Akademická dráha, nebo pastorace?

Autor: Pavel Blažek - Číslo: 2006/2 (Studie)

Jindřich z Gentu o dilematu intelektuálně založených absolventů teologie

Mnohé z otázek a problémů, o nichž teologové na středověkých univerzitách vášnivě psali a diskutovali, dnes již zaujme jen jako výraz dobového myšlení. Ale řada z nich, a netýká se to zdaleka pouze nepomíjejících velkých teologických témat, si dodnes uchovala svoji aktuálnost. Platí to například o pojednání Jindřicha z Gentu (cca 1240-1293) s poněkud těžkopádným scholastickým názvem „Zdali je lepší zůstat po nabytí dostatečného vzdělání a v naději dalšího vědeckého růstu nadále na univerzitě, či jít do pastorační služby?“ („Utrum melius sit stare in studio, spe plus proficiendi, sufficienter instructum quam ire ad procurandum animarum salutem?“). Netrápí snad přesně táž otázka i dnes leckterého intelektuálně založeného klerika absolventa teologie? A netrápí někdy ještě více biskupy a představené, stojící mnohdy před dilematem, zda umožnit svému věděníchtivému kněžskému dorostu další vzdělávání, nebo zda jej poslat do některé z uprázdněných farností.1

1 Henricus de Gandavo, Quodlibet I, ed. R. Macken (Henrici de Gandavo Opera omnia V), Leuven-Leiden 1979, s. 195-2002.

Pojednání Jindřicha z Gentu, současníka Tomáše Akvinského a jednoho z největších teologů 13. století, vzniklo na půdě pařížské teologické fakulty, tehdejší výspy teologické vzdělanosti. Je to písemná redakce Jindřichovy odpovědi na jednu z otázek, kterou mu někdo položil při jeho první kvodlibetní disputaci, konané před Vánocemi roku 1276.2

2 K životě a dílu Jindřicha z Gentu srov. Henricus de Gandavo, Quodlibet I, s. VI-XXIV (viz pozn. 1); pro rozsáhlou sekundární literaturu k Jindřichovi viz R. Macken, Hendrik van Gent, in: Nationaal Biografisch Woordenboek 8, Brussel 1979, 377-395; P. Porro, Bibliography on Henry of Ghent (1994-2002), in: G. Guldentops, C. Steel (eds.), Henry of Ghent and the transformation of scholastic thought, Leuven 2003, s. 409-426; P. Porro, Bibliography, in: W. Vanhamel (ed.), Henry of Ghent. Proceedings of the International Colloquium on the Occasion of the 700th Anniversary of His Death (1293), Leuven 1996, s. 405-434.

Disputationes de quodlibet

Kvodlibetní disputace byla veřejná učená klání, dobrovolně pořádaná vždy před Velikonocemi a Vánocemi profesory pařížské teologické fakulty. Tradice těchto disputationes de quodlibet sahá do první poloviny 13. století a vznikla právě zde. Za její zlatý věk lze považovat, pokud jde o Paříž, poslední čtvrtinu 13. a první 14. století. Libovolný tazatel, zpravidla to byl student či kolega z teologické fakulty, ale mohl to být i kdokoliv jiný, měl při zahájení disputace právo položit předsedajícímu profesorovi libovolnou otázku – doslova o čemkoliv, de quodlibet. Pokud ji profesor přijal, následovala rozprava, vedená obvykle jeho mladšími spolupracovníky, v níž se k dané otázce přednášely různé protichůdné pozice a argumenty. V dalších dnech se pak uskutečnila druhá část kvodlibetu, tzv. determinatio, během níž disputující profesor přednesl svoji odpověď, kterou si mezitím připravil. Jindřich sám během své profesorské kariéry absolvoval takových kvodlibetních disputací celkem patnáct.

Jak ukazují dochovaná pařížská kvodlibeta, a není jich málo, bývala to příležitost přimět profesora, aby se vyjádřil k naléhavým otázkám své doby, a to nejen spekulativně teologického, ale i docela praktického charakteru. Platí to ostatně i o Jindřichovi. Jako příslušník světského duchovenstva byl během svých kvodlibetních disputací například víckrát vyzván, aby zaujal stanovisko k různým aspektům tehdejšího vleklého sporu mezi profesory z řad světského kléru a jejich kolegy z řad mendikantů.3

3 Ke kvodlibetům srov. J.F. Wippel, Quodlibetal questions. Chiefly in Theology faculties, in: B. Bazán et al., Les questions disputées et les questions quodlibétiques dans les facultés de théologie, de droit et de médecine (Typologie des sources du Moyen Âge Occidental, sv. 45-46), Turnhout 1985, s. 151-222; týž, The Quodlibetal Question as a Distinctive Literary Genre, in: Les Genres Littéraires dans les Sources Théologiques et Philosophiques Médiévales, Louvain-la-Neuve 1982, s. 67-84; Jindřichovy kvodlibetní disputace postupně vycházejí v novém kritickém vydání Henrici de Gandavo Opera omnia, Leuven – Leiden 1979ff; k Jindřichovu sporu s mendikanty viz např. S. Marrone, Henry of Ghent and the debate over ways of life and the role of the clergy, in: G. Guldentops, C. Steel (eds.), Henry of Ghent, s. 241-257 (viz pozn. 2).

Také otázka „zda je lepší setrvat po nabytí dostatečného teologického vzdělání na univerzitě, či jít do pastorace“ vyjadřuje problém, který mnoho studentů a akademiků na pařížské teologické fakultě muselo tehdy pociťovat jako dilema. Je to navíc otázka poněkud osobní. Vždyť Jindřich sám byl tehdy začínajícím profesorem teologie, který dal přednost univerzitní dráze před pastoračním působením.

Proměny teologie ve 13. století

Tehdejší aktuálnost této kvestie nejlépe pochopíme, když si uvědomíme stav pařížské teologie ve druhé polovině 13. století. V dřívějších staletích středověku, dokud ještě hlavními nositeli teologické vzdělanosti bývaly kláštery, by otázka, zda se věnovat ‚profesionálně‘ teologii či odejít do pastorace, postrádala smysl. Vždyť teologii zde ve většině vytvářeli a studovali mniši (i když ne výlučně!), kteří zpravidla beztak neměli žádný pastorační mandát.4

4 Ke klášterním školam a zdejší teologii srov. např. A. Angenendt, Das Frühmittelalter (2. přepracované vydání), Stuttgart – Berlin – Köln 1995, s. 409 a 432-457, ke klášterní teologii 11. a 12. stol.: A. Piazzoni, Monaci teologi, in: G. d’Onofrio (ed.), Storia della teologia nel medioevo, sv. II: La grande fioritura, Casale Monferrato 1996, s. 119-177.

Toto dilema se vynoří teprve tehdy, když se těžiště teologické reflexe a výuky přenese v průběhu 12. století nejprve do katedrálních škol a ve století 13. na nově vzniklou pařížskou univerzitu. Na rozdíl od klášterů se zdejší profesoři i posluchači teologie totiž budou nyní rekrutovat hlavně z řad světského kléru a žebravých řádů, tedy z duchovních, pro které pastorační, či alespoň v širším slova smyslu evangelizační činnost tvoří jádro jejich církevního poslání. Dokonce se nyní na pařížskou teologickou fakultu začnou zapisovat faráři, kteří se za účelem studia uvolní na určitou dobu z farní služby. Druhý lyonský koncil se v roce 1274 sice pokusí tuto praxi omezit, avšak Bonifác VIII. ji o několik let později opět povolí.5

5 Ke katedrálním školám 12. století srov. M.-D. Chenu, La théologie au douzičme sičcle, Paris 1957, zde s. 324-329, k univerzitám srov. W. Rüegg (ed.), Geschichte der Universität in Europa, sv. 1: Mittelalter, München 1993, passim; k rozhodnutí Druhého lyonského koncilu srov. L. Boyle, The Quodlibets of St. Thomas and Pastoral Care, in: týž, Pastoral Care, Clerical Education and Canon Law, London 1981, 232-256, zde s. 243.

Tato zcela zásadní proměna klientely teologického studia bude mít také dopad na způsob jeho pojímání: Pro většinu zdejších studentů bude totiž nyní teologické studium plnit především funkci intelektuální průpravy na jejich evangelizačně pastorační působení jako kněží a kazatelů.6

6 L. Boyle, The Quodlibets of St. Thomas (viz pozn. 5), tamtéž.

Zároveň však – a zde je hlavně třeba hledat kořeny otázky položené Jindřichovi – projde pařížská teologie ve 13. století vnitřním vývojem, který tuto její funkci intelektuální průpravy pro pastoraci do jisté míry zpochybní a který u některých vzbudí dojem, že pěstování teologie a pastorační činnost představují dvě příliš nesouvisející, ba vzájemně se vylučující alternativy. Především pod vlivem recepce Aristotela se zde totiž teologie nyní promění v náročnou vědeckou disciplínu s čím dál tím komplexnějším, specializovanějším a spekulativnějším obsahem, zdaleka přesahujícím (alespoň zdánlivě) potřeby intelektuální průpravy na pastorační misi kléru. Její praxe i výuka navíc nabudou značně akademizované podoby, jež bude spočívat ve stanovami předepsaném sledu nezřídka poněkud stereotypních univerzitních disputací, komentářů k Bibli a k Sentencím Petra Lombarda.

Tento nepřehlédnutelný proces scientizace a akademizace pařížské teologie se promítne i do samého povolání teologa. Stane se z něho velmi náročná, formalizovaná a při zdejší koncentraci teologů značně kompetitivní kariéra sui generis s dlouhou formační fází. Základní, bakalářská část studia teologie, které bude předcházet několikaletá obligátní průprava v aristotelské filosofii, bude trvat 5-7 let. Bude-li pak takový hotový baccalarius chtít pokračovat v akademické dráze a stát se profesorem teologie, bude muset absolvovat ještě zhruba desetiletou akademickou formaci, během níž bude povinen výukou Písma svatého (baccalarius biblicus) a Sentencí Petra Lombarda (baccalarius sententiarius), jakož i aktivní účastí v roli respondenta při teologických disputacích (baccalarius formatus). Teprve po absolvování této dlouhé formační fáze a po rigorózní zkoušce se stane slavnostním aktem magister či doctor theologiae. Je nutno podotknout, že zdaleka ne všichni, kteří dosáhnou titul doktora teologie, se také skutečně stanou profesory (actu regens). Zdá se, že pro mnohé to ani nebude nikdy skutečným cílem a že o zvučný titul doctor budou usilovat hlavně z důvodů prestiže a vyhlídky na dobré obročí.7

7 Srov. W. Rüegg (ed.), Geschichte der Universität in Europa (viz. pozn. 5), s. 139-157 a 359-385; F. Del Punta/ C. Luna, La teologia scolastica, in: G. Cavallo et al. (eds.), Lo spazio letterario del medioevo. Il medioevo latino, sv. I: La produzione del testo, Roma 1993, s. 323-353; obsáhle k vývoji teologie ve 13. stol.: G. d’Onofrio (ed.), Storia della teologia nel medioevo, sv. II (viz pozn. 4); W. Courtenay, Teaching Careers at the University of Paris in the Thirteenth and Fourteenth Centuries, Notre Dame 1988, s. 25-31.

Dilema pařížských teologů

Otázku „zda je lepší zůstat po nabytí dostatečného vzdělání a v naději dalšího vědeckého růstu nadále na univerzitě, či jít do pastorační služby“ je třeba chápat na pozadí tohoto institučního i obsahového vývoje pařížské teologie. Jejího původce samozřejmě neznáme. Lze však předpokládat, že vyšla z úst některého ze zdejších studentů či bakalářů z řad světského kléru či žebravých řádů, jakých byla na tehdejší pařížské teologické fakultě většina. Každopádně vyjadřuje dilema, s nímž se řada z nich zřejmě potýkala. Je to totiž otázka intelektuálně založených duchovních, stojících před volbou mezi působením v pastoraci, pociťovaným jako hlavní poslání duchovních, a možná lákavějším a prestižnějším povoláním univerzitního teologa – povoláním, ze kterého se však nyní stala náročná samostatná kariéra do značné míry ztrativší, alespoň zdánlivě, přímou souvislost s evangelizačně pastorační misí kléru.

Je velmi pravděpodobné, že otázka také obsahovala implicitní kritiku tohoto status quo pařížské teologie. Alespoň ji tak Jindřich pochopil, neboť, jak uvidíme, jeho odpověď se v nemalé míře čte právě jako apologie métier akademického teologa tváří v tvář pastoračnímu poslání kléru. Možná byla dokonce přímo namířena proti některým příliš ambiciózním mladým akademikům, hledícím si, v očích tazatele, příliš své vědecké kariéry na úkor ‚užitečnější‘ pastorace či usilujících o titul magistra jen z prestižních důvodů. Taková kritika každopádně zaznívá, jak uvidíme, v úvodní části kvestie, jež je odrazem diskuse, která během Jindřichova kvodlibetu k položené otázce proběhla a zaznívá také na několika místech Jindřichova následného samostatného vyjádření.

S obdobně kriticky laděnými dotazy na adresu univerzitních teologů a jejich teologie se v kvodlibetech pařížských profesorů ostatně setkáváme v této době víckrát. Jindřich sám bude o několik let později odpovídat na podobnou otázku ještě jednou. Během svého 14. kvodlibetu se ho totiž někdo poněkud provokativně zeptá „Zda se teologové musejí zpovídat z toho, že nepracují na obrácení nevěřících“. Neméně dotěrně vyzní také otázka „Proč se teologové více věnují učeným disputacím než kazatelské činnosti“, kterou začátkem 60. let dostane Jindřichův kolega Gérard z Abbeville. Tentýž teolog bude pak o několik let později vyzván, aby se vyjádřil ke zmíněné praxi přijímání studentů z řad farářů. V roce 1265 se totiž bude někdo během jeho kvodlibetní disputace domáhat odpovědi „Zda je dovoleno arcijáhnům a farářům odejít do škol a opustit péči o jim svěřené stádce“. Na podobnou otázku bude o téměř 30 let později, v roce 1294, odpovídat také Godefroid z Fontaines. Její poněkud zdlouhavý název zní: „Zda klerik, který má obročí s pastoračními povinnostmi a je dostatečně vzdělaný a schopný jiným sloužit, může odejít na univerzitu za účelem prohloubení svých znalostí (…) a být tak nepřítomen ve svém působišti“. Také Tomáš Akvinský bude muset ve svých kvodlibetech dvakrát zaujmout stanovisko k otázkám týkajícím se oprávněnosti akademické teologie tváří v tvář pastoračnímu poslání kléru: V roce 1269 se ho někdo zeptá „Zda člověk věnující se spáse duší hřeší, vynakládá-li čas na studium“. A o několik let později bude odpovídat na dotaz „Zda se má člověk vzdát studia teologie, aby se věnoval pastoraci“. Konečně i Gervais z Mont Saint-Éloi, další Jindřichův současník, se bude muset vypořádat s obdobnou otázkou, když se ho v roce 1282 zeptají „Zdali je činnost profesora významnější a záslužnější než činnost kazatele“.8

8 Viz R.-A. Glorieux, La littérature quodlibétique de 1260 ŕ 1320, sv. 1, Kain 1925, s. 116, 120, 136, 163, 198, 277.

Zajisté by stálo za to prostudovat tyto kvestie jako celek a dopodrobna srovnat pozice jednotlivých autorů. Dosud tak ještě nikdo neučinil, alespoň ne v úplnosti. Zde zatím představíme pouze kvestii Jindřicha z Gentu z roku 1276 a na analogické kvestie jeho kolegů vrhneme na závěr jen několik letmých pohledů pro srovnání. Budeme přitom postupovat metodou podrobné parafráze Jindřichova textu, který se tímto způsobem pokusíme převést z poněkud těžkopádné a suchopárné scholastické latiny do současného jazyka.9

9 Pro částečnou prezentaci a rozbor některých ze zmíněných kvestií srov. J. Leclercq, L’idéal du théologien au moyen âge, in: Revue des sciences religieuses 21 (1947), 121-148; I. Wei, The Self-Image of the Masters of Theology at the University of Paris in the Late Thirteenth and Early Fourteenth Centuries, in: Journal of Ecclesiastical History 46 (1995), s. 398-431, zde také na s. 413-416 souhrn Jindřichovy kvestie. Následující česká parafráze Jindřichova latinského textu se zakládá na Mackenově kritické edici kvestie: Henricus de Gandavo, Quodlibet I (viz poz. 1).

Akademická dráha, či pastorace? Názory diskutujících

Utrum melius sit stare in studio, spe plus proficiendi, sufficienter instructum quam ire ad procurandum animarum salutem?“ Pokračovat v akademické dráze, či jít do pastorace? Jindřich zahajuje své pojednání rekapitulací diskuse, která ohledně této otázky proběhla během první části kvodlibetní disputace. Připomíná, že zde zazněl názor (arguebatur), že je v každém případě lepší dát přednost pastoraci. Jeho zastánce se přitom, jak říká, dovolával autority sv. Augustina a samotného Písma svatého. S poukazem na knihu Kazatel prý tvrdil, že je v životě třeba dělat ihned a bez otálení vše, co je v našich silách, a zdůrazňoval, že to platí dvojnásob pro činnost tak bohulibou, jakou je péče o spásu lidských duší. Z toho pak prý vyvodil, že není zapotřebí svůj pobyt na univerzitě zbytečně prodlužovat a že by se každý, kdo k tomu nabyl dostatečného vzdělání, měl bezodkladně věnovat pastoraci.

Jindřich na tomto místě také uvádí námitku proti tomuto názoru (tzv. contra), která zřejmě také zazněla již během disputace. Píše, že takto absolutně chápanému primátu pastorace odporuje běžná praxe na pařížské teologické fakultě. Má tím na mysli to, že někteří nadměrně a zbytečně prodlužují na úkor pastorace své akademické studium a působení.10

10 Srov. Henricus de Gandavo, Quodlibet I (viz poz. 1), s. 195.

V odpovědi (solutio, determinatio), která nyní následuje, se Jindřich pokusí přesně vytyčit, za jakých okolností je lépe dát přednost pastoraci, či naopak akademické dráze. Zároveň tím názorně ukáže postup, který by měl takovému rozhodnutí předcházet. Jeho pojednání však v sobě, jak již bylo naznačeno, skrývá ještě víc: Je pokusem přesvědčit své publikum, že dráha akademického teologa nestojí v žádném protikladu k pastoračnímu poslání, naopak, že je jeho nejvyšším výrazem. Zároveň je jeho pojednání také pokusem o formulaci etiky akademického povolání.

Individuální způsobilost a nadání

Teolog nejprve předesílá, že otázka, zda je lepší pokračovat ve studiu, či jít do pastorace, má smysl jen tehdy, má-li někdo pro obě činnosti dostatečné nadání. V opačném případě je zbytečné se jí vůbec zabývat. Je-li někdo totiž zaměřen čistě prakticky pastorálně a postrádá-li ke studiu jakékoliv schopnosti, pak by jednal pošetile (fatue), kdyby chtěl dále studovat. Naopak výrazně studijní typ bez jakéhokoliv nadání pro pastoraci jedná lépe, připraví-li se studiem na své teologické působení.

Otázka tedy podle Jindřicha předpokládá dostatečnou způsobilost pro oba typy činnosti. Je-li tato způsobilost dána, pak je třeba se nejdříve ptát, zda člověk nemá pro jednu z těchto činností nadání větší a zda se pro ni nehodí více. Měřítkem takového rozhodování by přitom měla být následující úvaha: Ve které z obou činností mohu být vzhledem ke svým schopnostem více prospěšný sám sobě (míněno: vlastní spáse) a církvi?

Teolog zde svůj postoj zdůvodňuje prvním listem Korinťanům, v němž apoštol říká: „Jsou rozdílná obdarování (…) rozdílné služby (…) avšak ke společnému prospěchu“ (srov. 1Kor 12,4-7). Zároveň poukazuje na Platóna a Aristotela, podle nichž prý lidské společenství funguje nejlépe tehdy, vykonává-li každý přesně tu činnost, k níž má největší předpoklady. Právě tak totiž může být nejvíce prospěšný sobě i ostatním.

Pozná-li člověk, pokračuje Jindřich ve své úvaze, že je nadanější buď pro pastoraci, nebo naopak pro akademickou dráhu, pak je odpověď zcela jednoznačná: Jeví-li větší vlohy pro studium, má zůstat na univerzitě a pokračovat v cestě akademika, v opačném případě je naopak lepší, když odejde do pastorační služby. Oba tak totiž budou sobě i bližním více ku prospěchu.11

11 Srov. tamtéž, s. 195-196.

Potřeba a přínos

Jak si však má počínat ten, ptá se, kdo zjistí, že jeho vlohy pro pastoraci a pro akademickou dráhu jsou rozloženy rovnoměrně, a komu se navíc nabízejí obě cesty? V tom případě je celá otázka poněkud složitější a je třeba ji posuzovat vzhledem k jeho potřebnosti v té či oné činnosti. Znamená to, že musí zvážit, je-li více zapotřebí v pastoraci nebo na univerzitě, a pak si zvolit to povolání, ve kterém je více žádaný.

Mohlo by se však i stát, pokračuje, že takto založený člověk bude v danou chvíli zapotřebí jak na univerzitě, tak v pastoraci. V tom případě je opět třeba rozlišovat. Buď je dotyčný natolik intelektuálně schopný i pokročilý, že bude moci být svým působením na univerzitě téměř okamžitě sobě i ostatním ku prospěchu. Jindřich zde zmiňuje klasickou činnost pařížských teologů legere et disputare, tedy výklad Bible a Sentencí Petra Lombarda, jakož i učené disputace. Nebo naopak se jedná o začátečníka, který bude muset ještě dlouho sám studovat, než dosáhne stadia, kdy bude druhým prospěšný legendo et disputando.

Pařížský teolog se bude nejprve obšírně zabývat první eventualitou, tedy případem člověka, který je stejnou měrou potřebný jak na univerzitě, tak v pastoraci, má přitom vlohy pro oba druhy činnosti a již dosáhl stupně, kdy by sám mohl druhé akademicky formovat. V takovém případě je prý třeba uvážit, z které z obou činností poplyne pro církev i věřící větší přínos. Jindřich na tomto místě klade téměř rétorickou otázku, v níž vlastně již předjímá svoji odpověď: Je přínosnější, když nějaký dobrý a užitečný profesor zasvětí svůj život intelektuální formaci lidí, kteří pak po celém světe budou moci sloužit jako ‚učitelé‘ prostých duší? A je přínosnější, když svým učením ozřejmuje a posiluje pravdu víry a Písma svatého a brání ji proti nevěrcům a bludařům? Nebo je naopak přínosnější, když takový člověk odejde z univerzity do nějaké farnosti a tam se ze všech sil snaží lidem sloužit slovem i skutkem? „Jsem přesvědčen,“ odpovídá Jindřich doslova, „že v takovém případě je mnohem lépe, aby takový teolog (…) zůstal v zájmu služby druhým, ba v zájmu celé Církve na univerzitě, než aby odtud odešel do pastorační služby.“

Mohlo by se však také stát, nuancuje vzápětí svůj názor, že univerzita bude mít v danou chvíli dostatek vyučujících a dalšího již nebude potřebovat. Naopak bude dotyčný teolog velmi zapotřebí v nějaké farnosti. V tom případě by prý bylo rozhodně lepší z univerzity odejít. Člověk se totiž, vysvětluje Jindřich svoji pozici, nestává teologem kvůli sobě samému, nýbrž kvůli druhým. Pokud se tedy ukáže, že jeho výuku mohou lépe zastat jiní a že je v danou chvíli na univerzitě zbytečný, ba dokonce na škodu, pak je rozhodně lepší jít tam, kde je jeho přítomnost více potřebná. Jak dodává s odkazem na sv. Pavla a Řehoře Velikého, nebylo by správné, kdyby se někdo toužil stát teologem jen kvůli svým vlastním ambicím. Akademickou dráhu je spíše třeba odmítat a nastoupit ji jen tehdy, vyžaduje-li to nutnost, a kvůli ostatním. Totéž ostatně platí o vysokých církevních úřadech. Jindřich uzavírá, že tak koneckonců jednali i církevní otcové. Ač dobře znalí Božího zákona, vždy se zdráhali vzít na sebe roli učitele. Podle sv. Augustina prý tak učinili pouze tehdy, když k tomu byli nátlakem kacířů donuceni a dále mlčet by bylo hříchem.

Jedná-li se však o člověka, uzavírá Jindřich, kterého univerzita v danou chvíli skutečně potřebuje, pak je pro něho samotného i pro druhé rozhodně mnohem lepší a plodnější, když tu zůstane a bude se věnovat formaci budoucích pastýřů duší. Byť by třeba i nedosahoval kvalit svých předchůdců, je to rozhodně lepší, než kdyby takový člověk odešel a věnoval se pouze formaci obyčejných věřících.12

12 Srov. tamtéž, s. 196-198.

Profesor teologie jako architekt

Činnost profesora teologie, vysvětluje vzápětí svůj názor příměrem, se totiž liší od činnosti v pastoraci jako se liší práce architekta od práce řemeslníka: Architekt totiž stanovuje pravidla stavby, které pak řemeslník při své práci pouze uplatňuje, aniž by často znal jejich důvody. Podobně také obyčejní kazatelé a venkovští faráři často neznají důvody toho, co kážou a učí. Nicméně tak činí v důvěře, že to, čemu učí, jim bylo dobře předáno jejich profesory.

Představte si, pokračuje Jindřich ve svém příměru, že by nějaký schopný architekt, potřebný ve vedení nějaké velké stavby, odmítl vykonávat svou práci a chtěl by se stát pouhým kameníkem či zedníkem. Nezasloužil by si pokárání? Stejně tak by bylo třeba pokárat významného a žádaného profesora teologie, který by opustil univerzitu a šel, obrazně řečeno, otesávat duchovní kameny obyčejných duší. Je přece mnohem lépe, když takový člověk zůstane na univerzitě a bude zde jiné učit pravidlům, jak ‚otesávat‘ duše.

Může se však stát, rozvíjí svůj příměr dál, že nějaká stavba již bude mít četné další, lepší architekty a on zde již nebude zapotřebí, ba dokonce bude svou prací překážet a bránit jiným vést dobře řemeslníky. V takovém případě by pak v zájmu stavby i jeho samého bylo lepší, kdyby odešel a začal pracovat někde jinde, kde by naopak mohl být velmi prospěšný, třeba jako obyčejný zedník. Totéž platí i o profesorech, pro které je v tomto případě lepší jak pro ně samotné, tak pro ostatní, aby odešli do méně významné pozice, než aby někomu schopnějšímu zabírali místo.

Dosud hovořil Jindřich v souvislosti s otázkou‚ zda je lepší jít do pastorace, či zůstat na univerzitě, jen o těch potenciálních teolozích, kteří již jsou dostatečně pokročilí, aby sami mohli formovat druhé. Jak je však třeba tuto otázku zodpovědět u toho, kdo ještě nedosáhl takového vzdělání, aby mohl sám učit jiné, a kdo teprve bude muset dlouhou dobu studovat, než tohoto stavu dosáhne? V tom případě je opět třeba rozlišovat: Buď je to člověk, ve kterého lze právem vkládat naději, že při dostatečné snaze nakonec dosáhne vrcholu akademické dráhy a stane se profesorem. Nebo naopak v něj tuto naději příliš vkládat nelze a spíše je třeba se obávat, že se tak daleko nikdy nedostane.

V prvém případě je zajisté zdaleka lepší, míní Jindřich, když takový člověk bude pokračovat v univerzitní dráze, aby se i on jednou mohl v církvi stát, obrazně řečeno, velkým architektem a zářícím světlem. Je to zajisté lepší, než kdyby odešel a zůstal pouhým řemeslníkem a světlem menším.

Jinak je tomu podle Jindřicha v případě druhém. Zajisté, také intelektuálně méně nadaný člověk udělá během své akademické formace řadu pokroků a jednoho dne možná dosáhne profesury. Zdá se však, že je pro něho samého a pro církev lepší, když získá jen takové vzdělání, aby mohl jiným v církvi dobře sloužit, a potom se věnuje nějaké formě pastorační služby, na kterou je nyní dostatečně připraven. Učiní tak rozhodně lépe, než kdyby dále čekal a snažil se stůj co stůj dosáhnout něčeho, čeho možná nikdy nedosáhne. Vždyť i kdyby se na konec profesorem stal, bylo by to za cenu obrovské námahy. A navíc, kdoví zda by vůbec pak byl pro jiné prospěšný. Leckdo by si totiž mohl říci: Proč tento člověk zde zabírá jiným místo?

Tím však není řečeno, že by člověk, který má již za sebou řadu let akademické formace a nyní stojí těsně před promocí (Jindřich zde má nejspíše na mysli titul teologického bakaláře), nemá však ani ambice, ani nadání pokračovat až k profesuře (magnum gradum doctoris), neměl své studium dokončit. Svým titulem si totiž bude moci u jiných získat větší vážnost a důvěru a bude jim moci tak lépe sloužit. Jakmile jej však obhájí, měl by co nejrychleji z univerzity odejít.13

13 Srov. tamtéž, s. 199-200.

Ad rationes

V závěrečné části své kvestie Jindřich ještě odpoví na názor citovaný v úvodu, že je vždy a za všech okolností lepší dát po nabytí dostatečného vzdělání přednost pastorační službě před akademickou dráhou. Zároveň se vyjádří k námitce poukazující na skutečnost, že se mnozí na pařížské teologické fakultě tímto názorem zřejmě neřídí a naopak svůj pobyt zde co nejvíce prodlužují. Jeho odpověď, v níž za pomoci hojných biblických citátů zčásti opakuje a zčásti rozšiřuje, co již bylo řečeno, zde pouze shrneme.

Jindřich dává původci zmíněného názoru zapravdu, že nejlepší činností je péče o spásu duší a že by se jí všichni měli věnovat. To ovšem, jak zdůrazňuje, neznamená, že by tak všichni měli činit stejným způsobem. Spíše by měl každý vykonávat to povolání, pro které se nejvíce hodí a ve kterém blahu duší (salus animarum) nejvíce prospěje. Je sice pravda, že sama o sobě (simpliciter) je činnost teologa z pastoračního hlediska tou nejprospěšnější činností. Je však také pravda, že jsou k ní povoláni jen někteří a že druzí naopak mnohem více jiným prospějí v jiném typu pastorační činnosti. Vždyť každý dostal jiný počet hřiven, a kdyby všichni chtěli na vinici Páně pracovat stejným způsobem, byla by to pro církev zkáza.

Jindřich uzavírá, že člověk tedy má vykonávat tu službu, pro kterou je povolán, a usilovat jen o to postavení, pro které se cítí způsobilý. Tak podle něho zavládnou v církvi jednota a mír. Proto také praxe hromadného pokračování v akademické dráze, na kterou poukazovala zmíněná námitka, je podle něho zmýlená a bývá zdrojem mnoha neřádů (corruptela) v církvi.14

14 Srov. tamtéž, s. 201-202.

Utilitas communis

Jindřichova kvestie o otázce „Utrum melius sit stare in studio (...) quam ire ad procurandum animarum salutem?“ zde končí. Zamysleme se na závěr hlouběji nad některými jejími aspekty a srovnejme ji s pozicemi jeho současníků. V prvé řadě zaujme jeho značně osobní přístup při řešení položené otázky. Vůbec prvním kritériem, kterým by se podle něj mělo řídit rozhodování pro pastorační či akademickou dráhu, je osobní idoneitas, individuální způsobilost a sklony k té či oné činnosti. Jindřichovi zde však nejde o nějaké individualisticky pojaté hledání maximální ‚profesionální seberealizace‘. Ideové pozadí jeho přístupu zde spíše tvoří jeho organologické pojetí církve a společnosti a s ním spjatý ideál usilování o společné dobro (bonum commune) a o společný prospěch (utilitas communis). Zdrojem jeho myšlení je zde především svatý Pavel, ‚potvrzený‘ a doplněný o prvky odvozené z tehdy čerstvě objevené Aristotelovy Politiky. Církev a společnost podle Jindřicha tvoří, nebo by správně měly tvořit, harmonický celek složený z mnoha ‚údů‘, z nichž každý vykonává ke společnému prospěchu poslání jemu vlastní, pro které byl obdařen.

Idea společného prospěchu ostatně tvoří také pozadí druhého kritéria, které Jindřich uplatňuje při svém návodu, jak řešit otázku, zda pokračovat v akademické dráze, či jít do pastorace. Je jím kritérium momentální potřebnosti člověka v té či oné činnosti. Kdyby člověk, byť by měl sebevětší akademické ambice a intelektuální sklony, poznal, že jeho působení v roli akademického teologa není v danou chvíli a v daném místě nutné ani žádané, měl by se jej ve prospěch pastoračního působení vzdát. Logika Jindřichova uvažování je zde zřejmá: Setrvání člověka na univerzitě, když to nutnost nevyžaduje, by totiž odporovalo ideálu utilitas communis. Takový člověk by sice realizoval své vlastní ambice, ale jiným by tím neprospěl.

Jindřichův důraz na ideu utilitas communis jako směrnici vlastního jednání není samozřejmě v teologii a filosofii druhé poloviny 13. století nijak ojedinělý. Jako s axiomem správného lidského jednání a společenského uspořádání se s koncepty bonum commune a utilitas communis setkáváme v různých variacích u celé řady dalších tehdejších filosofů a teologů. Značná rozšířenost těchto konceptů v pozdně středověké filosofii a teologii byla tehdy především důsledkem recepce Aristotelovy Nikomachovy Etiky a Politiky, jejími zdroji byly však také (ve významově trochu odlišné podobě) již dříve známí stoičtí autoři a Církevní otcové. Pozoruhodný je naopak způsob, jak Jindřich tento princip aplikuje na specifickou otázku po správné volbě životní cesty.15

15 Srov. M. Kempshall, The Common Good in late medieval political thought, Oxford 1999 (zde také k významovým rozdílům a k variacím konceptů utilitas communis a bonum commune).

Teologie jako nejvyšší forma pastorace

Snad nejzajímavějším aspektem Jindřichovy kvestie je však jeho vize povolání teologa. Klíčem k jejímu pochopení je opět jeho organologické pojetí církve a ideál utilitas communis. Jindřich povolání teologa zcela jednoznačně a výhradně chápe jako službu ve prospěch církve a bližních. „Teologem se člověk nestává kvůli sobě, nýbrž kvůli ostatním,“ říká. Ideál akademického povolání, který tím formuluje, samozřejmě nebyl ve své době nijak ojedinělý. Naopak, jak ukázaly studie Jeana Leclercqa a Iana Weie o pojetí teologa ve středověku, jedná se mezi pařížskými teology 13. a 14. století o jakousi opinio communis.16

16 J. Leclercq, L’idéal du théologien au moyen âge (viz pozn. 9), s. 128-136; I. Wei, The Self-Image of the Masters of Theology (viz pozn. 9), s. 404-421. Zevrubný rozbor některých dalších aspektů a otázek týkajících se povolání teologa (Do jaké míry učí teologii Bůh, do jaké člověk? Může žena vyučovat teologii? Jaký je správný věk teologů? Může teologii učit hříšník? atd.) obsahuje také Jindřichova Summa Quaestionem. Srov. M. Schmaus, Der Lehrer und Hörer der Theologie nach der Summa Quaestionum des Heinrich von Ghent, in: L. Ludwig (ed.), Universitas. Dienst an Wahrheit und Leben, sv. 1, Mainz 1960, s. 3-16, zde s. 4-10; k Jindřichovým úvahám o teologii jako vědecké disciplíně srov. L. Sileo/F. Zanatta, I maestri della teologia della seconda metŕ del duecento, in: G. d’Onofrio (ed.), Storia della teologia nel medioevo, sv. III: La teologia delle scuole, Casale Monferrato 1996, s. 9-156, zde s. 59-77.

S Jindřichovým silným důrazem na povolání teologa jako služby bližním ostatně také souvisí jeho příkrý soud nad těmi teology, jejichž hlavní motivací by byla touha po vlastní slávě a snaha se zviditelnit. Jindřich se tímto případem zabývá v jedné jiné kvestii svého 1. kvodlibetu, která nese výmluvný název „Zda se profesor, který učí hlavně z touhy po vlastní cti, dopouští těžkého hříchu“. Jeho odpověď je jednoznačná: Ano. S obdobnou kritikou touhy po slávě jako motivech teologova působení se ostatně setkáváme také v Jindřichově Summa Quaestionum a rovněž v jedné kvodlibetní kvestii Tomáše Akvinského z roku 1271 (Zda profesor, který káže a učí hlavně z touhy po marné slávě, může získat aureolu, činí-li před smrtí pokání).17

17 Srov. Henricus de Gandavo, Quodlibet I (viz pozn. 1), s. 193-194 (Q.34: Utrum doctor intendens principaliter honorem suum in docendo peccet mor[t]aliter). Macken ve své edici této kvestie uvádí ‘moraliter’ místo ‘mortaliter’. Jedná se však, jak jasně vyplývá z Jindřichova textu, o chybu; k této i k Tomášově kvestii viz I. Wei, The Self-Image of the Masters of Theology (viz pozn. 9), s. 402-403; K inanis gloria v Jindřichově Summa Quaestionum srov. M. Schmaus, Der Lehrer und Hörer der Theologie nach der Summa Quaestionum des Heinrich von Ghent (viz pozn. 17), s. 9; k Jindřichově pojetí teologa srov. také R. Macken, La personnalité, le caractčre et les méthodes de travail d’Henri de Gand, in: Theologische Zeitschrift 45 (1989), 192-206, zde s. 198-2001.

Jaký je však konkrétní obsah služby teologa církvi? Služba teologa církvi spočívá podle Jindřicha v tom, že výukou, legendo et disputando, tedy výkladem Bible a formou akademických disputací, ozřejmuje pravdy víry a Písma svatého a vyvrací omyly. Tato činnost však pro něj není samoúčelem, nýbrž slouží, jak říká, tomu, aby jeho posluchači později všude prospívali a sloužili jako učitelé lidských duší. Jindřich tedy definuje práci teologa jako přípravu ostatních na jejich pastoračně misijní poslání. O tom, jak je třeba si vztah akademicko-teologické výuky a pastorace konkrétně představit, vysvětluje na příkladu architekta a řemeslníka: Profesor teologie se má ke knězi působícímu v pastoraci podobně jako se má architekt k řemeslníkovi. Architekt totiž vytyčuje pravidla stavby, jež pak řemeslník jen uplatňuje při své práci, aniž by často přesně chápal důvody, proč tak činí. Podobně i teolog odhaluje a ozřejmuje pravdy víry a Písma svatého, které kněz působící v pastoraci předává dál obyčejným věřícím, aniž by jim sám často do hloubky rozuměl.

Z Jindřichova pojetí činnosti teologa a jeho vztahu k pastoračnímu působení zde prosvítá vliv tehdy intenzivně v teologii recipované Aristotelovy teorie vědy, podle níž vědecké poznání (a tudíž úloha vědce) spočívá v odhalování příčin věcí, demonstratio propter quid, čímž se vědecké poznání liší od obyčejného faktuálního vědění (demonstratio quia). Jeho představa o vztahu akademické teologie a pastorace však rovněž implikuje jisté pojetí pastorační činnosti, která tu je nazírána především jako vyučování ‚obyčejných lidí‘ o pravdách víry, a stává se tak jakýmsi popularizovaným pokračováním univerzitní výuky.18

18 Srov. E. Serene, Demonstrative Science, in: N. Kretzmann et al., The Cambridge History of Later Medieval Philosophy, Cambridge 1982, s.496-517, zde s. 497.

Ani Jindřichovo chápání univerzitní teologie jako místa, kde se formulují a předávají principy uplatňované v pastoraci, není samozřejmě ve své době ojedinělé. S popisem vztahu univerzitní teologie k pastoraci pomocí příměru architekta a řemeslníka se setkáváme také v kvestii Tomáše Akvinského „Zda se má člověk vzdát studia teologie (...) aby se věnoval pastoraci“ a v kvestii Gervaise z Mont Saint-Éloi „Zda je činnost profesora významnější a záslužnější než činnost kazatele“.19

19 Srov. J. Leclercq, L’idéal du théologien au moyen âge (viz pozn. 9), s. 130, I. Wei, The Self-Image of the Masters of Theology (viz pozn. 9), s. 409 a 419.

Co je však ve srovnání s jeho současníky výjimečné, je důraz a výlučnost, s níž Jindřich vyzdvihuje funkci teologie jako intelektuální přípravy na pastorační činnost. Teologie, a zde se dostáváme k samotnému jádru jeho poselství, nejenže nestojí v žádném protikladu k pastorační činnosti, nýbrž akademická teologie je její nejvyšší formou. Otázka, zda jít do pastorace, či pokračovat v dráze akademického teologa, tedy podle Jindřicha koneckonců stojí na falešné alternativě.

Dodejme na závěr, že Jindřichovo výlučně pastorální pojetí akademické teologie a povolání univerzitního teologa se tím liší například od vize Tomáše Akvinského. Na rozdíl od Jindřicha totiž Tomáš zdůrazňuje kromě pastorálně propedeutické funkce akademické teologie také její samostatnou intelektuálně kontemplativní hodnotu. Činí tak pomocí adaptace Aristotelova ideálu intelektuální blaženosti a v souladu se svým důrazem na prvenství vita contemplativa.

Zdá se, že Jindřichova výlučně pastorální vize univerzitní teologie naopak souvisí s jeho přesně opačným přesvědčením – ostatně formulovaným právě v reakci na Tomáše – o vyšší hodnotě a primátu vita activa. Jeho pojetí teologa je tedy svým způsobem také výrazem Jindřichova sporu s mendikanty.20

20 K Jindřichovu sporu s Tomášem Akvinským o primátu vita activa či vita contemplativa srov. L. Hödl, Die theologische Diskussion des Heinrich von Ghent (+ 1293) über die thomasische Lehre vom vollkommenen christlichen Leben (Quodl. XII, 28-29), in: W. Eckert (ed.), Thomas von Aquino. Interpretation und Rezeption, Mainz 1974, s. 470-487; S. Marrone: Speculative theology in the late thirteenth century and the way to beatitude, in: B. Bazán et al. (eds.), Les philosophies morales et politiques au Moyen Âge, sv. 2, New York – Ottawa – Toronto 1992, s. 1067-1080; dále srov. R. Macken, The superiority of active life to contemplative life in Henry of Ghent’s Theology, in: Medioevo 20 (1994) 115-129.

Zusammenfassung

Akademische Laufbahn oder Seelsorge? Heinrich von Ghent zum Dilemma intellektuell veranlagter Theologen. - Unter den Quaestiones, die Heinrich von Ghent im Jahre 1276 an der Pariser theologischen Fakultät im Rahmen seines ersten Quodlibets diskutiert hat, befindet sich auch folgende: „Utrum melius sit stare in studio, spe plus proficiendi, sufficienter instructum quam ire ad procurandum animarum salutem?“ Der berühmte flämische Theologe und Widersacher Thomas von Aquins beschäftigt sich in ihr mit der (nicht nur) damals aktuellen Frage, ob es für einen promovierten Theologen besser sei, eine akademische Laufbahn einzuschlagen oder in die Seelsorge zu gehen. Die Studie untersucht den historischen Hintergrund Heinrichs Quaestio und präsentiert ihren (in vielerlei Hinsicht bis heute aktuellen) Inhalt. Sie vergleicht Heinrichs Antwort mit der anderer mittelalterlicher Theologen, die sich mit dieser Frage beschäftigt haben. Dabei gelangt sie zum dem Schluss, dass Heinrichs Standpunkt (Heinrich war Weltkleriker) in nicht geringem Maße durch seine lebenslängliche, theologische sowie institutionelle Auseinandersetzung mit seinen Pariser Kollegen aus den Reihen der neuen Bettelorden gekennzeichnet ist.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|