Eschatologické motivy v Hermově Pastýři

Autor: Dominik Daniel Valer - Číslo: 2007/4 (Studie)

Hermův Pastýř je jeden z nejstarších dochovaných křesťanských spisů mimo kánon Nového zákona. Konečná podoba Pastýře je plodem dlouhého a složitého vývoje v rozmezí 90—140 po Kr., v němž hrála velikou roli ústní tradice, která se navíc vzhledem k enormnímu geografickému rozšíření velmi rozrůznila v důsledku přizpůsobení místním podmínkám.¹ Přesto lze v textu vyčíst známky svědčící o původním místě sepsání, Římě, jak potvrzuje i soudobé svědectví v Muratoriově zlomku. Mnohé semitismy obsažené v díle i obsahové důvody pak přesvědčují badatele o původu autora, Hermy, z Blízkého východu a o jeho napojení na židokřesťanský proud v církvi.² Podle jeho vlastního svědectví šlo o otroka prodaného do Říma a později propuštěného.

Složitý vývoj zanechal své stopy také ve struktuře spisu. Vývojové části se nekryjí zcela s tradičním rozdělením díla na vidění (Vis), přikázání (Mand) a podobenství (Sim), ale většina badatelů rozlišuje přibližně tyto části v chronologickém pořadí: 1. Vis 1—4; 2. Vis 5 — Sim 8; 3. Sim 9; 4. Sim 10. Mnohé nesrovnalosti mezi jednotlivými částmi lze přičíst spíše vývojovému procesu, než aby bylo nutné předpokládat více autorů, neboť nelze popřít základní vnitřní souvislost a jednotu díla.

O literárním druhu Pastýře se vedou široké debaty, přesto lze jednoznačně říci, že apokalyptická tradice zůstává ze všech literárních směrů tím nejbližším.³

O širokém rozšíření a oblibě díla svědčí četné citace a kladné hodnocení celé řady Otců od přelomu 1. a 2. století až do konce patristické éry.⁴ Klement Alexandrijský používal citace z Pastýře spolu s citacemi z kanonických knih, bez rozdílu, pro teologickou argumentaci. V jeho stopách Origenés hájil inspirovanost díla. Tomu odpovídá i fakt, že se v Egyptě v některých obcích četlo z Pastýře při liturgických shromážděních. Nejstarším odpůrcem díla byl Tertullián, který vytýkal Hermovi jeho údajnou benevolenci k těžkým hříšníkům. Tento názor, ovlivněný autorovým montanismem, nenašel v katolické církvi žádný ohlas. Postupný odstup, který lze ve vztahu k dílu pozorovat během 4. a 5. století až po zásadní zlom v podobě výslovného odsouzení v Pseudo-Gelasiánových dekretech (6. stol.) lze přičíst na vrub — spíše než teologickým výhradám — rostoucí tendenci odmítající apokalyptický literární druh ve všech podobách a prorocké vize spojené zvláště s montanistickým hnutím.⁵

Úcta a obliba, jakou si dílo získalo od nejstarších dob křesťanské tradice mezi věřícími, není bezdůvodná. Nejbližší stylem je knize Zjevení Janova, s níž sdílí výrazové prostředky apokalyptického literárního druhu a navíc se obsahově blíží pojetí janovské teologie, zvláště tzv. „přítomné eschatologii“, o níž se ještě zmíním. Nelze ovšem přehlédnout ani příbuznost s pavlovským motivem „budovy církve“ a jejích „základů“ — Krista / Božího Syna a apoštolů (1Kor 3,9—17; Ef 2,20—22, srov. Vis 3,2,3—3,9; Sim 9). Tři podobenství, rozvíjející široké spektrum kategorií věřících — kvádry pro stavbu věže (Vis 3,5—7), vrbové ratolesti (Sim 8) a kameny z dvanácti hor (Sim 9) — je Hermova detailně rozvedená obdoba evangelijního podobenství o rozsévači (Mt 13,1—30; Mk 4,3—20; Lk 8,5—15) atd. Vzájemná závislost mezi Hermovým Pastýřem a novozákonními spisy není dosud nijak uspokojivě vyjasněna, avšak o tom, že jeho četba je užitečným doplňkem a obohacením pro pochopení a aplikaci Božího slova, neměli Otcové žádné pochybnosti.

* * *

Když se Hermas v poklidu procházel venkovskou krajinou v okolí Říma, aby „obdivoval Boží stvoření, neboť je veliké a vznešené a mocné“ (Vis 1,1,3), potkal nečekaně ve zjevení svůj tajný hřích, ženu, po které kdysi ve skrytu toužil, ačkoli býval otrokem a ona jeho paní (srov. Vis 1,1,1n). Mohla to být prostá lidská přitažlivost anebo touha po povýšení do stavu svobodných občanů, teď však je Hermas svobodný člověk, domohl se i značného jmění, má dům, pole, rodinu (srov. Vis 1,3) a to vše se odehrálo před mnoha lety a pouze v jeho nitru. Proč se vracet k tomu, co dávno minulo?

To vše je jen jakousi předehrou. Není cílem tohoto ani následujících vidění dát pouhé morální ponaučení o jednotlivém selhání Hermově. A když ona žena, nyní již přicházející od Boha a mluvící v jeho jménu, přidává další Hermovy poklesky, jeho přílišné lpění na majetku, nedbalost v napomínání a napravování své rodiny,⁶ směřuje tím vším jen k zásadnímu napomenutí:

„Spravedlivý člověk touží po tom, co je spravedlivé. A když tedy chce to, co je spravedlivé, jeho sláva ho přivádí do nebes a Pán je mu nakloněn v každém jeho počínání. Ti však, kdo ve svých srdcích touží po tom, co je zlé, si přivolávají smrt a otroctví, především ti, kdo lpí na tomto věku, a pyšní svým bohatstvím, nepřilnou k dobrům budoucím. Budou litovat duše těch, kdo nemají naději a zoufají si nad sebou a nad vlastním životem.“ (Vis 1,1,8n)

Ústředním bodem zjevení tedy není aktuální stav člověka, jeho hříšnost či spravedlnost. Nebeské zjevení obrací Hermovu pozornost, ještě dříve než ke konkrétním činům, k jejich východisku — touze či naději. A že se nejedná o ledajaké lidské tíhnutí, nám naznačuje již výslovná zmínka o „věku“ čili „eónu“, základním pojmu apokalyptické tradice. Je čas se rozhodnout, ke kterému ze dvou věků (či světů) upnout svoji naději/touhu: k tomu přítomnému, jenž dává odměnou jen otroctví a smrt, nebo k budoucímu (ačkoli i ten je již tajemně přítomen, jak uvidíme dále), věku života.⁷

Velmi působivě to dokresluje zjevení další ženy/Církve, jež svým vzhledem naznačuje stav římské křesťanské obce — stará, unavená žena, jako člověk bez naděje, starý člověk, který nečeká na nic jiného než na smrt (srov. Vis 3,10n). Při následujících dvou zjeveních se objevuje tatáž žena pokaždé mladší a krásnější: „jako když k souženému člověku dorazí dobrá zpráva a on hned zapomene na svou lopotu a nemyslí na nic jiného než na zprávu, kterou vyslechl“ (Vis 3,13,2).

To je cíl celého Hermova zjevení a jeho knihy. Vrátit jemu a římské církvi, necelých sto let po vítězné smrti Krista, naději, obrátit jejich touhu zpět k tomu, o čem vypráví „dobrá zpráva“.

To je také smysl slova „eschatologie“ v souvislostech Hermova Pastýře. Proto nemám v úmyslu zde rozebírat „poslední věci člověka“, ale spíše dát znovu zaznít oné dávné výzvě k naději, k obrácení touhy za předmětem víry, neboť se nemohu ubránit dojmu, že i naše česká církev má mnoho rysů společných s tou vrásčitou unavenou tváří ženy/Církve na přelomu prvního a druhého století v Římě. Unavenou pro ztrátu či vyprázdnění naděje upínající se na pouhý nejasný přelud v budoucnosti a/nebo k pomíjivým věcem přítomnosti, které zklamou.

Eschatologická skutečnost

Vědeckým cílem této práce je nabídnout českému čtenáři uspořádaný přehled o bohatých eschatologických motivech uvedených v tomto díle, tak významném na počátku křesťanské tradice, podle následujících pěti otázek:

1. Co je eschatologická skutečnost podle Hermova Pastýře?

2. Jaká jsou její poznávací znamení?

3. Kdy přijde?

4. Jak jí dosáhnout?

5. Jakou odměnu či trest přináší?

1. Povaha eschatologické skutečnosti

V textu apokalyptického typu, jakým je Pastýř, těžko nalezneme ucelenou definici eschatologické skutečnosti, ke které se autor snaží obrátit srdce svých posluchačů. Ta je zahalena, a tím lépe vykreslena, v symbolických obrazech, v přenesených významech slov a v podobenstvích. Odtud se tedy budu snažit ji vyčíst.

Život

Prvním obrazem, který se přímo vztahuje k eschatologické skutečnosti v Hermově Pastýři, je život. Nejčastější spojení, ve kterém se slovo vyskytuje (zvláště v druhé části, Mand), „zén tó Theó“, jež můžeme snad přeložit jako: „žít (ve spojení) s Bohem“,⁸ už samo vyžaduje hlubší zamyšlení.

Už víme, že „život“, který tvoří ústřední téma knihy, je spjatý s tím druhým, přicházejícím věkem (eónem), zatímco ten přítomný přináší jen „smrt a otroctví“ (Vis 1,1,8n). Je otázkou života a smrti, zda se připoutáme v beznaději k „dobrům“ přítomného věku, jenž brzy zahyne „v krvi a ohni“ (Vis 2,3,2; 3,8,4), anebo nadějí k „dobrům budoucím“, věku, který nepomíjí a dává „život věčný“ (Vis 2,3,2).

To samo už stačí, abychom s jistotou konstatovali, že se jedná o život eschatologický, čili, v námi přijatém smyslu, konečné a definitivní (věčné) naplnění naděje a touhy člověka. Můžeme se však dozvědět ještě více.

Tento „život“ není něčím navíc, jakási volitelná nadstavba. Slyšeli jsme přece, že kdo se ho zapřením naděje zříká, „zoufá si nad sebou a nad vlastním životem“ (Vis 1,1,9). Toto je „on sám“, jeho „vlastní život“, pro který byl stvořen. Přijmout jinou volbu znamená odcizit se sám sobě, žít bez „života“.

Pokud jde o původ „života s Bohem“, je možné sledovat dvojí linii. Na jedné straně jsou jako podmínky k „životu“ představovány různé ctnosti, jako nevinnost, prostota, zdrženlivost, a kromě toho na konci takřka všech přikázání v Hermově Pastýři se opakuje klauzule: „Budeš-li toto zachovávat, budeš žít s Bohem.“ Na druhé straně však platí: „váš život byl zachráněn a bude zachráněn skrze vodu“ (Vis 3,3,5) a „dříve totiž, než člověk nosil jméno Božího Syna, byl mrtvý; když obdrží pečeť, odloží smrt a začne opět žít. Pečeť je voda (...)“ (Sim 9,16,1).⁹

Obojí je tedy třeba k „životu s Bohem“, nadpřirozený zásah Boží i svobodná spolupráce člověka. Pokud jde však o původ tohoto „života“, pak jej musíme hledat výlučně na straně Boží. O ctnostech a přikázáních se totiž nikdy neříká, že je jimi život „zachráněn“ nebo že jejich zásluhou člověk „začal žít“, ale vždycky naopak slouží k tomu, aby člověk darovaný život neztratil.

„Život věčný“ neboli „život s Bohem“ není budoucností, ale přítomností. To nám dokazuje již předchozí úvaha, vždyť křest vodou, neboli pečeť Ducha a přijetí jména Božího Syna, se děje v přítomném „věku“, v pozemském životě, a stejně tak volba mezi ctností a neřestí a celé mravní úsilí má své kolbiště na zemi. Jestliže se tedy výraz ve většině objevuje v budoucím čase, neodkazuje se tím na přelom „věků“, ale na přerod člověka skrze „obrácení“.¹⁰ Proto čteme o těch, kdo již zachovávají přikázání, že: „mají svůj život u Boha; zatímco ti, kdo nezachovávají jeho přikázání, nemají v sobě žádný život“ (Mand 7,5).

Hermas, věrný křesťanské tradici, zná onen „přesah“ mezi dvěma „věky“ a velmi se přibližuje „přítomné eschatologii“, tak dobře známé z janovské teologie.¹¹ Pro Jana přichází eschatologie, poslední věk, ve chvíli, kdy se člověk „narodil z Boha“ (Jan 1,11—12), a hlavním úkolem toho, kdo se „narodil“, je „žít“. V tom zůstává Hermas s Janem zcela zajedno.

Věž, vrba

Nejvýraznějším obrazem knihy je podobenství o stavbě věže, kterou autor výslovně ztotožňuje s církví (Vis 3,3,3). Jedná se o pokračování a barvité rozvedení předchozích úvah o „životě“ pocházejícím od Boha. Věž je totiž místem, kde jedině je možné „zachránit/spasit svůj život“, a znovu se zdůrazňuje prvenství Božího zásahu při této „spáse“, a to konkrétně skrze křest:

„Poslouchej, proč je věž vystavěna na vodě: protože váš život byl zachráněn a bude zachráněn skrze vodu. Věž byla založena slovem všemohoucího a slavného Jména a je udržována neviditelnou mocí Pána.“ (Vis 3,3,5)

Andělé přinášejí kameny ke stavbě věže, které svým tvarem naznačují jednotlivé kategorie věřících. Jen dokonale hladké, ostře řezané a bělostné kvádry smějí bez dalšího být zasazeny do zdiva věže. Ta byla totiž vyprojektována tak, aby tvořila dokonalý „monolit“, kde nelze pouhým okem rozlišit spoje mezi kvádry. (Vis 3,2,6)

Obraz věže, který je představen ve třetím vidění a později rozveden v poslední redakční etapě (Sim 9), má své těžiště právě v dlouhém výčtu nejrůznějších překážek, které brání člověku stát se součástí onoho dokonalého projektu Boží stavby. Zároveň je však stále připomínána možnost, byť více či méně náročná, opracovat ještě „nevhodný tvar“ kvádrů tak, aby je bylo možné nakonec do stavby vsadit. To je ještě umocněno v prostřední redakční části (Sim 8), kde autor použil stejný motiv na obrazu vrby, z níž každý dostane jednu ratolest a musí ji donést zelenou a pokud možno rozkvetlou či se zralými plody, aby byl vpuštěn do věže. Opět se dozvídáme, že lidé přinášejí ratolesti různě poškozené, nemocné, zčásti či úplně uschlé, ale mají ještě naději, neboť „Pastýř“, který je od Boha ustanoven, aby dohlížel na stavbu a kontroloval ty, kteří vstupují, zasadil jejich ratolesti a zalil je až po vrcholky vodou s neutuchající nadějí, že se ještě vzpamatují, vždyť „vrba je strom, který miluje život“ (Sim 8,2,7).

Odtud lze tedy vyvodit, jak se vzájemně prolíná Boží milost a lidská volba i snaha na cestě ke splynutí s Boží „stavbou“, eschatologickou skutečností.

Věž/církev bezesporu takovou skutečností je. Okamžik jejího dovršení je zároveň oním zlomovým okamžikem, kdy zanikne přítomný věk a je zcela vystřídán novým.¹² Věž/církev je to jediné, co z tohoto světa přetrvá do onoho věčného. Na druhé straně, její základy předcházejí stvoření světa a byla od počátku vzorem pro jeho uspořádání.¹³ Eschatologické dovršení církve je tak v Hermových očích východiskem samotného stvoření a smyslem dějin světa.

Dvě města

Motiv cizosti věřících v tomto světě není zde žádnou novinkou.¹⁴ Křesťané žijí v tomto světě jako v cizím městě, neboť jejich „patria“ — vlast, čili město původu, které je podle římského práva jediným místem, kde člověk požívá všech občanských práv — je vzdálené (srov. Sim 1). Každé z měst má svého pána a své zákony (v. 3—7). Věřící si mají uvědomit, že zde pobývají jen přechodně a že se jednou „vrátí“ do města, kde vládne Bůh (v. 7nn). I když žijí v cizím městě, jsou vázáni zákony svého města a svého Pána, byť musí počítat s tím, že se to v městě jejich přechodného pobytu nemusí vyplácet.

Tak opět vstupuje eschatologická skutečnost do přítomnosti, avšak pouze prostřednictvím víry a naděje věřícího člověka. Bez nich by měl pouze přítomné město s jeho zákony a pánem a blížící se zkázou.

Vinice, dědictví

Vinice svěřená služebníkovi na určitou dobu, aby později vydal počty ze svého správcovství, je dalším zcela tradičním eschatologickým podobenstvím.¹⁵ To přidává další detail — dvojí aspekt eschatologické skutečnosti: přítomnost jako úkol a budoucnost jako odměna.

Katedra a lavice

Katedra, čili jakýsi trůn přinesený anděly, je místem, ze kterého žena/Církev předkládá Hermovi nebeská zjevení o eschatologickém určení a dovršení života jeho obce (Vis 1,2,2; 1,4,1.3; 3,1,1). Při posledním zjevení je pak katedra vystřídána jakousi lavicí, na kterou je i Hermas pozván usednout vedle „svatého místa“ (Vis 3,1,8; 3,2,2).

Tyto obrazy představují církev jako místo autentického zjevení o konečném naplnění dějin a zároveň místo důvěrného společenství s Bohem.

Boží království

V nejmladší části Pastýře se poprvé objevuje typicky Ježíšův pojem Božího království¹⁶ a Hermas zachovává jeho silný přítomně eschatologický charakter. Věž, prvopočáteční Boží plán s lidstvem a místo spásy/života, která nezadržitelně spěje napříč dějinami pod Božím dohledem a v jeho péči ke svému dovršení, je Boží království:

„Zeptal jsem se: ‚Proč je ta brána (do věže) nová?‘ ‚Protože,‘ odpovídá, ‚(Boží Syn) se zjevil v posledních dnech konce, proto byla brána nová, aby ti, kdo mají být spaseni, vstupovali skrze ni do Božího království. Viděl jsi,‘ pokračuje, ‚že kameny, které prošly branou, byly vsazeny do stavby věže, a naopak ty, které neprošly, byly odvrženy zpět na jejich místo?‘ ‚Viděl jsem, pane,‘ říkám, a on dodává: ‚Nikdo nevstoupí do Božího království, jestliže nepřijal jeho svaté Jméno.‘“ (Sim 9,12,2—4)

Shrnutí

Tento velmi neúplný a schematický výčet bohatých a barvitých obrazů Hermových nám přece jen dovoluje vyznačit základní rysy jeho pojetí eschatologie.

Nejprve si všimneme časového rozvrhu. Hermas, jak jsem již naznačil, chce především oživit a vštípit svým posluchačům předmět „touhy“ a „naděje“, skutečnost, která dovršuje a naplňuje nejen jejich osobní přání a smysl jejich života, ale také smysl celých dějin. V tom smyslu jde zcela nepochybně o skutečnost eschatologickou. Přesto si dává velmi záležet na tom, aby nikomu nedal příležitost vytlačit ji kamsi do neurčité budoucnosti. To, co je naplněním, je také počátkem a přítomností. Přitom není pro Hermu přednostní ta poslední, nýbrž přítomná fáze: „nyní“ a možná „naposled“ je čas vstoupit, anebo zůstat venku...

Za druhé, nepřehlédnutelný je dvojí rozměr eschatologické skutečnosti: Je to především dílo Boží, které existovalo dříve, než byl člověk i svět, a zůstává nadále v Jeho moci, Jeho „královstvím“: „Věž byla založena Slovem všemohoucího a slavného Jména a je podpírána neviditelnou mocí Pána.“ (Vis 3,3,5)¹⁷ Zároveň je však lidskou skutečností, člověku je určena a z lidí je tvořena.¹⁸ Je to místo „spásy“ a „života“ pro člověka. Zůstat vně znamená zkázu a smrt.

2. Znamení

Zvláštní půvab dodávají Hermovu líčení jistá „poznávací znamení“, která doprovázejí různé podoby zjevení eschatologické skutečnosti.

Především je tato skutečnost plná slávy, a to slávy Boží. Hermas je ve skutečnosti poslán oznámit tuto „dobrou zprávu“, aby jí „naslouchali a poznali Boha v celé jeho slávě“ (Vis 3,3,1). Slávu svého původce zvěstuje eschatologický plán o naplnění od počátku až do konce: On stvořil svět svou „slavnou vůlí“ (Vis 1,3,4) a také jeho „slib“ dovršení byl ohlášen „s velikou slávou“ (tamtéž). Proto na konci „budou všichni společně oslavovat Pána, protože byla dovršena stavba věže“ (Vis 3,4,2).

Další poznávací znamení zmíněné skutečnosti, jež vyzařuje z osob i věcí s ní spojených, je zvláštní krása, která v antickém myšlení jde ruku v ruce s dobrotou.¹⁹ Je to právě „dobrá zpráva“, co přináší žena/Církev od Boha Hermovi a co ji činí při každém dalším setkání mladší a „krásnější“ (Vis 3,13,1n). Totéž platí o druhém hlavním symbolu téže skutečnosti: věži. Také ona je „krásně vystavěná“ (Sim 9,9,7). Podobně vinice ze Sim 5 je ve své konečné fázi, díky péči věrného sluhy, „velmi krásná“ (2,4).

Už jsme se zmínili o mladosti, k níž je třeba přiřadit ještě novost. Obojí představuje další známku eschatologické zvěsti projevující se v dějinné přítomnosti. Už sama „zpráva“ o ní působí omládnutí ženy/Církve, a také „omládnutí ducha“ (Vis 1,13,2) věřících. Podobným způsobem omládne Hermas ve společnosti panen/ctností, jež střeží vchod do „věže“ (Sim 9,11,5).

Novost pak je především znakem „brány“, nad kterou je věž postavena a kterou jedině je možné do ní vstoupit. Tato její charakteristika znamená, že „se objevila v posledních dnech konce, aby ti, kdo mají být spaseni, skrze ni vstoupili do Božího království“ (Sim 9,12,3).

Také radost či veselost září na tvářích těch, kdo přicházejí zvěstovat veliký Boží plán se stvořením (srov. Vis 1,3,4). Tyto vlastnosti jsou nakažlivé a přenášejí se do duší těch, kdo tuto zprávu ochotně přijímají, jsou však zároveň jejich vysvědčením, znamením jejich víry. V tomto smyslu je „smutek“ považován za jeden z nejtěžších hříchů a ohrožení „života s Bohem“ (viz Mand 10).²⁰ Obdobně dokončení stavby „věže“ bude přirozeně provázeno velikou radostí (srov. Vis 3,4,2).

Nakonec se musíme zmínit o eschatologické barvě, kterou je již tradičně bílá, často navíc vydávající záři. Bílá je barva „věku, který přichází, v němž budou bydlet Boží vyvolení“ (Vis 4,3,5). Proto i zvěstovatelé onoho věku nosí bílé a často zářící roucho (srov. Vis 1,2,2; 5,1; Sim 6,2,5). Také „katedra“, místo božské autority při ohlašování zvěsti, je bělostná a žena/Církev, když se v posledním vidění představuje jako krásná mladá nevěsta, je nejen oděna celá v bílém, ale má také bílé sandály a bílé vlasy (Vis 4,2,1).

Rovněž kameny, symbolizující jednotlivé věřící, musejí nejprve nabýt zářivě bílé barvy, aby mohly vstoupit do stavby věže (Vis 3,2,8; 3,5,1; 3,6,5; Sim 9,9,7n; 9,9,1.3.4).

3. Časy

Nyní se dostáváme k otázce: Kdy se to všechno stane?

Obsahem naléhavého zjevení je opravdu eschatologická skutečnost, čili taková, která dovršuje a naplňuje smysl dějin ve všech jejich rozměrech — od individuálního až po kosmický. Přítomný pomíjející věk má být nahrazen novým, trvalým (věčným). Jak jsme si však již také všimli, tato cílová skutečnost neleží pouze v budoucnosti, ale předchází i provází stvoření a jeho dějiny.

Církev byla „stvořena dříve než všechno ostatní“ a „skrze ni byl uspořádán svět“ (Vis 2,4,1). Také „věž“ stojí na „veliké bílé skále“, jež je „Syn Boží zplozený dříve než všechno stvoření“ (Sim 9,12,2).

Dva apokalyptické „věky“ nejsou tedy ve vztahu následnosti, jako v židovské tradici, ale v jakémsi „překryvu“: zatímco jeden dokonává, druhý je již přítomný a stává se čím dál tím více zjevným. To Hermas zachytil velmi věrným podobenstvím o listnatých stromech v zimě, na nichž nelze snadno rozlišit, který z nich je živý a který mrtvý. Teprve až přijde jaro, jejich vnitřní vitalita se plně projeví. Podobně „život s Bohem“, který v tomto věku zůstává skrytý, se jednou „ukáže“ (srov. Sim 3), až přijde čas.

Hermas nemá nikterak v úmyslu učit věřící, aby se připravili nebo čekali na „život věčný“, ale aby jej „teď“ (viz Vis 2,2,5; 2,2,8;3,5,5) začali žít a žili ho čím dál tím plněji. Podobně věž není jen nějaký budoucí příbytek, na který má člověk čekat, až do něho bude moci vstoupit, ale stavba z živých kamenů věřících, do které naopak je možné vstoupit jen do té chvíle, než bude dokončena.

Stále se diskutuje mezi badateli, zda Hermův Pastýř obsahuje ještě ozvěnu blízkého očekávání konce, jak to známe z nejstarších Pavlových listů. Protichůdnost některých Hermových výroků však dává spíše zapravdu Henneho teorii, že Hermas používá na jedné straně naléhavý tón o bezprostřední blízkosti konce a na druhé straně zase uklidňující tón zdůrazňující „přerušení stavby“ (Sim 9,14,2; 10,4,4), aby bylo možné se ještě obrátit, především jako pastýřskou pomůcku, podle toho, k jaké skupině věřících se právě obrací (katechumeni, vlažní věřící atd.).²¹

4. Podmínky

Za jakých podmínek je možné mít účast na eschatologické skutečnosti?

Jedná-li se, jak víme, o skutečnost božskou i lidskou, stvořenou a nesenou Bohem — pro člověka —, je přirozené, že i podmínky účasti na ní je třeba hledat na obou stranách.

Ze strany Boží jde o dary, jimiž Bůh sdílí člověku jeho eschatologické dovršení. Jsou to v zásadě tyto tři: voda, pečeť a Jméno (srov. Sim 9,16,1—7). Ve většině užití se úzce váží ke svátosti křtu, i když každý z nich má svůj specifický obsah, který zde nemůžeme dopodrobna rozebírat. Schematicky lze však shrnout poselství Hermovo takto: Bůh nejprve stvořil svou moudrostí plán dokonalosti stvoření, který mohl být vzpourou lidských bytostí odsunut, ale nikoli zmařen. Ten nadále zraje a působí skrytě v konkrétních dějinách světa. V poslední době dal Bůh člověku možnost mít přímou účast na této skutečnosti, jak naznačují znamení pečeti a Jména, a skrze tuto účast jim sděluje „život věčný“, naznačený vodou života.

Nic z toho však není dáno člověku automaticky a bez jeho spolupráce. Proto jsou zde také podmínky ze strany člověka. Těm je věnována celá prostřední část díla, která je jakýmsi výčtem přikázání (Mand), jejichž obvyklý závěr tvoří eschatologický příslib jejich naplnění: „žít s Bohem“. Jejich obsah však není pouhou kopií některého filosofického morálního systému, ale často mají přímý vztah k eschatologické skutečnosti (prostota čili nerozdělenost srdce ve vztahu k naději; radost a pokoj proti smutku atd.). Jistým shrnutím těchto přikázání je alegorie ctností, čili dvanáct panen v bílém rouše, které střeží vchod do věže, neboť jen jejich rukama mohou kameny projít — anebo jinak — jen věřící odění jejich rouchem mohou vstoupit (srov. Sim 9,15n): „Jestliže přijmeš jen Jméno, ale nepřijmeš roucho od nich (panen), nic ti to neprospěje; protože tyto panny jsou mocné vlastnosti Božího Syna. Jestliže nosíš (jeho) Jméno, ale nenosíš jeho sílu, budeš marným nositelem jeho Jména.“ (Sim 9,13,2)²²

5. Odplata

Jaká je odměna, či jaký trest toho, kdo získá, nebo ztratí účast na eschatologické skutečnosti?

Termín, který nejpřesněji vyjadřuje dobro v ní obsažené, je „spása“. Oproti biblické tradici je v Pastýři jeho obsah omezen na nejhlubší význam pojmu. Hermas jej nikdy nevztahuje k hmotným dobrům. Tím ohroženým subjektem, který je třeba „spasit, zachránit“, je sám „život“, tedy „život s Bohem“.²³ Termín „spása“ si zachovává svůj dvojí náboj: naléhavost a nevyhnutelnost. Je třeba se rozhodnout „teď“, protože žádné „potom“ už nemusí být, a tato volba je nevyhnutelná, neboť není nic mezi „životem“ a „smrtí“ — kdo neupne celou svou „naději“ a „touhu“ k věku života, který přichází a který je již tajemně přítomný, zahyne, či spíše vůbec nezačne „žít“. Zůstane připoután k pomíjejícímu světu, jenž je na pokraji zkázy, a spolu s ním zahyne „v krvi a ohni“ (Vis 4,3,3). Tak se ve skutečnosti jen projeví smrt, která je v něm a která už dlouho vládne nad tímto světem, zatímco ve stejné chvíli se projeví také „život věčný“, skrytě přítomný v těch, kdo již vstoupili do sféry Božího království.

Závěr

Zjevení, které na počátku přepadlo Hermu uprostřed pokojné procházky, ho vyvedlo z falešného klidu a po něm mnoho dalších věřících. Jeho hlavním cílem bylo otevřít věřícím oči, aby se znovu naučili „posoudit tento čas“ (Lk 12,56), číst neklamné známky, kterými se projevuje přítomnost budoucího věku, čili Boží království uprostřed nich (srov. Lk 17,21). Přišel čas, aby přestali o „životě“ jen snít a pokradmu jej zaměňovat za život bez „života“, který se rovná „odumření Bohu“ (apothanein tó Theó). Přišel čas začít „žít s Bohem“ (zén tó Theó), a začít “teď“!²⁴

Zusammenfassung

Eschatologische Motive in dem „Hirt“ des Hermas. — In dem Artikel wird diese altchristliche Schrift aus der Zeit der Wende des ersten und zweiten Jahrhunderts aus dem Sichtpunkt des eschatologischen Materials behandelt. Die gewählte Methode ist nicht ein spekulatives Nachdenken der dogmatischen Theologie, sondern eine fortschreitende Darlegung einiger typischen eschatologischen Motive, die, nach der Wahl des antiken Autors selbst, sind privilegierte Träger der theologischen Aussage in der Schrift. Der Artikel ist in ein logisches Schema nach den folgenden fünf Fragen geordnet: 1. Was ist die eschatologische Tatsache nach dem „Hirt“ des Hermas? 2. Welche sind ihre Erkennungszeichen? 3. Wann kommt sie? 4. Wie gewinnt man sie? 5. Was für eine Lohn oder Strafe mitbringt sie?