Dědici i tvůrci. Jezuité v Českých zemích v letech 1851 – 2005

Autor: Pavel Ambros - Číslo: 2006/3 (Studie)

Významná mezinárodní konference Jezuité v Českých zemích, konaná v Praze ve dnech 25.—27. 4. 2006 v rámci oslav 450. výročí příchodu jezuitů do Prahy,¹ nastoluje otázku nesouměrnosti rozsahu studia života a poslání jezuitů do zrušení řádu (1773) a po jeho uvedení do Českých zemí (1851). Letmé přehlédnutí jezuitské tematiky ukazuje na tři tendence: na setrvačnost obrozeneckých protijezuitských klišé,² na projezuitskou apologetiku³ a na snahy kriticky překonávat jednu i druhou.⁴ Více než zřejmá je závislost na implicitních ideových, politických a metodologických přístupech.⁵ Pojímat novodobé dějiny jezuitského řádu v Českých zemích jako součást kulturních dějin bude vyžadovat změny metodologických přístupů užívaných například Ivanou Čornejovou,⁶ které nelze upřít významný podíl na prosazování historiografie „bez postranních úmyslů“.⁷ To, že čeští jezuité „stále ještě nemají dost sil a hlavně erudovaných lidí k samostatnému zkoumání vlastní minulosti“,⁸ platí i nadále. Přesto však není možné přehlédnout sílící proud mezi jezuity samými vědomě se stávat dědici a tvůrci českých kulturních dějin i dnes tím, že se chtějí podílet na jejich interpretaci z hlediska kontinuity a diskontinuity rozlišování a rozhodování. Východiskem pro interpretaci se stává vnitřní biografie jejich života jako dějinného hnutí, tzn. jako jednání usilujícího o kulturně normotvorné hodnoty.⁹ Obdobný metodický přístup se stále zřetelněji prosazuje v moderním pojetí historiografie¹⁰ především proto, že jsme si stále více vědomi významu recepce historických skutečností pro poznání (Verstehen) dějin.¹¹

Kontinuita a diskontinuita jezuitské přítomnosti v Českých zemích po roce 1773

Při zrušení Tovaryšstva Ježíšova (dále jen SJ) v roce 1773 měla Česká provincie SJ 1068 členů (594 kněží, 199 scholastiků, 209 bratří, 66 noviců).¹² Její obnova je těsně spjata s obnovou Rakouské provincie SJ.¹³ Až do zřízení samostatné Československé viceprovincie (8. prosince 1919) do ní patřili i jezuité v Českých zemích. Brzy po vzniku Československé provincie (1929)¹⁴ byla zřízena Slovenská viceprovincie (2. února 1931), po jejím osamostatnění začala od 5. ledna 1939 Česká provincie SJ — opětovně po 166 letech — nezávisle existovat.¹⁵ Jezuité začali trvale působit nejdříve v Litoměřické diecézi (1851—1852), v německém malém semináři v Bohosudově od roku 1853, následně v Praze (1866), na Svatém Hostýně (1887), na Velehradě (1890), v Hradci Králové (1900), na arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči (1913), v Opavě (1920) a Českém Těšíně (1924) — obě rezidence připadly po r. 1919 Československé viceprovincii od Polské provincie SJ — v Podmoklech (1925), v Děčíně (1933), v Benešově (1935) a Brně (1945).¹⁶

Osud exjezuitů, po vyhlášení platnosti buly Klementa XIV. (Dominus ac redemptor noster ze dne 21. července 1773) v habsburské monarchii o zrušení řádu dne 17. září 1773, můžeme jen zčásti přirovnat k situaci řeholníků, kterých se dotklo zrušení klášterů později, za Josefa II. (1780—1790).¹⁷ Komise, které měly za úkol zajistit majetek zrušených jezuitských domů, do jisté míry — alespoň zpočátku — zohledňovaly osobní situaci jednotlivců.¹⁸ Postup uplatňovaný později byl drastičtější, srovnatelný s obsazením klášterů Státní bezpečností v roce 1950. Dne 5. října 1773 bylo všem jezuitům nařízeno se vystěhovat. Někteří exjezuité byli přijati jako učitelé na vysokých školách (Petr Chládek, Antonín Strnad, Stanislav Vydra aj.), jiní se stali prefekty a profesory na gymnáziích, aby se věnovali výuce a vzdělávání mládeže (filolog František Karel Alter, historik Ignác Cornova aj.), další vstoupili do duchovní správy, kde zastávali úřad kazatelů, zpovědníků nebo misionářů (Jan Hubálek, Jan Chmela, Václav Leonhard aj.), uchytili se v roli domácích kaplanů a duchovních, prefektů alumnů v seminářích, úředních písařů či úředníků na konzistoři,¹⁹ ostatním bylo poskytováno výslužné kvůli jejich chatrnému zdraví či pokročilosti věku (50—300 zlatých). Příslušné zemské komise pořizovaly seznamy všech bývalých jezuitů a určovaly jejich další osud. Fond zřízený k obživě jezuitů však již v roce 1780 registroval pouhých 369 exjezuitů. Dochovaná korespondence se týká převážně stížností na nedbalé vyplácení renty, byrokratické obstrukce a šikanování. I mezi exjezuity však můžeme vidět ty, kteří se nikdy nesmířili se zrušením řádu a nadále usilovali o jeho činnost prostřednictvím své odborné činnosti vědecké nebo náboženské. Tak například známý těšínský rodák exjezuita Leopold Šeršník (1747—1814) založil ve svém rodném městě v roce 1802 první veřejně přístupné muzeum v Rakouské monarchii. Koupil z vlastních prostředků část někdejší jezuitské rezidence.²⁰ Když se ukázalo, že obnova řádu bude možná, pozměnil svoji původní závěť v tom smyslu, že ústav připadne jezuitům, vrátí-li se do Těšína. Obnovení řádu se dočkal i Josef Dobrovský, který byl v roce 1773 vyhnán z brněnského noviciátu. Jeho příznivci — hrabata Černínové — mu vymohli slyšení u císaře Františka I. Z Chudenic v Pošumaví šel do Jindřichova Hradce a odtud dostavníkem do Vídně. Císař přijal již vetchého starce vlídně. Ten mu přednesl žádost o obnovu jezuitského řádu a navrácení jejich bývalých škol. Císař odpověděl s ohledem na platné kanonické právo: Otázka uvedení řádu do země je možná toliko se svolením příslušné církevní vrchnosti. Na cestě k pražskému arcibiskupovi v této záležitosti Dobrovský zemřel v Brně v lednu 1829.²¹ Podrobnější studium tohoto období může přinést ještě více zajímavého.²²

Jezuitský habitus (jako kontinuita „nového“ Tovaryšstva se zrušeným „starým“ Tovaryšstvem) byl uchováván exjezuity a činností řádu v protestantském Prusku za Friedricha II. a v pravoslavném Rusku za carevny Kateřiny II. Ta zakázala biskupovi ve Vilniusu (Ignáci Massalskému) zveřejnit papežské breve o zrušení SJ. Biskup napsal dne 19. září 1773 všem představeným dopis, ve kterém je pod poslušností zavázal, že musejí pokračovat ve své činnosti až do té doby, než bude oficiálně zveřejněno zrušení SJ. K tomu později nikdy nedošlo. Naopak, na žádost cara Pavla I. potvrdil papež Pius VII. svým breve Catholicae fidei (7. dubna 1801) legitimitu SJ v Rusku, a tím i nově zvoleného generálního představeného Gabriela Grubera SJ (10. října 1802). V roce 1803 se angličtí a o něco později i američtí exjezuité připojovali k Ruské provincii SJ. Mnozí mladí muži ze západní a střední Evropy vstupovali do SJ přímo v Rusku, mezi nimi i pozdější generální představený Johan Philips Roothan (1785—1853, generálním představeným v letech 1829—1853). Ruské zkušenosti se hluboce vepsaly do vznikajícího obnoveného SJ, bezprostředně však i do obnovující se Rakouské provincie SJ.²³

Kontinuita jezuitských prací v Českých zemích od roku 1851 — misie, exercicie, vzdělávání

Je příznačné, že od samých počátků znovubudování Tovaryšstva po roce 1989 se soustřeďuje pozornost českých jezuitů (mimo budování nejnutnějších vnitřních struktur řádu — formace, vedení a řízení, obnova komunit a hospodaření) k třem ohniskům vlastní apoštolské práce: k misijnímu nasazení se, k obnově exercičního apoštolátu a práci na poli vzdělávání. Jestliže pročítáme Zprávy z České provincie TJ,²⁴ mimořádně cenné Nuntii Provinciae Bohemiae Societatis Iesu,²⁵ vydávané péčí českých jezuitů v zahraničí, nebo příležitostné Listy P. Jana Pavlíka SJz doby normalizace, najdeme v nich to, co bylo výrazně vysloveno již na první Provinční kongregaci na Velehradě ve dnech 3.—5. ledna 1994:²⁶ požadavek apoštolského plánu, odrážející tyto tři priority. V Plánu činnosti provincie²⁷ se definují poprvé všechny priority českých jezuitů: duchovní cvičení, pastorace mládeže, formace a vzdělání, masmédia — tisk, sociální apoštolát — misie, duchovní služba, jako prostředky, skrze něž se mohou uskutečnit tradiční i radikálně nové podoby jezuitského charizmatu. Ač téměř nikdy nenabyly, z důvodů nepříznivých historických okolností, trvalejších institučních forem, vtiskly od samého počátku specifický ráz mnoha českým jezuitům.

Znovuuvedení jezuitů do Českých zemí úzce souvisí s počínající katolickou obnovou ve Vídni, podnícenou bývalým švýcarským jezuitou Nikolausem Josephem Albertem, vychovatelem císaře Františka II.²⁸ Od třicátých let 19. století vidíme kladné přijímání těchto obnovných proudů i habsburským státem. Církev je nahlížena jako jeho nejlepší opora. Rozšíření svobod církve vede ke jmenování biskupů, k otevření studia v Římě, k většímu pochopení pro vnitřní potřeby církve.²⁹ Rozhodující se stává pozice jednotlivých biskupů, a to i vůči jezuitům. Obnovující síla katolické identity se projevila v odhodlanosti vést energický zápas proti rozšiřujícímu se liberalismu a přežívajícímu josefínskému církevnictví. A zde je třeba vidět vnitřní důvody pro uvedení jezuitů do Čech. První pokusy jsou spojeny s Prahou: Význačná představitelka obnovného katolicismu kněžna Helena Lobkowiczová již v roce 1846 koupila při kostele sv. Ignáce v Praze dům, který následně věnovala jezuitům. Bouřlivé události roku 1848 však překazily tento plán. Jednotliví jezuité dojížděli do Prahy dávat duchovní cvičení. Tato drobná práce vyvrcholila velkou misijní obnovou v Praze v roce 1865, kdy dvanáct jezuitů vedlo lidové misie ve třech pražských kostelech s takovým úspěchem, že již nic nebránilo tomu, aby pražský arcibiskup kardinál Schwarzenberg souhlasil s jejich příchodem do Prahy. Jezuité byli mezi pražskými katolíky přijati velmi kladně.³⁰ Právě proto byla liberální propaganda proti nim velmi silná. Přesto vytrvalá exerciční činnost a široká nabídka kvalitně vedených lidových misií připravily půdu pro jejich uvedení i do dalších míst v Čechách a na Moravě. Rakouská provincie SJ tím navazovala na dobré zkušenosti z Ruska (vzdělávání a duchovní obnova širokých vrstev prostřednictvím duchovních cvičení a lidových misií³¹), které určovaly svéráz její činnosti.³² V roce 1870 bylo v Rakouské provincii 19 českých jezuitů.³³

Prvním úkolem byly vždy vnitřní misie, konané prostřednictvím duchovní správy, kázáními a lidovými misiemi.³⁴ Mnohé nové rezidence se staly faktickými centry lidových misií a duchovních cvičení. Pro České země měla zvláště velký význam tři centra: zpočátku rezidence v Linci (1837), dále nově založený noviciát v Horním Rakousku v Baumgartenbergu (1852—1859, v letech 1862—1865 rezidence) a od roku 1856 rezidence u univerzitního kostela ve Vídni s vynikajícími lidovými misionáři: Joseph a Max Klinkowströmové SJ, Schmude SJ a Rohmann SJ. Jejich činnost zasáhla i české země, navíc se stala vzorem pro působení jezuitů v Litoměřické diecézi (1851—1852) a Bohosudově (od roku 1853), v Praze (1866), na Svatém Hostýně (1887), na Velehradě (1890) a v Hradci Králové (1900).³⁵ Lidové misie sloužily k nábožensko-mravnímu povznesení širokých vrstev obyvatelstva a plně odpovídaly misijnímu zaměření řádu. V 19. a 20. století trvaly na jednom místě jeden nebo dva týdny, přičemž první týden byl věnován ženám, druhý týden mužům. Děti byly katechizovány během hodin náboženství. Lidové misie tvořily tři nebo čtyři kázání denně na exerciční témata prvního týdne pro lidi rozdělené podle stavů a věku. Kázání měla věřícím pomoci, aby přemýšleli o smyslu křesťanské existence, poznali u sebe zničující sílu hříchu a sebeklamu, očistili svědomí a uspořádali svůj život s Bohem. Staly se skutečnou školou modlitby.³⁶ „Být pro ‚rudes‘ — obyčejné. V tomto duchu provincie, a to byla její stálá tradice, vychovávala od noviciátu přes scholastikáty a vedla dál své členy, aby byli schopni přijmout jakýkoliv úkol. Vážila si vždy věhlasných profesorů nebo spisovatelů, ale stejně tak prostých operářů — dříčů — v lidových misiích nebo v pastoraci Hostýna nebo Velehradu.“³⁷ Mezi jinými můžeme připomenout Jana Nepomuka Cibulku SJ (1836—1902),³⁸ apoštola pražské periferie Františka Kruse SJ (1871—1941)³⁹ a velehradského faráře Rudolfa Vašíčka SJ (1913—1993).⁴⁰

Misijní poslání bylo mezi českými jezuity tradičně velmi živé.⁴¹ Když generální představený SJ Vladimír Ledóchowski vyzval Československou provincii SJ k aktivní účasti v zámoří, konkrétně v Severní Rhodézii, jeho výzva našla ohlas u mnoha mladých členů řádu.⁴² V misii již působili ve spolupráci s Polskou provincií SJ slovenští bratři Buráň, Gajdoš, Beňo. Mezi českými jezuity se o tuto dráhu intenzivně zajímali scholastik Ota Polách SJ a Hugo Vaníček SJ. Na začátku roku 1940 se otevřela cesta na misie do Číny, která se stala další misionářskou nadějí pro Františka Dostála SJ a scholastiky Antonína Veselého, Františka Flamíka, Aloise Galatíka, bratra Jana Pluskala a Jana Langa SJ.⁴³ V misijních zemích nakonec působili filosof Ludvík Armbruster SJ (Japonsko), misionář lékař František Palacký SJ (Bolívie) a bratr fotograf Josef Šíra SJ (Libanon).

Vedle lidových misií získala na významu vlastní duchovní cvičení. Jejich význam postupně předčil zavedenou praxi duchovních cvičení před zrušením řádu. V Praze existoval exerciční dům u kostela sv. Apolináře, který i po zrušení řádu nabízel zvláštní misie k polepšení života a probuzení zbožnosti. Ještě ve 40. letech 19. století existovalo živé povědomí o exerciciích: Kněží se pamatovali na velikonoční exercicie pod vedením exjezuity P. Kásy v kostele sv. Salvátora za zavřenými dveřmi.⁴⁴ V Českých zemích můžeme mluvit v polovině 19. století o skutečném exercičním hnutí, navazujícím na tuto tradici. Příčinou je zájem jednotlivých biskupů o povznesení kněžstva. Jezuité začali systematicky dávat duchovní cvičení od začátku čtyřicátých let v Litoměřické diecézi.⁴⁵ Zapojují se i do kněžských exercicií v Praze,⁴⁶ v Hradci Králové⁴⁷ a Českých Budějovicích,⁴⁸ podobně jako do exercicií pro učitele a duchovní v Litoměřicích.⁴⁹ Mezníkem se stává rok 1865, kdy pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg vydal dne 5. srpna 1865 pastýřský list s názvem Pozvání k prvním exerciciím učitelským v arcidiecézi pražské,⁵⁰ kterým otevírá exercicie laikům. S odvoláním se na Ef 4,23n ukazuje na užitečnost exercicií kněží a potřebnost obnovy a duchovního občerstvení i pro ostatní věřící: „Vždyť i pro ně, tak jako pro kněze, je důležitá a obtížná péče o vlastní spasení (...) Za tou příčinou bývaly jinde zřízeny na mnoha místech zvláštní domy, v nichž se konala duchovní cvičení. Tam přicházeli též nekněží, aby přemýšleli o volbě stavu, anebo když nastal v jejich životě důležitý obrat, aby žádali několikadenním rozjímáním požehnání shůry. Tam spěchali jiní po obtížných pracích a tuhém boji vezdejšího života, aby v posvátných exerciciích zotavili se na duchu, aby nabyli nových sil k setrvání na dobré cestě.“⁵¹ Setkaly se s velkým ohlasem mezi věřícími, ale i s četnými propagandistickými útoky ze strany liberálního tisku.⁵² Příklad těchto exercicií vyvolal lavinu podobných cvičení pro učitele a kněze. Jezuité se na tomto oživení významně podíleli.⁵³ Ohniskem exercičního hnutí se stává na přelomu 19. a 20. století Velehrad, kde působili dva nejlepší lidoví jezuitští misionáři: Eduard Vostatek SJ,⁵⁴ první rektor velehradské komunity, a nezměrně oblíbený Jan Cibulka SJ, superior na Svatém Hostýně, později druhý superior Velehradu.⁵⁵ Nemůžeme opomenout ani vynikajícího německého jezuitu, novicmistra Václava Wirsiga SJ.⁵⁶ Všichni úzce spolupracovali s Antonínem Cyrilem Stojanem,⁵⁷ který se osobně zasazoval o rozvoj exercicií pro katolickou inteligenci na Velehradě.⁵⁸ Organizační rozvoj exercičního hnutí byl doprovázen růstem vědeckého a metodického studia dávání exercicií, korunovaný doslovným moderním překladem Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly od Jaroslava Ovečky SJ⁵⁹ a přenášením vlivů rakouských, německých a holandských do Českých zemí mezi dvěma světovými válkami.⁶⁰ Můžeme až do II. vatikánského koncilu vnímat jistou uniformitu v metodě dávání duchovních cvičení,⁶¹ charakteristickou stále přítomným implicitním požadavkem povinného metafyzického přístupu a konstruktivní syntézy, zohledňující pastorální realismus a psychologické přístupy, zcela však postrádající biblické a patristické souvislosti.⁶² Tento přístup přijímá fakta plynoucí ze zkušenosti exercitanta, která vnáší do integrující teologické vize a vytváří tak oběh mezi okamžikem indukce a teorií. Z pokladu víry vybírá vhodné definice a pojmy, přesné ideje a koncepty, kterými uspořádává svou zkušenost člověka zvenčí. Dary Ducha Svatého se chápou ne jako princip spirituální tvořivosti, nýbrž jako pasivní habitus, který vytváří trvalé dispozice pro přijetí inspirací pramenících v Duchu. Duchovní život získaný přijímáním těchto duchovních aplikací (exercičních exhortací) přivádí exercitanta ke zjednodušení duchovního vidění.⁶³ Výrazný posun přináší až exercicie praktikované Františkem Kučerou SJ (1932—1975),⁶⁴ které se nevydávají směrem k obnově praxe duchovních cvičení historickým studiem, reprezentovaným u nás Jaroslavem Ovečkou SJ (1883—1953),⁶⁵ nýbrž sledují linii biblickou a teologickou. Duchovní život nelze zredukovat na asketické normy, rady a příkazy, protože vyžaduje pochopení člověka v dějinách — v objektivitě pravdy, zprostředkovávané církví. Mystikou Kučera rozumí duchovní animaci každodenní existenciální zkušenosti. Odvolává se na teologické impulzy II. vatikánského koncilu, poněvadž chápe charizmatickou zkušenost jako zkušenost komunitní. Překladatelská produkce od 70. let až dodnes sleduje proudy, které v exercičním hnutí můžeme pozorovat mezi jezuity v zahraničí: od radikálně inovujících prvků různého zaměření až po integrální návrat ke kořenům exercicií. Tato linie pokračuje až do přítomnosti.⁶⁶

Tovaryšstvo Ježíšovo v Českých zemích usilovalo o samostatné vzdělávací instituce. Jezuité se zpočátku soustředili na střední školství — a to ve spolupráci s místními biskupy: Bohosudov (1853), Arcibiskupské gymnázium v Praze (1913), gymnázium na Velehradě (1916) a Biskupské gymnázium v Brně (1945). V roce 1853 svěřil jezuitům německý biskupský seminář v Bohosudově litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille (1786—1865). Německé gymnázium v Bohosudově pracovalo nepřetržitě až do 1. 3. 1939, kdy bylo jako jedno z prvních nacisty zrušeno. Po válce bylo záhy znovu otevřeno, bylo sem převedeno pražské Arcibiskupské gymnázium. Touha po samostatné české střední škole však byla mezi českými jezuity velmi silná. Již v roce 1901, ještě jako student teologie, napsal budoucí první provinciál Československé viceprovincie, Leopold Škarek SJ, generálnímu představenému Luisi Martinovi SJ dopis s plánem vybudovat české gymnázium jako odpověď na tradiční protijezuitskou propagandu o negativní úloze jezuitů jako „hrobařů českého národa“.⁶⁷ Škarek jako socius novicmistra píše o několik let později docela jasně: „My Češi máme už dost toho mluvení o vzájemné lásce. Nás neuspokojí láska platónská, nýbrž tuto lásku je třeba ukázat činem. Potřebujeme české katolické gymnasium, vhodné místo pro něj je Velehrad.“⁶⁸ Na podzim roku 1909 je otevřena první třída, ale po odchodu Cyrila Hercíka ze SJ jsou jezuité nuceni gymnázium uzavřít.⁶⁹ Tato bolestná zkušenost vedla české jezuity k důkladnější přípravě mladých jezuitů dobrovolníků na Karlově univerzitě na dráhu středoškolských profesorů s potřebnými aprobacemi: Arnošt Tuček SJ, Emanuel Kubíček SJ, František Kubíček SJ, Cyril Jež SJ, Josef Vraštil SJ, Josef Jaroš SJ, Adolf Špaldák SJ, František Klapuch SJ a scholastici Jaroslav Ovečka SJ, Blažej Ráček SJ, Metoděj Řihák SJ a Karel Závadský SJ. Dávný sen českých jezuitů se mohl uskutečnit až 17. září 1916 zřízením Misijního cyrilometodějského ústavu na Velehradě,⁷⁰ který získal jako Papežská kolej sv. Cyrila a Metoděje (11. července 1919) až těsně před válkou právo veřejnosti jako státně uznávané gymnázium (1938). Proslulo bohatou uměleckou a duchovní výchovou.⁷¹ V roce 1913 přejímají jezuité na popud pražského arcibiskupa Lva Skrbenského Arcibiskupské gymnázium v Praze, nejdříve v pronajaté budově v Dejvicích, pod vedením ředitele Arnošta Tučka SJ, později v Praze-Bubenči (od roku 1915). Když bylo gymnázium péčí arcibiskupa Františka Kordače dobudováno, získalo trvalé právo veřejnosti (od r. 1925). V roce 1937—1938 zde byla dobudována také řádná klášterní budova pro jezuity. Během války byly budovy Němci konfiskovány, přešly pod Ministerstvo vnitra a vráceny již nikdy nebyly. Provizorně se gymnázium otevřelo v prostorách arcibiskupského semináře, v roce 1947—1948 přestěhováno jako české gymnázium do Bohosudova, protože bylo zřejmé, že v Praze v dohledné době obnoveno nebude a německé gymnázium ztratilo po odsunu Němců smysl.⁷² Práce na všech středních školách, včetně krátkého působení jezuitů v Brně, byla ukončena v noci z 13. na 14. dubna roku 1950, kdy byly jejich školy násilně obsazeny Lidovými milicemi a Státní bezpečností.⁷³

Úsilí o vybudování vlastní vzdělávací instituce vyvrcholilo založením Institutu křesťanské sociální filosofie a sociologie v Praze v roce 1937 s ambicí vytvořit výhledově předpoklady k založení katolické univerzity.⁷⁴ První etapa studií měla být ukončena v roce 1943 ustavením Institutu věd filosofických. Po ní měla následovat druhá etapa — budování Institutu sociologických věd. Zásluhou Šilhanovou byl zakoupen dům v blízkosti vyšehradského nádraží v Praze. Ústav však byl z důvodů ekonomických i z důvodů blížící se války prozatímně přeložen do Benešova. Filosofická studia zde vykonávali čeští i slovenští scholastici pouze do roku 1942, kdy byla kolej zabrána nacisty a filosofická studia převedena provizorně až do konce války na Velehrad. Pod vedením Františka Vojtka SJ se učiliště přestěhovalo nakrátko do Brna a v roce 1947 do nově vybudované moderní budovy v Děčíně, která byla původně budována pro německý noviciát. Veřejnou činnost institutu ukončilo násilné přepadení koleje 13. dubna 1950,⁷⁵ pokračovalo se však během komunistického teroru v individuálních formách studia a v opakovaných snahách konstituovat náhradní formy vzdělávání ve spolupráci se Slovenskou provincií SJ. Čeští jezuité se tradičně soustředili na oblast filosofie (František Vojtek SJ,⁷⁶ František Konečný SJ,⁷⁷ Antonín Lepka SJ,⁷⁸ Pavel Nemeškal SJ,⁷⁹ František Šilhan SJ,⁸⁰ Alois Kořínek SJ). Řádový odkaz dnes rozvíjí starší i mladší generace českých jezuitů (Vladimír Richter SJ,⁸¹ Karel Říha,⁸² Ludvík Amrbruster,⁸³ Michal Altrichter⁸⁴ a Václav Umlauf⁸⁵).

Významná pro činnost České provincie SJ byla redaktorská práce. Jezuité vydávali několik kvalitních časopisů: Posel Božského Srdce — orgán apoštolátu modlitby a smírných obětí, měsíčník pro šíření úcty k Božskému Srdci Páně,⁸⁶ týdeník Dorost —časopis mládeže Katolické akce,⁸⁷ měsíčník Obrození — list pro šíření exercičního a eucharistického hnutí,⁸⁸ měsíčník Hlasy svatohostýnské, šířící úctu k Panně Marii Svatohostýnské,⁸⁹ měsíčník Ve službách královny — věstník Mariánských družin.⁹⁰ Po válce se začíná vydávat týdeník Katolík — list pro kulturu a život z víry (pod vedením Adolfa Kajpra SJ).⁹¹ Jezuité rovněž pracovali jako vynikající redaktoři v jiných časopisech (Adolf Pelikán SJ v lidovém náboženském týdeníku Rozsévač; František Krus redigoval v letech 1928—1935 časopis Neděle). Tento druh práce nebyl díky českým jezuitům v zahraničí přerušen. Pracovali od roku 1947 v české sekci Vatikánského rozhlasu.⁹² Tiskový apoštolát se pak soustřeďuje kolem časopisu Nový život. Měsíčník Cyrilometodějské ligy pro kulturu a život z víry⁹³ v římském nakladatelství Křesťanská akademie (Josef Koláček SJ, Tomáš Špidlík SJ, Petr Ovečka SJ, Robert Kunert SJ aj.) a časopisu Studie (Karel Říha SJ aj.). Zásluhou Petra Koláře SJ vyšel v zahraničí poprvé Slovník biblické teologie⁹⁴ a Ilustrovaná Bible pro mládež.⁹⁵ V samizdatu se zvláště angažovali v době normalizace František Měsíc SJ, Karel Dománek SJ a František Lízna SJ.

Na tradice „starého“ SJ navazoval opětný zájem českých jezuitů o křesťanský Východ. Mezi prvními byl Bohumil Spáčil SJ (1875—1950)⁹⁶ a předčasně zemřelý Josef Lepka SJ (1889—1931),⁹⁷ oba učitelé na Papežském orientálním institutu (Pontificium Institutum Orientale). V jejich práci pokračovali Josef Olšr SJ (1913—1984),⁹⁸ historik Jan Krajcar SJ (1915—1992),⁹⁹ Jan Řezáč SJ (1914—1990),¹⁰⁰ Josef Vaněčka SJ (1912—2000),¹⁰¹ Vladimír Richter SJ, Bohumil Horáček SJ (1913—1984), Jiří Novotný SJ (1921—2002),¹⁰² světoznámý znalec spirituality křesťanského Východu Tomáš kardinál Špidlík SJ¹⁰³ a jeho žáci Richard Čemus SJ a Pavel Ambros SJ.

Fašistická a komunistická perzekuce, exil a adaptace — čeští jezuité v letech 1939—1989

Přehlédnout tuto rozjitřenou epochu znamená postavit vedle sebe Hovory s Petrem Kolářem,¹⁰⁴ vzpomínky Antonína Holase Mých prvních šedesát let v Tovaryšstvu Ježíšovu,¹⁰⁵ vzpomínky Františka Mikuláška Za zdí a bez zdí,¹⁰⁶ rozhovory se Špidlíkem Duše poutníka,¹⁰⁷ Kajprovo Svědectví doby¹⁰⁸ nebo Líznovy Dopisy z vězení.¹⁰⁹ Pečlivě zpracovávané, dosud nevydané medailony Bernarda Pitruna SJ Scriptores minores S.J.¹¹⁰ i kronika autentického svědka Jana Pavlíka SJ Budou vás vydávat soudům¹¹¹ — to vše nelze hodnotit. Tato díla ukazují pozoruhodnou různost i jednotu dědiců a tvůrců ducha Ignácova.

Ještě před vznikem samostatné České provincie SJ 5. ledna 1939 byly odděleny od Československé provincie domy v pohraničí (Bohosudov, Děčín, Doupov, Opava, Podmokly a Těšín, celkem s 69 jezuity). Po obsazení Čech a Moravy nacisty prožili jezuité velmi těžké roky: Byli vyslýcháni, snášeli domovní prohlídky, zatýkání a odvlékání do koncentračních táborů (Alois Koláček SJ, František Němec SJ, Adolf Kajpr SJ). Postupně byly zakázány všechny časopisy, které jezuité vydávali, a zrušeny jezuitské školy: 1. dubna 1941 kolej a gymnázium v Bohosudově, 3. ledna 1942 gymnázium v Bubenči, 10. dubna 1942 noviciát a filosofie v Benešově. Studium scholastiků probíhalo nepřerušovaně dále, i když ve velmi provizorních podmínkách. Rovněž byli někteří scholastici a novicové totálně nasazeni do Reichu. V lednu roku 1943 museli jezuité opustit rezidenci u pražského kostela sv. Ignáce (našli útočiště na Strahově). V roce 1944 bylo zatčeno, vyslýcháno a do Terezína deportováno dalších 7 kněží a 19 scholastiků. Ve vězeních a koncentračních táborech bylo celkem 30 jezuitů, kde vyčerpáním zemřeli František Vlk SJ, superior od sv. Ignáce, a scholastik Antonín Malimánek. Od smrti či poprav byli ostatní uchráněni jen zázrakem. V totálním nasazení zemřel novic C. Jiří Stavěl.¹¹²

Po roce 1945 začala provincie pracovat na devíti místech: Děčín, Bohosudov, misie v Kladsku, Hradci Králové, na Sv. Hostýně, v Opavě, v Brně (gymnázium a nově otevřené studium filosofie), Velehrad a Praha (celkem 86 kněží, 31 scholastiků, 53 bratrů).¹¹³ Prvořadou snahou provincie bylo obnovit formaci noviců a scholastiků (noviciát na Velehradě a společné studium filosofie se Slovenskou provincií). Studium teologie a specializovaná studia se již tradičně konala v zahraničí. Skutečnou tribunou zápasu s blížící se komunistickou diktaturou se staly od roku 1945 Kajprem vydávané noviny Katolík — list pro kulturu a život víry. Na jeho stránkách se můžeme setkat s kritikou divokého odsunu Němců ze Sudet, s přesnou analýzou slabosti československé demokracie a s návrhy formace katolíků angažujících se ve veřejném životě. Dnes můžeme žasnout nad tím, jak tento jezuitský časopis předvídal v základních obrysech změny, které přinesla do společenského života komunistická ideologie a zrůdná diktatura. Od roku 1948 počíná nová éra státní systematické perzekuce a organizovaného brutálního násilí proti křesťanům, mající jediný cíl: fyzickou likvidaci církve, na prvním místě řeholníků. Dne 25. října 1949 vznikla Oddělení pro církevní otázky jako orgány státní moci pro realizaci těchto cílů. Již v roce 1949 došlo k postupnému zatýkání těch, kteří byli pak odsouzeni ve vykonstruovaných procesech k vysokým trestům odnětí svobody.¹¹⁴ Vyvrcholením byla celostátní akce „K“, při níž došlo k záboru poloviny mužských klášterů v Československu, v noci z 13. na 14. dubna 1950. (Druhá polovina brzy následovala.) Celkem bylo zajištěno 209 jezuitů, deportovaných do soustřeďovacích klášterů v Želivě a Bohosudově. V nich byli soustředěni ti, kteří nebyli odsouzeni do žaláře (Leopoldov, Mírov, Valdice — Kartouzy, Rtyně v Podkrkonoší, Jáchymov) nebo do koncentračních táborů (Hájek u Kladna, Osek u Duchcova, Hejnice, Kadaň, Klíčava, Králíky). Celkem bylo odsouzeno 70 jezuitů k celkové výši trestu 485 roků odnětí svobody. Nejrozsáhlejší akce proti jezuitům se odehrála v letech 1959—1960. Mladí jezuité byli odveleni do pomocných technických praporů (PTP), někteří senioři byli soustředěni na Moravci (celkem 58 jezuitů v průběhu 30 let). Postupně propouštění jezuité si hledali civilní zaměstnání a snažili se žít, vzdělávat a formovat i v disperzi.V období po roce 1970 byl odsouzen k odnětí svobody ještě František Lízna SJ za svoji angažovanost pro spravedlnost.

Vynucený život v rozptýlení, nejrůznější formy diskriminace a dlouhodobé žalářování zbavilo jezuity přirozené zkušenosti řeholního života a práce. Přes všechna tato fakta lze na základě dosud nezpracovaných archivních materiálů z tohoto období ukázat na schopnost jednotlivých jezuitů komunikovat se základními teoretickými směry evropské i světové teologie a filosofie (jezuité vyvinuli v neveřejném životě mimořádnou intelektuální aktivitu překladatelskou a studijní). Celé toto údobí komunistického útlaku v letech 1950 až 1990 podrobně zachytil Jan Pavlík SJ, dlouholetý provinciál, svědek utrpení a životních zkušeností jednotlivých jezuitů, v knize Budou vás vydávat soudům. Tento zorný úhel zachycuje jezuitský exil, Šilhanovu éru plnou prorockého hlasu Pedra Arrupeho i Pavlíkovu éru střídmého a opatrného jezuitského modus vivendi v šedé zóně či na okraji oficiálnosti v duchu tradiční jezuitské apologie. To, co zůstává nadále v paměti, nebylo ještě zcela otevřeno a čeká na systematizaci.¹¹⁵

Znovuzakládání České provincie SJ v Českých zemích po roce 1989

Chceme-li krátce charakterizovat toto období, snad takto: srůstání osudů jednotlivců, které rozprášilo kolo dějin, do nového duchovního organismu, v němž holá fakta a povýšená nadřazenost tolika různých odstínů mohou být proměněna toliko Duchem, aby všichni začali žít pro spásu druhých. Jezuité si bezesporu nesou tíži dědictví — vlastního i kladeného jim na ramena. Po roce 1989 se vrátili na svá tradiční místa, zvlášť srdečně zváni kardinálem Františkem Tomáškem, arcibiskupem Františkem Vaňákem a biskupem Karlem Otčenáškem (Praha, Kolín — noviciát, Brno, Velehrad, Hostýn, Český Těšín, Štěpánov — Olomouc, Bohosudov, Hradec Králové, Opava). Čtyřicet let komunistického útlaku zredukovalo počet jezuitů z 215 v roce 1950 na 122 členů v roce 1990.¹¹⁶ Ztráty již nebylo možné v českém prostředí nahradit. Obdobná tíže je spojena i s jejich kreativitou, která je konfrontována se svobodami nového typu, s rizikem hektičnosti bez struktur dialogu, s nepřipraveností čelit falešným očekáváním a s logismoi potřebnosti a pragmatismu. Přesto vnímám jejich činnost jako poctivý zápas o rozlišování a nepropadání lacinému náboženskému importu receptů nebo svévolné improvizaci. Nepochybně k tomu přispělo i rozhodnutí umožnit mladým členům řádu standardní formaci a vzdělávání v zahraničí (Řím, Londýn, Paříž, Krakov, Dublin a jinde). Tak se stala Česká provincie „laboratoří Evropy“, kde se všechny podněty stávaly kvasem mezigeneračního setkávání a překonávání kulturního šoku z návratu z ciziny.

Činnost současných jezuitů je soustředěna do šesti priorit: duchovní cvičení (Český Těšín, Velehrad, Hostýn, Kolín), pastorace vysokoškolských studentů a mládeže (Brno, Olomouc), práce v masmédiích a tiskový apoštolát (Vatikánský rozhlas, Český rozhlas, nakladatelství Refugium, časopis Jezuité), intelektuální apoštolát (Centrum Aletti v Olomouci s knihovnou, výuka na univerzitách, spisovatelská činnost, reflexe vztahů vědy a víry), sociální apoštolát (služba vězňům a Romům), duchovní služba (poutní místa Hostýn a Velehrad, vedení farností). Připravuje se projekt školy v severních Čechách. Pohled na obnovu řádu SJ v Českých zemích vyžaduje změnu obvykle tradované perspektivy nahlížení: Je součástí nových kulturních dějin, chápaných jako interpretace dějin života lidí s charizmatem Ignáce z Loyoly, těch, kteří jsou jeho dědici i tvůrci.¹¹⁷