Václav Ventura, SPIRITUALITA KŘESŤANSKÉHO MNIŠSTVÍ I
Autor: Pavel Mareš - Číslo: 2008/1 (Recenze)
Václav Ventura, SPIRITUALITA KŘESŤANSKÉHO MNIŠSTVÍ I: Od prapočátků po Svatého Jana Zlatoústého. Benediktinské arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty v Břevnově, Praha 2006, 352 str., ISBN 80-86882-03-9.
Kniha se ze zorného úhlu spirituální a historické teologie zabývá zrodem křesťanského mnišství v době církevních otců. Není patrologickou příručkou sestavenou systematicky podle témat, ale sbírkou důkladně zpracovaných portrétů „privilegovaných svědků apoštolské tradice“.1 Jednotlivé kapitoly nazývá autor „knihami“: zřejmě proto, že každá postava spolu se svými žáky a následovníky, shromažďujícími se kolem ní a jejího díla, představuje svébytný celek s vlastním duchovně-kulturním rodokmenem, spirituálními akcenty a dosahem. Cílem autora bylo vyhledat a uspořádat leitmotivy křesťanského mnišství, které jsou aktuální i pro nás a pro dnešní dobu. Má na mysli „mnišství srdce“, mnišství jako nejvlastnější způsob křesťanské existence, jako prostor pro duchovní zrání lidské svobody. V epoše církevních otců a jejich souputníků se nacházejí rozhodující milníky institučního zpevnění mnišské tradice; hlavním principem, s nímž křesťanské mnišství stojí i padá, je ovšem radikální následování chudého Krista.2
1 Kongregace pro katolickou výchovu, De patrum ecclesiae studio in sacerdotali institutione 18; in EV 11, 2849; citováno z: Ctirad Václav Pospíšil, Hermeneutika mystéria — struktury myšlení v dogmatické teologii, Praha — Kostelní Vydří, Krystal OP — Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 42.
2 „Základní spirituální a životní systémy mnišství jsou založeny. (...) Jsou položeny základy dogmatiky, liturgie, mystiky, exegeze, morální teologie, práva a dalších důležitých součástí církevní existence“ (s. 323).
Nauka obsažená v textech církevních otců patří — vedle liturgie a hned po Písmu svatém — k hlavním pramenům spirituální teologie.3 Otcové, o nichž autor pojednává v sedmi z celkem jedenácti kapitol (Antonín Poustevník, Atanáš Alexandrijský, Pachomios, otcové pouště z Apofthegmat, Evagrius Pontský, Jan Kassián, tajemná postava Makariova, Eustathios ze Sebasty, Basil Veliký, Řehoř Naziánský, Řehoř Nysský, Jan Zlatoústý), nebyli jen skutečnými „otci zakladateli“ různých forem a institucí církevního života či vynikajícími interprety Bible. Byli především nositeli duchovní zkušenosti, kterou jako první teologicky zpracovali a v širším měřítku systematizovali. Oni sepsali a také uskutečňovali program, na němž stavíme dodnes: jednota modlitby a bratrství, neoddělitelnost služby člověku a uctívání Boha; tvořivé rozvíjení sociálního rozměru křesťanství; samota celibátu přijímaná paradoxně jako intenzivní společenství s Bohem; půst jako indikace vlastní křehkosti a nedostatečnosti; dlouhodobé rozpoznávání a rozlišování na duchovní cestě, atd.
3 Srov. Pavel Vojtěch Kohut, Co je spirituální teologie?, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2007, s. 47—48.
V evropském duchovním prostoru zapustila mnišská semena tu větší, tu menší kořeny. Autorovi velmi záleželo na tom, aby ukázal, že hodnoty inspirované mnišstvím nezůstávají výhradně na církevní půdě, ale prorůstají z křesťanských komunit dál do společnosti. Jedním z ústředních motivů myšlení papeže Benedikta XVI., pokud jde o postavení církve ve světě, je to, aby se křesťané ve společnosti stávali „tvůrčí menšinou“,4 oním kvasem a solí z evangelia. A to je přesně to, co lze dobře vysledovat u mnichů; pěkný příklad, nikoli ojedinělý, máme v komunitách sv. Basila, tzv. Basiliadách: „Basileiovy teoretické a duchovní základy teologie práce měly svou konkrétní a slavnou realizaci. (...) Basilias byla charitativní a sociální instituce, vlastně nový vývojový skok v sociální nauce a praxi křesťanství, přechod od bodové a cílené pomoci (almužna) k širší koncepci sociální práce“ (s. 243). Inkulturace křesťanství neznamená jen přizpůsobení se a zalíbení „střihu doby“, ale také hledání odvážných nových cest, přinášení Krista konkrétním lidem i společenským entitám. Ventura mezi mnichy nachází apoštoly křesťanství, které se sytí z životodárného napětí mezi instituční a charismatickou složkou církevního života; toto téma je pro autora naprosto klíčové.5 Křesťanské mnišství by především v přísnějších formách nemělo připustit, aby se stalo jakousi elitářskou institucí žijící sama pro sebe. Nahota pouště obnažuje i nahotu člověka, záludné romantizující představy berou za své, jádrem mnišského povolání zůstává Boží volání: „Omezit křesťanství jen na ‘náboženskou’ oblast znamená jeho rafinovanou likvidaci. Křesťanství je zde proto, aby měnilo svět, je kvasem Ducha, který je u díla“ (s. 201).
4 Joseph Ratzinger, Evropa: její základy dnes a zítra, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 28. Stojí za to citovat, co tamtéž na s. 11, říká papež o mnišství: „(...) ve vlnobití dějin zůstalo podstatným nositelem nejen kulturní kontinuity, ale především základních náboženských a mravních hodnot, hlavních opěrných bodů člověka, a jako předpolitická a nadpolitická síla se stávalo stále znovu nositelem nutné obrody.“
5 Připomeňme si úkol, který si sám vytyčil na začátku knihy o františkánu Urbanovi (kurziva je moje): „Analýza textů pro kněze, řeholnice a samozřejmě i ostatní ukazuje stálou aktuálnost jeho důrazů na neinstituční, charismatické křesťanství živící se především ze zdrojů Písma, odkazující k hlubinám modlitby a kontemplace a překonávající schizofrenii mezi křesťanstvím a světem.“ Václav Ventura, Jan Evangelista Urban — život a dílo: sonda do dějin české teologie a spirituality, Brno, CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury) 2001, s. 5.
Výkladům o křesťanském mnišství předcházejí čtyři kapitoly o předchůdcích a zdrojích (mnišské prvky v židovství, hinduismu a buddhismu, mnišská charismata v tradici novozákonní a raněkřesťanské). Venturovi je naprosto cizí možnost naskládat vedle sebe eklekticky archetypy mnišství z různých náboženství a spiritualit. Jeho poctivý výklad, který jde do podrobností teologických, filosofických i spirituálně-psychologických, tuto bludnou zkratku vlastně ani neumožňuje. Ačkoli lze zachytit velké množství hlubokých příbuzností a styčných ploch (mnišství jako vstřebávající prostor pro platonismus, s. 92; vzájemný styk křesťanství a řecké filosofie, s. 115), lze mluvit nanejvýš o vlivech, o „naroubování“, případně o mnišském charismatu „vést oplodňující existenciální dialog kultur“ (s. 163 a 164) — nikoli však o „kauzálních souvislostech“ (s. 116). Případná propojenost odlišných, navíc časově dosti mimoběžných prvků znamená vždy existenciální proměnu. Dialog mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími musí jít do hloubky, jinak je k ničemu. Tento základní předpoklad koresponduje s katolickými zásadami vedení mezináboženského dialogu.6 Jedno z autorových typických vyjádření v této záležitosti zní: „Pohled z hloubky vždy odhaluje jako zvrácenost každou netolerantnost“ (s. 187, při charakteristice Kassiánova svobodomyslného přístupu k výkladu Bible).
6 „Zájem o pravdu toho druhého spolu s láskou je strukturální součástí úcty k sobě samému. Základem každé komunikace, tedy rovněž dialogu mezi náboženstvími, je uznání potřeby pravdy.“ Mezinárodní teologická komise, Křesťanství a ostatní náboženství 103, EV 15, 1092, Praha, Krystal OP 1999, s. 57. I když dokumenty Mezinárodní teologické komise mají pouze odbornou, nikoli magisteriální autoritu, jsou s učitelským úřadem církve v plném souladu, srov. Ctirad Václav Pospíšil, „Mezinárodní teologická komise a teologie mimokřesťanských náboženství“, in: Křesťanství a ostatní náboženství, Praha, Krystal OP 1999, s. 6.
První recenzent Venturovy Spirituality napsal, že „ač je to odborná monografie, poslouží snad i jako duchovní četba“.7 U otázky, pro koho a k čemu bude knížka užitečná, se zastavme více. Spiritualita křesťanského mnišství v sobě dobře slučuje věrnost tradici s otevřeností moderním obecně teologickým i humanitním tématům.8 Záměrem patrologa bylo ve vymezeném úseku 1. až 6. století podat „dějiny čtené ve světle víry“;9 v kontextu mnišského životního stavu se pak nejvíce zaměřil na teologii duchovní zkušenosti, pedagogické aspekty duchovního života a duchovní integraci lidské osoby (charismata, mohutnosti, afektivita, intelektuální život).10 Autora zajímá spíše teologální život, úzké propojování teologie a spirituality, napomáhající celistvějšímu chápání křesťanské víry a světa, v němž mají křesťané své poslání, a ne už tolik otázky metodologické. Teologická reflexe není ani na okamžik sama, jde vždy ruku v ruce s praxí duchovního života. Ventura také šťastným způsobem ukazuje, že patristická témata se mohou stát podstatnými pro historiky, literární vědce, religionisty, psychology a sociology i všechny další vážné zájemce o tyto obory. Právě rozvíjení patristických témat pomocí (spirituálně)teologických metod poskytuje ucelený interpretační klíč tam, kde jiné vědecké pojítko než teologické vlastně přítomno ani není. Patrologie patří v první řadě na půdu teologickou, a nikoli pouze filologům, historikům a filosofům: pouze teologií může být uchopena vcelku, integrovaně. Historici, filologové a filosofové však mohou ze svých pozic právem namítnout: Dozrál už čas na hlubší rozvíjení spirituálněteologických motivů v dílech církevních otců, pokud nám stále scházejí spolehlivá komentovaná česká vydání mnoha klasiků křesťanské tradice? Venturova kniha tento rozpor a nedostatek reflektuje. Autor i jeho pečlivý editor nemohli mnohdy vyjít ze solidních českých edic, a tak v jakémsi druhém plánu knihy připravili čtenářům komentovanou antologii patristických textů, v češtině jinak a jinde nedostupných. Z těchto nových věcí vybírám ty dle mého soudu nejinspirativnější: náročné maximy křesťanského života z Paidagoga Klementa Alexandrijského (s. 110—111); léčba závislostí v podání Evagria Pontského a jeho antropologický optimismus (s. 168, 170); podrobný výklad o modlitbě v 8. a 9. kapitole Kassiánových Konferencí (s. 187nn) a Venturův dialog s autorem (s. 192—193); Makariův výklad o trpělivém zacházení Boží milosti s lidskou duší, analogie s pozvolným lidským růstem (s. 225—228); rozsáhlé ukázky z autobiografie a listů Řehoře Naziánského (s. 254nn), „jednoho z největších individualistů a nenapravitelných romantiků“ (s. 253); stavební kameny duchovního života podle Řehoře z Nyssy (s. 293nn); úryvky z homilií Jana Zlatoústého dokumentující jeho koncepci „mnišství ve světě“ (s. 305nn).
7 Jiří Pavlík in Salve 17 (1/2007), s. 144.
8 Srov. Kohut, op. cit., s. 58.
9 Ctirad Václav Pospíšil, Hermeneutika mystéria..., s. 30.
10 Srov. Kohut, ibidem.
Zrození křesťanství je dramatem s mnoha kolizemi, peripetiemi a katarzemi, jež se na jevišti dějin v různém aranžmá objevují znovu a znovu. Církevní otcové se tohoto dramatu účastnili takříkajíc v první linii a jen proto, že svůj boj bojovali dobře (srov. 1Tim 6,12), dostává se jim od nás také většího sluchu. Díky Venturově knize máme o nich teď plnější a ucelenější představu.
