Rio Preisner: ČESKÁ EXISTENCE

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2008/3 (Recenze)

Rio Preisner, ČESKÁ EXISTENCE. Edice Rozmluvy, Londýn 1984.

Studie, trojčíslo 104–106/1986. – V době vzniku této recenze byl Josef Zvěřina činný jako autor mnoha samizdatových textů, jako vůdčí osobnost tajných kurzů teologie a jako neúnavně aktivní signatář Charty 77.

Je to zvláštní knížka – nemohu o ní psát běžnou recenzi. Je mi jako Janovi ve Zjevení: „V mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku. Tehdy jsem slyšel: Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům a králům“ (10,10). Vidím tu knihu v rukou různých svých známých a představuji si jejich reakci. Sám v ní čtu mnoho bystrého, ale i sporného, mnoho oslňujícího, ale i mnoho temného a zbytečně útočného. Když si vzpomenu na Augustinovo nenávidět blud, ale milovat bludaře, čtu zde naplnění první části výroku, ale marně hledám druhou.

Myslím, že to není četba o české existenci nebo pro českou existenci. U nás je mnoho třtin nalomených, které nesmíme dolomit. Je tu jeden úřední marxismus, ale mnoho rozdílných marxistů; různé formy revizionismu, ale ještě víc „revizionistů“, kteří mají širokou paletu názorů. Zobecňování, masivní tvrzení a nenávist nám tu dobře neslouží. Ti, kterým by bylo třeba ukázat nové cesty, upadnou asi v rozpaky, zda mají volit místo totalismu komunistického, který opustili, totalismus katolický. Možná, že Preisnerův agresivní styl by svědčil spíš spáčům na Západě, ale ne probuzeným u nás. A ty, kdo spí věčným spánkem zaživa, už nikdo neprobudí. Myslím, že tu a teď je třeba našim národům nového proroctví a jiného jazyka.

Českou existenci bych nedefinoval „Kritikou revizionismu“ a „Středoevropskou otázkou“, jimiž ji opisují obě části knihy. Česká existence – snad složitější než jiná nebo jindy, kdo to ví? – je dnes na jedné straně rozpornější než dříve, na druhé – paradoxně – jednotnější, tj. znormalizovaná, a proto bezútěšně lhostejná. Ale naše nynější temno není bez světel! Nadto se obávám, že u nás dochází k renesanci stalinismu, která ohrožuje českou existenci nejen zvenčí, ale i uvnitř.

Knížka je jako ohňostroj: vyletí trs světla, něco ostře osvítí, něco poznamená svými barvami. Pak světla klesají a na zem dopadá popílek. Tak jsou komponovány všechny tři obsahové části: kritika marxismu, revizionismu, střípky z dějin střední Evropy v 19. a 20. století. Na duši lehnou pochyby a chmury: prorokování minulosti (výraz R. P.) nedává naději, neukazuje východiska.

Abychom byli autorovi právi, bylo by třeba vzít pod lupu jednotlivé odstavečky (obdoba Pascalových Pensées?), které jako kamínky skládají tuto pestrou mozaiku. To by ovšem žádalo napsat druhou, možná větší knihu. Proto se musím omezit na čtyři úseky: marxistický, revizionistický, historický a teologický.

I.

Marxismus chápe R. P. pozoruhodně – jako gnózi a svého druhu mystiku. Viní jej, že radikálně redukuje plnou a vlastní skutečnost na pravdu své ideologie (str. 11).

„Východisko i cíl dokonalého poznání (v marxismu) jsou dány abstraktním konkrétnem, jež se zove proletariát. Dokonalé poznání (nahé pravdy) závisí tedy na dokonalém poznání proletariátu – ve významu totožnosti subjektu a objektu. Proletariát – toť na nohy postavené velké Já. Velké Unum spiritualismu, v němž teorie a praxe, myšlení a bytí jedno jsou. Proletariát, symbol totálního člověka, dokonale poznává totalitu nahé pravdy sám o sobě, neboť sám je touto totální pravdou. Hle, mystika marxistické gnóze“ (str. 13).

Myslím, že je to již zapomenutá formulace z doby, kdy Marx, jak sám říká, příliš koketoval s Hegelem. Dnes apoteóza proletariátu upadla, našly se jiné objekty a osoby klanění. Ale imanentní mystika a gnóze zůstaly: proletariát je nahrazen stranou, člověk, i člověk-proletář, se z toho kultu vypařil.

Dnes je důležitější otázka než co s tou relikvií, co s těmi věřícími, kteří se jí ještě klanějí, a především co s těmi, kteří začínají pochybovat. K té nejdůležitější otázce se vrátíme níže.

R. P. si nastoluje problém vyvratitelnosti marxismu. Na str. 10 praví, že marxismus je takřka nevyvratitelný, protože je budován v panlogicky promyšleném, tudíž hermeticky neprostupném systému. Zároveň však říká, že je snadno vyvratitelný teoreticky, jako systém mimo člověka, avšak nevyvratitelný v mysli člověka, který jej přijal.

Na str. 13 se autor domnívá, že marxismus lze vyvrátit jen z fundamentu praktické zkušenosti s ním. Zároveň však ukazuje na to, že ani „desítky milionů mrtvých, umučených obětí marxismu nepřesvědčí ideologa Lukácse“.

Konečně čteme: „Vyvracet marxismus poukazem na skutečnost, jak známo, nelze, protože je na ní svou podstatou, metodou i cílem (jímž je bezcílnost nekonečna) nezávislý. Vyvracet ho poukazem na logické omyly nelze, neboť je, jak známo, dokonale panlogický. Vyvracet ho poukazem na mylné východisko absolutizované druhotné příčiny též, jak známo, nelze, protože sekundárnost této příčiny je beze zbytku determinována neprostupností panlogického systému, zároveň jej umožňujíc. Marxismus jako systém je nevyvratitelný, jako je nevyvratitelné peklo. Vyvrací se leda peklem, které chystá, nesnesitelným životem, který připravuje lidské společnosti. Marxismus může být věru jen zavržen, nikdy vyvrácen, zavržen ve jménu holého života, holého přežití, ve jménu posledního lidského vydechnutí“ (str. 17n).

Autor pak stopuje katastrofální výsledky zásahů marxistické ideologie ve vědě, umění a estetice, ve „světovém názoru“, v práci, ve vztazích třídy a osobnosti, v antropologii; ukazuje, jak marxismus vede ke svému konečnému stavu – k ateismu, k násilí, potratům a homosexualitě. Zkrátka úděsný obraz totality.

Domnívám se, že tato brilantní rétorika se dnes poněkud míjí cílem. Je to katedrová diskuse, která se ve stínové podobě promítá v našich učebnách a učebnicích, na nekonečných školeních. Nejde o to, zda je marxismus zavrženíhodným peklem a posledním lidským vydechnutím. Taková perspektiva je příliš eschatologická a dost nevěrojatná: nemůžeme marxismus (ani marxisty) strašit peklem a smrtí!

Nám nejde o to, zda je marxismus vyvratitelný nebo zavrženíhodný. Jde nám o pravdu! Nedomníváme se, že je pravda tak bezmocná, jako jsou někdy bezbranní její obhájci. Protože pravda je právě „otevřený systém“. Snad každý systém je uzavřený, tj. vylučuje, co by jeho systematičnost rušilo. Zajisté, v uzavřeném systému je marné lidské namáhání – jako ve známé Chestertonově bedně. Asi žádný systém nemůže být usvědčen z nepravdy „v rámci daného systému“. Kritika musí patrně přijít vždycky zvenčí, rozbít „daný rám“ a vrhnout světlo na temná, prázdná nebo mylná místa systému. Pak už sotva můžeme říci o marxismu, že je dokonale panlogický. Panlogismus také sotva pomůže zachránit absolutizaci příčin. Atd. Můžeme a musíme jasně ukázat, že skutečnost je bohatší než ten svět uzavřený v bedně; autor tak ostatně velmi energicky činí – jinak by psal naprázdno a do prázdna.

Daleko nejdůležitější je skutečně praxe. Ta velká, světovládná praxe. Poukaz na drobnou hrůzyplnou praxi navozuje spor. Marxismus nezplodil všechno zlo světa. Někde leccos odstranil – a naopak mnoho z inkriminovaných běd bují víc tam, kam marxismus sám nezasáhl. Ale zasáhl jeho souputník – praktický materialismus, důsledný imanentismus, terorismus.

II.

Tím přecházíme k Preisnerově kritice revizionismu. Slovo široké, nálepka zlá a nebezpečná, kterou vynašli dogmatičtí komunisté. To vše radí k obezřetnosti. Jako jsou různé druhy marx-leninismu-stalinismu-komunismu atd., tak jsou i různé formy revizionismu.

Může být spor, zda je revizionismus v uvedených formách možný, do jaké míry je revizionismem a kdy již přestává být revizionismem. Zajisté, v rámci dogmatického komunismu není žádná naděje pro revizionismus. Jsou dovoleny jen kosmetické úpravy, jimiž se komunismus opevnil, ale neupevnil; jsou jen neškodným pomocníkem jeho omylů, laciným advokátem v drobných soudničkách. Co nadto jest, je už revizionismus; jeho osudy neřešíme my, řeší je komunismus sám – a všichni vědí, jakými pestrými způsoby.

Ale zase: jsou tu lidé, jsou tu ti různí „revizionisti“. Můžeme je strčit do jedné bedny právě proto, že z jiné bedny vykukují a vyskakují? Je nutné a křesťansky láskyplné bít je po hlavě? Praxe – ba i teorie – ukazuje, že by to byla totalita z druhé bedny jiné značky. Pokládám za šlechetnější vycházet z beden, pomáhat a vytahovat lidi z beden všech značek, značky nabídnout sběratelům a beden používat na zboží, ne na lidi.

Rád se řídím radou R. P. mít před sebou stále lidi, ne lidi abstrahované, ba ani „abstraktně konkretizované“ (z toho hříchu právem viní autor marxismus), zkrátka lidi skutečné. Není spravedlivé z jejich společnosti vylučovat lidi, kteří se osvobodili nebo osvobozují z „panlogismu“, z „panekonomismu“, z „panmaterialismu“, z různých totalit – a nyní hledají! Vydědění a vyhození, někdy víc, někdy méně, někdy radikálně žijí konverzi a metanoiu, změnu smýšlení i kajícnost. Autor však je nerozlišně podezírá a nelítostně uzavírá: „Zachraňují tedy marxismus tím, že k jeho krysařským tónům přidávají nový, ještě svůdnější trylek“ (str. 4, 110).

Tvrdá je tato řeč, kdo ji může poslouchat? Kdo může jít za takovýmihle tóny, jakoby vyňatými z fuga appassionata?

R. P. dává všem svým revizionistům jednoduchou volbu: „Revizionismus má dvě možnosti: sloužit marxismu (třeba i proti vůli revizionisty) – nebo permanentně vyvracet sebe“ (str. 18).

Ano, jsou takoví i takoví, ale jsou ještě jiní. Není pro ně ještě jiná možnost? Jsou, kdo marxismu přestali vzdávat povinný hold; nevyvracejí sebe, také se nevracejí do nějakého lůna, ale často se otevírají pravdě. Takoví zasluhují úctu; platí nemalou daň a jsou biti často oběma stranami. V nás však nesmějí najít tutéž nesnášenlivost, agresivitu, nenávist, podezírání a nectné praktiky, s kterými se rozešli.

S Karlem Rahnerem věřím, že budoucnost bude pluralitní, tj. ani jen komunistická, ani jen revizionistická, ani jen eurokomunistická, ani jen katolická (K. Rahner, Budoucnost církve, v: Studie 93–94/1984, str. 275).

III.

Tak trochu jako úvod k druhé kapitole Preisnerovy studie – Středoevropská otázka – slouží jeho kritika tzv. historického materialismu. Výtečně pranýřuje „zákony dějin“, které marxističtí historici mumlají jako mágové temná zaříkání.

„Zákony dějin se etablují na hrobě skutečných dějin (...)“; „Jsou médiem totalitární strany se světovládným nárokem“ (str. 20 a 21).

Následuje řada postřehů, které zablýsknou pro radost, ale zase budí otázky: Je tomu skutečně tak? Je to opravdu podstatné, nebo jen epifenomenon? R. P. není historik – jako ani já nejsem. Ale to není důvod, aby historická pravda byla výlučným hájemstvím promovaných historiků. Člověk se s ochotou ptá: Co když přece má pravdu?

Zdá se mi, že ve svých postřezích R. P. nachází hlavního viníka na tragickém osudu Evropy v „jakobínském liberalismu“. Skutečně? A bylo jakobínství liberalismem? Nebylo jen jeho řádným či neřádným potomkem?

Možno však v historické instanci (!) beze všeho tvrdit, že „historická pravda existuje pouze ve vztahu k historickému Kristu, jenž je a od věků byl pravda“ (str. 10)?

Jako teologovi je mi toto vyznání víry jasné, ale dalo by mi velikou práci tuto silnou větu v daném kontextu prokázat, aby se zase nezdála „totalitní“ frází, tentokrát v christologickém odění. Podobně sotva lze beze všeho nevěrci vmetnout v tvář, že „s Bohem ztratil lidskou tvář“ (str. 118). Jak ukázala diskuse kolem dokumentu Charty 77 O právu na dějiny, budí taková vypointovaná tvrzení rozpaky a škodí hledání pravdy. Víc snad než kde jinde jsou tu na místě slova Písma: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí“ (1Petr 3,15-16).

Další tvrzení v této části by bylo třeba opět jedno po druhém ověřovat, ale k tomu nemám kompetenci. Proto nakonec jen několik drobných poznámek k některým exkurzím R. P. do teologie.

IV.

Dobře ukazuje Preisner, že náboženství není ani dítětem, ani funkcí kultury; ovšem je s ní nerozlučně spojeno. Proto se mi nezdá příliš teologické ani kulturní mluvit o „hordě pokrokových teologů, která zcela zjevně, i když v duchovním smyslu, křižuje papeže, jehož opuštěnost začíná nabývat forem analogických k opuštěnosti Kristově“ (str. 180).

Kdo je asi tato horda? Teologové doby Pia IX. nebo Jana Pavla II.? Těžko hledám tuto hordu co do počtu i co do jednání (naštěstí v duchovním smyslu), těžko si představuji, kdo jí rytěřuje v čele. Myslím, že ani Pius IX. nebyl tak žalostně opuštěn – a tím méně je dnešní římský biskup, jak patrno z mnohých prací moderních teologů i z jeho cest.

Nemohu souhlasit, že moderní teologie podléhá omylu a nevidí, že „příklon k světu, uznání světa, jsou totožné s absorpcí ideosofie a ideologie světa“ (str. 57).

Co asi je tato množina „moderní teologie“, „pokrokoví teologové“? Kdo jsou ti nemoderní? Ale k věci: „příklon k světu“ a „uznání světa“ jsou dva podstatně rozdílné postoje. Uznání světa není „absorpcí ideosofie“, nýbrž křesťanskou vírou a povinností; neuznání světa je hereze manichejská, evagriovská apod. Pokud se nebere „svět“ ve smyslu janovském, tj. jako hříšní lidé, je svět Božím dílem, dějištěm spásy Božích dětí a svěřeným účastenstvím na správě světa. Křesťanská antropologie a kosmologie jsou nazírány každou teologií – moderní i nemoderní – jako autentická část křesťanství, a to bez vlivů „ideologie světa“. Jiný postoj je „příklon k světu“ ve smyslu důsledné sekularizace; ta je mělká a zrádná. Bylo by užitečné ukázat, který teolog jí propadl. R. P. v Rozmluvách č. 1 takto nespravedlivě napadl „skupinu kolem Teologických textů“ (zase menší anonymita – a trochu neprozřetelná).

Stejnou vinou nejasnosti trpí i logion na str. 58: „Neexistuje svět bez Boha, existuje pouze bezbožný svět, tj. svět, který prohlašuje, že není Boha. Místo aby dokazovali, že svět nemůže (jako takový) být a není bez Boha, pouštějí se do dialogu s abstraktními tezemi, jež produkuje bezbožný svět, domnívajíce se, že se tak přibližují světu; ve skutečnosti se pouze sbližují s těmi, co svůj bezbožný svět chtějí zvěčnit na troskách Božího světa.“

Zřejmě autor zase připravil jednu jedinou bednu, do které hází obecně teologii, teology a ty, co mají podle něho špatnou snahu o dialog a přiblížení bezbožnému světu. Tuto otázku už řešilo křesťanství v 2. století s pohanským světem a jeho filosofií, kterou produkoval. Jinak by se bylo stalo židovskou sektou a přispělo by k „zvěčnění světa na troskách Božího království“. Tato cesta vede i dnes do ghetta, nikoli do Království a k lidem, jimž má zvěstovat Radostnou zvěst. Je to příkaz a poslání Páně nebýt z tohoto světa, ale být v něm a pro něj. Dialog se světem je i příkazem 2. vatikánského sněmu a stálou výzvou Jana Pavla II. všemu křesťanství. Ostatně i R. P. dává radu zbloudilým teologům, co mají dokazovat. Komu? A monologem? Neměl by ovšem – podle svého stálého zvyku – ztotožňovat (moderní) teologii s některými nekritickými teology „osvobození“, s některými výpady (či výpadky) třeba E. Schillebeeckxe nebo Hanse Künga.

Nevyváženost, nerozlišování a polemický zápal přivodil autorovi nemalý lapsus: „Evropa ztrácí smysl pro dějiny, pro své dějiny. Nebude-li tento smysl restaurován, totiž vědomí dějinného cíle, jímž je v dějinách inkarnovaný Kristus – tedy nic duchovního! nic kauzálně racionálního! nic vypočitatelného a plánovatelného! – nýbrž akt tajemného ztotožnění Boha se stvořenou zemitou skutečností – nebude-li toto vědomí restaurováno, Evropa ztratí nejen svou dějinnou, ale i svou přirozenou tvář, změní se v pustinu nejen dějinnou, ale i přírodní“ (str. 49).

Zase tu narážíme na snižování druhotných příčin a přirozeného řádu, což vyvolává falešný supranaturalismus, církví vícekrát odsouzený. „Ztotožnění Boha se stvořenou zemitou skutečností“ je ještě horší blud – vždyť je to vyslovený panteismus. Škoda, že autor teologií pohrdá – slouží, jak vidno, dobře a potřebně správnému vyjadřování. Ale i inkarnovaný Kristus jako smysl dějin je veliká myšlenka, i když ne objev R. P.

***

Škoda, že R. P. nedotáhl hlouběji své poznání: „Láska v mezích člověka představuje nepřetržitý sled každodenně opakovaných pokusů milovat“ (str. 47) a pasáž o teologické ctnosti naděje (str. 49).

Láska a víra, naděje a odpuštění jsou našimi „zbraněmi“, řekl nedávno kardinál Lustiger.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|