Nástin dějin mezinárodních eucharistických kongresů

Autor: Jitka Jonová - Číslo: 2009/1 (Články)

Eucharistické kongresy jsou jedním z nejmladších projevů eucharistického kultu mimo mši. Mohou být jak místního, tak i národního nebo mezinárodního charakteru. Myšlenka eucharistických kongresů se zrodila ve Francii. Jejich počátky jsou spojeny s osobou Emilie Tamisiérové (1834–1910), ženy, která později přijala řeholní hábit. Během svého života potkala mnoho lidí, kteří měli vliv na její duchovní život, především sv. Petra Juliána Eymarda (1811–1868),¹ horlivého ctitele Krista přítomného v eucharistii, zakladatele Kongregace Nejsvětější svátosti – eucharistiánů; nazývaného také „Apoštol eucharistie“. Podněcoval eucharistickou úctu založením dvou kongregací a bratrstev, pro kněze a pro laiky ve světě, k úctě eucharistie. Tato jeho horlivost přinesla plody – eucharistické kongresy.²

Dalším člověkem, který pomáhal E. Tamisiérové nalézt ideu eucharistických kongresů, byl její zpovědník Chevrier. Ten také velmi podporoval uctívání eucharistie mimo mši. Považoval adoraci za prodloužení mešní oběti a za nejvhodnější způsob, jak uctívat Boha.³

V roce 1873 se v Paray-le-Monial, v kapli před vystavenou Nejsvětější svátostí, sešlo 60 francouzských delegátů, zástupců z parlamentu. A ti spolu s asi tisíci věřícími zasvětili sebe, parlament a Francii Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Tato událost měla na E. Tamisiérovou velký vliv. Zatoužila po tom, aby byla eucharistie uctívána v rodinách, mezi pracujícími, ve farnostech, diecézích a celými národy. Inspirována procesími, která chodila uctít eucharistii v různých poutních chrámech, se rozhodla zorganizovat eucharistickou pouť do Avignonu.⁴

Uchvácena touto myšlenkou, představila své plány avignonskému biskupovi Dubreuilovi, ten je však přijal bez nadšení. Ale jiní biskupové, kněží a laici ji podpořili. Hned po Velikonocích se Avignon začal připravovat na konání eucharistické slavnosti. První eucharistický kongres, místního charakteru, se tedy konal roku 1874 v Avignonu.⁵

V roce 1876 již mělo eucharistické procesí v Avignonu charakter celonárodní. Dokonce se uvažovalo o pozvání papežského legáta, k tomu ale nedošlo. Padl návrh, aby se každoročně v jednom kostele ve Francii konala národní eucharistická pouť, jíž by se byly povinny zúčastnit všechny náboženské spolky. Návrh byl přijat a podpořen. Účastníci pak poslali pozdrav také papeži.⁶

Po slibném začátku přišel rok 1877 a s ním také MacMahonův pokus o monarchistický zvrat; ten byl neúspěšný a moc republikánů jen posílil. Vzhledem k tomu, že monarchisté byli považováni za úzce spjaté s katolickou církví, byla dalším důsledkem také vlna sekularizace. Prezident J. Grévy (1807–1891) sledoval svými antiklerikalistickými reformami politiku vnitřní konsolidace a laicizace veřejného života.⁷ Což nebylo příliš ku prospěchu myšlence konání eucharistických kongresů.

V Lyonu se Tamisiérová setkala s biskupem Dubuisem z Galvestonu v Texasu, který jí doporučil napsat list papeži Lvu XIII. Na doporučení biskupa de Ségura podepsalo tento list dalších 500 lidí z Paříže, Angers, Marseille a Avignonu. Tento list odevzdal biskup Dubuis papeži při audienci roku 1878 a jednal s ním o myšlence organizování eucharistických kongresů. Lev XIII. byl této myšlence nakloněn a všem signatářům dopisu udělil své požehnání. Tím získala myšlenka nejvyšší církevní schválení.

Ještě téhož roku se konala národní eucharistická pouť ve Faverney, té se účastnilo 7 biskupů, asi 1000 kněží a 25 000 věřících. Byl to úspěch, a tak byl zřízen výbor pro konání eucharistických kongresů.⁸

Papež Lev XIII. bulou z 29. dubna 1879 podpořil ideu Emilie Tamisiérové spočívající v konání mezinárodních eucharistických kongresů. V říjnu roku 1879 umírá kněz Chevrier. Ve Francouzské republice byl silný antiklerikální tlak, který brzdil iniciativu náboženských manifestací. Emilie Tamisiérová se však nevzdala a v roce 1880 přišla do Paříže, kde biskupům Richardovi a de Ségurovi představila svůj plán noční adorace žen. Byla také pozvána do Belgie. V roce 1880 byly ve Francii vydány dekrety omezující řeholníky, a právě v této situaci se stále častěji ozývaly hlasy volající nejen po eucharistických poutích, ale zvláště po opravdových eucharistických kongresech, a to nejen národních, ale zvláště mezinárodních. Téhož roku byly biskupovi de Ségur představeny v Paříži tři návrhy, které se staly základem pro založení komité pro eucharistické kongresy. Nejprve bylo ovšem navrženo, aby se první mezinárodní eucharistický kongres konal v Belgii – zemi, kde žila sv. Juliána, jež stála u zrodu slavnosti Božího Těla.⁹

V Belgii byla myšlenka konání eucharistického kongresu kardinálem Dechampsem příznivě přijata, kardinál schválil návrh konat kongres v Liége a navrhl také jako možné místo konání Amsterdam v Holandsku. Ale jak v Belgii, tak v Holandsku probíhal předvolební boj a zápas o konfesijní školství. Mezitím navrhovaný mezinárodní eucharistický kongres schválil i Lev XIII., ale výběr místa ponechal na uvážení biskupů. Bylo tedy rozhodnuto konat mezinárodní eucharistický kongres ve Francii a jako nejvhodnější místo bylo vybráno Lille, kde bylo možné najít organizační základnu v dobře fungujícím laickém společenství ctitelů eucharistie.¹⁰

První mezinárodní eucharistický kongres se tedy konal v Lille roku 1881. Byl inspirován živou vírou v reálnou přítomnost Ježíše Krista ve svátosti eucharistie, jejímž následkem je c.d., která byla vyjádřena zejména při slavnostních adoracích a ve velkém procesí, které mělo být oslavou triumfu eucharistie. Následující dekrety papeže sv. Pia X. – o četnosti přijímání, Sacra Tridentina synodus (1905), a o časném přijímání dětí, Quam singularis (1910) – způsobily, že se příprava a slavení kongresů staly příležitostí k podpoře častého přijímání dospělých a časného prvního sv. přijímání dětí.

Během pontifikátu papeže Pia XI. se mezinárodní eucharistické kongresy začaly slavit na všech kontinentech. Byla v nich také objevena misijní dimenze a byly zaměřeny na reevangelizaci.¹¹

Počínaje 35. mezinárodním eucharistickým kongresem, slaveným roku 1952 v Barceloně, se mezinárodní eucharistické kongresy začaly nazývat statio orbis a slavení eucharistie se stalo centrem a vrcholem všech způsobů a forem eucharistické zbožnosti, které se vyskytly v průběhu konání jednotlivých eucharistických kongresů.

Později se konstituce II. vatikánského koncilu Sacrosanctum concilium (1963), instrukce Eucharisticum mysterium (1967, čl. 67), rituál De sacra communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam (1963, čl. 109–112) a v neposlední řadě také nejnovější instrukce Redemptionis sacramentum z roku 2004 (čl. 142–145) snaží vysvětlit nový pohled a zdůraznit zásady, které se mají zachovávat při přípravě a slavení eucharistických kongresů. V současnosti je kladen důraz na problémy současného světa, ekumenismus a také na přípravu na mezináboženský dialog.¹²

1. Chronologie a témata

1.1. Období pontifikátu Lva XIII. (1878–1903)

1. Lille (Francie), 1881, téma: Eucharistie spasí svět.¹³ – 2. Avignon (Francie), 1882, téma: Pokřesťanštění života prostřednictvím eucharistie.¹⁴ – 3. Liège (Belgie), 1883, téma: Eucharistie – pramen života.¹⁵ – 4. Fribourg (Švýcarsko), 1885.¹⁶ – 5. Toulouse (Francie), 1886, téma: Vliv eucharistie na život jednotlivců, společenství a národů.¹⁷ – 6. Paříž (Francie), 1887, téma: Kristova láska k lidem, jejímž symbolem je Nejsvětější Srdce Ježíšovo.¹⁸ – 7. Antverpy (Belgie), 1890.¹⁹ – 8. Jeruzalém (tehdy součást Osmanské říše), 1893.²⁰ – 9. Remeš (Francie), 1894.²¹ – 10. Paray-le-Monial (Francie), 1897, téma: Nejsvětější Srdce Páně.²² – 11. Brusel (Belgie), 1898.²³ – 12. Lurdy (Francie), 1899.²⁴ – 13. Angers (Francie), 1901.²⁵ – 14. Namur (Belgie), 1902.²⁶

1.2. Období pontifikátu Pia X. (1903–1914)

15. Angoulême (Francie), 1904.²⁷ – 16. Řím (Itálie), 1905.²⁸ – 17. Tournai (Belgie), 1906.²⁹ – 18. Méty (tehdy Německo, dnes Francie), 1907.³⁰ – 19. Londýn (Velká Británie), 1908.³¹ – 20. Kolín nad Rýnem (Německo), 1909.³² – 21. Montreal (Kanada), 1910.³³ – 22. Madrid (Španělsko), 1911, téma: Společné království Krista a jeho práva jako krále národů.³⁴ – 23. Vídeň (Rakousko), 1912, téma: Četné a rané svaté přijímání.³⁵ – 24. Malta, 1913.³⁶ – 25. Lurdy (Francie), 1914, téma: Eucharistie a sociální říše Ježíše Krista.³⁷

1.3. Období pontifikátu Pia XI. (1922–1939)³⁸

26. Řím (Itálie), 1922, téma: Smíření s naším Pánem Ježíšem Kristem v eucharistii.³⁹ – 27. Amsterdam (Nizozemí), 1924, téma: Eucharistie a Nizozemí.⁴⁰ – 28. Chicago (USA), 1926, téma: Kristův pokoj v jeho království.⁴¹ – 29. Sydney (Austrálie), 1928, téma: Maria a eucharistie.⁴² – 30. Kartágo (Tunisko), 1930, téma: Eucharistie a svědectví Afriky.⁴³ – 31. Dublin (Irsko), 1932, téma: Eucharistie a Irsko.⁴⁴ – 32. Buenos Aires (Argentina), 1934, téma: Sociální moc našeho Pána Ježíše Krista a eucharistie.⁴⁵ – 33. Manila (Filipíny), 1937, téma: Eucharistický apoštolát v misiích.⁴⁶ – 34. Budapešť (Maďarsko), 1938, téma: Eucharistie, zdroj lásky.⁴⁷

1.4. Období pontifikátu Pia XII. (1939–1958)

35. Barcelona (Španělsko), 1952, téma: Mír a eucharistie.⁴⁸ – 36. Rio de Janeiro (Brazílie), 1955, téma: Eucharistie a moc Krista Vykupitele.⁴⁹

1.5. Období pontifikátu Jana XXIII. (1958–1963)

37. Mnichov (Německo), 1960, téma: „Pro vita mundi“ a „Eucharistie – bratrská hostina lásky“.⁵⁰

1.6. Období pontifikátu Pavla VI. (1963–1978)

38. Bombaj (Indie), 1964, téma: Eucharistie a nový člověk.⁵¹ – 39. Bogotá (Kolumbie), 1968, téma: Vinculum charitatis.⁵² – 40. Melbourne (Austrálie), 1973, téma: Milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás.⁵³ – 41. Filadelfie (USA), 1976, téma: Eucharistie a snaha o lidskou rodinu.⁵⁴

1.7. Období pontifikátu Jana Pavla II. (1978–2005)

42. Lurdy (Francie), 1981, téma: Ježíš Kristus jako chléb lámaný pro nový svět.⁵⁵ – 43. Nairobi (Keňa), 1985, téma: Eucharistie a křesťanská rodina.⁵⁶ – 44. Soul (Jižní Korea), 1989, téma: Christus pax nostra.⁵⁷ – 45. Sevilla (Španělsko), 1993, téma: Eucharistie a evangelizace (Kristus – světlo světa).⁵⁸ – 46. Wroclaw (Polsko), 1997, téma: „Eucharistie a svoboda“, zvoleno v duchu novozákonního úryvku „Svobodu nám získal Kristus“ (Gal 5,1).⁵⁹ – 47. Řím (Itálie), 2000, téma: Ježíš Kristus, jediný Spasitel světa, chléb pro nový život.⁶⁰ – 48. Guadalajara, 2004, téma: Eucharistie, světlo a život pro nové tisíciletí.⁶¹

1.8. Období pontifikátu Benedikta XVI. (2005–)

49. Quebec (Kanada), 2008, téma: Eucharistie, Boží dar pro život světa.⁶²

2. Struktury nápomocné při organizování kongresů

Uspořádání eucharistického kongresu, zvláště na mezinárodní úrovni, není v silách jednotlivce. Není to jen záležitost zajištění místa konání, ubytování, dopravy apod., ale je zde nutné primárně připravit ideový základ kongresu – na co bude kongres zaměřen, témata, průběh příprav, průběh kongresu. Existují proto trvalé struktury, které se snaží věnovat se přípravám eucharistických kongresů. Pro mezinárodní kongresy existuje stálé pontifikální komité, existuje také instituce národního delegáta. Žádná z těchto institucí není samoúčelná, ale má pomáhat a dohlížet nad pořádáním eucharistických kongresů.

2.1. Pontifikální komité pro mezinárodní eucharistické kongresy⁶³

Pro přípravu prvního mezinárodního eucharistického kongresu (Lille, 1881) bylo zřízeno stálé komité, které bylo schváleno 29. dubna 1879 papežem Lvem XIII. a do roku 1950 sídlilo v Paříži. Roku 1986 byly znovelizovány jeho stanovy a papež Jan Pavel II. udělil tomuto komité titul „pontifikální“.

Účelem tohoto komité je pomáhat a dohlížet nad pořádáním eucharistických kongresů. Je zde pro to, aby věřící reflektovali původní inspiraci: „Pontifikální komité má za úkol učinit tajemství našeho Pána Ježíše Krista v eucharistii, eucharistické tajemství, stále lépe známým, milovaným, středem života a služby církve a jejího misijního poslání ke spáse světa.“⁶⁴

Podle stanov pontifikálního komité se zkoumají návrhy měst, kde by se kongres mohl konat, a tyto návrhy jsou pak předloženy papeži. Po souhlasu s místem, kde by se měl kongres slavit, rozdělí komité kompetence, aby se vybralo téma a program této události, který musí být samozřejmě také schválen papežem.⁶⁵

V čele komité stojí prezident (od 15. 10. 2001 je jím kardinál Jozef Tomko). Po každém konání kongresu komité připravilo a publikovalo zprávu, obsahující čtené texty a diskuse nad nimi v různých kongresových sekcích, projevy, které byly proneseny při veřejných setkáních, a mnoho jiných informací.⁶⁶

2.2. Národní delegát

Národní delegát je jmenován biskupskou konferencí. Má za úkol povzbudit současnou pastorační praxi – pěstovat eucharistickou úctu v celé její plnosti (slavení, adorace a život z eucharistie); role delegáta nemá být omezena jen na přípravu kongresu.⁶⁷ Je zde tedy zřejmé, že vlastní příprava a konání eucharistických kongresů nejsou samoúčelné; pokud by se konal „kongres pro kongres“, bylo by to málo. Je důležité, aby se kongres stal opravdu podporou pro povzbuzení zbožnosti nejen při své přípravě a konání, ale i následně po svém ukončení. Národní delegáti mají připravit zprávu obsahující informace o stavu eucharistické úcty a života v jejich zemi pro plenární shromáždění, a kde je to možné, v souladu s přípravou eventuálních národních a diecézních eucharistických kongresů.⁶⁸

3. Hlavní teologické myšlenky eucharistických kongresů⁶⁹

Historie pořádání mezinárodních eucharistických kongresů je delší než jedno století. Během těchto let se proměňoval i přístup k jejich slavení. Každý kongres kladl důraz na jiný aspekt eucharistického tajemství nebo problematiky křesťanského života, která může čerpat sílu z eucharistie. Zde předkládám pokus o jejich systematizaci podle kritéria základní myšlenky.

3.1. Kongresy inspirované problematikou reálné přítomnosti Ježíše Krista v eucharistii⁷⁰

Víra v reálnou přítomnost Ježíše Krista v eucharistii byla jedním z hlavních impulzů pro vlastní konání eucharistických kongresů a pro eucharistickou úctu vůbec. Devatenácté století bylo stoletím „smrti Boha“ a společnost se stále více odkláněla od náboženství a různých projevů zbožnosti. I z tohoto důvodu se heslem prvního kongresu stala myšlenka Eucharistie spasí svět. Panovalo zde přesvědčení, že obnova křesťanského života přichází skrze eucharistii. Nešlo tedy jen o to, aby se zdůraznilo dogma o reálné přítomnosti Krista v eucharistii, ale také (možná i hlavně) o povzbuzení náboženského života vůbec, o zdůraznění přináležitosti věřících k církvi.

Na přípravě prvních patnácti kongresů (Lille 1881 – Řím 1905) spolupracovala stálé komité a místní komité s mnoha společnostmi, které se aktivně podílely na „eucharistickém díle“. Tyto společnosti se zasvěcovaly různým formám eucharistické úcty, která našla svůj „triumfální“ výraz a vyznání víry před světem ve svátku Božího Těla.

Slavení těchto kongresů zahrnovalo kromě eucharistické liturgie také zprávy, přednášky a katecheze na eucharistická témata. Hlavním bodem vždy bylo slavnostní eucharistické procesí, kterého se účastnil lid a často také různé osobnosti kulturního či politického života.

Na závěr kongresů byla napsána určitá přání (nazývaná voti), mezi nimiž se za nejdůležitější považují časté přijímání a připuštění dětí k přijímání eucharistie. I toto mělo bezpochyby vliv na vznik dekretů sv. Pia X. o častém přijímání (Sacra tridentina synodus z roku 1905) a o přijímání dětí (Quam singularis z roku 1910).

Ačkoliv se další kongresy vztahovaly k různým problematikám (jsou uvedeny dále), reálná přítomnost Krista byla, je a musí být stále alespoň implicitně obsaženým tématem, neboť bez toho by úcta mimo mši nebyla vůbec možná. Například při přípravě na celonárodní kongres ve Varšavě 1987 bylo za cíl tohoto kongresu považováno právě povzbuzení modlitby a adorace.⁷¹

3.2. Kongresy zaměřené na časté přijímání a první svaté přijímání⁷²

V přípravě následných kongresů (od kongresu v Římě roku 1905) se kladl důraz na rozšíření učení, které bylo obsaženo v nových dekretech sv. Pia X. (srov. výše). Konaly se katecheze a přednášky vztahující se ke slavení svátosti smíření a přijímání eucharistie dětí a dospělých.

Při slavení těchto kongresů se zaznamenalo velké množství rozdané eucharistie při přijímání během kongresu. Například při kongresu ve Vídni (1912) přistoupilo 1 000 000 dětí (byly připravovány různými eucharistickými společnostmi) ke svému prvnímu svatému přijímání; v Buenos Aires (1934) bylo sv. přijímání podáno 100 000 dětí, 400 000 mužů a 700 000 žen.

3.3. Kongresy s misijní dimenzí⁷³

Po 26. mezinárodním eucharistickém kongresu, který se konal v Římě roku 1922, započal papež Pius XI. „novou řadu kongresů“, zahrnující místní církve ze všech pěti kontinentů. Jednou za dva roky se měly konat kongresy, jichž by se účastnili zástupci ze všech světadílů, a důraz byl kladen na misijní přípravu. Následující přání (voti), vyslovená během předchozích kongresů, měla vliv také na zavedení svátku Krista Krále pro celou církev.

Mělo by být také zmíněno, že se při přípravě na 33. mezinárodní eucharistický kongres v Manile v roce 1937 konalo nejméně 12 diecézních kongresů a mnoho farních kongresů, což byl velmi kladný fakt, neboť se na tom mohlo podílet také mnoho laických katechetů. V Aktech bylo možno najít, a to snad poprvé, slovo „reevangelizace“.

Při slavení těchto kongresů, počínaje Římem (1922) přes barcelonský (1952) až ke kongresu v Rio de Janeiru (1955), se objevovala témata jako Kristův pokoj, Maria a eucharistie, Eucharistický apoštolát v misiích a témata týkající se eucharistické praxe v různých zemích (Eucharistie a Irsko, Eucharistie a Holandsko).

3.4. Kongresy řešící otázky společenství univerzální církve⁷⁴

Nová fáze v historii mezinárodních eucharistických kongresů začala s přípravami na 35. mezinárodní eucharistický kongres v Barceloně (1952). Nejdůležitějším, centrálním bodem (statio orbis)⁷⁵ celého kongresu se stala mše, namísto závěrečného eucharistického procesí.⁷⁶ Čímž se mši, slavení eucharistického tajemství, v rámci konání kongresů dostalo místa, které jí poprávu náleželo. Byl to jeden z požehnaných plodů liturgické reformy, jejíž ovoce se však mělo ještě plněji rozvinout.

Při přípravě byla soustředěna pozornost na katecheze o mši, aby napomohly chápání mše jako slavení velikonočního tajemství. Byla zde snaha vychovat věřící „k aktivní a vědomé účasti“ na eucharistickém slavení.

Konstituce II. vatikánského koncilu o liturgii Sacrosanctum concilium (1963), ve které byl objasněn teologický základ eucharistie, dala podnět k tomu, že velkou roli při přípravách měla mít obnova liturgie. Vztah mezi celebrací a uctíváním eucharistie mimo mši byl objasněn v instrukci Eucharisticum mysterium (1967). Římský rituál pro Úctu eucharistie mimo mši (1973) se zabývá eucharistickými kongresy ve zvláštních článcích (čl. 109–112).

Při přípravě eucharistických kongresů se má dle instrukce dbát na „katecheze o eucharistii, zvláště o mysteriu Krista žijícího a působícího ve své církvi; aktivnější účast všech na posvátné liturgii, která zároveň podporuje zbožné naslouchání Božímu slovu a vědomí bratrského společenství; na hledání vhodných způsobů pomoci, uskutečňování sociálně humanitárních akcí a nutné dělení se i o hmotné statky podle vzoru prvokřesťanské obce, aby se z každého eucharistického stolu šířil kvas evangelia, jehož silou je nesena dnešní společnost a který je zárukou společnosti budoucí“.⁷⁷

Ačkoliv je mezinárodní eucharistický kongres především kongresem celého Božího lidu, může také zahrnovat setkání teologů, kteří budou uvažovat nad eucharistií z různých úhlů pohledu: liturgicky, biblicky, pastorálně, antropologicky, sociálně a ekumenicky.

3.5. Vztah kongresů k mariánské tematice⁷⁸

Již na prvním kongresu byla Maria titulována jako „Naše Paní Nejsvětější svátosti“. Panna Maria je zdůrazňována jako ta, která vede věřící k eucharistii.⁷⁹ Téma Maria a eucharistie se slavilo na 29. mezinárodním eucharistickém kongresu, který se konal v Sydney v roce 1928. V poutním místě Lurdy se kongres konal již třikrát: v letech 1899, 1914 a 1981 (sté výročí prvního mezinárodního eucharistického kongresu). I při celonárodním eucharistickém kongresu ve Varšavě 1987 kardinál připomínal mariánskou dimenzi této slavnosti.⁸⁰ Na kongresu, který byl slaven v Seville v roce 1993, bylo téma Eucharistie a evangelizace, Maria byla oslovována titulem „Hvězda evangelizace“. Maria nás, jak kněze, tak laiky, může naučit mít jak vnitřní, tak vnější pochopení a účast na velikonočním tajemství jejího Syna, za předpokladu, že svůj život přetvoříme do pravého společenství s Bohem a s našimi bližními.

3.6. Vztah kongresů k problémům dnešního světa⁸¹

Při přípravě kongresů konaných po II. vatikánském koncilu byla vybírána témata, která se často týkají výzev světu – k hledání solidarity, svobody, spravedlnosti a míru. O těchto tématech je na kongresu nejen diskutováno, ale také se usiluje o nalezení možnosti konkrétní pomoci.

Po kongresech je vždy mnoho viditelných znaků podpory charity, solidarita a soucit s chudými, například dům pro opuštěné staré lidi v Nairobi, Seville a Wroclawi nebo hnutí „Jedno srdce, jedno tělo“ v Soulu (které stále pokračuje v pomoci chudým místním církvím) a zdravotnická klinika pro chudé v Římě u hlavního vlakového nádraží (Termini). Pořádají se různé sbírky za účelem pomoci potřebným.⁸²

Celebrace dnešních kongresů je v souladu s výše zmíněnými kritérii. Statio orbis, jak je nazýváno závěrečné slavení eucharistického kongresu, bývá obvykle celebrováno osobně papežem. I sama přítomnost papeže při slavení kongresu je určitým povzbuzením pro místní církev, „že je o ni zájem“.

První papež, který byl osobně přítomen na kongresu mimo město Řím, byl Pavel VI. v roce 1964 v indické Bombaji.

Počet národních reprezentantů, kteří se účastní kongresů, je obvykle mezi 70 až 80; jsou tam stovky biskupů, tisíce kněží a řeholníků a statisíce laiků, kteří se účastní se svými národními delegáty.

3.7. Ekumenická dimenze a mezináboženský dialog⁸³

V přípravné fázi pokoncilních kongresů bývají často zváni představitelé odloučených křesťanských církví a různých křesťanských komunit, aby se podíleli na teologických setkáních. Kde je to uznáno za vhodné, jako například v Nairobi v roce 1985 a v Soulu 1989, mohou být přizváni i zástupci jiných náboženství.

Při nedávném kongresu během Velkého jubilea v Římě 2000 se protestantští profesoři účastnili symposia, které se konalo na Lateránské univerzitě.

Papež Jan Pavel II. při závěrečné adoraci na 45. mezinárodním eucharistickém kongresu řekl: „Připojte se ke mně a ptejme se společně Ježíše Krista (…) po tomto eucharistickém kongresu celá církev najde ještě větší sílu uskutečnit novou evangelizaci, kterou velmi potřebuje celý svět (…) evangelizaci v eucharistii a skrze eucharistii: zde je inspirace, jak může církev žít tajemství Krista a naplnit své poslání ve společenství se všemi lidmi“ (L’Osservatore Romano, 13. června 1993).⁸⁴