Jean-Luc Marion a nadmíra zjeveného

Autor: Tomáš Chudý - Číslo: 2008/1 (Osobnosti)

Jean-Luc Marion (1946) vystudoval na univerzitě v Nanterre a na pařížské Sorbonně, poté absolvoval postgraduální studium filosofie na École Normale Supérieure, kde spolupracoval s Jacquem Derridou. Po získání doktorátu v roce 1980 vyučoval na univerzitě v Poitiers. Odtud přešel jako ředitel katedry filosofie na univerzitu Paříž X — Nanterre a v roce 1996 se stal vedoucím katedry filosofie na Sorbonně. V současnosti působí zároveň na Chicago Divinity School jako profesor filosofie náboženství a teologie. Přestože většina jeho akademických prací tematizuje Descarta a problémy fenomenologie, největší pozornost vzbudila jeho teologická díla Dieu sans l´être (Bůh bez bytí, 1982) a De surcroît (O nadbytku, 2001), díky nimž bývá zařazován do „teologického proudu“ současné francouzské fenomenologie. Také bývá označován jako postmoderní teolog, což ovšem pochází více z jeho ochoty osvojit si soudobé myšlení a vést s ním rozhovor než z hlásání převratných názorů.

Snad nejdůležitějším obohacením pro současné náboženské myšlení je Marionův způsob přístupu k Bohu jako události. V jistém kontrapunktu ke schematizující představě, vlastní např. Hegelovi, i k rozvolnění úvah o transcendenci typu „anything goes“ jsme svědky metodicky poctivé a svých východisek si vědomé reflexe, jež citlivým způsobem zasazuje do soudobého filosofického kontextu zrno neredukovatelné zkušenosti. To působí jako prizma, v jehož lomu se odehrává průnik absurdního do reality. Jen budeme-li se držet zkušeností odhalených již Sørenem Kierkegaardem, Albertem Camusem či třeba Gabrielem Marcelem, lze vtáhnout do řeči takový výraz jako „l’impossible qui est effectif sans passer par la possibilité“ (nemožné, které působí, aniž by využívalo prostřednictví možného). Pokud bychom však chtěli dále činit předmětem úvah nemožné jako takové, vzdaloval by se onen účinek, o kterém úryvek hovoří. Naopak rozhled poskytující subjektu otevřená perspektiva má vždy charakter hledání, výkonu, děje. Řečeno jinak, ani když dosáhneme nejpřesnějšího způsobu pojmenování, nelze ztratit z mysli, že se myšlení autenticky dostává do kontaktu s pojmenovanou skutečností jen potud, pokud ji vidí vztaženou k širší perspektivě.

Zásadní výhodu přístupu fenomenologické teologie lze přičítat důrazu kladenému na bezprostřední zkušenost a její následné vyjádření symboly. Klíčová je zde snaha o nepřekročení horizontu daností, které se zrcadlí v diskurzu, i za cenu snad až příliš úzkostlivého vymezování se proti pojmové sevřenosti, byť ne zcela bez jiných opěrných bodů. To lze pozorovat na způsobu, jakým Marion pracuje například s úryvky Písma, jejichž pojmové uchopení nebylo v dějinách výjimkou, ale spíše pravidlem. Šetrný výběr úryvků není u Mariona náhodný, nýbrž spíše svědčí o schopnosti syntetizovat jednotlivé prvky věrouky a vystihnout místa, kudy lze vstoupit a pokračovat k dalším z nich, nakolik jsou dnes vnímány v jednotlivých rozvinutých teologických vědních oborech.

Mezi hlavní autory ovlivňující Jean-Luca Mariona patří Martin Heidegger, zejména ve svém pozdním období, René Descartes, Friedrich Nietzsche, Edmund Husserl, Emmanuel Lévinas, Jean Daniélou a Hans Urs von Balthasar. Svým širokým záběrem, brilantním zvládnutím současné filosofické scény a stylem snažícím se o skloubení jednotlivých přístupů připomíná Paula Ricoeura. Bohatým inspiračním zdrojem je mu ovšem také spojení s tradicí církevních otců, z nichž čerpá doklady o nesamozřejmém a zároveň zkušenosti blízkém přístupu k transcendenci ležícím v hloubi již formulovaných dogmat a deroucím se na povrch. Tak je uchopen zejména Pseudo-Dionýsios Areopagita, s napětím mezi dvojí možností: apofatickým a katafatickým způsobem výpovědi. Nutnost vlastní tradici negativní teologie, totiž nejen predikovat, nýbrž také popírat, se v kontextu poststrukturalismu jeví jako obvzvláště podnětná, máme-li být právi jak biblickým zdrojům, tak kritikou protříbenému postupnému navracení významu slovu „Bůh“.

Lze proto uvažovat: Nakolik je možné formulovat výpovědi o Bohu, který si uchovává svou nepřístupnost, aniž by se ztrácela rovina fenoménů, které svou přemírou vybízejí k uchopení kategorie Zjevení? Na pojmu nemožného se ukazuje, že vedle nemožnosti jako logického rozporu existuje také nemožné jako příchod události (avènement de l´événement), která se odehrává zprvu bez vůle subjektu poznání. Jedním z příkladů radikální nemožnosti je absolutní odpuštění, a to v juxtapozici s absolutním nárokem, který Bůh na každého tvora klade. Taková událost představuje paradigmatickou cézuru (ne nepodobnou Heideggerově ontologické diferenci, ostatně otázkou odpuštění v tomto smyslu se zabýval již Vladimir Jankélevitch) a otevírá cestu k osobnímu podílení se na skutečnosti transcendence (na rozdíl od její pojmové reflexe). Odpuštění je podobně nepředvídatelné jako třeba vlastní narození a nelze s ním činit víc než je přijmout. Účinky takového přijetí jsou přesně takové, o jakých hovoří tradiční metafyzika (a Marion je potud do značné míry jejím postmoderním vykladačem) — působí totiž jako tzv. saturovaný fenomén, tj. takový, který nedává možnost pojmového uchopení (nikdo si nepamatuje událost vlastního narození), přestože zároveň plně předurčuje rysy a horizonty jiných fenoménů, které následují. Saturovaný fenomén zároveň představuje vystupňovanou fenomenologickou danost a zároveň poukazuje na přesah až ke Zjevení jakožto konstituujícímu prvku, od něhož přichází „tichá výzva“.

Problematiku saturovaného fenoménu, rozvinutou z pohledu klasické fenomenologie v práci Etant donné (Je-li dáno, 1997), se zabývá Marion podrobně v knize De surcroît. Zde najdeme hned několik příkladů takových fenoménů: po zkoumání události jako toho, co se původně vždy rodí, je to např. tělo jako sebedanost otevírající teologii vtělení (zde můžeme připomenout Marionovo blízké přátelství s fenomenologem Michelem Henrim, který této myšlenky dokázal snad nejvíce využít) a ikonu jakožto výzvu k hermeneutice bez konce. Poznamenejme mimochodem, že analýzy provází pozoruhodné křížení (ve stylu Husserla či Merleau-Pontyho) živé pozornosti a nutné obezřetnosti před klamnou evidencí. Jen málo věcí ve světě poutá pozornost tolik jako ikona, která umožňuje očekávat eschatologický příchod Krista. To proto, že vystavuje pohledu jednoduchost, která má jen jediný účel — nechat prosvítat, co se nachází za ní, určitou plnost. Oproti idolu, který může pohled zdržet a upoutat, ikona osvobozuje, a Marion velice šťastně tyto dvě situace vztahuje také na obecně filosofickou rovinu — i zde existují pojmové idoly, které uzamykají, a ikony, které nechávají proniknout (s´avancer) neviditelné do viditelného (pojmenovatelného).

Odtud Marion přechází k teologické pragmatice (v lingvistickém smyslu), stavící na zásadním obratu ve vztahu myšlení a pojmenovávání: Je třeba se pohybovat spíše „ve jménu“ než instrumentálně se jmény pracovat. Ze Zjevení vyplývá bohatost a protikladnost zároveň. Včlenění diskurzu o něm „do jména“ namísto včlenění jména do diskurzu předpokládá rozhodnutí ponechat zjevující se skutečnost provizorně (ne)pojmenovanou a to neznamená nic jiného než přejít k teologické pragmatice, jak ji chápe Marion. Řečeno ještě jinak, nestvořená podstata v teologickém smyslu vyžaduje přístup de-nominace, a to aniž by vepisovala to, co označuje (Bůh), do horizontu naší predikace, nýbrž nás i s našimi predikáty vepisuje do horizontu svého jména. Hovořit v (nevyslovitelném) jménu znamená přechod od teoretické predikace k pragmatice, který se dovršuje v teologickém diskurzu, který je v posledku vždy liturgický. Zde jde také o saturovaný fenomén par excellence, jehož intence ex definitione překračuje jakoukoli jinou. Na jméno Boží si tedy je třeba zvyknout, aniž bychom je adekvátně vyslovili, avšak zároveň se nechat jím vyslovit, pojmenovat, povolat. Přesto nadbytek (surcroît) intuice způsobuje, že o něm lze vášnivě diskutovat, dovolávat se ho a obracet se k němu (a dokonce jej i popírat). Lze uzavřít, že takový model teologického myšlení dovoluje skloubit požadavky na jeho rekontextualizaci s obsahy, které od patristiky zůstávají zakotvené v myšlenkové výbavě víry.

To se projevuje na posledním, snad nejpozoruhodnějším a až do současnosti zasahujícím, Marionově tématu lásky a erotiky, jež nalézáme v knize Le phénomène érotique (Fenomén erotika, 2003) a naposledy v Le visible et le révélé (Viditelné a zjevené, 2005). Výchozí zkušeností je pro fenomenologa milostný vztah, v němž od sebe oba partneři žádají především upřímnost vyznání lásky, která nezůstává jen konstatováním (vlastně jím nikdy být nemůže), ale která znamená potvrzení závazku pro budoucnost a představuje tedy určitý perlokuční akt. Ten ale samotná slova nemohou zaručit — musí se odehrát v dialogu. Tak jsou například interpretována i tři Petrova ujištění lásky (Jan 21,15—17), v nichž se z hlediska diskurzu odehrává více než trojí opakující se konstatování: Petr v nich spíše postupně dospívá k čistému uchopení jejich performativního rozměru, a právě to se od něj také očekává. Jeho zásadním rysem je účinek na ostatní (věřící jemu svěřené), neomezený na přesvědčení v jediné dějinné situaci ani na pouhé konstatování, jak se v takové situaci věci mají, nýbrž mající univerzální performativní platnost. Stejně jako tři cesty mystické teologie, tak také erotický diskurz prochází jednotlivým ujištěním (katafaze), nutností jeho opakování v čase, přicházejí-li nové výzvy, které by jej mohly popřít (apofaze), až k trvalému účinku na jednání vůči sobě navzájem (hyperbola) v rámci jediného perlokučního aktu. To dovoluje říci, že mystická teologie nepředstavuje v teorii řeči bezvýznamnou výjimku, ale naopak náznak určité významné oblasti, v níž se rozvíjí perlokuce, pomocí níž je možné vyjádřit to, co jinak říci nelze.

Snad je již více zřejmé, že Marion dokáže skloubit tradiční a inovativní přístup tak, že vysvítá, proč pravdy víry jakožto součást jiného než metafyzického diskurzu podržují svůj status autority, a zároveň tuto autoritu uvádí do sítě průzorů za text sám, které postmoderní filosofie ponechává otevřeny. S hlavními milníky dekonstrukce, týkajícími se základních pojmů tradiční ontologie, za zády může teolog započít práci, díky níž bude schopen odhalit kořeny jednotlivých stavebních kamenů tak, že svůj pohled na ně rozšíří. Připomeňme na tomto místě, že Marion jako jeden z mála křesťanských teologů vedl debatu s Jacquem Derridou. Oproti běžnému názoru zde nejde o změnu obsahů víry, nýbrž právě o změnu přístupu k nim, spočívající v tom, že na ně nahlížíme poučeným zrakem právě jako na ustavené obsahy odkazující k (nyní) nepřítomné události. Nic se tedy nemění na tradicí uchovávané víře, pouze se zpřesňuje její porozumění po protříbení od jiných, každodenních či vědeckých, forem pragmatik, což dovoluje vidět je znovu neporušené, brýlemi jakési druhé naivity (Ricoeur). V zásadě se zde odehrává radikální domyšlení toho, že křesťanství není náboženstvím knihy či přírodních sil, nýbrž náboženstvím Slova. A právě Slovo je tou událostí par excellence, jíž se musí držet jakákoli hermeneutika zjevení. Princip primátu události tedy dovoluje zahájit eucharistickou hermeneutika Písma, podobně jak to čteme v epizodě o emauzských učednících.