín katedrály. Avšak Josef Jelen, v té době již zřejmě neschopný nějaké hlubší sebereflexe, si odmítnutí vyložil po svém: „Já pro sebe jsem si ověřil pravdivost Demlova tvrzení, které mně opakoval několikrát v době mých zájezdů do Tasova: Kněžská zloba bývá veliká. Pán Bůh odpouští, ale kněží nikdy.“⁴⁴

Summary

Josef Jelen’s novel Shadow of the Cathedral: a communist writer confronting his own clerical past. – Josef Jelen was a catholic priest and a writer, whose life was shaped by his ambitions to achieve recognition and popularity. In 1949 he was imprisoned because of his anticommunist sermons, but he emerged from the prison as someone absolutely loyal to the communist regime. To achieve publishing of this work, he became an agent of the state secret service (under an alias Hamlet) and in 1963 he played a role in the imprisonment of two priests from the Trutnov region, František Michálek and Emil Tichý, who were guilty of being religiously overzealous. Right after that, Jelen left the priest service and started his journalistic and writing career in Prague. In 1972 he published the novel Shadow of the Cathedral (Stín katedrály), in which he tries to justify his activities in Trutnov as well as to square accounts with his superiors in the church. In the novel he claims, that the imprisoned priests committed serious embezzlement of the church assets, so their imprisonment was just an act of justice. The clerical world of hypocrisy and cynicism, as pictured in Jelen’s novel, sharply contrasts with the honest and fair behaviour of the state secret service and the state officials.