Svoboda projevu v církvi – meze a prostor pro dialog

Autor: Marie Kolářová - Číslo: 2008/4 (Dialog)

Význam dialogu v církvi

Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných.¹ Díky těmto koncilním akcentům se změnil pohled na laické křesťany, kteří přestali být považováni za předmět pastorační péče. Rozvíjelo se učení o církvi jako Božím lidu a je kladen důraz na církev jako společenství.² Ruku v ruce s tímto učením zdůraznil koncil i nutnost dialogu, který je třeba vést jednak ve vztahu k okolnímu světu, jednak současně i uvnitř církve. Již Pius XII. upozornil na nutnost dialogu v církvi: „Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící.“³ Dialog v církvi úzce souvisí s mírou a hranicemi svobody projevu. Svoboda projevu v církvi zavání přílišným sekularismem a nese proto rysy čehosi podezřelého, a to vzhledem k určité obecné představě o tom, že cokoliv sdělí představený, má charakter závazného rozhodnutí a musí být bez dalšího přijato v poslušnosti.

Mezi předpoklady úspěšného vedení dialogu patří vědomí rovnoprávného či partnerského postavení. Dále sem patří snaha všech zúčastněných společně tvořit a budovat, ne se navzájem rozdělovat a vymezovat proti sobě, tedy již zmiňované vytváření společenství, mnohokrát opakované v koncilních dokumentech. Dialog se rovněž neobejde bez určitého institučního rámce, který je nutnou, nikoli však jedinou postačující podmínkou vedení dialogu. Cílem tohoto článku není vymezit všechny předpoklady pro vedení a rozvoj dialogu, ale z pohledu práva připomenout možnosti a limity dialogu, resp. svobody projevu, kterou můžeme považovat za právní vyjádření prostoru dialogu.⁴

Svoboda projevu v dokumentech církve

Východiska pro právní zakotvení svobody projevu nacházíme v koncilních dokumentech Lumen gentium⁵ a Gaudium et spes.⁶ Významný dokument navazujícího období představuje pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích Communio et progressio, která se zabývá nejen vztahy katolíků ke sdělovacím prostředkům, ale též možnostmi a způsoby dialogu v rámci církve. Připomíná, že pravdy víry nepodléhají změnám podle názoru jednotlivce nebo skupin, na druhé straně ovšem také skutečnost, že církev putuje v dějinách, a musí proto pravdy víry předkládat a vysvětlovat adekvátním způsobem. Všichni křesťané mají právo a povinnost prohlubovat svoje porozumění nauce víry a o této víře svědčit.⁷ Communio et progressio rozlišuje mezi požadavkem na svobodu vědeckého bádání a s tím související nutnou výměnou vědeckých názorů a mezi předkládáním závazných stanovisek učitelského úřadu. Za povšimnutí stojí také důraz na podávání pravdivých a otevřených informací.⁸ K právu na dialog a způsobu jeho vedení se vyjadřují i další dokumenty, jako např. Etika ve sdělovacích prostředcích.⁹ Pro internetovou komunikaci připomíná zásady vedení dialogu dokument Církev a internet.¹⁰

Communio et progressio vymezuje následující charakteristiky, zásady a podmínky vedení dialogu v církvi:¹¹

– katolíci mají skutečně svobodu vyjadřování, tato svoboda je realizována v pravdě a lásce;

– představení jsou zodpovědni za živou výměnu názorů v církvi, jsou proto vyzváni, aby vytvářeli normy a podmínky k dosažení tohoto cíle;

– pravdy víry jsou podstatou církve, vždy však existuje prostor pro jejich předkládání a vysvětlování v měnících se společenských poměrech;

– dialog není v protikladu se soudržností a jednotou církve, naopak svoboda v dialogu vede ke společnému jednání;

– rozvoj dialogu je možný jen v lásce a se zaměřením na budování společenství;

– je nezbytné rozlišovat mezi vědeckým bádáním a s tím související výměnou názorů teologů, a vedením věřících a přednášením církevní nauky;

– každý křesťan musí mít právo a možnost informovat se o všem, co je nutné pro převzetí aktivní role v životě církve;

– v celé církvi musí mezi všemi existovat obousměrný a celosvětový tok informací;

– předkládané informace musí být úplné, pravdivé a otevřené;

– utajování je možné jen v případech nezbytně nutných, tj. kde se jedná o dobrou pověst a čest člověka nebo kde by byla porušena jiná práva křesťanů.

Právní úprava dialogu v církvi

Rámec svobody projevu je vymezen ustanovením kán. 212 CIC/1983:

§ 1: Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve.

§ 2: Křesťané mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání.

§ 3: Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.

Na ustanovení kán. 212 můžeme nahlížet jako na ústavní normu, a to vzhledem k historii formulování a zakotvení tohoto typu práv a svobod (kán. 208–223). Původní projekt ústavní listiny církve byl po mnoha diskusích a několika různých variantách návrhů vymezujících jednotlivá práva a svobody nakonec při závěrečných redakčních pracích zamítnut. Normy, které byly navrhovány jako ústavní, nacházíme nyní v kán. 208–223 („základní práva křesťana“). Právě s odvoláním na tento vývoj je možné je považovat za určitou analogii ústavní listiny. To je významné z toho hlediska, že i při výkladu a aplikaci těchto norem musíme s nimi nakládat jako s ústavními normami. Znamená to, že představují určitý rámec, zmocnění k jednání.

Pokud nebyl vydán zákon, který bychom mohli označit jako prováděcí, tzn. takový, který upravuje bližší podmínky výkonu základního práva křesťana, neznamená to, že určité právo není přiznáno, či snad dokonce, že je určité jednání tímtéž zakázáno. Jaká práva tedy vyplývají křesťanovi z ustanovení kán. 212? Křesťan má obecné právo sdělovat své potřeby a přání představeným. Je tedy oprávněn, aby sděloval představeným to, co považuje za důležité či prospěšné, a limitem stanovícím, že jeho projev je v souladu s právem, je obecný limit svobody projevu. Přiznání tohoto práva není vázáno žádnou podmínkou sine qua non.¹² Křesťané jej proto realizují v rámci, kterým je limitována svoboda projevu, a způsobem, který nepřekračuje tento rámec.

Svobodu projevu realizuje křesťan jako jednotlivec nebo člen formální či neformální skupiny. CIC/1983 upravuje některé konkrétní platformy, které slouží pro realizaci svobody projevu. Pozitivní vymezení prostoru pro dialog a pro realizaci svobody projevu představují ustanovení kánonů upravující pastorační rady diecézí (kán. 511–514) a farností (kán. 536), diecézní sněm (kán. 460–466). Další prostor svobody projevu vymezený v CIC/1983 představuje kán. 228 § 2, který zakotvuje povolání laiků za členy poradních orgánů představených. Toto jsou platformy, které můžeme označit jako instituční prostor dialogu. Mají sloužit vedení dialogu v církvi a být prostorem, kde mohou sdělovat křesťané své mínění představeným. Určité zúžení prostoru pro dialog ovšem lze spatřovat v tom, že ustanovení těchto platforem není povinné. Neznamená to však, jak budu dále v tomto článku argumentovat, že není možný dialog vedený jiným způsobem, mimo tento rámec.

Limity svobody projevu

Jak jsem zmínila v předchozím bodě, není pro realizaci svobody projevu zapotřebí splnění žádné další podmínky. Platí však princip, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno, nebo je naopak křesťan oprávněn činit jen to, co je výslovně přiznáno pozitivním ustanovením? Jak se potom zachovat v případě, že chybí pozitivní zákonné vymezení upravující bližší výkon základního práva křesťana? S tím souvisí i druhá otázka vztahu obecné normy a jejího konkrétního vyjádření, což znamená, jaké konkrétní podoby výkonu práva lze zahrnout do rámce základních práv křesťana. Jinak řečeno – k čemu všemu potřebuje křesťan pozitivně stanovené oprávnění. Vodítkem může být ustanovení kán. 18: U zákonů stanovujících trest nebo omezujících svobodný výkon práv nebo obsahujících výjimku ze zákona je nutno použít zužujícího výkladu. Z tohoto ustanovení proto nelze dovodit, že křesťan může po právu činit jen to, k čemu je zmocněn v konkrétní podobě pozitivní zákonnou normou. Naopak, vždy je třeba vyložit, co je smyslem a obsahem normy, a na základě toho pak dovodit, zda konkrétní výkon práva je uskutečňován v rámci obecné právní normy.¹³

Svoboda projevu jednotlivého křesťana je limitována stejnými principy jako jiné základní svobody a práva. Obecné hranice představuje ustanovení kán. 223 § 1: Křesťané, jak jednotlivě tak sdružení ve spolcích, jsou povinni brát při výkonu svých práv ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným. Limity svobody projevu se skládají ze tří prvků: blaho církve, práva všech ostatních křesťanů a povinnost každého jednotlivého křesťana vůči všem ostatním. Poslední dva prvky jsou na první pohled zrcadlem téhož: povinnosti jednoho odpovídá právo druhého a naopak. Zákonodárce však výslovně zdůraznil povinnost vůči jiným. Je tomu možné rozumět jako záměrnému důrazu na zvláštní povinnosti vyplývající z povinnosti úcty ke každému jednotlivému člověku, který je obrazem Božím. Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře.¹⁴

Práva a svobody všech ostatních křesťanů jako limity práv a svobod jednotlivce mají základ v rovnosti křesťanů. Nikdo nemůže realizací svojí svobody zasáhnout do stejné svobody každého jiného křesťana. Všichni jsou nadáni stejnou svobodu a jsou si rovni co do důstojnosti a svobody. Toto vzájemné omezení svobod představuje dva aspekty. Jednak stejná svoboda všech co do typu jednotlivých svobod, současně také vyvažování jednotlivých typů svobod mezi sebou. To znamená, že svoboda projevu je omezena např. právem na dobrou pověst. Realizace svobody projevu proto nemůže zasáhnout nejen do svobody projevu jiného, ale musí odpovídajícím způsobem respektovat i další práva a svobody křesťanů při vzájemném vyvažování těchto práv a svobod.

Blaho církve je třetím prvkem, který limituje svobodu projevu křesťana. Správné porozumění tomuto pojmu je klíčové při vyjádřeních o možnostech a rozsahu omezení jakékoliv svobody a práva. Blaho církve musí být chápáno ve smyslu toho, čím je církev, totiž společenstvím všeho Božího lidu. Z tohoto důvodu se nemůže proto nikdy jednat o blaho nahlížené jednostranným pohledem, vždy na ně musí být nazíráno jako na blaho společenství Božího lidu. Blahem církve je vše, co slouží skutečně všem křesťanům ve vzájemném společenství. Na posouzení blaha církve se vztahují dva nároky vycházející ze současné existence viditelné a neviditelné podoby církve. První nárok je založen v neviditelné podobě církve a je ovlivněn základním principem platným v církvi, jímž je spása duší (srov. kán. 1752). Z viditelné podoby církve vychází druhý nárok, který je všeobecně platný pro celou lidskou společnost. Obecné blaho existuje ve společnosti tehdy, pokud mají všichni zajištěnu ochranu svých práv a svobod a podmínky života ve společnosti umožňují všem usilovat o vlastní zdokonalení a tím i zdokonalení celé společnosti.¹⁵

Koncilní výzvy k dialogu znamenají, že všichni křesťané jsou pozváni, aby se vyjadřovali k věcem církve. Omezení svobody projevu blahem církve nemůže proto znamenat, že nebude vůbec veden dialog, ale ani to, že je zásadně přípustné vyslovovat jen souhlasná nebo pochvalná sdělení. Dialog znamená kultivovanou výměnu názorů, a to souhlasných i nesouhlasných. Dobro církve není možné oddělit od dobra jednotlivce, ani je není možné stavět nad dobro jednotlivce. Znamená především to, že všichni křesťané mohou v církvi realizovat práva, která jim náležejí. V konečném důsledku pak blaho církve spočívá v tom, že jsou chráněna práva a svobody každého jednotlivého křesťana.¹⁶ Pokud se nemůže jednotlivec vyslovit se svým názorem nebo jeho názoru nikdo nenaslouchá, neslouží tato situace ani dobru církve. Představení si stěžují, že se křesťané obracejí na veřejné sdělovací prostředky, místo aby řešili svoje záležitosti uvnitř církve.¹⁷ Křesťané musí mít ovšem otevřený prostor dialogu uvnitř církve, jinak je nelze obviňovat z prezentování svých problémů před světskými médii.

Povinnost sdělovat mínění

Zakotvení této povinnosti v § 3 kán. 212 znamená, že zákonodárce klade důraz na informovanost. Blahu církve slouží nikoli mlčení, ale dialog křesťanů. Tato povinnost připomíná, jak je důležité, aby představení byli skutečně informováni a aby v církvi existovala zpětná vazba. Tato povinnost představuje redukci snah vykládat prostor pro svobodu mínění v příliš zúžené rovině. Povinnost sdělovat mínění není vázána na žádnou formu, křesťan je oprávněn běžně dostupnými prostředky, včetně výběru formy a označení svého podání, obracet se na své představené.

Normy CIC/1983 jsou univerzálně platné a z tohoto důvodu nemohou být současně detailní legislativou. Pro skutečný právní život potřebuje být CIC/1983 doplněn navazující prováděcí legislativou. Samozřejmě tam, kde je dobrá vůle, není zapotřebí tolik detailních předpisů, ale pro vědomí toho, co je možné podle zákona, by další navazující legislativa neuškodila. Konkrétně při realizaci práva na svobodu projevu chybí jednak bližší úprava způsobu sdělování mínění, jednak také, ruku v ruce s předchozím, i úprava způsobu vyřizování těchto podnětů. Není však možné popřít právo sdělit svoje mínění s poukazem na skutečnost, že neexistuje právní norma, která by upravovala způsob podávání a vyřizování podnětů křesťanů. V takovém případě je totiž nezbytné postupovat podle ustanovení kán. 19: Jestliže některá právní věc – s výjimkou trestní – není výslovně upravena obecným nebo partikulárním zákonem nebo právním obyčejem, je nutno ji rozhodnout pomocí zákonů upravujících obdobné záležitosti, dále použitím obecných právních zásad při uplatnění kanonické umírněnosti, dále pomocí právního pojetí a praxe římské kurie a společného a ustáleného názoru odborníků.

Uvedu příklad podání křesťanů označeného jako petice. Petiční právo patří mezi základní politická práva a je přiznáno v ústavách demokratických právních států. V CIC/1983 není toto právo výslovně upraveno. Je proto nezbytné se zamyslet nad obsahem tohoto práva, kterým není nic jiného než sdělování podnětů, návrhů a žádostí.¹⁸ V duchu kán. 19 je třeba použít přiměřeně nejbližší úpravu, a tou je ustanovení kán. 212, upravující nejen právo obracet se na své představené a sdělovat jim své mínění, ale dokonce i povinnost křesťanů toto činit. Postup při vyřizování podnětů není v CIC/1983 upraven ani ve vztahu ke kán. 212. To ale neznamená nemožnost přijímat a vyřizovat tyto podněty. V tomto případě totiž nastupují obecné právní zásady a použití kanonické umírněnosti, tzn. přiměřeným způsobem se zabývat danou záležitostí a tomu, kdo podal podnět, odpovědět.

V této souvislosti se proto jeví jako velmi vhodné přijmout v rámci mantinelů vytyčených kán. 212 příslušné partikulární normy, které by upravovaly bližší postup při projednávání písemných podání typu petic. Lze souhlasit s tím, že chronické kverulanty nelze uspokojit žádným vysvětlením a ani nejupřímnější snahou o dialog. Průměrný křesťan však chápe, co je v dané situaci přiměřeně spravedlivé. Pokud je se svým podnětem odmítnut za použití právního formalismu, chápe takové jednání jako nespravedlivé. Dobré právo je takové, které vytváří prostor pro spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti, a to platí i pro společnost Božího lidu.

Oponenti přispěchají s námitkou, že církev není demokratickou institucí a nelze proto argumentovat takovým pojetím základních práv a mechanismů jejich fungování, jaké známe z demokratického právního státu. Církev je přece společenstvím Božího lidu, na které je třeba klást jiné nároky. Ačkoliv církev nemá demokraticky ustanovené představené, nemůže to znamenat, že by požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi byl neslučitelný s nároky na uspořádání poměrů v církvi. Dovolím si připojit jednu reflexi z praxe. Při změnách v ustanoveních duchovních správců ve farnostech zasílají v některých případech farníci různá podání, ve kterých plédují za ponechání duchovního správce na původním místě.¹⁹ V jiných případech, a to i těch, kdy duchovní správce požívá všeobecné pověsti oblíbenosti, přijmou farníci změnu s porozuměním. Za těmito podáními se totiž často skrývají nejrůznější frustrace farníků, vyplývající z toho, že jim nikdo nenaslouchá, navíc přiživené v některých případech určitou manipulací ze strany odcházejícího duchovního správce. Upřímný dialog, který by dotčených farníkům vysvětlil všechny aspekty, takže by mohli získat důvěru, že se jejich názory někdo zabývá, by nepochybně byl jedině ku prospěchu celého místního společenství (a nejen toho).