Životní krize jako šance

Autor: Richard Jurečka - Číslo: 2006/1 (Studie)

1.

Člověk je ve svém vnitřním životě konstituován jako bytost, která může upadnout do životní krize jakožto existenciálního traumatu. Tato schopnost spoluutváří horizont jeho možností a zároveň jej spolucharakterizuje v tom, co jako člověk znamená. Eventualita, že by člověk mohl prožít životní krizi, prosvětluje jeho charakter také v tom, co představuje v protikladu k ostatnímu světu, protože žádná jiná živá bytost našeho světa není s to mít účast v takové krizi.

Znepokojující eventualita okusit životněkrizový prožitek představuje jistou šanci a výzvu, což je podle mého soudu sedimentováno už v samotných etymologických kořenech slova „krize“.¹ Řecká krisis znamená totiž „rozhodnutí“ (rozhodnutí se na základě volby některé z možností). Mj. znamená také „závod“, „zápas“ (ve kterém mezi sebou bojují jednotlivé elementy o to, aby se prosadily).² Pro českou sémantiku ovšem tyto významy samozřejmé nejsou. Pokud používáme slova „krize“ my, činíme tak, domnívám se, v zásadě povrchněji, než jak to umožňuje bohatší založení slova v řečtině. V našem užívání jde totiž spíše jen o konstatování možnosti zániku, která se k něčemu nebezpečně blízko přiblížila.

S přihlédnutím k původní etymologii a zároveň při podržení českého významu je možné pojem „kritická situace“, „krize“ rozvinout, a to jako stav existenčního ohrožení, v němž je možnost zániku učiněna závislou na osobní volbě. Jako stav bytostného ohrožení, který se navenek vyjadřuje formou zápasu o osobní rozhodnutí, o osobní volbu.

2.

Na tomto sémantickém pozadí řecké krisis je možné prohloubit pojem životní krize a pochopit jej jako výraz pro strukturu životního přelomu. Vidět totiž lidský život přes prizma krizovosti - jakožto zápasu o personální rozhodnutí, o existenciální volbu - znamená uvidět rozdělení individuálního bytí na dvě zásadní úrovně, na život na jedné straně předkrizový a krizový, a na druhé straně na život pokrizový, jež se rodí ve zkušenosti krize. Na život nemocný a na život uzdravený. Znamená to mít porozumění pro osvobozující PŘED a PO velkých konvertitů jako Pavel z Tarsu, Aurelius Augustinus či František z Assisi.

3.

Lidská schopnost prožít životní krizi odkazuje také na to, že vnitřní život člověka má dějinný charakter. Souvisí to s tím, co bylo právě řečeno o rozdělení života na dvě zásadní úrovně, na krizové PŘED a pokrizové PO: člověk je bytost dějinná, protože jeho vnitřní život má charakter vývoje, procesu, bytí v čase. Podstatnou charakteristikou lidského bytí je tak jeho procesuálnost. Řečeno poněkud méně abstraktně: duchovní život se odvíjí jako (postupné) zrání.

Životní krize představuje právě takovou možnost zrání, ba je takříkajíc radikální možností takového zrání. Je to radikální prožitek vlastní dějinnosti, rozpadnutí se života na dvě odlišné části, na pavlovské PŘED a PO. Když se tento přelom teprve vytváří, je zakoušen (pro krizi charakteristicky) jako nekompromisní a tvrdý vpád čehosi cizího do lidského života. Vynořuje se tu totiž skutečnost jiná, než jakou je člověk v tuto chvíli ochoten přijmout – skutečnost, která stojí v příkrém protikladu k jeho dosavadním plánům, přáním a představám. Skutečnost, která popírá člověka v jeho existencialitě. Avšak tato radikální možnost zrání, třebaže je to možnost tragická, třebaže tu člověk balancuje na okraji propasti, je zároveň paradoxně šancí. Šancí být vytržen z nejskrytějších pout sebelásky, šancí tušit a zakoušet ve svém duchovním životě cosi mimo své představy, mimo svá přání i své úzkosti, mimo jen a jen svou vůli. Šancí pro vnitřní obrácení – konverzi srdce.

4.

Dějiny vnitřního života člověka mohou být reflektovány ve své horizontalitě, tj. v aspektu toho, že byly krizovým prožitkem rozděleny do dvou vzájemně odlišných epoch, do dvou časových pásem, horizontálně uspořádaných za sebou. Avšak aby vůbec mělo smysl hovořit o takovéto následnosti, aby vůbec bylo možné zaregistrovat dvě odlišné periody duchovního života, je nutné mít nějaký prostředek, který by mohl tyto epochy co do jejich vzájemné jinakosti učinit poměřitelnými. Který by byl principem odlišení toho, co jinak, v horizontalitě ponechané sobě samotné, by představovalo jen nerozlišenou plynoucí masu. Konkrétně řečeno: je nutné uvidět horizontalitu životněkrizového příběhu zároveň jako kvalitativní vzestup – jako smysl udávající vertikalitu. Život člověka bude potom možné plněji pochopit nejen jako to, co může existovat ve dvou časově různých epochách, v prostém fyzikálním „před“ a „po“, ale i jako to, co se může nacházet na dvou kvalitativně odlišných rovinách – na rovinách onoho Pavlova PŘED a PO.

Étosem životní krize je nacházet vyhroceným způsobem svou vertikalitu, svůj smysl, skrze bolestivou procesuálnost bytí, prožít rozložení své vertikality do zdlouhavé horizontálnosti zrání. Typ životní krize, o nějž zde jde, je možné si pod zorným úhlem jejího horizontálně-vertikálního charakteru představit jako niternou situaci lidské bytosti, která dosud existovala jako bytí až příliš zabydlené na tomto světě, až příliš lpící na své vůli, na svém „já“, a která se posléze nějakým způsobem ocitla v existenciálním „zablokování“. Tj.: dosavadní způsob výkonu vnitřního života je znemožněn. Děje se to, že člověk je jakoby vtahován do bolesti krize prostřednictvím událostí, jež ho jsou schopny existenciálně zasáhnout, přičemž v tomto zasažení vlastního „já“ je člověk vyhlubován, vyprazdňován od svých představ a přání. Protože jsou to právě tyto projekce a tužby srdce, tj. Bůh a svět přetvořené k obrazu vlastního „já“, které způsobují, že nahodilosti vpadávající do lidského života jsou prožívány právě jako krizové. Avšak je-li nitro krizí vyprázdněno od těchto obsahů, jež vytvářejí identitu „já“, dostává se do stavu, v němž ho teprve může začít obývat Bůh.

5.

Pro správné porozumění radikálnosti onoho přelomu, který se rodí ve zkušenosti životní krize, pro hlubší uvědomění si významu existenciálního přechodu z předkrizové a krizové dimenze bytí do dimenze pokrizové je, myslím, důležité pochopit, že životní krize není něco jako stimul pro změnu světového názoru; její význam je hlubší. Krize je schopna rozetnout lidský život radikálněji, než aby se změna jí vyvolaná týkala jen roviny přesvědčení, jen roviny názoru na svět. V procesu životní krize se totiž může zrodit změna smýšlení, změna existenciálního postoje – obrácení srdce. Neboť zatímco při nejrůznějších, byť sebeduchovnějších změnách životního přesvědčení může v člověku docela dobře vězet tatáž sebeláska, tatáž „do sebe zakřivenost“, uschopňuje radikalita uzdravení prostřednictvím životní krize žít skutečně principiálně jinak. To, co se v člověku v takovém případě rodí, je postoj existenciální otevřenosti, tj. rezignace na jen a jen vlastní vůli, na své „já“. Vzniká tak to nejdůležitější na tomto světě: vztah.

Vztah k Božímu TY předpokládá ctnost důvěry, předpokládá otevření niterné cesty k odvaze důvěry, ve které má člověk sílu chápat a přijímat bolestivé nahodilosti života, jež pro nepřipraveného nesou v sobě zárodky krize, jako slovo pronesené mimo všechny příliš lidské projekce. Jako jazyk, jehož prostřednictvím se sděluje jinak nesdělitelné TY naproti. Znamená to otevření cesty k vpádu nadpřirozena do každodenního života.

6.

V okamžiku, kdy se člověk zříká dosavadního obsahu své existenciality, tj. svých nejniternějších představ, tužeb a úzkostí, tzn. kdy je schopen žít v postoji otevřenosti pro Boží TY a jeho vůli, začíná objevovat svou víru jakožto existenciální důvěru – jako uvěření Bohu.

Žít svou víru jako důvěru znamená odevzdat své „já“, zříci se sebe sama vnitřním přijetím proudu nahodilých událostí tísnících člověka, protože důvěra v Boží TY je právě podmíněna vydáním se, spolehnutím se na Boha. Důvěra vylučuje ověřování, důvěra vylučuje ponechávání si „zadních vrátek“, hledání jistot jinde než v tomto vztahu důvěry samé: Bůh je totiž Bůh žárlivý. Důvěra proto také znamená existenciálně se nepřekračovat do budoucnosti, aby si „já“ své bytí „pro všechny případy“ zabezpečilo, nýbrž představuje žití přítomného „nyní“.³ Ve chvíli, kdy si člověk začíná vytvářet existenciální jistoty mimo onen vztah důvěry, kdy se v transcendenci do budoucna snaží pro svou malověrnost jakoby vypočítat míru zajištěnosti svého bytí, nechává opět promlouvat svou starou egoistickou vůli. Řečeno jinými slovy: člověk už nepřijímá proud bolestivých událostí, kterými je ve svém životě vláčen, v důvěře jako jazyk nesdělitelného TY naproti, nýbrž poměřuje tyto události projekcemi své vůle, aby se adekvátně „zařídil“, aby zabezpečil do budoucna svou vizi sebe sama proti možným eventualitám – aby to nejisté a ohrožující ze svého života vydělil. Tím se však vztah důvěry k Bohu ničí a člověk se uzavírá do sebe.

Život v přítomném „nyní“, akt vědomé netranscendence do budoucího, život důvěry je tedy to, co paradoxně může vzejít z bolesti krize. Neboť krize je negací, ohrožením, zlem – ale zároveň jako taková má význam Jonášova znamení: krize je pro člověka nadějí a velkorysou výzvou. A má-li svobodnou vůli v tomto světě pouze lidská bytost, je pak její „královskou výsadou“ mít přístup k rozhodnutí jakožto k životní volbě, mít schopnost upadnout do krisis, která by smysl života učinila předmětem rozhodnutí, přijetí – tím, o co je člověku třeba zápasit.

Zusammenfassung

Lebenskrise als Chance. – Der Mensch wird in seinem innerpsychischen Leben als Wesen konstituiert, das in die Lebenskrise fallen kann. Die Krise ist gewissermasse Aufforderung oder Chance – wie man das in griechischer Bedeutung sehen kann. Sie bedeutet auch Kampf, in dem eine Struktur der Lebenswende entsteht. Diese Lebenswende weist auf geschichtlichen Charakter des Menschenwesens: auf Möglichkeit, in der sich das Leben auf vorkrisenhaftes VOR und nachkrisenhaftes NACH entzweibricht. Diese horizontale Struktur - zeitliches VOR und NACH - kann man mit vertikaler Sinnstruktur ergänzen. So heisst die Krise die Entdeckung der Vertikalität durch das Entzweibrechen des Lebens in den langen Horizontalprozess der Reifung. Im seelig-geistigen Leben führt die Krise zum Verzicht des eigenen Ich und zur Wandlung des Glaubens in das existentielle Vertrauen. Das Leben in diesem Vertrauen ist ein Bewusstseinsvollzug des Nicht-transzendierens in die Zukunft.