Edson, Savage-Smith, Brincken, DER MITTELALTERLICHE KOSMOS

Autor: Pavel Blažek - Číslo: 2007/3 (Recenze)

Evelyn Edson, Emilie Savage-Smith, Anna-Dorothee von den Brincken, DER MITTELALTERLICHE KOSMOS. Karten aus der christlichen und islamischen Welt. Primus Verlag, Darmstadt 2005, 128 str.

Jak napovídá sám název Středověký kosmos. Mapy křesťanského a islámského světa, téma této nádherně ilustrované knihy je vlastně dvojí. Jejím cílem je představit širšímu odbornému publiku mapy z křesťanského a islámského středověku a zároveň je seznámit se středověkými představami o světě a o vesmíru, ze kterých tyto mapy vycházejí a jichž jsou výmluvným dokladem. (Výrazem „křesťanský středověk“ je zde třeba rozumět latinský křesťanský středověk, o byzantském světě kniha nepojednává.) Jde o německý překlad původně anglické publikace předních znalkyň západní a islámské kartografie Evelyn Edsonové a Emilie Savageové-Smithové s názvem Medieval views of the Cosmos. Picturing the Universe in the Christian and Islamic Middle Ages (Oxford 2004), který je zde rozšířen o přibližně 20 stran textu z pera uznávané německé historičky středověkých map Anny-Dorothee von den Brinckenové.

Autorky nejprve uvádějí čtenáře do středověkého obrazu Země a vesmíru, jehož pochopení je pro porozumění středověké kartografii v mnoha ohledech nezbytným předpokladem. Jak názorně dokládají, vycházely středověké představy o kosmu a o podobě Země z antické kosmologie a geografie a byly výsledkem jejich středověké recepce. Křesťanský i islámský středověk totiž převzal představu o kosmu, kterou jako první, byť jen v náznacích, formuloval Platón a kterou později dále rozvinuli a zdokonalili Aristotelés a zejména Ptolemaios. Podle této představy je Země koule, tedy — dle Platóna — nejkrásnější ze všech geometrických tvarů, a nachází se uprostřed vesmíru. Kolem ní se otáčejí průhledné soustředné sféry, nesoucí jednotlivé planety. Poslední sféru tvoří tzv. sféra stálic, sféra hvězd. Latinskému středověku byl tento řecký obraz kosmu zprostředkován především Macrobiem a jeho komentářem k Ciceronovu Somnium Scipionis, ale také samotným Platónovým dialogem Timaios, který ve 4. století přeložil do latiny a opatřil komentářem Chalcidius. Islámské středověké civilizaci jej naopak zprostředkovala především díla Aristotelova a Ptolemaiova, která od 12. století začala pronikat — zpočátku právě prostřednictvím Arabů — také do latinské Evropy. Autorky ukazují, že dodnes rozšířený názor, podle kterého si středověk představoval Zemi jako plochu, je mýtem vzniklým v 19. století. O jeho rozšíření se prý nejvíce zasloužil populární román amerického spisovatele Washingtona Irvinga z roku 1828 Život a cesty Kryštofa Kolumba, prezentující objevitele Ameriky jako toho, který se jako první odvážně vzepřel tehdy údajně rozšířené představě o plochosti země. (Dodejme na okraj, že se Irvingův román již v roce 1853 dočkal prvního českého překladu.)

Jsou-li původci středověkého pojetí kosmu Platón, Aristotelés a Ptolemaios, je třeba hledat kořeny středověkých představ o podobě a členění zeměkoule u málo známého stoického filozofa a gramatika 2. stol. př. Kr., Krata z Mallu. Podle autorek knihy to byl totiž právě on, který jako první jasně zformuloval představu o podobě a členění naší Země, která se v pozdějších staletích antiky a ve středověku stala kanonickou. Podle Krata z Mallu je povrch zeměkoule rozdělen do čtyř světadílů, oddělených od sebe dvěma světovými oceány. Na severní polokouli se nachází ekumena — tedy „náš“, lidmi obývaný a jediný prozkoumaný světadíl, který je oddělen polárním oceánem od tzv. periekumeny. Jižní polokouli, kterou od severní dělí horký pás ekvatoriálního oceánu, naopak tvoří anekumena a tzv. kontinent antipodů neboli antichthonů. Středověku byl tento obraz země zprostředkován opět především díky Macrobiovu komentáři k Ciceronovu Somnium Scipionis. Stejně jako Kratés, i Macrobius zde představuje zemi jako rozdělenou do čtyř světadílů, oddělených od sebe světovými oceány. Navíc ji dělí na pět pásem: severní polární pásmo, severní mírné pásmo, v němž se nachází naše ekumena, horké ekvatoriální pásmo, jižní mírné pásmo a jižní polární pásmo.

Ústřední část knihy však tvoří představení středověké kartografie. Pokud jde o křesťanský středověk, zaměřují se autorky především na tzv. mappae mundi, tedy mapy světa. Tyto totiž představují největší a zároveň nejpozoruhodnější část středověké křesťanské kartografie. Jak autorky dokládají řadou zajímavých ukázek ze středověkých rukopisů, existovaly ve středověku v podstatě dva základní typy světových map. První z nich tvoří tzv. planiglóby, tedy kartografická znázornění zemské polokoule na kruhové ploše. (Dodejme na okraj, že první trojdimenzionální glóbusy se dochovaly teprve ze závěru 15. století.) Bývá na nich zobrazena ekumena a anekumena, ta poslední, vzhledem ke své neprobádanosti, jako jakási velká bílá skvrna. K tomuto typu map patří například významná mapa ve wolfenbüttelském rukopise Liber Floridus Lamberta ze Saint-Omer (12. stol.), kde se dokonce setkáváme s pokusem zachytit také kontinent antipodů, nacházející se na „zadní“ straně zeměkoule. Tento je zde znázorněn jako malý ostrov na okraji mapy.

Dalším typem středověkých mappae mundi jsou mapy ekumeny. Na rozdíl od planiglóbů bývá na tomto typu světových map znázorněn pouze „náš“ světadíl, tedy ekumena. Tato zde bývá zobrazena jako veliký kruh obklopený úzkým prstencem světového oceánu a rozdělený uvnitř mořem a řekami na Asii, Afriku a Evropu. Většina středověkých map ekumeny pochází z pozdního středověku. Jak autorky ukazují, vycházejí také tyto mapy, pokud jde o jejich podobu, přímo z římských předloh. (Ty se sice nedochovaly v originále, ale známe je prostřednictvím vyobrazení v některých raně a vrcholně středověkých opisech římských autorů.) Zároveň je však, a v tom spočívá hlavní význam tohoto typu map, pod vlivem Bible a křesťanství výrazně přetvářejí. Na rozdíl od svých římských předchůdců jsou totiž středověké křesťanské mapy ekumeny především mapami náboženskými. Svět, který se tyto mapy snaží znázornit, je totiž v prvé řadě světem Bible, světem dějin spásy. Tento zde však zároveň tvoří nerozlučnou jednotu se světem sekulární geografie.

Dodejme, že středověké mapy tak vydávají výmluvné svědectví o středověkém vnímání světa obecně. I když jejich výpověď samozřejmě nelze beze zbytku generalizovat, poukazují, zdá se, na dva typické rysy středověkého vidění světa, které je odlišují od moderního většinového pohledu na svět: mám tím na mysli jednak mnohem větší důraz na transcendentní rozměr světské reality, jednak splývání sekulárního a biblicko-náboženského „vědění o světě“, s tím důsledkem, že Bible je čtena nejen jako náboženský text, ale zároveň jako „vědecký“ a „historický“ pramen.

Z biblických prvků, se kterými se na pozdně středověkých mapách ekumeny setkáváme, je třeba v prvé řadě zmínit vyobrazení pozemského ráje, někdy s Adamem a Evou uvnitř. Ten bývá většinou znázorněn na horní části mapy, kterou na středověkých mapách zpravidla tvoří východ. Z něho vytékají čtyři rajské řeky, zmiňované v Gn 2,10—14. Na některých středověkých mapách, jako na významné mapě z londýnského žaltáře, vzniklé kolem r. 1262, se navíc setkáváme s jakýmsi prostorem ohrazeným hradbami. Jde o znázornění místa apokalyptických národů Gog a Magog, o nichž mluví kniha Ezechiel (Ez 38 a 39). Dalším biblickým prvkem na středověkých mapách jsou zde někdy vepsaná jména tří Noemových synů, Šéma, Cháma a Jefeta (Gn 10, 1—32). Ti totiž, podle středověkého chápání, po vymření lidstva potopou znovu osídlili každý jednu část ekumeny, Šém Asii, Chám Afriku a Jefet Evropu. Nejvýznamnější biblicko-křesťanskou inovaci na středověkých mapách ekumeny však představuje přesunutí Jeruzaléma do kartografického středu mapy. Zatímco v centru římských map stával Řím, tvoří střed středověkých map ekumeny Jeruzalém. Tento zde samozřejmě neznázorňuje pouze Jeruzalém pozemský, nýbrž zároveň eschatologicky odkazuje k Jeruzalému nebeskému. Nejlépe je to vidět na mapě ze severoněmeckého kláštera Ebstorfu, která představuje nejrozměrnější (358 x 356 cm) a zároveň ikonograficky nejbohatší středověkou mapu ekumeny. (Bohužel tato mapa byla zničena během druhé světové války, takže ji dnes známe už jen ze starých kopií.) V duchu Janova Zjevení (21, 9—27) je zde Jeruzalém znázorněn jako čtverec ohrazený zlatými hradbami s dvanácti branami. V jeho středu je zmrtvýchvstalý Kristus, jak vystupuje z hrobu, který zde má podobu sarkofágu. Snad nejpozoruhodnějším prvkem Ebstorfské mapy je však skutečnost, že je na ní svět znázorněn jako Kristovo tělo. Na horním okraji mapy je vidět Kristova hlava v modro-zlatém nimbu, na dolním okraji jsou znázorněny Kristovy nohy, z levé a pravé strany mapy vystupují Kristovy ruce.

Naprosto odlišný typ map představují naopak pozdně středověké latinské regionální mapy, jakož i námořní mapy, tzv. portulány (v původním slova smyslu mapy přístavů). Na rozdíl od středověkých map ekumeny, které mají spíše charakter jakýchsi kartografických sum středověkého biblicko-křesťanského pohledu na svět, blíží se tato druhá a zároveň mnohem méně rozšířená skupina středověkých map svým ryze sekulárním a prakticko-utilitárním charakterem mapám v moderním slova smyslu. Týká se to především portulánů, které se ve středověku objevují poprvé na konci 13. století a jejichž hlavní funkcí bylo usnadnit námořníkům navigaci. Předpokladem pro vznik portulánů bylo rozšíření kompasu, který se poprvé a za dosud nevyjasněných okolností objevuje v oblasti středomoří ve 12. století. (V Číně byl známý již mnohem dříve.) Jako nejpozoruhodnější příklad středověké regionální a námořní kartografie uvádějí autorky mapy Janovana Pietra Visconteho, prvního profesionálního kartografa vůbec. Ten v roce 1321 zhotovil pro benátského kupce a neúnavného propagátora nové křižácké výpravy do Svaté země, Marina Sanuda, významnou sbírku map východního Středomoří, Palestiny a také plán samotného Jeruzaléma. Na Visconteho mapách je zajímavé, že postrádají jakýkoliv biblicko-eschatologický obsah a naopak se vyznačují snahou co nejpřesněji znázornit mapovanou oblast, v případě jeho mapy Palestiny dokonce s udáním přibližné vzdálenosti mezi jednotlivými místy.

Pro „západního čtenáře“ je obzvlášť zajímavá část knihy věnovaná arabsko-islámské kartografii. Jedná se o mapy, které sice vycházejí z podobného dědictví antických představ o podobě Země a vesmíru jako v latinské Evropě (i když zprostředkovaného odlišnými texty), jsou však výrazem naprosto odlišných kartografických tradic. Ve srovnání s latinskou Evropou se jako obzvlášť zajímavé jeví islámské mapy ekumeny. Na rozdíl od svých západních protějšků postrádají totiž islámské mapy obydleného světa jakoukoliv náboženskou symboliku a nelze ani pozorovat, že by v nich posvátná místa islámu zabírala centrální či jakkoliv zvýrazněnou pozici. Jedinou výjimku tvoří také v Koránu zmiňované apokalyptické národy Gog a Magog. Nelze ani přehlédnout odlišnou geografickou perspektivu a odlišné geografické znalosti arabsko-islámských kartografů. Zatímco na křesťanských mapách ekumeny bývají nejpodrobněji zachyceny Evropa a, z biblicko-náboženských důvodů, Palestina (které často také zabírají na západních mapách ekumeny největší prostor), soustřeďuje se pozornost arabsko-islámských map hlavně na oblast Středního východu (odkud také větší část zde prezentovaných map pochází). Evropa v nich zaujímá spíše okrajové postavení.

Kniha Der mittelalterliche Kosmos představuje vědecko-popularizační knihu v nejlepším slova smyslu: Vychází ze současného stavu bádání (přičemž vedle již dobře známých poznatků prezentuje i některé méně známé) a zdařile kombinuje fundovanost se srozumitelností, stručností a čtivostí. Její velkou předností je především množství nádherných ukázek ze středověkých map, na kterých si čtenář může průběžně ověřovat správnost výkladu trojice autorek. Kniha je opatřena rejstříkem a výběrem starší i nejnovější literatury ke středověké kartografii. Pokud by se pro ni našel český překladatel, jistě by se v Čechách a na Moravě našlo hodně zaujatých čtenářů.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|