Spása zvířat?

Autor: Jan Houkal - Číslo: 2006/4 (Studie)

Pamatuji si jednu starou příhodu z mládí. Bylo mi tak čtrnáct nebo patnáct roků, když jsem jednou o letních prázdninách podnikl výlet s jedním ze svých vrstevníků. Jak to bývá, hovořili jsme cestou o mnoha různých a jistě nesmírně důležitých věcech. Už si ani nepamatuji, jak jsme se k tomu dostali, ale najednou jsme začali hovořit o otázkách, zda a proč existuje Bůh, jaký je smysl našeho života a podobně. Jisté je, že nás to asi docela zaujalo, protože toto téma vydrželo po téměř celý zbytek výletu. Ještě dnes si vybavuji, jak jsem se snažil svého kamaráda přesvědčit, že Bůh určitě je a že jedině víra dává lidskému životu smysl. Snažil jsem se to dokázat mnoha různými způsoby, kterých jsem tehdy byl schopen. Jedním z nich bylo i to, že jsem poukazoval na velikost rozdílu mezi lidmi a zvířaty: člověk má rozum, může se rozhodovat, umí mít rád, je duchovní a má duši, vyvíjí se během dějin světa, zkrátka a dobře je zcela jedinečný, zatímco zvířeti není možné z toho všeho přiznat vůbec nic. Takový rozdíl nemůže být pouhým výsledkem nějakého evolučního vývoje, ale ukazuje na zvláštní Boží péči, a tedy na jeho existenci, ale také na to, že člověka, a jedině jeho, po smrti čeká věčný život, zatímco zvířata zemřou navěky. Když jsem si myslel, jak pěkně jsem to všechno svému souputníkovi vysvětlil, zeptal se mne (a jeho otázku si dodnes, myslím, pamatuji docela přesně): „A jak tohle všechno můžeš vědět? Jak si tím, co říkáš, můžeš být tak jistý? Vždyť my přece o životě zvířat nevíme skoro nic, třeba ho mají ještě bohatší než my, jenomže nám o něm nic neříkají. Vždyť se podívej třeba na takovou srnku, do jejích očí. Co ty víš, co se děje v srdci srnky a jaký mají srnky život!“ Už si vůbec nepamatuji, co jsem tenkrát odpověděl, ale otázka mého kamaráda mne provází dodnes.

On totiž není zdaleka jediný, kdo si takové otázky klade. V dnešní době, kdy se problémy spojené s ekologií zdají být stále ožehavější, jsou mnozí, kteří se ptají podobně. I když tato otázka, jak uvidíme, není zdaleka nová, je dnes pokládána přece jen s větší intenzitou. Všichni dobře víme, že zaznívají otázky typu, zda je člověk v přírodě jediný, kdo si zaslouží zvláštní péči, zda veškerá živá příroda jej obklopující je jen pouhopouhým nástrojem k jeho pohodlnému životu, zda smí bez hranic využívat veškerou živou i neživou přírodu, nebo co jsou vlastně všechna zvířata, která žijí kolem nás, co s nimi bude po jejich smrti, jaká jsou jejich práva a zda vůbec nějaká taková existují, a mnohé podobné otázky. Probíhají diskuse, vznikají hnutí, často se objevují extrémní a jednostranná řešení. Jsou však také mnozí, kteří se snaží k těmto otázkám hlouběji vyjádřit z hlediska svých oborů, ať už přírodovědeckého nebo filosofického charakteru. Bohužel se ale zdá, že právě teologie, která by jistě mohla (a měla) k těmto problémům mnoho říci, příliš prostoru těmto otázkám nedává. Samozřejmě, jak v katolické, tak i v protestantské teologii existuje a je rozpracovávána teologie stvoření, přestovšak se zdá, že často zůstává jen na zcela obecné rovině vztahu člověka ke stvoření jako takovému. K naší konkrétní otázce, jak to je po smrti se zvířaty, se opravdu příliš nevyjadřuje.

Cílem našeho zamyšlení pochopitelně nemohou být odpovědi na všechny otázky týkající se zvířat, ale jen pokus odpovědět na otázku: „Co bude se zvířaty po jejich smrti, je možné hovořit o jejich spáse?“

Nejprve pohlédneme do Písma, primárního zdroje Božího zjevení, poté do dějin filosofického myšlení s jeho antickými kořeny a do dějin křesťanského myšlení. Budeme zkoumat, jak se k dané problematice vyjádřil učitelský úřad církve, a nakonec se pokusíme najít odpověď.

1. Zvíře — spása — nesmrtelnost

Pod pojmem „zvíře“ rozumějme každý živý organismus obdařený pohybem a smysly.¹

Při definování pojmu „spásy“, aby do ní mohla být hypoteticky zahrnuta i zvířata, to už tak snadné nebude, neboť je jasné, že Písmo (a na jeho základě celá teologická tradice) nám nabízí pohled na spásu zaměřenou na člověka. Tento antropocentrický důraz je samozřejmě správný, protože celé Boží dílo a celé dějiny spásy jsou propter nos homines et propter nostram salutem. Proto také není divu, že naprostá většina teologických slovníků spásu definuje především vzhledem k člověku.² Všem těmto teologickým vyjádřením — v souladu s Božím zjevením — je společná myšlenka, že spása je společenstvím člověka s Bohem v plnosti radosti a vzájemné lásky, že je plností života, která z něho činí život věčný, a že je dosažením posledního cíle bytí — to vše ovšem ne vlastními silami, nýbrž darem Božího díla spásy. Pokud chceme, aby mohla být do spásy hypoteticky zahrnuta i zvířata, je nutné její vymezení rozšířit. Zdá se však, že není nelegitimní (tím, že Písmo něco zdůrazní, ještě není nutně vyloučeno, že by daný pojem nemohl být i širší), učiníme-li to jednoduše tím, že vynecháme antropologický důraz. Pak můžeme spásu chápat jako nezasloužené a pouze z vlastních sil nedosažitelné naplnění bytí takového stvoření, které je schopné je vnímat, a to v radostném, živoucím a konečném společenství s Bohem, který sám je jediným dárcem a původcem tohoto společenství.

Poslední základní pojem, který je pro naši otázku podstatný, i když v ní není explicitně vyjádřen, je pojem „nesmrtelnost“. Je jasné, že nesmrtelnost velmi úzce souvisí se spásou, neboť je vyjádřením jednoho jejího aspektu, totiž definitivnosti, věčnosti a nemožnosti následného zničení.

2. Zvířata v biblické tradici

Není možné přehlédnout, že zvířata v Písmu³ mají své velmi důležité postavení. Není zmiňována pouze jejich faktická existence, ale jsou zároveň popisována jako ta, která žijí s člověkem v určitém vztahu. Mohou mu být jednak velkou pomocí, ale mohou také představovat stejně velké nebezpečí. Stávají se nástroji Božího jednání s člověkem a mají místo v Božích plánech. Najdeme je i v jazyku Písma, kdy slouží k obraznému a konkrétnímu vyjádření Božího sdělení. Nelze tedy pochybovat o tom, že i ona jsou svým způsobem součástí Božího zjevení.

Biblickým materiálem týkajícím se zvířat se pokusme zabývat pomocí syntézy: nejprve se zastavíme nad pojetím zvířat a jejich vztahu k člověku jako takovému, poté se zaměříme na jejich úlohu v Božích plánech a nakonec se je pokusíme vnímat ve světle jejich eschatologického údělu.

2.1. Zvířata jako taková

Zvířata, jako vše, co vyšlo z Božích rukou, jsou ve své podstatě dobrá (srov. Gn 1,21.25),⁴ a na úsvitu dějin žila s Bohem, s člověkem i mezi sebou navzájem v prvotní harmonii (srov. Gn 1,31). Ta byla narušena teprve hříchem a pádem člověka, a tak vstoupil nesoulad nejen do světa lidí, ale i do světa zvířat a celého stvoření (srov. Gn 3,17; Oz 4,1—3; Řím 8,22).

Z jednoho hlediska jsou zvířata velmi podobná člověku. Nesou v sobě dech života (srov. Gn 1,30), spolu s člověkem mají stejný původ z prachu země (srov. Gn 2,7.19), suchozemská byla stvořena s ním ve stejný biblický den (srov. Gn 1,24.25) a od Stvořitele dostávají při stvoření podobný úkol: být plodná, množit se a naplnit vodstva, moře a zemi (srov. Gn 1,22.28). Mnohdy mají vlastnosti a činnosti podobné vlastnostem a činnostem lidským; mohou se rozhodovat jako například Bileámova oslice, která se rozhoduje proti přání svého pána a hovoří s ním (srov. Nm 22,22—35), nebo být poslušná Božího příkazu jako velryba zachraňující a na břeh vyvrhující Jonáše (srov. Jon 2,1—11). Zvířata také mohou být — podobně jako člověk — krotká a mírná (srov. Mt 10,16), takže se často stávají zvířaty domácími (srov. 2Sam 12,1—3), nebo divoká a nebezpečná, a tedy zlá (srov. Ez 34,25), před kterými se člověk musí mít na pozoru. Proto se také nejednou stávají obrazným vyjádřením lidských vlastností (srov. Mt 10,16). Jsou také — opět podobně jako člověk, byť z jiných důvodů — čistá nebo nečistá (srov. Lv 11; Dt 14). Člověku pak mají být nejenom stálou připomínkou, aby chválil neustále Hospodina a obdivoval jeho velikost (srov. Job 38,39—39,30; 40,15—21), ale také ona sama jsou pozvána a povolána k chvále Boha (srov. Žl 148,10), protože i o ně Bůh laskavě pečuje (srov. Žl 104,10—30; 147,9; Mt 6,26) a nad nimi se slitovává (srov. Jon 4,11). Jsou dokonce součástí smlouvy, kterou Bůh uzavírá s Noemem (srov. Gn 9,6—9), a protože jsou spolu s Izraelity vysvobozena z egyptského otroctví (srov. Ex 12,38), stávají se i součástí smlouvy sinajské a jsou jí také v určitém smyslu podřízena, čímž se ale mohou také těšit z jejích dobrodiní; i pro zvířata například platí, že jsou povinna zachovávat sobotní sváteční klid (srov. Ex 23,12), mohou se těšit z výsad sabatického roku (srov. Ex 23,11) a jsou Zákonem chráněna (srov. Ex 23,5; Dt 22,6n). Proto také i jejich prvorozenci jsou vlastnictvím Hospodinovým (srov. Ex 13,12—13). Není tedy divu, že zvíře se člověku podobá (srov. Kaz 3,18—19).

Z jiného hlediska je zřejmá rozdílnost zvířete a člověka, který je Písmem jednoznačně představován jako skutečný vrchol celého díla stvoření (srov. Gn 1,26—27; 2,7). Pouze člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1,27) a pouze on je předmětem zcela mimořádné Boží péče (srov. Žl 8,7—9; Sir 17,14; Mt 12,12). Proto zvířata, která nikdy nemohou být postavena na roveň člověku a nemohou nikdy být pomocí jemu rovnou (srov. Gn 2,20) a která jsou představována jako ta, jež na rozdíl od člověka nejsou obdařena rozumem (srov. Žl 73,22; 2Pt 2,12; Ju 10), stojí v řádu živých stvoření až daleko za člověkem a jsou určena, aby mu sloužila, zatímco on má nad nimi vládnout (srov. Gn 1,28). Z toho důvodu je to také člověk, kdo jim dává jména, a tak ukazuje svou svrchovanost nad nimi (srov. Gn 2,19), může je jíst (srov. Gn 9,2—3),⁵ může využívat jejich služeb a může je použít jako (zástupnou) kultovní oběť Hospodinu (srov. Gn 22,13; Ex 12,12—13). Přestože mají člověku sloužit a také ukazovat Boží krásu a starostlivost, mohou být pro člověka značně nebezpečná a představovat velkou hrozbu, jak je tomu u divokých zvířat v poušti (srov. Ez 34,25). Tato hrozba je někdy dokonce až démonická (srov. Job 40,25—41; Žl 104,26). Proto není divu, že i veškerá Boží péče se týká předně člověka (srov. Žl 8,5—6) a pak až všeho ostatního živého (srov. Žl 145,15—16).

2.2. Zvířata jako nástroj Božích plánů

Jak jsme se už zmínili, zvířata jsou v Písmu často nástrojem Božích plánů. Stávají se nástroji Božího hněvu a trestu — stačí vzpomenout na egyptské rány, tzn. přemnožení žab, komárů, much nebo kobylek (srov. Ex 7,26—8,28; 10,1—20), na jedovaté hady jakožto trest za reptání lidu během putování pouští (srov. Nm 21,5—7) nebo na divokou zvěř mající se stát nástrojem Boží pomsty proti nepřátelům Izraele (srov. Ez 39,17—20). Jindy se stávají nástroji Božího vedení a Božího požehnání; ať už je to sama skutečnost, že jsou dána člověku jako pokrm, což biblický člověk jasně chápal jako dílo Boží prozřetelnosti (srov. Nm 11,31; Ž 144,13—15), nebo že mohou sloužit jako kultovní (zástupná) oběť (srov. Lv 1—7) nebo ať už to jsou zvláštní poslání, která dostávají. Zde vzpomeňme na beránka, jehož krev se stala znamením pro anděla zhoubce, aby minul příbytky Izraelitů v egyptské zemi (srov. Ex 12,13), a který se od té doby každoročně stal způsobem, jak ve velikonočním slavení zpřítomnit exodus (srov. Ex 12,43—51), dále pak třeba znovu připomeňme Bileámovu oslici (srov. Nm 22,22—35), krkavce, kteří se postarali o potravu pro Eliáše (srov. 1Král 17,6), nebo velrybu zachraňující a do Ninive dopravující Jonáše (srov. Jon 2,1—11). Mnohdy se zvířata objevují v Božím promlouvání k člověku, ať jako příklad (srov. Mt 6,26), nebo jako obraz; had se stává symbolem Nepřítele (srov. Gn 3,1—17), jiná zvířata jako lev (srov. Oz 5,14) nebo orel (srov. Dt 32,11) symbolem a obrazem Boha, beránek Krista (srov. Iz 53,7; Jan 1,29), holubice Ducha Svatého (srov. Mt 3,16 par) a stádce ovcí Božího lidu (srov. Ez 34,1—22; Jan 10,1—18).

Zvířata mají v Božích plánech tedy nejen úlohu pouze pozemskou — být pokrmem a pomocí pro člověka, ale často jsou Božími nástroji i v úkolech týkajících se spásy světa a člověka.

2.3. Zvířata jako součást dějin spásy

Zvířata, jak jsou představena v Písmu, nejsou jen pouhou pomocí člověku a nástroji Božích úradků, ale i sama jsou předmětem Boží péče, jsou určitou součástí smlouvy, kterou Bůh uzavřel s člověkem, a tím také součástí dějin spásy. Je jasné, že jsou zmiňována také v souvislosti s konečným uskutečněním těchto dějin. Jsou přítomna v prorockých viděních Božího království (srov. Iz 11,6—9), dostávají od Boha dokonce slib, že i s nimi uzavře smlouvu věčnou (srov. Oz 2,20), a jsou také přítomna na začátku uskutečnění těchto zaslíbení, kdy divoká zvířata jsou s Kristem na poušti a neubližují mu (srov. Mk 1,13). Nyní spolu s člověkem a celým tvorstvem sténají a trpí a očekávají vysvobození z porušení, až se zjeví sláva Božích synů (srov. Řím 8,19—22) a až celý svět bude plně usmířen a obnoven v Kristu (srov. 2Kor 5,19; Kol 1,20). Tehdy, ač některá divoká zvířata budou mít ještě svůj úkol při konečném Božím soudu (srov. Zj 9,3—10; 19,17—18.21), se také divoká a nebezpečná zvířata stanou pokojnými (srov. Iz 65,25). Pak už budou nová nebesa a nová země (srov. Zj 21,1).

3. Zvířata v tradici křesťanského myšlení

Pokud chceme krátce pojednat o dějinách chápání zvířete v křesťanském myšlení,⁶ je třeba vnímat, že na jeho formování měly vliv především tři oblasti, které se samozřejmě mezi sebou doplňovaly a v určité míře i prolínaly: biblická tradice, filosofie a zkušenost života v prostředí zvířat spolu s přírodovědeckým poznáním. Ve vlastní teologické reflexi pak všechny tyto oblasti mají své místo; z jedné strany je to biblické pojetí zvířete s celým jeho bohatstvím, ze strany druhé je to právě filosofie, která se snaží popsat podstatu zvířete mnohem přesněji a propracovaněji než Písmo, a to vše je doplňováno nejen každodenní lidskou zkušeností života se zvířaty, ale také rostoucím přírodovědeckým poznáním.

Protože biblické reflexi jsme se již snažili věnovat v předešlé kapitole, zaměřme nyní svou pozornost formou krátkého nástinu nejprve na vliv filosofického myšlení a poté na teologickou reflexi. (Třetí oblasti vlivu — zkušenosti a vlivu přírodovědeckého poznání — se samostatně věnovat nebudeme.)

3.1. Zvířata ve filosofické reflexi

Ačkoli dědictví antické filosofie vzhledem k našemu tématu je relativně bohaté (již v antice se vedly diskuse velmi blízké těm dnešním: co je zvíře, zda má nesmrtelnou duši, zda je objektem etického jednání člověka, zda a nakolik je dovoleno zvířata využívat, jíst jejich maso a podobně), je jasné, že na pozdější filosofickou reflexi, podobně jako na celé filosofické a teologické myšlení Západu, měla od vrcholného středověku naprosto nejzásadnější vliv aristotelská metafyzická koncepce. Ta mimo jiné jasně definovala zvíře a položila jasný rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Zatímco zvíře je pouhou živou bytostí obdařenou smysly a schopností pohybu, člověk je k tomu bytostí rozumnou a společenskou. Zatímco zvíře má pouze vegetativní a smyslové schopnosti, a tudíž žádnou schopnost jednat duchovně, rozumně a morálně, a proto žádnou nesmrtelnou duši, člověk oproti zvířeti má všechny tyto schopnosti, a tedy i nesmrtelnou duši. V tom je právě — podle Aristotela — jeho lidská velikost, která ho od zvířat zřetelně odlišuje.⁷ Tato koncepce zvířete pak provázela filosofické myšlení po celý zbytek středověku, ale protože téma zvíře rozhodně nepatřilo k nejzásadnějším tématům, nebyla nijak zvlášť promýšlena.

Až na začátku novověku se zvíře znovu dostává do zájmu filosofie. V této době už nemohla zůstat bez povšimnutí karteziánská koncepce, která nevidí ve zvířeti nic jiného než „živý stroj“; René Descartes (v souladu se svým filosofickým systémem) nepřipisuje zvířatům schopnost komunikace, žádnou res cogitans (která odpovídá naší lidské „duši“), což znamená, že zvířata jsou pouze res extensa, tedy pouhá „věc“.⁸ To rozpoutalo velkou filosofickou debatu, která v různé intenzitě provázela filosofii po několik následných století a vlastně provází dodnes, kdy předmětem reflexe se nestalo jen pouhé pojetí zvířat jako takových, ale i jednání člověka vůči nim a celé přírodě. Všechno to šlo pochopitelně ruku v ruce s rostoucí kritikou samotného antropocentrismu a racionalismu. A už od samotného začátku novověku se začínají množit hlasy, že vinu na takovém pojetí světa, které nemá dostatečnou úctu ke zbytku stvoření, nese právě křesťanství. Mezi velké filosofické „nepřátele“ zvířat bychom mohli vedle Descarta počítat zejména Immanuela Kanta, pro kterého zvířata neměla žádnou mravní relevanci,⁹ nebo Johanna Gottlieba Fichteho, který je považoval za svrchované vlastnictví člověka.¹⁰ Mezi „obránci“ zvířat pak vynikli zejména August Comte, který obvinil metafyziku, že ona vytvořila naše nesprávné pojetí zvířete tím, že stanovila tak příkrý rozdíl mezi ním a člověkem,¹¹ dále Arthur Schopenhauer, který velice silně kritizoval karteziánské a kantovské pojetí zvířete jako „věci“ a zavedl pojem etiky soucitu se zvířaty¹² (proto je jeho pojetí považováno za základ moderní ochrany zvířat¹³), Friedrich Nietzsche, který zvířata nazýval ve srovnání s člověkem „šťastnými bytostmi“,¹⁴ nebo pak představitelé filosofie života či Albert Schweitzer se svou „naukou úcty k životu“.¹⁵

3.2. Zvířata v teologické reflexi

Zdá se, že pro Otce¹⁶ téma zvíře jako takové nemělo velký význam.¹⁷ To ale neznamená, že by na zvířata úplně zapomněli; naopak, často se objevují v jejich kázáních nebo v asketických a morálních pojednáních jako ta, která mají být obdivována jako krásné a dobré Boží dílo a která slouží jako příklad pro člověka, neboť jejich chování mezi sebou je mnohdy lepší než chování lidí a jejich věrnost, poslušnost, pracovitost a další dobré vlastnosti jsou pro člověka příkladem. Ačkoli byla zvířata takto ceněna a spatřována jako Boží stvoření, s nimiž má i Bůh své plány, přesto byla považována za naprosté služebníky člověka a jeho chování k nim nemělo víceméně žádnou mravní hodnotu. Zvíře, jak můžeme číst například u Augustina,¹⁸ je možno beze všeho zabít, neboť bylo stvořeno jako úplný služebník člověka. Člověk je jeho vlastníkem a má nad ním tuto moc.

Ani ve vrcholném středověku se zvíře netěší zvláštnímu teologickému zájmu. Teologická reflexe se spokojí s pouhým přijetím aristotelského pojetí, což jen posílí vědomí, že kromě toho, že zvířatům by se nemělo ubližovat zbytečně, protože jsou obdařena smysly, a tudíž cítí, je jinak člověk jejich svrchovaným pánem a jeho jednání vůči nim nemá významnou mravní hodnotu. Podobné smýšlení, jaké jsme viděli už u Augustina, najdeme i u Tomáše Akvinského¹⁹ a jiných scholastických autorů. Téměř jedinou, ale zato slavnou výjimku představuje ve středověku František z Assisi, známý svou něžnou láskou ke stvoření, který nazýval zvířata svými „bratřími a sestrami“ a obdivoval je spolu s celým stvořením.²⁰ Ačkoli František nebyl teolog ve vlastním slova smyslu, jeho vliv především na křesťanskou spiritualitu je nesporný.

Jakákoli zásadnější teologická reflexe, která by měla širší dopad a vešla ve všeobecnou známost (aspoň v oblasti katolické teologie), chybí i ve stoletích následujících. Je docela zajímavé, že relativně živá filosofická debata do oblasti teologie nijak zvlášť nezasáhla.

Přestože stále lze souhlasit s lapidárním konstatováním, že „v dogmatice 20. století má zvíře pouze stínovou existenci“,²¹ není už možno tvrdit, že by současná teologie k tomuto tématu zcela mlčela. Téma zvíře se stává součástí stále více rozpracovávané teologie stvoření, kdy se ve světle velkých ekologických problémů současnosti a s vědomím výtky, že křesťanství je jejich spoluviníkem, promýšlí nově a hlouběji biblické chápání panství člověka nad světem a jeho spravování (můžeme hovořit dokonce o určité formě „ekologické teologie“). V těchto souvislostech i ve světle pokročilejšího přírodovědeckého poznání už není chování člověka vůči zvířatům oproštěno od veškeré mravní hodnoty.²² Zejména v oblasti bioetiky se hovoří o legitimitě nebo nelegitimitě pokusů na zvířatech²³ a zvířatům začínají být přiznávána určitá práva.²⁴ Zvířata se dokonce stávají výslovným předmětem liturgické činnosti církve, neboť i ona mohou být příjemci liturgického požehnání.²⁵ Vyjádření magisteria je ovšem velice málo a i ta, co byla vyslovena, se zabývají především mravními problémy souvisejícími s bioetikou,²⁶ a nikoli otázkou, kdo to vlastně zvířata z teologického pohledu jsou a jaký je jejich úděl po smrti. Zdá se, že to je také důvodem a zároveň důsledkem toho, že vlastní dogmatická pojednání o těchto otázkách skutečně chybí.²⁷

4. Spása zvířat?

Poté, co jsme se alespoň krátce pokusili přehlédnout biblickou, filosofickou a teologickou tradici, můžeme se vrátit ke své původní otázce: Je možno hovořit o „spáse zvířat“ (a v jakém smyslu)?

Jestliže je jasné, že spása ve své nejvlastnější podstatě spočívá ve společenství s Bohem, a jestliže platí, že takového společenství je schopno pouze takové bytí, které můžeme (aspoň v určitém smyslu) nazvat osobou, bylo by nejprve nutné se zeptat, nakolik je toto možné tvrdit v případě zvířat.²⁸

Odpověď na takovou otázku je ovšem nesmírně složitá. Jednak prvním velkým problémem je už sama definice osoby, která je v současnosti určitě jednou z nejdiskutovanějších filosofických a teologických otázek. Nebudeme nyní vstupovat do této problematiky a pro naše účely se spokojíme s nejjednodušší a nejobecnější (a tím samozřejmě nevyčerpávající) definicí osoby jakožto bytosti (aspoň v určité míře) schopné komunikace, vnímání sebe a sebeurčení.

Nakolik je tuto charakteristiku možno uplatnit na zvířata, je ovšem dalším velkým problémem, neboť ani sami přírodovědci, jejichž pozorování musí být v této úvaze jedním z rozhodujících faktorů, nebudou v odpovědi jednotní. Je však pravda, že jsou mnozí, kteří zvířatům připisují některé charakteristiky osoby ve smyslu určité schopnosti komunikace, sociálního života a rozhodování se (samozřejmě úměrně k evolučnímu stupni).²⁹ Protože není v naší kompetenci vstupovat do debaty odborného charakteru, můžeme se spokojit s tvrzením, že lze považovat z přírodovědeckého hlediska za možné, ba dokonce dle mnohých i za odůvodněné, hovořit (přinejmenším do určité míry) o personalitě zvířete ve výše definovaném smyslu osoby.

Pro teologické řešení otázky se nabízejí dvě možné cesty. První z nich, podobná s problematikou osoby zvířete, je interpretace teologického pohledu na zvíře jako takové (jinými slovy, pokus o určitou biblickou ontologii zvířete a biblické řešení otázky personality zvířete), druhá je hledání odpovědi ve světle eschatologie, tj. ve světle konečného údělu zvířat tak, jak je nám Písmem představován (jak jsme již řekli, v teologické tradici bychom řešení těchto otázek hledali pravděpodobně marně, a proto se omezíme na vlastní pokus zpracování tradice biblické).

4.1. Zvířata, mající „dech života“

První možnou cestou je pokusit se na základě biblického pohledu na zvíře definovat jeho ontologický status. Vzhledem k tomu, že bychom v Písmu, jak jsme viděli, těžko hledali nějaký popis spekulativního charakteru toho, co zvíře je, a vzhledem k tomu, že by bylo velice složité se snažit k nějaké přesné definici dospět shrnutím veškerého biblického materiálu zmiňujícího se o zvířatech (a to nejen vzhledem k jeho množství, ale především k jeho různosti, neboť je zřejmé, že Písmo mluví v mnoha různých rovinách a smyslech, kdy jednotlivá místa připouštějí množství různých výkladů, a bylo by tedy nutné provést exegezi každého místa zvlášť), omezíme se na nejzákladnější charakteristiku toho, co má zvíře společné s člověkem, o jehož povolání k nesmrtelnosti v Kristu nemůže být pochyb, — totiž že v sobě nese „dech života“ (srov. Gn 1,30; Kaz 3,19). Jestliže pojmy „dech“ nebo „duch“ v biblické tradici označují, velmi jednoduše řečeno, přítomnost a vše proměňující činnost Boží v dějinách a zároveň dávání podílu na božském poslání a životě,³⁰ a jestliže podíl na tomto „duchu“ je závdavkem nesmrtelnosti (srov. 2Kor 5,5), můžeme říci, opět velmi zjednodušeně, že pojem „dech života“ je velmi blízký tomu, co křesťanská tradice nazvala pojmem „duše“. Ta je ze své podstaty nesmrtelná, protože je právě podílem na „duchu Hospodinově“. Pokud tedy i o zvířatech je řečeno, že nesou v sobě „dech života“, mohlo by se zdát, že biblická tradice přisuzuje také zvířatům tuto nesmrtelnou duši.

Taková interpretace by však byla pochopitelně značně problematická. Jednak, pokud bychom se chtěli vyhnout příliš zjednodušeným a nelegitimním závěrům, by vyžadovala mnohem hlubší exegetickou studii, která ovšem přesahuje rozsah naší práce, a jednak je jasné, že i samo rozdělení na (nesmrtelnou) duši a (smrtelné) tělo a důsledky z tohoto rozdělení vyvozované jsou teologicky přinejmenším diskutabilní (a diskutované).³¹ Navíc je zřejmé, že křesťanské pojetí spásy nikdy nesmí stát na pouhých ontologických předpokladech (ty mohou být chápány nanejvýš skutečně pouze jako předpoklady), ale jedině na spáse v Kristu a skrze Krista (srov. Sk 4,12), a proto ani u člověka není možné nesmrtelnost zakládat pouze na přítomnosti nesmrtelné duše.

Ačkoli hlubší rozbor toho, že i zvířata v sobě nesou „dech života“, by mohl být zajímavý a podnětný, přesto v něm není možné hledat řešení problému jejich spásy. Je-li základem spásy všech jedině Kristus, není možné se prvotně ptát, zda zvíře má nebo nemá nesmrtelnou duši (i kdybychom dokázali její existenci, dokázali bychom jen hypotetický předpoklad spásy), ale je nutné se vydat druhou z možných cest, totiž cestou interpretace eschatologického povolání zvířete.

4.2. Zvířata a jejich konečný úděl

Východiskem k této závěrečné úvaze je biblická vize konečného stavu světa a celého stvoření. Písmo tento stav, který nastane druhým příchodem Krista ve slávě (srov. Mt 24,30), popisuje (a tento popis pro nás zůstane vždy normativním, protože svědectví Božího slova je jediným svědectvím, jež o věcech, které ještě nenastaly, můžeme vůbec mít) jako obnovení všeho v Kristu (srov. 2Kor 5,17; Zj 21,5), kdy nastanou nová nebesa a nová země (srov. Zj 21,1), ve kterých bude přebývat pokoj a spravedlnost (srov. 2Petr 3,13), kdy už nebude ani smrt, ani nářek, ani bolest (srov. Zj 21,4). Tehdy se člověk bude už navěky radovat se svým Pánem (srov. 1Sol 4,17), protože přijde plnost a člověk jej uvidí tváří v tvář (srov. 1Kor 13,12). Proto není divu, že po tomto stavu, kdy celé lidstvo s výjimkou těch, kteří se nechají svést (srov. Zj 20,15), bude obnoveno (srov. 2Kor 5,19), člověk touží (srov. Řím 8,23) a dychtivě jej očekává (srov. 2Petr 3,12).

Ale, jak jsme už konečně viděli v rozboru biblické tradice, netouží po něm sám, touží po něm a ve sténání k němu spěje i celé tvorstvo (srov. Řím 8,19—21). V onen den plnosti nebude totiž definitivně obnoven pouze člověk, ale celé stvoření (srov. Řím 8,22), pokoj nebude nastolen pouze mezi člověkem a Bohem (srov. Řím 5,1) a mezi lidmi navzájem (srov. Ef 2,16—17), ale také mezi Bohem, člověkem a celým stvořením (srov. Ef 1,10; Kol 1,20), jehož nejzřejmější součástí jsou právě zvířata (srov. Job 5,23). Bude to pokoj, který obejme celý svět (srov. Iz 66,12). Tak teprve budou vypadat ona nová země a nová nebesa Kristova království pokoje. A jak by v nich mohla chybět zvířata, která jsou přece po člověku nejzářnějším Božím dílem na zemi (srov. Žl 8,7—8)?

Vždyť i jejich pomíjivost je důsledkem hříchu člověka, kvůli kterému vstoupila smrt do nitra celého stvoření (srov. Gn 3,17; Oz 4,3) a zasáhla i ostatní živé tvory — zvířata.³² A jestliže smrt, která je důsledkem lidského hříchu (srov. Gn 3,19; Řím 5,12; 1Kor 14,21), byla Kristovou smrtí za hříchy světa (srov. 1Petr 2,24) ve svém jádru už přemožena (srov. 1Kor 14,20—22; Zj 12,10) a při Kristově druhém slavném příchodu bude zničena definitivně (srov. 1Kor 14,26; 15,54—55), takže se tak člověku otevře možnost vstoupit (plně) do nebe (srov. Jan 14,2—3; Sk 7,55), není přece možné, aby to nemělo důsledky také pro ty, které smrt postihla spolu s člověkem, a to navíc bez jejich vlastní viny.

Proto zvířata v dějinách spásy, směřujících ke Kristu, měla vždy své místo. Vždyť měla své místo v arše, kam vešlo všechno živé předurčené k záchraně — lidé a zvířata (srov. Gn 6,19—20) —, a byla pak zahrnuta do smlouvy uzavřené s Noem (srov. Gn 9,8—10). Vždyť i zvířata Izraele byla vysvobozena spolu s celým národem z egyptského otroctví (srov. Ex 12,38) a stala se pak součástí sinajské smlouvy. Právě proto, že obě tyto události jsou předobrazem vykoupení v Kristu (první ukazuje univerzalitu Božího díla spásy, zahrnující vše živé, druhá způsob: že nástrojem této spásy se stane Boží lid, z něhož jako nejcennější výhonek vyjde Spasitel) a protože zvířata jsou obou těchto událostí součástí, není divu, že i proroci předpovídající konečnou spásu v Božím pokoji se nezdráhají do tohoto pokoje zahrnout i zvířata (srov. Iz 11,6—9; 65,25) a že divoká zvířata (už pokojně se chovající) jsou přítomna s Kristem na poušti, kdy realizace konečné spásy začíná (srov. Mk 1,13). Je to konečně Bůh, kdo i zvířatům slíbil, že s nimi uzavře věčnou smlouvu (srov. Oz 2,20), a Bůh své slovo drží (srov. 2Tim 2,13), neboť jeho zaslíbení jsou neodvolatelná (srov. Řím 11,29).

Zdá se, že po všech předešlých úvahách (samozřejmě s vědomím, že se zde dotýkáme tajemství věcí skrytých) můžeme uzavřít, že se smíme odvážit teologicky hovořit o „spáse zvířat“. Samozřejmě ne v plném smyslu, v jakém hovoříme o spáse člověka, neboť jedinečnost člověka a jeho vztahu s Bohem musí být vždy zachována; pouze člověk, který se v Kristu již stal a v eschatonu stane plně synem Božím (srov. Jan 1,12; 1Jan 5,1), může být spasen ve vlastním slova smyslu, pouze člověk je ve vlastním a plném smyslu capax Dei. U zvířat můžeme hovořit o spáse pouze ve smyslu analogickém, totiž v tom smyslu, že můžeme být zcela oprávněně přesvědčeni, že i pro ně — „naše menší bratry a sestry“ — bude v nebi místo, že i ona dosáhnou vytouženého vysvobození z porušenosti. Podobu tohoto bytí v nebi můžeme chápat tak, že budou, analogicky k ráji na úsvitu dějin, tvořit prostředí zahrady nového nebeského Jeruzaléma, kde bude člověk žít a procházet se se svým Bohem. Toto tvoření prostředí pro ně bude naplněním jejich bytí, a tak radostnou blažeností.

Závěr

Pokud bych ještě někdy potkal onoho přítele z dětství, určitě bych dnes s takovou jistotou netvrdil (a vlastně bych to netvrdil vůbec), že rozdíl mezi zvířetem a člověkem je jasným důkazem Boží existence. Je „jasným důkazem“, ale ne samotné Boží existence, ale toho, kým člověk je v Božích očích. Jeho velikost a jedinečnost však ještě vůbec nic neříká o tom, že by nebe mělo být jen pro něho. Je pro něho — stejně jako celá země — pouze především. A tak, jako i na zemi mají své místo i jiní živí tvorové, zvířata, budou mít i své místo v nebi. A právě tato skutečnost je mnohem větším „důkazem“ Boží existence než její opak, protože Bůh, který dokáže k sobě přitáhnout vše živé, aby našlo naplnění svého života v jeho životě, a který se o vše živé už zde na zemi laskavě stará, aby je k tomu připravil, je přece mnohem větší Bůh než ten, který by to nedokázal.

Toto všechno, k čemu jsme se společně pokusili dospět, by ale v každém případě mělo zůstat v řádu, jaký mu náleží; v žádném případě naše závěry nesmějí zastínit jedinečnost člověka, nesmějí se stát podporou pro taková lidská smýšlení a jednání, kdy zvíře dostane přednost před člověkem nebo kdy se stane dokonce náhražkou chybějících mezilidských vztahů, jak se dnes obojí bohužel (zejména v degenerujících „vyspělých“ civilizacích) nezřídka stává. Zároveň také není nutné, aby v těchto úvahách bylo hledáno teologické odůvodnění zcela vegetariánského způsobu života (je to už tak, že nám zvířata byla dána za pokrm a že i sám Ježíš Kristus, jehož život mezi námi pro nás navždy zůstane normou, je jedl) nebo zdůvodnění naprostého zákazu využívání zvířat k vědeckým účelům (pokud je skutečně důležité, zejména pro život a zdraví člověka, je také podle principu menšího zla legitimní). Jde pouze o to, abychom se stali opět mnohem pozornějšími ke svým „menším bratrům a sestrám“ zvířatům a konečně k celému stvoření. I toto je jedním z povolání křesťana, protože obnoveny mají být — jako anticipace vztahů nebeských — nejen jeho vztahy s Bohem a s ostatními lidmi, ale i s celým stvořením, což se, jak jsme už mnohokrát viděli, zcela zvláštním způsobem týká právě zvířat. I náš vztah s nimi by měl totiž být v určitém smyslu předjímáním vztahu, jaký s nimi budeme mít v nebi. Možná právě touto snahou, jež se také promění ve skutek, jim budeme moci nejlépe splatit dluh, že jsme to byli my lidé, kteří jsme se hříchem Adamovým stali příčinou jejich utrpení a porušitelnosti (a svou bezohledností toto jejich utrpení stále více rozmnožujeme), a možná se tak my lidé budeme moci znovu stát těmi, kým jsme od počátku stvoření měli být, „pastýři stvoření“.

Ovšem jakou konkrétní podobu to má mít a jaké konkrétní důsledky pro náš každodenní život bychom z toho měli vyvodit, to už si musí každý z nás zodpovědět sám. Kéž jsme v tom poctiví a odvážní.

Zusammenfassung

Es ist klar, dass die Bibel und die ganze christliche Tradition auf den Menschen und sein Heil konzentriert sind. Aber auch von den Tieren ist in der Heiligen Schrift genug zu lesen; sie sind als der nach dem Menschen hervorragendste Teil der irdischen Schöpfung vorgestellt, die ihrem menschlichen Hüter in manchem ähnlich sind. Mit diesem Status der Tiere beschäftigt sich dann genug auch die philosophische Tradition. Ist es aber möglich von einem Heil der Tiere zu sprechen? Wenn wir das Heil als eine selige Gemeinschaft mit Gott verstehen, die eine gnädige Erfüllung des irdischen Lebens ist, und wenn wir eine Fähigkeit dazu bei den Tieren apriori nicht ausschließen können, scheint es, dass ja, obwohl nur in einem analogischen Sinn. Die Gründe dafür finden wir in der biblischen Tradition, die scheint in den Bund zwischen Gott und dem Menschen in einem gewissen Sinne auch die Tiere einzuschließen, die von einem neuen Himmel und einer neuen Erde und von der Erneuerung des ganzen Kosmos spricht und die die Erneuerung der Verhältnisse des Menschen nicht nur als eine Erneuerung der Verhältnisse mit Gott und mit den anderen Menschen, sondern auch mit der ganzen Schöpfung versteht. Das soll freilich nicht den christlichen Anthropozentrismus negieren, sondern nur ergänzen und auf eine theologisch wenig berührte Frage eine mögliche Antwort anbieten.