Lectio divina – pramen křesťanské spirituality

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2009/2 (Praxe)

Dokumenty Druhého vatikánského koncilu přinesly mimo jiné také návrat k Božímu slovu jako hlavnímu prameni pro křesťanskou spiritualitu. Konstituce Dei verbum vybízí všechny křesťany k návratu k Písmu: „Tak tedy čtením a studiem posvátných knih ‚ať se šíří slovo Páně a ať je přijímáno s úctou‘ (2Sol 3,1) a poklad zjevení církvi svěřený ať stále více naplňuje lidská srdce. Jako z vytrvalé účasti na eucharistickém tajemství vzrůstá život církve, tak smíme doufat v nový podnět v duchovním životě ze zvýšené úcty k Božímu slovu, které ‚trvá na věky‘ (Iz 40,8; srov. Petr 1,23-25).“1

1 Dei verbum 26, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995, s. 123.

Obdobně liturgická reforma koncilu soustředila první část slavení tajemství spásy na naslouchání Božímu slovu, homilii i chvíle ztišení a meditace. Přestože se v dokumentech koncilu nemluví přímo o meditativní metodě čtení Písma zvané lectio divina, Papežská biblická komise následně vydala dokument o výkladu Bible v církvi, kde již v závěrečné kapitole krátce uvádí, jak používat Bibli touto metodou: „Lectio divina je individuální nebo společná četba kratšího či delšího úryvku z Písma, vnímaného jako Boží slovo a rozvíjeného působením Ducha svatého v rozjímání, modlitbě a kontemplaci.“2

2 Výklad Bible v církvi, Kostelní Vydří 2007, s. 101.

Následující text ve stručnosti představí zmiňovanou metodu lectio divina, přičemž se dotkne přístupu k Bibli v době patristiky, postpatristického a středověkého období, aby závěrečná kapitola představila některé současné přístupy vycházející z oprávněné „renesance“ návratu Písma do středu osobní i komunitní spirituality.

1. Role Písma v životě patristických otců

První teologové církve svůj duchovní život živili především Božím slovem, přičemž teologie, duchovní život i mystika byly vzájemně těsně provázány. Veškeré teologické bádání vycházelo z kontaktu s Písmem, které přivádělo k osobnímu setkání se vzkříšeným Kristem. Duchovní život byl v praktické rovině utvářen tak, aby vytvořil ty nejvhodnější podmínky pro naslouchání a meditaci Bible.

Pavel Evdokimov popisuje přístup patristických otců těmito slovy: „Pro Origena se četba nepřidává k životu jako prosté cvičení, ale tvoří organickou část duchovního života a přetváří každodenní žití v živé čtení Slova, v místo, kde Slovo promlouvá neustále. Četba řídí boj a pokroky duše a díky ní se duše mění v ‚duši církevní‘ (anima ecclesiastica), a člověk se podle Klementa Alexandrijského stává ‚teodidaktem‘. V Řeholi svatého Pachomia sytí Písmo ducha mnichů po celý den. Během hodin práce zpívají a recitují Písma, večer se pak všichni sejdou a naslouchají výkladům. Recitace Písem zpaměti byla běžnou praxí.“3 Boží slovo bylo skálou, na které mniši vybudovali svoje pravidla pro život. Václav Ventura k tomu poznamenává: „Bible byla pro otce tím prvořadým, ano jediným, co vykládali a co formovalo jejich život. A o mniších to platí zvlášť výrazně. Stačí si vzít například Řehole Basileiovy: vidíme, že otázky a odpovědi týkající se života mnichů jsou exegezí Písma. Co jiného jsou Cassianovy Konference než výklad Bible?“4

3 P. EVDOKIMOV, Epochy duchovního života, Velehrad 2002, s. 222–223.

4 V. VENTURA, Spiritualita křesťanského mnišství, I, Praha 2006, s. 179.

Pro patristické otce Písmo v sobě zahrnuje i aspekt vtělení – eucharistický rozměr. Olivier Clément při studiu patristiky vyvodil tento zajímavý závěr: „Písmo vtěluje Slovo a vtělení Slova zdokonaluje proměnění v Eucharistii nasloucháním nebo čtením Slova.“5 Kapitolu, kde Clément pojednává o roli Písma v patristice, nazval příznačně: Písmo – první svátost.6 Výklad Bible není podle Clémenta otázka gnóze, které porozumí jen „vyvolení“, ale je pro všechny, hovoří ke každému a do každé situace.

5 O. CLÉMENT, Alle fonti con i Padri, Roma 1992, s. 95.

6 Tamtéž, s. 95–100.

Představení autoři svorně dokládají centrálnost Písma v duchovním životě církve prvních století, které bylo zdrojem a východiskem pro každé další teologicko-mystické reflexe a duchovní rozvoj jednotlivce i společenství.

2. Přístupy a výklady Písma v postpatristické době a středověku

Přestože se přímá četba Bible v latinské teologické tradici stále více uzavírala zástupům věřících a scholastická teologie využívala krátkých citací Písma především k obhajobě svých převážně teologicko-filosofických dedukcí, stále doznívá bohatství „zlatého věku“ patristiky s obrovskou produkcí kazatelských a spisovatelských knih.

Jaké tedy byly duchovní metody čtení Písma přelomu prvního tisíciletí křesťanství? Mario Masini7 a Alister E. McGrath8 shodně shrnují následně uvedené základní přístupy k Písmu ve sledovaném období. Jde o smysl doslovný, alegorický, tropologický a anagogický. Jednotlivé pohledy dávají věřícímu pochopit, jak odhalit „skryté pravdy“ Bible. Doslovný smysl Písma přivádí k prvotnímu porozumění textu četbou, tedy k porozumění „litery“, respektive porozumění literárním druhům, ve kterých by odhalení skryté symboliky a metafor mělo čtenáře přivádět k hlubšímu duchovnímu smyslu. Alegorický smysl rozpoznává působení Ducha Svatého ve čteném úryvku a nechává se tímto Duchem vtáhnout do děje – pod povrhem historických událostí „oči duše“ rozpoznávají události dějin spásy v Kristu. Z tropologického smyslu se vyvozují etické postoje pro život, a to jak přirozené, následováním Krista, tak teologické, obohacené alegorickou exegezí, a i mystické, kdy během meditace dojde k láskyplnému snubnímu spojení mezi člověkem a Boží Trojicí. Konečně anagogický smysl vede pohled k eschatologickým skutečnostem, kdy v událostech „předposledních“ jsou intuitivně rozpoznávány zárodky věcí budoucích.

7 M. MASINI, Lectio divina, Kostelní Vydří 1993, s. 43–52.

8 A. E. McGRATH, Křesťanská spiritualita, Praha 2001, s. 125.

To, že také v období středověku bylo plodné hledání a nalézání autentické křesťanské spirituality v kontextu četby Písma, dokládá „klenot“ středověké duchovní literatury, kterým je dopis z roku 1150 tehdy mladého kartuziána Guiga II. zvaný Stupně k ráji neboli Scala paradisi. V dopise Guigo II. popisuje fáze četby Písma, které jsou přímo úměrně vztažené k duchovnímu rozvoji jednotlivce. Guigo II. píše: „A náhle se mi v duchu vybavily čtyři duchovní stupně, totiž četba, rozjímání (meditace), modlitba a nazírání (kontemplace). To je žebřík mnichů, po kterém vystupují ze země do nebe,“ a dodává: „Čtení je horlivý a soustředěný pohled do Písma. Rozjímání je snaha mysli vypátrat pod vedením rozumu význam skryté pravdy. Modlitba je oddané zaměření srdce k Bohu, aby se odstranilo zlo nebo dosáhlo dobro. Nazírání je jakési povznesení mysli ponořené do Boha, nad sebe, tam, kde zakouší radosti věčné slasti.“9

9 GIUGO II., Scala paradisi, Kostelní Vydří 1996, s. 7.

Křesťan podle Guiga II. má Boží slovo „žvýkat“, aby vstoupil pod povrch, rozjímáním poznal moudrost, modlitbou hledal Boží tvář a nazíráním kontemploval Ducha Svatého ve své duši.

3. Nové pohledy na lectio divina

Jak již bylo uvedeno, návrat k Bibli jakožto primárnímu prameni křesťanské spirituality, který přišel s Druhým vatikánským koncilem, znamenal obrovský zájem o „nové“ hledání role Božího slova pro osobní i komunitní spiritualitu. Někteří pokoncilní teologové a duchovní autoři reflektovali přístupy patristických otců k Bibli a potom nabízeli nové možnosti využití metody lectio divina, kterou rozebíral Guigo II. ve Scala paradisi. Za všechny uveďme alespoň dva pohledy, které předkládají Enzo Bianchi a Jesús Castellano.

Enzo Bianchi jako první úkon před vlastní četbou Písma doporučuje vzývat Ducha Svatého slovy: „Bože náš, Otče světla, tys poslal na svět svého Syna, Slovo učiněné tělem, aby ses ukázal nám lidem. Pošli mi nyní svého Ducha, abych v tom Slově, které přichází od tebe, mohl potkat Ježíše Krista, abych ho hlouběji poznal a díky tomuto poznání ho vroucněji miloval, a tak dospěl k blaženosti Království. Amen.“10 Text Bible by měl být čten pozorně a naslouchání v tichém soustředění má být přijímáno celým srdcem, celým rozumem, celou bytostí. K rozjímání doporučuje i četbu výkladů patristických otců, přičemž v osvícení rozumu slovem se člověk nechává proměňovat Kristem. Oslovení Slovem si žádá odpověď v modlitbě formou chval, díků a přímluv. Ve chvílích zakoušení slova člověk nahlédne sledovaný text očima Boha a meditující, pln pokoje, zakusí dotyk Boží lásky. Přijaté slovo potom člověk, jako Maria, uchovává celý den ve svém srdci, aby z tohoto naslouchání vzešlo rozpoznání konkrétního povolání a poslání mezi lidmi a v člověku se rozhojnily dary Ducha.11

10 E. BIANCHI, Modlit se Boží Slovo, Kostelní Vydří 2007, s. 73.

11 Srov. tamtéž, s. 35–62.

Jesús Castellano také rozvádí jednotlivé fáze lectio divina, tedy lectio, meditatio, oratio, contemplatio. V první etapě doporučuje vzít si úryvek z Bible a sledovat, jak v ní Bůh mluví do konkrétní situace vlastního života. Skrze čtenou pasáž sestupuje Duch Svatý ukrytý v Písmu do srdce meditujícího, který tím nahlédne pravý význam textu a v jeho srdci může kontemplované slovo osvobodit uvězněnou energii světla, inteligence, vnitřní síly a vést k obrácení. Osvícené srdce pak na Boží oslovení odpovídá modlitbou, kdy zpytuje, chválí, adoruje a přimlouvá se. Kontemplace je jako osvícení Božím tajemstvím, ve kterém se Boží vůle stává programem vlastního života.12

12 Srov. J. CASTELLANO, Preghiera al Signore. Pedagogia della preghiera, Roma 2002, s. 160–161.

Oba zmínění autoři se snažili aktualizovat a zpřítomnit metodu lectio divina pro současný život církve, aby mohla nést plody mezi širokým zástupem věřících, kteří se individuálně či společně zastavují při četbě a naslouchání Božímu slovu.

Závěr

V době hledání autentické křesťanské spirituality je přístup k naslouchání Božímu slovu u křesťanů patristické, postpatristické i středověké doby velmi inspirativní a tvoří nárožní kvádr, který není možné více zavrhnout. V Božím slově se nacházejí paprsky Ducha Svatého, který čtenáře vede k osobnímu setkání s Kristem, aby, s ním ztotožněn, obracel své srdce k Bohu Otci. Skrze meditaci Bible tak věřící vrůstá do tajemství Boží Trojice.

Lectio divina, tedy četba, meditace, modlitba, kontemplace a akce, je z tradice církve nabízenou metodou, jež může být plodně využita v pastorační praxi. Křesťanská společenství mohou ve společné meditaci vrůstat do tajemství spásy a společně rozpoznávat „znamení časů“ pro tento i přicházející svět.

Na úplný závěr ocitujme nádherná slova Řehoře Velikého, která svědčí o duchovní hloubce společného naslouchání Božímu slovu. Osvícený papež velmi upřímně říká: „Vím ze zkušenosti, že mnoho věcí, které jsem z Božího slova nemohl pochopit sám, mohl jsem pochopit, když jsem stál před bratřími. Tak se stává, že z Božího daru vzrůstá porozumění Písmu, když se vaším prostřednictvím učím tomu, čemu vyučuji. A přiznávám, že často poslouchám s vámi to, co vám říkám.“13

13 Ezechielem II,II,I: PL 76,948-949, cit. in M. MASINI, op. cit., s. 72.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|