Gianni Vattimo, CREDERE DI CREDERE [Věřit, že věřím]

Autor: Petr Burda - Číslo: 2008/1 (Recenze)

Gianni Vattimo, CREDERE DI CREDERE [Věřit, že věřím]. Garzanti, Milano 1996, 112 str.

Italský filosof Gianni Vattimo (nar. 1936) patří v současné době mezi hlavní představitele evropského myšlení. Je žákem H. G. Gadamera a Luigi Pareysona, v padesátých letech se on a Umberto Eco podíleli na formování kulturní strategie italské televize RAI. Ve svých dílech se zabývá současnou ontologickou hermeneutikou pozitivně čerpající z odkazu filosofického nihilismu, který chápe jako oslabení ontologických kategorií vlivem Nietzscheho a Heideggerovy metafyziky. Bytí je podstatně uchopováno v kategoriích času, života a smrti. To je základní devizou tzv. „pensiero debole“ (slabé myšlení), jehož je Vattimo čelným představitelem. Mezi jeho hlavní díla patří: Poesia e ontologia, 1967; Il soggetto e la maschera, 1974; Introduzione a Nietzsche, 1984; Il pensiero debole 1983; Dialogo con Nietzsche. Saggi 1961—2000, 2000; La società trasparente 2000, Nichilismo ed emancipazione. Etica, politica, diritto 2003, La fine della modernità. Nichilismo ed ermeneutica nella cultura postmoderna 1985. Zvlášť zajímavá jsou jeho díla Credere di credere (1996); Dopo la cristianità. Per un cristianesimo non religioso (2002) a Il futuro della religione. Carità, ironia, solidarietà (2005). Myšlení Gianni Vattima se neustále blíží a proniká k náboženskému myšlení, interpretuje křesťanské náboženství v duchu Božího vtělení, které chápe jako osu „slabého myšlení“. Vtělením se Bůh ponížil, sklonil k člověku, a tak ztratil hrozivé atributy primitivních náboženství. Teprve tímto sebezapřením se konstituovala láska jako základní předpoklad všech vztahů, jako základ pro toleranci a ocenění jinakosti.

Kniha Credere di credere není jen zajímavým pokusem o filosofii náboženství, ale je zároveň autobiografií, tudíž je i originálním duchovním itinerářem samotného autora. Autor hovoří v první osobě, a tak má text až překvapivě strhující charakter. Hned v úvodu Vattimo vzpomíná na své působení v katolickém mládežnickém hnutí a na postupné vzdalování se křesťanství, které bylo zapříčiněno církevním autoritářstvím. Svůj návrat do lůna křesťanství vidí ve dvou rovinách: jednou je historická prohra rozumu, který je neschopen vyřešit určité problémy lidské existence (v této souvislosti vidí pád komunismu a náboženské vzepětí při pontifikátu Jana Pavla II.), a druhou rovinou je filosofická krize osvícenství, pozitivismu a historismu (s.14—19).

Sekularizace a sekularismus se mu stále více profilují jako autentická náboženská zkušenost. „Sekularizace jako konstitutivní součást autentické náboženské zkušenosti znamená právě původní vztah vycházející ze sakrálního jádra, od něhož jsme se vzdálili, ale které dále zůstává aktivní i ve své dekadentní podobě.“ (s. 9—10) Právě krach soběstačné racionality způsobil podle Vattima individuální i kolektivní návrat k náboženskosti (s. 11n).

Právě díky sekularizaci je odhalen obraz Boha jako pomocníčka v nouzi.¹ Takový bůh je spíše instrumentální pověrou (s. 12) než živým Bohem. Člověk procházel dějinami, jako by Bůh ani nebyl, Bohem si sloužil. Ale tento relikt obrazu Boha je stále přítomen. Právě smysl sekularizace jako kenotického rozměru křesťanství je s tímto reliktem v přímém protikladu. „Věřili jsme, že můžeme zrealizovat spravedlnost na zemi, a vidíme, že to nelze, a tak se utíkáme k naději v Boha.“ (s. 13) Člověka straší biologické otázky genové manipulace, eutanazie, ekologie. V našem uvažování, kdy je Bůh uznán v našich rozčarováních a nesnázích, se odrážejí naše kulturní předsudky, atavistické přírodní náboženství, které vidí Boha v děsivých silách přírody, pověry, magie. „Transcedence je chápána jako protiklad racionality.“ (s. 14)

Vattimo v tom vidí past, circulus vitiosus netranscendentní racionality. Ve jménu rozumu člověk započal demytologizační úsilí, „odčarování světa vyplodilo radikální rozčarování nesamotné myšlenky odkouzlení. Jinými slovy, demytologizace se obrátila proti sobě tím, že uznala jako mýtus také likvidaci mýtu.“ (s. 18) V tomto bodě Vattimo odkazuje na Nietzscheho, který ohlašoval „soumrak bohů“, kdy skutečný svět končí tím, že se stává bájí; již tu není objektivní svět, ale to, co za něj dosadí člověk, neboli „vůle k moci“ (s. 20).

Východisko, na jedné straně z neautentického, funkcionalistického přístupu k náboženství a straně druhé ze spiritualismu a transcendentalismu, vidí Vattimo v kenotickém křesťanství, v jehož středu stojí Bůh Kristus, který se záměrně zříká své všemohoucnosti, své nadlidské moci, a stává se člověkem, křehkým mezi křehkými, stává se člověku bratrem a přítelem. Z tohoto zdroje geneticky vychází křesťanství jako niterně lidské, přátelské a také křehké a pozitivně slabé náboženství (s. 14).

Autor nachází souvztažnost katolictví, křesťanství s Nietzscheho a Heideggerovým nihilismem ve vtělení — kenozi Boha (s. 41). „V oslabení silných struktur rozeznáváme kenósis, ve které se uskutečňuje spása.“ (s. 47)

V logice kenotického křesťanství vidí Vattimo blud v chápání vtělení jako smírné oběti (substitutio poenalis), kterou měl být usmířen Boží hněv (s. 29). Vtělení je zjevení Boží lásky, nikoli Božího hněvu.

Křesťanský Bůh je pro něho paradoxní a je pohoršením. „Jediným paradoxem a pohoršením křesťanského zjevení je právě Boží vtělení, kenósis.“ (s. 50) V tomto smyslu je třeba chápat demytizaci.

Věřit ve spásu, jejíž dějiny mají počátek v Kristu, tedy neznamená na prvním místě doslovně přijmout Evangelium a dogmatické předpisy církve, ale především se snažit porozumět, jaký mají evangelijní texty smysl pro mě právě nyní a zde. Jinými slovy, číst znamení doby (s. 64—65).

Nedogmatické, přátelské a nenásilné Vattimovo křesťanství je zacíleno ke zcela Jinému, bere v potaz historický kontext a uvědomuje si, že dějiny spásy musejí být stále znovu vtělovány a interpretovány: „Spása prochází skrze interpretaci.“ (s. 57) Každý z nás má svoji výchozí pozici a z té je třeba vycházet, právě do ní se vtělují dějiny spásy (s. 79). Život musí nejprve zvážit dějinnost své existence. Křesťanské prožívání existence znamená na prvním místě hermeneutickou interpretaci vlastní dějinné existence.

Průvodním znakem autentické křesťanské existence je četba znamení doby, která není spiritualistická a není ani taxativně orientovaná na jedinou interpretaci pravdy a dějin spásy. Jedním ze základních znamení postmoderní doby, znamení, které je třeba nově hermeneuticky uchopit v kenotické logice vtělení, je faktor sekularizace. Vattimo je dokonce přesvědčen, že sekularizace je novou četbou křesťanství, je novým přepsáním křesťanské nauky o vtělení (s. 26). Oslabení konceptu bytí, oslabení toho, co chápeme jako sacrum, je pro něho oslabením reliktů náboženství fatalistického (antického) i mytologického — založeného na dominantní, hrozivé moci a násilí (s. 30).

V tomto bodě nalézá Vattimo nakonec moment spojitosti mezi křesťanským zjevením a filosofickým nihilismem. „Je možné, že sekularizace je pozitivním momentem Ježíšova učení, a nikoliv způsobem, jak se od něj vzdálit.“ (s. 34) Sekularizace je vnitřní skutečností křesťanství (s. 33). Moment, kdy je Kristus na kříži a cítí se být Bohem opuštěn, chápe autor v přímé souvislosti s moderní senzibilitou jedince jako subjektu, který se cítí být Bohu vzdálen (s. 35). Jeho křesťanství přijímá desakralizující logiku sekularizace. Jediným regulativem, kritickým principem, tohoto procesu shledává být lásku. Nakolik je sekularizace autentickou náboženskou zkušeností, rozeznáme jedině v tom, nakolik roste láska, přátelství, tolerance, úcta a respekt k jinakosti, pluralita, demokratizace (s. 60). Láska jako kenoze totiž není myslitelná jako popření Boha (s. 60). Křesťanství tak ještě jednou prozrazuje svůj původ, který tkví v lásce (1Kor 13).

Kritický princip lásky dovoluje překročit prohlubeň, která vznikla mezi modernitou a křesťanským zjevením. Tento princip strhává masky novým mýtům, je to stále osoba Krista, která v tomto kenotickém křesťanství tyto masky strhává (s. 64). Touto cestou Kristus ustavuje odhalování masek „jako vlastní význam dějin spásy“ (s. 64).

V tomto smyslu je třeba chápat i název Vattimovy knihy: Věřit, že věřím. Jde o neustálý dynamismus strhávání masek, do kterých má tendenci se stále odívat naše víra. Víra musí být neustále a radikálně očišťována, aniž by byla popřením modernity. Věřící člověk nemůže věřit jinak než dialogicky, kritický princip lásky je v přímém rozporu s každou formou fundamentalismu a dogmatismu. Věřící věří nikoli v autoritativního, ale v dialogicky bratrského a přátelského Boha — partnera. Takovýmto způsobem ten, kdo věří, že věří, v pokoře a hledání buduje království Boží a podílí se na dějinách spásy a zjevení (s. 38).

Z tohoto důvodu buduje postmoderní křesťanství etiku dialogu a solidarity. Skutečnost, že věřím v to, že věřím, člověka neustále popouzí k tomu, aby byl bdělý. Věřit ve vlastní víru znamená mít naději v to, že věřím autenticky (s. 95).

Vatttimova kniha je cenným příspěvkem k porozumění cestám moderního myšlení, které vycházejí z myšlení F. Nietzscheho, M. Heideggera aj. Více než pozoruhodný je fakt, že filosofický nihilismus chápe jako autentickou náboženskou zkušenost. Dekonstrukci, dekompozici „velkých příběhů“ vnímá v duchu negativní teologie, stejně tak vnímá i relativismus, tedy snaží se jej duchovně promýšlet, aniž by jej paušálně odsoudil.

Na první pohled by se mohlo zdát, že svým kritickým přístupem podkopává téměř všechna východiska křesťanského myšlení. Ale jeho zpochybnění je neseno v kenotickém duchu směrem k autentické pokoře a lásce a dynamické spiritualitě hledání toho, který je zcela Jiný.

Naproti tomu je však třeba se ptát, nakolik jsou v jeho myšlenkovém světě možné nějaké afirmativní soudy, nakolik a jak lze rozeznat, zda se namísto do pokory a lásky nepropadám do zoufalství a beznaděje, do spiritualismu a vágně neurčitého náboženství. Vattimo neposkytuje jasné odpovědi, ale udržuje nás v napětí tázání. Doufejme, že nazrál čas, aby jeho texty mohly být čteny v českém překladu.