Islám, křesťanství a Západ

Autor: Henri Boulad - Překlad: František Kopečný - Číslo: 2009/3 (Dokumenty)

Již několik století se vedou bezvýchodné hovory mezi křesťanstvím a islámem. Obě náboženství mají globální zájmy. Poslední slova Kristova k učedníkům byla: „Jděte do celého světa a učte všechny národy...!“ A pro muslimy platí: „Boží náboženství je islám“ – jak je to jasně řečeno v Koránu. Jestliže obě náboženství nesou své učení do celého světa, jejich střet je nevyhnutelný. Toto napětí existuje už čtrnáct století.

Po Mohamedově smrti v roce 632 se islám rozšířil do všech jižních zemí kolem Středozemního moře a na Středním východě. Tyto zcela křesťanské země byly postupně spojeny do velkého muslimského impéria. Bylo to pro islám tak snadné, protože křesťanská církev nebyla jednotná, byla sužována neustálými konflikty. Místní obyvatelstvo, v reakci na byzantský imperialismus, bylo novému náboženství otevřené (většina totiž podlehla ariánskému bludu), protože si neuvědomovalo, jak rychle budou islámem pohlceni.

Připomeňme si momenty konfrontace mezi islámem a Západem:

– 640 vtrhly arabské armády do severní Afriky, ta přijala islám, s výjimkou malé koptské menšiny v Egyptě;

– 732 islámské dobývání Evropy je zastaveno u Poitiers Charlesem Martelem;

– 11. a 12. století – křížové výpravy;

– 1483 Konstantinopole je dobyta Turky;

– 16. století rekonkvista ve Španělsku – miliony muslimů byly nuceny přejít na křesťanství, nebo byly zabity;

– 1529 turecká vojska zastavena před branami Vídně;

– 1571 slavné vítězství křesťanů v námořní bitvě u Lepanta;

– 1683 Turci znovu poraženi u Vídně, když se opět pokusili dobýt Evropu;

– 1878 Turci poraženi v Bulharsku.

Z těchto významných událostí je patrné, jak se oba tyto světy navzájem střetávají a omezují – „křesťanský“ Západ a muslimský svět.

Islám a společnost

Islám začal roku 622 vyhnáním Mohameda z Mekky do Mediny. Tato událost, zvaná hidžra, je také počátkem muslimského letopočtu. Islámská teokratická společnost je řízena zákonem šaría. Šaría je pokládána za božskou, protože je založena na Koránu a Sunně a později kodifikována čtyřmi velkými školami zákonů. Tři čtvrtiny kodexu se zabývají politickou organizací státu a velmi přesnými pravidly pro všechny stránky života jednotlivce i společnosti. Od svého počátku se islám rychle změnil z prostého náboženství na teokratickou společnost a od té doby jsou politika a náboženství těsně spojeny. Chomejní shrnul tento pohled do krátké věty: „Islám je politika, nebo není vůbec.“ Má pravdu, věřím, že v islámu jsou politika a náboženství vnitřně spojeny. Hasan II., bývalý marocký král, prohlásil před několika lety ve francouzské televizi: „Islám a sekularismus nejsou kompatibilní. My Marokánci nebudeme nikdy schopni se integrovat do vaší francouzské společnosti.“

To ovšem znamená, že laická a pluralitní společnost není pro islám přijatelná. Evropa to dosud nepochopila, nebo to nechce pochopit. Oddělení církve a státu je tak hluboce zakořeněno v hlavách a zvycích Evropanů, že si nejsou schopni jiný model ani připustit. To však v Evropě umožnilo vznik a rozvoj teroristických buněk, takže mohly připravit 11. září.

Je jasné, že je tu úskočný a systematický plán islamizace Evropy pomalou infiltrací. Evropští muslimové nedávno řekli jednomu z mých francouzských přátel: Zastavili jste nás kdysi před Vídní a Poitiers. Měli byste už vědět, že půjdeme za Vídeň a Poitiers, ale jiným způsobem. Islám má totiž dnes v Evropě v ruce strašlivý trumf: rychlý úpadek křesťanství. Souvislosti jsou jasné: Buď křesťanství najde novou vitalitu a výbavu, nebo bude duchovní vakuum vyplněno islámem, asijskými náboženstvími, ezoterickými naukami, New-Agem a jinými sektami. Příroda nemá ráda vakuum.

Stále více lidí na Západě konvertuje k islámu, často fascinováno mimořádnou krásou súfismu, aniž dbají na to, že súfismus je blud. Tak se chytnou do pasti, bez možnosti úniku. Mnoho nových konvertitů je velmi aktivních ve vyhledávání nových následovatelů.

Jednoho dne za mnou přišel mladý Dán, blond vlasy a modré oči, aby se zapsal do kurzu arabštiny, který jsem tehdy organizoval v Alexandrii. Když jsem četl jeho jméno, „Mohamed Abdel-Rahman“, byl jsem šokován. Tento mladý muž mi vysvětloval, že po své konverzi k islámu hledá možnost studovat arabštinu, aby si prohloubil své nové náboženství a šířil je dál ve své vlasti. Když se islám prezentuje v Evropě opálenou tváří, vzbuzuje obavy a opatrnost; vezme-li však na sebe evropský vzhled, lidé se snáze odhodlávají k jeho přijetí. Myslím si, že takto islám porazí Evropu.

Imigrace je další cesta, kterou islám proniká do Evropy. Když jsem byl vedoucím v organizaci Caritas, říkal jsem svým evropským partnerům: „Chcete-li mít klid doma, udělejte jej zde. Chcete-li mít stabilitu na Severu, prosazujte rozvoj na Jihu. Nechcete-li mít lidi z Třetího světa ve vašich zemích, pomozte jim, aby se cítili dobře doma. Na Evropu nemůžete myslet, aniž byste mysleli na zbytek světa.“

Na nedávné konferenci s názvem „Hodlá Západ umřít?“ jsem zdůrazňoval globální poslání Evropy. Jestliže se uzavře a bude žít uvnitř svých hranic v komfortu a bezpečí, zajde na prázdnotu a nudu. Evropa potřebuje „velký projekt“, jak říkal Charles de Gaulle. Bez vize a cílů hodných Evropy přestane být Evropa sebou. Po staletí to byla vize a duch dobývání a imperialismu; nyní je načase otevřít se světu, pomoci jeho růstu a sebenalezení v duchu služby a odpovědnosti.

Vedle dnes dosažené ekonomické jednoty musí Evropa budovat politickou jednotu. A to je složitá záležitost, vždyť evropské země mají tak rozdílné charaktery a jsou tak různé s ohledem na svou minulost, kulturu, identitu a národní hrdost. Každá z nich bude muset kousek toho všeho obětovat, aby mohla být vybudována i politická jednota.

Turecko a Evropa

Jsem jednoznačně proti přijetí Turecka do Evropy. Nejenže je Turecko asijskou zemí, je i zemí islámskou. Jeho sekulární charakter je jen úzká slupka, držená armádou. Historicky bylo Turecko s Evropou trvale ve válkách a napětí. Po jeho přijetí by nekontrolovatelná imigrace – opravdové tsunami – posunula Evropu do klína islámu. V zemi rychle roste vliv islámského fundamentalismu. Pokud tedy existuje v Turecku náboženská svoboda, jedná se o čistě teoretický jev, který v běžném životě neexistuje!

Je třeba bít na poplach?

Přestože je v Evropě islám v menšině, jeho přítomnost stále roste, je aktivní, stává se hrozbou. Tady jsou příklady: Dvě dámy pracovaly na tématu islám, jedna v Ženevě a druhá v Bruselu. Oběma bylo vyhrožováno, že pokud nepřeruší okamžitě svůj výzkum, budou zabity.

Další: V bruselské čtvrti Mollenbeek – čtvrtí s muslimskou většinou – se křesťané cítí utiskováni a často jsou nuceni ke konverzi. Nedávno jsem mluvil o muslimovi, který si odplivl, když viděl jít čtvrtí sestřičku. Často vidíme takovou reakci i v Egyptě.

A další: Před několika lety jsem se stavil v Münsteru v knihkupectví, abych se podíval, zda se moje knihy dobře prodávají. Při prohlížení jsem uviděl německou knihu s titulem „Legenda o Ježíši“. Moc mne to nepřekvapilo, protože v Evropě si každý může myslet, co chce. Potom jsem se zeptal majitele knihkupectví, zda prodává „Satanské verše“ Salmana Rushdieho. „Měl jsem ji za výlohou, ale kvůli muslimům jsem ji stáhl.“ V křesťanském městě, jako je Münster, lze pochybovat o historicitě Ježíše, ale nesmíte říci jediné slovo proti islámu. Kam jsme to vedeni? Dnes v Evropě! Nosí se kritizovat papeže, biskupy, katolickou církev, ale jakmile se dotknete islámu, jste ihned označen za rasistu a xenofoba.

Jaké stanovisko přijmout k imigrantům?

Jak se má Evropa zachovat k muslimům, kteří klepou na její dveře, to představuje celý soubor otázek. Na jedné straně je třeba být lidský a soucitný vůči těmto lidem, kteří se ocitli v naprosto jiné kultuře a mentalitě pro ně zcela neobvyklé. Je tedy jasné, že potřebují provázení na cestě k integraci. Ale tento přístup k jejich přijetí a pochopení nesmí být zcela otevřený. Evropa musí být ostražitá, aby vyloučila fanatismus a dovedla se vyrovnat s tolerancí. Není přijatelný žádný kompromis s extrémním a radikálním křídlem. Evropa nesmí zapomenout, že jejího otevření bylo zneužito k přípravě 11. září na její půdě! Je tedy třeba rozlišovat.

Liberální islám: Zvládne Západ vytvořit nový islám?

Než skončím, je důležité zmínit se o velmi silném hnutí, byť velmi malém. Je to osvícený a liberální islám, praktikovaný některými intelektuály a levičáky. Mám na mysli lidi jako Bassam Tibi v Německu, Muhammad Arcoun v Paříži a mnoho dalších jak na Západě, tak v muslimských zemích. Je to ovšem tak malé hnutí, že nemá žádnou váhu proti islamistickému tsunami.

Evropa by ale měla podporovat toto liberální hnutí a pomáhat mu všestranně, aby se prosadilo. To je také důvodem, proč zahájit vedle islámsko-křesťanského dialogu, který je doposud neplodný, dialog islamisticko-muslimský. Doporučuji rozhovory v televizi, kde je třeba oběma skupinám klást otázky typu: „Můžete nám říci, co je to islám?“ Takový dialog bude vzrušující a určitě přinese dvě protichůdné pozice.

Budou evropští muslimové, kteří jsou otevřeni dnešnímu světu a začlenili se do západních demokracií, zvládat vytvoření islámu kompatibilního s modernou? Nebo naopak zatlačí fundamentalisté liberální islám? To je otázka k zodpovězení pro muslimy: Isláme, co říkáš sám o sobě? Taková otázka však plodí další: Může být moderní a sekulární islám ještě nazýván islámem?

Přednáška na „Otevřeném dnu“ 27. září 2008 v Budapešti. – Převzato z bulletinu Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI), 6/2008.