Vyšehradská kapitula ve 13. století

Autor: Zdeňka Hledíková - Číslo: 2008/1 (Kultura)

Kapitula byla založena při knížecím hradě na jižním okraji pražské aglomerace kolem roku 1070 králem Vratislavem I. Krále vedl k fundaci politický úmysl zeslabit postavení pražského biskupa, jímž byl tehdy jeho bratr, nebo si v kapitule alespoň vytvořit, a to přímo na církevním poli, protiváhu biskupova vlivu. Proto král požádal už při vzniku kapituly o její zvláštní papežskou ochranu. Od svého vzniku byla tedy Vyšehradská kapitula majetkově dobře vybavenou exemptní institucí podřízenou přímo papeži. Její styky s papežstvím, a tím nepřímo i s Itálií, jsou proto sice sporadicky, ale přesto průběžně doloženy. Byly podmíněny už nutností platit zvláštní papežský census, který ke kurii obvykle dopravoval některý kapitulní posel. Zpětně se bližší vazby k papežství projevovaly i tím, že se vyšehradští preláti relativně často stávali delegáty papeže k výkonu nejrůznějších úkolů ve střední Evropě. Znalost kuriálního prostředí i všech území, kterými při své cestě procházeli kapitulní vyslanci, ať jimi byli přímo její členové nebo klerici v jejích službách, byla tedy u Vyšehradské kapituly — díky exempci a z ní vyplývajícím kontaktům s Apeninským poloostrovem — značně vyšší než u kterékoli jiné církevní nebo světské instituce v Čechách. To se záhy obrazilo jednak v pokročilém a do evropských duchovních a kulturních proudů zapojeném vnitřním prostředí kapituly, jednak specifickou modifikací jejího vztahu k centru české královské moci.

Vyšehradský knížecí, pak královský palác už ve 13. století nebyl panovnickým sídlem; o to více nabývala na místním významu zdejší kapitula, jelikož ta na Vyšehradě natrvalo sídlila. Byla to ona, kdo tu žil již bez přímého sousedství a ochrany či „ochrany“ panovníka, kdo tu byl stále přítomen, kdo tu hospodařil a stával se fakticky zdejší vrchností. Pro naše poznání dějin Vyšehradské kapituly však má tato skutečnost i nedobré důsledky v tom, že z celého období středověku i novověku známe dějiny kapituly nejméně právě pro 13. století. Doba Vyšehradského kodexu nebo Kroniky kanovníka vyšehradského byla již minulostí, a naopak doba Vyšehradské madony a korunovačního průvodu, který z Vyšehradu vycházel, ještě vzdálenou budoucností. Kapitula si ve svém nevýrazném 13. století musela najít vlastní specifičnost, jež by navazovala na starší výsadní postavení a zúročovala některá jeho pozitiva. Který směr to byl, to by mělo vyplynout z následujících stránek.

Jak vypadalo vnější prostředí kapituly? Její chrám sv. Petra a Pavla byl tehdy trojlodní bazilikou, kde hlavní loď byla asi 7,5 m široká a boční lodě asi 3,6 m, všechny ukončeny apsidami; délka původní baziliky není dnes díky mladším přestavbám zjistitelná. Stavba měla dvě věže, mezi nimiž byla umístěna knížecí hrobka a nad ní snad kupole; tak ji alespoň zachytily některé vyšehradské pečeti 13. století. Podle archeologických nálezů můžeme soudit, že nejstarší stavba vyšehradské baziliky byla pravděpodobně chvouchórovým kostelem. Roku 1249 však celý chrám vyhořel a následovala jeho raněgotická přestavba, překrytá však další přestavbou v posledním deceniu vlády Karla IV.; barokní a nakonec současná novogotická přestavba zcela změnily původní dispozici chrámu. Stavba 13. století je ze všech přestaveb nejhůře rekonstruovatelná, bezpečně víme jen to, že se střecha stavěla až roku 1273 a teprve 1295 atrium. Na sever od baziliky stál od Vratislavových dob kapitulní dům s obydlím a společnými prostorami kanovníků a dalších kleriků a nutné hospodářské provozy. Na západ přiléhal k bazilice hřbitov. Na jih od chrámu byl jeho prostor spojen mostem s areálem knížecího—královského paláce a s obvodem kostela sv. Vavřince. Z architektonických prvků a výzdoby chrámu 13. století se nedochovalo prakticky nic, ale starší dlaždice a jiné architektonické zlomky knížecího paláce dovolují předpokládat vysokou uměleckou úroveň výzdoby i u kapitulního chrámu. Ukazují, že šlo o náročnou stavbu se značnou uměleckou úrovní. Tak to ostatně odpovídalo zvláštnímu postavení a ekonomickému zázemí kapituly.

Uspořádání Vyšehradské kapituly a sboru kleriků při ní se v zásadě nemohlo lišit od jiných kapitulních kostelů, ale přesto v detailech není pro 13. století ještě zcela jednoznačné. Samu kapitulu tvořila obvyklá sestava čtyř prelátů (v daném případě to byli probošt, děkan, scholastik a kustos), čtrnáct prebendovaných kanovníků a několik držitelů tzv. menších, tj chudších prebend. Z pomocného sboru kleriků jsou doloženi vikáři prelátů a kanovníků, samostatní oltářníci a od roku 1264 sakristan. Z věkem mladších, nedospělých pomocníků a zpěváků mělo zvláštní nadání dvanáct kleriků bonifantů, ve 13. století změněných na sbor choralistů, a tzv. žáci desíti chlebů. Bez speciálního zabezpečení, jen s možností příležitostného působení a výdělku se kolem vyšehradského kostela pohyboval neurčitý počet chudých žáků. Vedle kanovnických prebend byl ve Vyšehradské kapitule hojně užíván systém obediencí, drobnějších nemovitých majetků vyčleněných z celkového nadání kapituly, které mohli dostat do užívání jak kanovníci, tak pomocní klerici; tímto způsobem byla kompenzována služba při kostele především zvoníkům a strážcům kostela; strážci byli podřízeni kustodovi.

Specifické rysy vlastního uspořádání vnitřního života kterékoliv kapituly zachycují obvykle kapitulní statuta formou ustanovení o povinnostech, právech a vzájemných vztazích jednotlivých členů sboru. Pro Vyšehradskou kapitulu byla statuta vypracována až (nebo už, statuta Pražské kapituly jsou z roku 1350) roku 1328. V průběhu 13. století se však písemný svod všech zvyklostí připravoval, i když nechtěně a spíše bezděky. Byl to totiž důsledek četných a dlouhodobých sporů mezi jednotlivými preláty a celkem kapituly, jejichž pozadí bylo sice vesměs hospodářského charakteru, ale jejichž součástí bylo vždy i vymezení povinností jednotlivce vůči celku: kdo bude opravovat střechu kostela, kdo financovat společné obědy, kdo svíce při liturgii, jaké jsou poplatky zvoníků z nemovitostí kapituly, které dostali jednotlivě do užívání, jaký má být způsob obsazování prebend, dokonce tu narazíme i na některé drobnosti ke slavení liturgie. Nejčastěji probíhaly tyto spory mezi proboštem a ostatními členy sboru, zastupovanými děkanem, a nejhustěji jsou jednotlivé jejich fáze doloženy od sklonku šedesátých let do počátku let osmdesátých. Mělo to tehdy hlubší zdůvodnění, jež spočívalo v proměně a konkretizaci vztahu vyšehradského probošta k českému králi.

Od počátku 13. století, přesněji od sporu krále Přemysla I. a pražského biskupa Ondřeje o libertas ecclesiae, se prvotní propojení panovnické moci (ve smyslu zakladatelských práv a ochrany) a Vyšehradské kapituly modifikovalo v tom smyslu, že zdejší probošt byl od roku 1225 vždy současně kancléřem království. Nepochybně k tomu přispěla i ta skutečnost, že během sporu se probošt Arnold, který byl příbuzným krále Přemysla I., logicky postavil na královu stranu a proti biskupovi. Kancléřem musela být zásadně osoba gramotná a znalá latiny jako mezinárodního jazyka, tedy osoba duchovní. Král číst a psát neuměl, a proto musel zcela důvěřovat svému kancléři, že všechny panovnické listiny, které se začínaly v Čechách vžívat, sepíše a vystaví v souhlasu s královou vůlí. Kancléřem tedy byla vždy vzdělaná osoba, jež požívala naprosté důvěry královy, a jeho funkce tím v sobě současně zahrnovala i politickou úlohu panovníkova rádce ve vnitrostátních a hlavně zahraničních záležitostech; vždy byl osobou velmi vlivnou. Vyšehradské proboštství bylo přitom vůbec nejvýznamnějším a nejbohatším beneficiem v Českém království. Všechny tyto faktory se spojily a vyústily ve skutečnost, že ve 13. a ještě v první polovině 14. století často bývali probošty-kancléři členové vládnoucího rodu Přemyslovců, legitimní i nelegitimní, kteří se tu téměř pravidelně střídali s osobou jiného, ne-přemyslovského původu; ti pro kapitulu bývali obvykle významnějšími. Po Arnoldovi (1203—1237) byl z přemyslovského rodu hned jeho nástupce, Filip Korutanský (1240—1247), synovec Václava I., který se pak stal salzburským arcibiskupem. Po něm následoval v čele kapituly zdejší kanovník Diviš (1248—1254), ale opět už jeho nástupce, Vladislav Piastovec (1265), byl blízký příbuzný českého krále Přemysla II. a ještě jako zcela mladý byl rovněž zvolen salzburským arcibiskupem. Pro něho jako probošta bylo podstatné bohaté obročí, z jehož důchodů studoval, a s ním spojené kancléřství mu bylo jen titulem. Ne-přemyslovským proboštem byl zase jeho nástupce, Petr (1265—1289), který byl především kancléřem, spojeným vší svou dosavadní i další činností s královskou kanceláří, kterou i nadále téměř po deset let opravdu osobně vedl. U něho doslovně platí, že se stal vyšehradským proboštem proto, aby mohl vykonávat funkci kancléře, včetně k ní vázaného politického rádcovství. Přesto zanechal svou činností v kapitule hluboké stopy. Nicméně Přemyslovcem byl opět další probošt Jan (1291—1296), levoboček Přemysla II. Střídání Přemyslovců a (vždy významných) osob nekrálovského původu pokračovalo tak, že jako s dalším proboštem se setkáváme s Petrem z Aspeltu, rádcem už Václava II. a pak nedospělého Jana Lucemburského; Petr z Aspeltu odtud odešel 1305 jako arcibiskup do Mohuče. A opět 1310 čekalo vyšehradské proboštství na Přemyslovce, posledního mužského potomka rodu, levobočka Václava II. Jana Volka. I on odtud odešel na biskupský stolec, tentokrát do Olomouce (1334).

Kapitula a písemná kultura

Jak a čím však kapitula ve 13. století žila, neboli poznat její vnitřní prostředí, to je — stejně jako u jiných duchovenských institucí — značně obtížné. Přesto právě pro Vyšehradskou kapitulu máme hned v druhém a třetím deceniu ojedinělé prameny, které mohou něco v tomto smyslu napovědět. Přinejmenším dokládají, že mezi členy kapituly byla dobrá povědomost o tom, jaké nové duchovní proudy tehdy hýbaly Evropou a Itálií. Roku 1222 jeden z vyšehradských kanovníků, mistr Bernard, opustil zdejší sbor i Prahu a v Bologni se stal členem tehdy se sotva konstituujícího dominikánského řádu. O rok později navštívil stejné slavné univerzitní město jiný vyšehradský kanovník, Bartoloměj. Víme o tom ze série drobných, veřejně nijak významných písemností, které se svým vznikem vázaly na vztahy mezi členy kapituly na Vyšehradě a doprovodem papežského legáta Řehoře z Crescentie. Ten pobýval v Čechách v době ukončení sporu biskupa Ondřeje s králem Přemyslem I. a zúčastnil se uzavření vzájemných dohod na Šacké hoře. Někdo z jeho doprovodu si tehdy vypůjčil u některého člena Vyšehradské kapituly peníze a bylo o tom sepsáno potvrzení a závazek dlužníka i následné upomínky a předávání kompetencí k vymáhání sumy. Sama existence a samo užívání takových dočasných písemností, jež měly téměř charakter korespondence mezi jednotlivými kanovníky, je v českém prostředí počátku 13. století ojedinělé a zjevně vyvolané vlivem pokročilého italského prostředí. Ve střední Evropě se tehdy — mimo kronikářské a letopisecké záznamy — dosud písemně zachycovaly jen soupisy majetkových práv k nemovitostem a pouze zvolna se začínaly pravidelněji používat listiny na veřejné zajištění obecně uznávaných práv. Právě v této schopnosti používat písemnosti i v zájmu jednotlivců a poté celku se projevuje značně vysoká kulturní úroveň vyšehradského kapitulního prostředí, zvyklého na pravidelné kontakty s pokročilejším jihem Evropy a s kurií. Tato situace byla opravdu velmi vhodným zázemím pro spojení proboštství a českého kancléřství. To se snad nejvýrazněji projevilo v době působení kancléře Petra, onoho ne-přemyslovského probošta a v době Přemysla II. výrazně činného kancléře.

Petr, zvaný obvykle „z Prahy“, navštívil ještě jako kaplan Přemysla II. a jeho vyslanec dvakrát papežskou kurii, jednou ve Viterbu (1262), jednou v Orvietu (1264). Petr ostatně v Itálii studoval, měl univerzitní gradus mistra. Nemohl to sice být on, kdo celebroval v Bolseně mši, při níž došlo ke krvácení hostie a jež se tak stala posledním podnětem k oficiálnímu zavedení svátku Božího Těla (bula Transiturus z 11. srpna 1264). Petr sám byl ještě několik let po události pouze jáhnem. Ale byl to zřejmě jménem neznámý kněz doprovodu Petra jako královského vyslance, kdo onu mši sloužil, a jelikož si orvietská tradice zapamatovala jen jméno vedoucího poselstva, spojila časem zázrak s jeho jménem. Rok po události se Petr stal vyšehradským proboštem a kancléřem a stejně jako mnozí před ním i on sem přenesl něco ze svých italských zkušeností a snad i něco ze zcela ojedinělého zážitku, jakým bezpochyby byla událost při bolsenské mši.

Svého postavení kancléře dovedl Petr využít i ve prospěch kapituly. Jako univerzitní vzdělanec znal cenu pevných písemných forem, jež kapitule jako celku mohly zajistit zvykem posvěcená, nepochybná, ale nikoliv definitivně zachycená práva. Proto se stal iniciátorem vzniku jejich svodu v královském potvrzení všech starších privilegií Vyšehradské kapituly. Jde tu o vyústění jedné z nejsložitějších otázek starší české diplomatiky, kdy vznikaly ze starých aktů 11. století akty postupně doplňované nově získanými právy a z nich pak jednotlivé listiny, diplomaticky do různé míry zfalšované. Přemysl II. vydal z iniciativy probošta Petra 4. března 1268 velký souhrn a potvrzení všech dosavadních pravých i zfalšovaných listin, jež nadlouho stabilizovaly práva a majetek Vyšehradské kapituly. Petr tu v zájmu instituce, jíž stál v čele a které bylo vlastní rané ocenění písemného svědectví, vědomě využil svých znalostí, svého rozhledu i vlivu v dvorském prostředí, případně přímo na krále, a to zcela v souladu s uplatněním dobového trendu. Další panovnické listiny ve prospěch kapituly pak následovaly tím spíše, že tradice písemného kontaktu tu měla mnohem starší kořeny.

Panovnické listiny pojišťovaly pozemkový majetek a všechna hmotná práva kapituly, ale samozřejmě se netýkaly jejích vnitřních zvyklostí. Probošt Petr však příliš dobře znal význam přesně formulovaných pravidel v uspořádání veřejného života, že ani věcem uvnitř kapituly nenechával volný průchod, jak se to dělo za jeho předchůdců. Znal a respektoval řád, řád právní i řád vztahů mezi lidmi, proto dovedl ocenit jak pevné písemné fixování starých privilegií své kapituly, tak nové písemné zachycení stávajících zvyklostí vzájemného soužití, povinností i práv členů kapituly i všech při ní žijících osob. Přitom snad vnitřní zvyklosti a ustanovení kapituly i poněkud systematizoval, a tím do jisté míry upravoval, což se stalo jedním z důvodů sporů mezi ním a ostatními členy kapituly. Ostatně už samo písemné fixování zvykových práv vždy naráželo na nesouhlas a pokus vyhnout se pevné normě, a v případě Vyšehradské kapituly tomu tak opravdu bylo.

Tím druhým důvodem nesouladu uvnitř kapituly byla politická angažovanost probošta-kancléře Petra na straně krále Přemysla II. a její hospodářské důsledky. Aktivita Petrova trvala až do uzavření dodatkové smlouvy mezi Přemyslem II. a Rudolfem Habsburským (12. září 1277). Poté se kancléř z výrazné politické činnosti stáhl, také přestal skutečně vést královskou kancelář, a pole zcela opanoval exponent opačného tábora, protonotář Jindřich. V srpnu 1278 král padl a České země čekaly zlé časy interregna. Během něho, v letech 1279 až 1282, se spor probošta a kapituly na Vyšehradě znovu vrátil s plnou intenzitou, a přece s jiným charakterem, totiž bez oné prvotní vzájemné nevraživosti. Probošt tehdy přestal sledovat linii až statutárního zachycení stávajících zvyklostí soužití a hospodaření členů Vyšehradské kapituly, při níž narážel na své okolí, ale stal se — obrazně řečeno — jedním z členů sboru, kterému šlo, stejně jako ostatním, o to udržet celek nad vodou. Aby vyloučil možné útoky na kapitulu podmíněné jeho předcházející angažovaností v králově politice, raději z Prahy odešel na méně exponovanou Moravu. Když se vrátil, vedly jeho vstřícné kroky vůči kapitule k vzájemným dohodám a uklidnění; vzdal se některých majetků a kapitula na druhé straně uznala hospodářské těžkosti, jež podmínily to, že Petr nemohl dostát všem finančním povinnostem proboštství. Nakolik se snad na Petrových dluzích vůči kapitule podílela jeho pravděpodobná podpora krále, resp. spolufinancování králových potřeb v posledních letech jeho života, kde případná půjčená částka se stala zcela nevymahatelnou, musí zůstat jen v oblasti dohadů. Závěrečná Petrova vstřícnost a usmíření s kapitulou by však mohly něco takového naznačovat. Z Petrovy činnosti zůstala ovšem již navždy zachována platnost dohody o řadě původně sporných bodů, které byly z jeho iniciativy již dříve řešeny písemným zachycením některých kapitulních zvyklostí.

Nástupcem Petrovým ve vedení královské kanceláře se stal s titulem protonotáře Jindřich, asi opravdu totožný s Jindřichem z Isernie, o což je v odborné literatuře veden již stoletý spor. Jindřich se nikdy nestal vyšehradským proboštem, přesto měl ke zdejší kapitule velmi úzký vztah. Přišel do Čech v roce 1270, aby u krále Přemysla II. a u kancléře Petra získal podporu pro své italské plány. Už 1271 je Jindřich písařsky i stylisticky doložitelný v královských listinách vydaných v odpovědnosti Petrově a od listopadu 1274 až do skonu králova (26. 8. 1278) fakticky nahradil Petra ve vedoucím postavení v kanceláři. Jindřich nejspíš na Vyšehradě začínal své české působení, zřejmě na přímé doporučení královo, tu byl záhy přijat za kanovníka, ale dlouho zůstal bez prebendy; žil po celý život z důchodů bohaté rakouské fary v Garsu, kde byl plebánem, a to snad ovlivnilo i jeho pozdější politické stranictví Rudolfu Habsburskému. (Po pádu Přemyslově byl Jindřich nařčen z velezrady a v září 1278 na rozkaz královny Kunhuty dokonce zatčen.) Vyšehradské kapitulní shromáždění slíbilo Jindřichovi prebendu až o Novém roce 1275 a pověřilo tehdy děkana, aby mu přidělil nejbližší uvolněné obročí.

Jindřichův vztah k Vyšehradské kapitule byl ale podmíněn především tím, že při ní asi záhy po svém příchodu do Prahy založil proslulou rétorskou školu. Pro její činnost sestavil sbírku diktamin o několika, leckdy samostatně dochovaných částech. Vedle fingovaných listů se dochovala i Jindřichova sbírka listin, leckdy rovněž upravovaných pro literární účely; pomíjela ovšem data listin, které zahrnovala, ale ty v zásadě vznikly z Jindřichovy činnosti v kanceláři Přemyslově. Různé úpravy listinné sbírky (a právě tak různé redakce sbírky diktamin) kolují v literatuře pod mnoha jmény, často odvozenými z rukopisného dochování. Vzájemný vztah těchto sbírek a samo zpracování českých formulářů poslední čtvrtiny 13. století je zatím badatelskou věcí budoucnosti spíše vzdálené než blízké. Nicméně můžeme v umístění rétorské školy Jindřicha z Isernie právě na Vyšehradě vidět vyvrcholení a až zhmotnění všech starších vztahů této kapituly k Itálii a tamní kultuře a jejího porozumění pro vzdělanost a písemný projev, který nakonec měl být už nejen praktický a právní, ale i krásný. V důrazu na používání písemného projevu jako součásti pravidelné denní kultury pokročila Vyšehradská kapitula v Českých zemích snad nejdále a v této oblasti si nalezla svůj nenápadný, ale snad tím specifičtější vlastní výraz.

Novější obecná literatura:

Josef ŽEMLIČKA, Století posledních Přemyslovců, Praha 1998.

Vratislav VANÍČEK, Velké dějiny zemí koruny české III, Praha — Litomyšl 2002.

Bořivoj NECHVÁTAL, Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Praha 2004.

Speciální literatura k bližšímu studiu:

Jaroslav V. POLC, Il miracolo di Bolsena e Pietro di Praga. Un´ipotesi. Rivista di storia della chiesa in Italia XLV-2, 1991, s. 437—449.

TÝŽ, Zázrak v Bolseně a Petr z Prahy, in: Traditio et cultus. Miscellanea historica bohemica Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi, ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 37—48; přetištěno ve sborníku Polcových statí Česká církev v dějinách, Praha 1999, s. 83—97.

Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke kulturním poměrům vyšehradské kapituly počátkem 13. století, Folia historica Bohemica 2, 1980, s. 129—173.

TÁŽ, Pietro da Praga e il miracolo di Bolsena (v tisku)

Jindřich ŠEBÁNEK — Saša DUŠKOVÁ, Das Urkundenwesen König Ottokars II. von Bohmen, Archiv fur Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegel- und Wappenkunde 14, 1968 a 15, 1969. K Petrovi speciálně II. část, s. 159—368.

Saša DUŠKOVÁ, Kancelář jako nástroj politiky Přemysla Otakara II., Folia historica Bohemica I, 1979, s. 67—91, k Petrovi speciálně od s. 77.

Jarmila KREJČÍKOVÁ, Vnitřní poměry vyšehradské kapituly v létech braniborské okupace, SPFFBU C 29, 1982, s. 143—150.

Jan Bedřich NOVÁK, Henricus Italicus und Henricus de Isernia, Mitteilungen des Instituts für oesterreichische Geschichte XX, 1899, s. 253—275.

Hans Martin SCHALLER, Enrico da Isernia, in: Dizionario Biografico degli Italiani 42, Roma 1993, s. 743—746.

Saša DUŠKOVÁ, Kdo byl notář Jindřich, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, 1960, C 7, s. 59—74.

Jana NECHUTOVÁ, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000, s. 109—112 a poznámky s. 310—312.

Invitantur scolares... Formulářové listy Jindřicha z Isernie — pozvání pražským žákům ke studiu na vyšehradské škole (publikace doktorského cyklu klasické filologie — latinské medievistiky), Brno 2000.

Dušan TŘEŠTÍK, Formularze czeskie XIII. więku, rękopisy i filiacje, in: Studia źródloznawcze 7, 1962, s. 43—56.