Vývoj člověka a duchovní růst

Autor: Claude Flipo - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2005/4 (Články)

Études, Mars 2005. Mírně zkráceno. – Přeložil Oto Mádr.

Moderní svět je zaměřen na člověka jako dospělého. Jeho komplexnost, jeho rytmy, jeho nadšení nad vlastním já mocně každého podporují v tom, že zraje a realizuje celistvost své osobnosti. Křesťané pociťují výzvu uskutečňovat tuto vnitřní jednotu v sekularizované společnosti, která má sklon rozpojovat kulturu a víru. Skloubit v dnešní době tyto dva rozměry bytí – kulturu jakožto způsob, jímž si každý uvědomuje svou existenci ve světě, a víru jako způsob vztaženosti k Bohu – to je úkol tím obtížnější, že toto spojení tíhne k uvolnění vlivem laickosti. Jenže kultura bez živé víry je odsouzena k uzavření do sebe v autonomii bez duše; a víra bez kultury, bez zakořenění do své lidské půdy má vyhlídku, že se vypaří do vágní a sentimentální náboženskosti.

O to jde při celistvé křesťanské výchově, která správně reaguje na současný nárok na osobní rozvoj. Tento nárok se uplatňuje stejně v oblasti světské – ve výchově, v povolání, v oblasti zdraví a citovosti – jako i v náboženské, v níž se touha růst projevuje obnovou spirituality, touhou po vnitřním životě. Vedoucím heslem je osobní rozvoj. Zdůrazňuje se subjektivní zkušenost, takže otázka integrace těch dvou rozměrů je živější a vnitřnější, podněcovaná imperativem seberealizace.

To je základní problém, který se zvláště týká křesťanské výchovy mladých lidí, o nichž víme, jak velice podléhají vlnám přechodného nadšení a silným dnům bez zítřků. Týká se to však také dospělých křesťanů, aby dokázali držet své místo a podávat svědectví společnosti bez kompasu a v církvi v době proměn.

Jak je tedy třeba držet spolu a vzájemně si předávat dva rozměry integrálního zrání, a přitom se vyhnout dvojímu riziku: lidskému zrání zatíženému starostí o sebe a duchovnímu růstu bez orientačních bodů a bez kořenů?

Rozvoj jako shrnutí našich povinností

Úvahy Druhého vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě nabídly cesty k pochopení pojmu rozvoje. Církev tak vstoupila rozhodně do dějin lidí. Odmítla považovat se za obleženou pevnost a začala se dívat na tento neklidný svět sympaticky jako na pole, kde pracuje Duch Svatý a dává růst obilí. Roku 1967 vydal Pavel VI. encykliku Populorum progressio, v níž zdůraznil rozvoj národů, který chápal jako solidární a integrální. Solidární proto, že národy Země tvoří jednu lidskou rodinu a že dnešní doba vyzývá k řešení sociální otázky ve světovém měřítku. Ale také integrální, neboť takový rozvoj se nemůže redukovat na rozměr pouze ekonomický; musí organicky zahrnout i rozměr humánní a duchovní: „Lidský rozvoj je výraz označující souhrn našich povinností.“ Je to i výzva k překračování: „Člověk svým přiřazením k oživujícímu Kristu dospívá k novému rozmachu, k transcendentnímu humanismu, který mu poskytuje největší plnost: to je nejvyšší cíl osobního rozvoje.“ Člověk má sklon růst ve svém lidství. Toto snažení více platit, více být, je znamení Božího povolání.

Mahátma Gándhí vyjádřil tento požadavek rozvoje slovy, která jsou vytesána na jeho pomníku v Dillí:

„Vyvolej si v mysli představu nejchudšího a nejzavrženějšího člověka, jakého jsi kdy viděl, a zeptej se sám sebe, zdali krok, který teď uděláš, bude pro něho nějak užitečný: Získá tím něco? Podpoří to v něm schopnost řídit svůj život? Jinými slovy: Pomůže mu to najít vlastní autonomii a stát se sám odpovědným mezi miliony lidí, kteří trpí hladem materiálním i duchovním? A zakusíš, že se tvé pochybnosti a péče o tebe samého rozplynou.“

Jenže dnes, třicet pět let po vydání citované encykliky, místo naděje na celkový rozvoj došlo k jistému zklamání. Ekonomie se prosadila před lidským a duchovním rozměrem a spotřební společnost se stáhla do sebe. Vznikl příkop mezi národy bohatými a chudými. Vynořil se však nový model rozvoje člověka, který radikálně popřel model založený na ekonomickém rozvoji a na materialismu z něho vzešlém. Tímto „novým paradigmatem“ už není materiální pokrok, nýbrž psychický rozvoj. Marilyn Fergusonová, nadaná americká novinářka, uveřejnila roku 1980 dílo, které se stalo v USA slavným a s titulem „Děti Vodnáře“ nabídlo světu vizi nové humanity – Nového věku. Tento výraz krystalizoval zmatené představy a chtěl být prorocký: Je možné nalézt novou duchovní energii rozšířením psychologického vědomí metodami a cviky vypůjčenými z východních náboženství a nových psychologií. Až projde touto změnou vědomí významný počet lidí, nastane pokojná revoluce jedinců, která uvede lidstvo do nové éry.

Mystický aspekt tohoto pojetí však zakrývá pragmatické vidění věcí. Adepti „hnutí lidského potenciálu“ se odvolávají na teorii osobnosti vytvořenou americkým psychologem Abrahamem Maslowem, která tvoří základ kultu „osobního rozvoje“. Podstatné jádro této teorie tvoří rozlišování dvou typů psychologických potřeb. V první řadě vnímají lidské bytosti základní potřeby: potřebu bezpečí, příslušnosti, emocí a vážnosti. Jejich neuspokojení působí citové strázně, neurózy nebo psychická zranění. Tato první řada potřeb je předmětem psychoterapie, jejíž funkce je nápravná. Vedle toho však člověk aspiruje na doplnění své existence ve vyšší rovině. To je žhavá touha růst, rozvíjet své kvality, rozpínat se, aktualizovat své potenciality. V této oblasti už nejde o uzdravování, ale o osobní rozvíjení a zrání. Jedinec tedy už nechce být lépe, nýbrž být více, realizovat se.¹

Je pravda, že „osobní rozvoj“ naráží na otázky smyslu existence, spirituality a vnitřního života. Oč zde v podstatě jde, je rozvíjení vědomí mimo hranice já, komunikace s kosmickým světem a intimní realita. V té míře, jak se rozšiřuje vědomí, ustupuje do pozadí vědomí individuální totožnosti, jak je to známo ze zkušenosti mystiků. Aby se k tomu dospělo, je zapotřebí ztlumit běžnou aktivitu vědomí meditací, oddechem. A také využívat estetické vzrušení, transakční analýzu a jiné postupy esoterického typu, např. astrologii. Tak se dochází ke „změněným stavům vědomí“, jež umožňují vnímat něco mimo mne „transpersonální“ zkušeností. Máte nesmírný psychický potenciál, sděluje se některým jedincům, nadále musí být vaším cílem realizovat tento potenciál. Tak se probouzí nadšení pro psychologické revue a pro takové knihy, jako je „Alchymista“ (Paulo Coelho) nebo „Přervaný život“ (Etta Hillesum), zájem o Hildegardu z Bingen a o porýnské mystiky, o Teilharda de Chardin atd. Práce na sobě, sjednocování osoby a překračování já jsou hesla této spirituality, která předepisuje každému, aby „našel výklad svého osobního já“.

Jenže tato mince má svůj rub. Jedinec je stále konfrontován se svým ideálním já a tím pobízen k dosahování vynikajících stupňů rozvoje osobnosti, nemá-li být diskvalifikován. Dobře to analyzoval Ehrenberg v díle „Potíž být sám sebou“. Moderní člověk se oprostil od provinilovsti pocházející z porušování mravních norem, ale zato upadl do jiného druhu úzkosti: že není na výši, že nedokáže odůvodnit svou existenci v tomto individualistickém a liberálním světě, soutěživém a nemilosrdném vůči slabým. Dnešní liberalismus je nejhlubší tendence vývoje, dnešní ovzduší. Ovládá nejen ekonomii a vydává ji všanc bezuzdné konkurenci, ale rozkládá i společenský život tím, že uvolňuje pouta tradiční solidarity. Zasahuje to i náboženskou oblast, kde se pátrání v duchovní oblasti mimo konfesní příslušnost stává pouhým potulováním. Tento liberalismus nic nezakazuje, naopak povoluje a schvaluje zkušenosti ve všech oblastech: „Snažte se, modlím se za vás.“ Tím zařazuje pátrání po smyslu do soukromé oblasti, do individuální a soukromé sféry. Filosofie se stává pouhou moudrostí a náboženství spiritualitou – spiritualitou bez Boha. – „Bůh neboli Příroda,“ jak to vyslovil Spinoza. Když už velké náboženské tradice neumějí předávat svou mystiku, přichází doba divoké mystiky: „Bůh neboli Já.“

Péče o sebe

Také dnešní křesťané hledají tento dvojí rozměr rozvoje: uzdravení a naplnění. Také oni dýchají dobové ovzduší, naléhá na ně starost o sebe. Staré křesťanské výchově rádi vytýkají podhodnocení lidskosti, což Nietzsche označil nálepkou „sentimentální mravnost“. Jsou přesvědčeni se svatým Irenejem, že „sláva Boží je živý člověk a životem člověka je Svatý Duch“. Z toho plyne jejich oprávněná starost o ozdravení a rozvoj, zejména v oblasti vztahů a cítění. Když čtou Písmo, zaměřují se spíše na Boží přízeň než na jeho všemohoucnost, na jeho pokoru než na moc, na jeho něžnost než na spravedlnost, na soucit než na požadavky. Vždyť jak je ve skutečnosti možné milovat bližního, aniž milujeme sebe, podle správného řádu lásky? Jdi k sobě! Tak vykládá Marie Balmary Boží výzvu Abrahámovi: „Jdi domů a opusť své předky, dům svého otce a jdi do země, kterou ti ukážu!“

Podobné tázání je legitimní, něco jako oprávněný návrat jisté tendence k sebesnižování, zděděné od jansenismu. Je přece dobré nacházet sebeúctu tím, že je člověk Bohem milován. Tak člověk začíná k němu stoupat. Je tu však riziko, že se přidržíme pociťovaných projevů jeho přítomnosti, že zaměníme skutečnou duchovní útěchu a duchovní prožívání, že se stále jen snažíme o psychickou rovnováhu tím, že zaměníme spiritualitu za terapii. Toto riziko není jen zdánlivé, zejména u mládeže. Lze pozorovat jistou tendenci všechno psychologizovat: mluvit jen o psychických zraněních a chápat spiritualitu jen z hlediska uzdravení, hodnotnějšího života, emotivního a prožívaného souladu se sebou a s okolím. Kněží zpovídající mladé lidi při velkých shromážděních dosvědčují: Zpověď má jiný ráz. Vyznání hříchů má tendenci měnit se v důvěrný pohovor. Méně je zájem o odpuštění než o psychologickou pomoc a duchovní podporu.“²

Zajisté to neznamená, že by „Boží láska usídlená v našich srdcích“ nemohla mít terapeutické účinky, jak to zdůraznili vynikající křesťanští terapeuti pod vedením Otce Louise Bernaerta. Ale takový účinek je něco jako milost „navíc“, vnímatelné znamení jiného uzdravení, hlubšího. Protože to, co je třeba v člověku uzdravit, není v první řadě psychický handicap, symptom nějaké nešťastné historie. Takové poruchy neznemožnily mnoha křesťanům s neurotickou, narcistickou nebo depresivní povahou dosáhnout nejvyšších stupňů svatosti, až k poctě oltáře. To, co je nemocné, je sama lidská svoboda ve vztahu k Bohu a k bližnímu. Je to nedostatek, jehož kořenem je nedostatečná víra. Je to násilí živené závistí. Je to chtivost, jež se klaní světu. Je to láska k sobě, jež stále znovu ožívá a převléká se jako dobro.

Péče o sebe, zpočátku zcela oprávněná, se tak může stát pečováním o sebe, jež činí člověka slepým vůči nezbytnému obrácení srdce, o němž mluvil Kristus: „To vše vychází ze srdce člověka“ (Mt 15-18): ne z psychického dění a z toho, co se člověku přihodilo „zvenčí“, ale z nejhlubšího nitra jeho osoby, z jeho svobody. Nové psychologické paradigma nás chce přesvědčit o tom, že my nemocní nebo zranění jsme oběti: oběti druhých, společnosti, církve. Jak tedy máme stát o zkušenost odpuštění, v pokorném uznání před Kristovým křížem, že naše lhostejnost vůči zlu, jež pustoší svět, z nás dělá spoluviníky dříve, než z nás dělá oběti? Odtud pochází mlhavý pocit únavy, sklíčenosti a smutku, jež živí sociální nechuť od té doby, kdy člověk ztratil potěšení z Boha.

Když vás přepadne deprese z vaší bídy, napsal Fénelon, nemáte asi jinou radu než tu, která je ve vás. Ubohá rada bez Boha! Kdo vás vezme za ruku a vytáhne vás z bahna? Doufáte, že se z toho dostanete, když budete hovořit stále jen sami se sebou a budete živit svou citlivost pohledem na svou slabost? Sebemenší pohled Boha by uklidnil mnohem lépe vaše srdce znepokojené tímto zabýváním se vlastním já. Jeho přítomnost pomáhá vždy vyjít ze sebe, a právě to vy potřebujete. Vyjděte tedy ze sebe a budete v pokoji!

Starat se o sebe, anebo odejít od sebe? Nejde o to vybrat si, ale ve víře objevit Boží péči o každého pro něho samého a ustálit se v tom. Není, podle tvrzení Koncilu, lidská osoba „jediné stvoření na světě, které chtěl Bůh stvořit pro ně samé“? Jean Vanier podotýká, že je něco mimořádného setkat se s lidmi těžce postiženými, kteří objevili, že jsou milováni Bohem a mají na něho vliv. „Pak už není člověk postižený, neboť objevil smysl života. Odmítnutí od lidí může existovat, ale na tom málo záleží.“ I když je pravda, že některé rány se zhojí až v nebi. Poznání, že jsem Bohem milován, darován sobě láskou Jiného, znamená přijmout se od něho jako dar, jako oběť, jako chvála a služba.

Boží péče

Péče o sebe? Zajisté, když jde o dědictví, jež se má předávat, o vzácný dar svěřený ke chvále a službě Bohu! Takže Ano k nezbytné výchově člověka, šťastné touze po větším bytí a rozvoji k oslavě Stvořitele.

Jak to napsal Petr Faber, jeden z druhů svatého Ignáce:

„Nejprve přitahujeme Boha k sobě, ale potom jsme my přitahováni k Bohu. Zpočátku hledáme to, aby si na nás vzpomněl a zcela se námi zabýval, ale potom si vzpomínáme my na něho a plně se zabýváme jeho záležitostmi.“³

To je práh k pravému duchovnímu životu.

Neptej, se, zda jsi šťastný, ptej se sám sebe, zda tvé okolí je šťastné, zda radostný Duch, který je v tobě a který ti byl dán, je šťastný. Koneckonců málo záleží na štěstí nebo neštěstí v běžném slova smyslu. Platí jedině věrné konání pro svět, v Bohu.

„Abychom toho dosáhli,“ napsal Teilhard, „je potřebný určitý druh osvobozujícího kroku či převratu směrem od toho, co se jeví jako obecný návyk lidí. Když si však už tento postoj osvojíme, jaká to je svoboda pro práci a pro lásku! Můj život je teď zcela zaplaven nezájmem vůči sobě, pociťuji jej v sobě stále více, a současně ve mně postupně roste hluboká chuť, která mě orientuje k tomu, co je skutečné na dně skutečnosti.“⁴

Pomalý růst, postupné vycházení ze sebe, až je člověk schopen učinit ten krok! Kolik iluzí a omylů o své osobnosti jsme museli odhalit! Obava z ironizování nebo nevděku může zmrazit aktivní lásku. To proto, že aktivní láska – na rozdíl od lásky v představách - je něco náročného, jak sděluje Dostojevskij:

„Láska v představách žízní po okamžité realizaci, jež poskytuje rychlá uspokojení, a chce, aby to každý viděl, jakoby na scéně, a tleskal. Naopak aktivní láska je práce a kázeň, pro některé i opravdová věda.“⁵

Práce a kázeň vyžaduje obdělávání půdy, o němž hovoří evangelium, aby se odstranilo hloží a trní a půda se připravila pro zrno Slova. Toto duchovní rozlišování vyžaduje práci, ba opravdové vědění, bez něhož může člověk považovat kladné emoce za duchovní útěchy a stavy sklíčenosti za duchovní neútěchy.

Naše doba, velice poznamenaná aspirací na rozvoj lidské osoby a růstem výchovných prostředků, je i v církvi příznivou příležitostí pro důraz na duchovní výchovu křesťanů. Oni si to přejí, zejména ti, kteří mají odpovědnost za některé věci v církvi nebo společnosti. Očekávají duchovní prohlubování, bez něhož jejich aktivity nemohou přinášet očekávané plody. Celá řada diecézí podpořila skupiny nebo centra duchovní výchovy pro jedince odpovědné za pastoraci a pro všechny křesťany pečující o vnitřní růst. Vybízejí k postavení Kristovy osoby a jeho velikonočního tajemství do středu křesťanského života. Je to návrat k srdci, snažení o vnitřní duchovní jednotu. Jeví se jako potřebné, aby lidské prostředky byly spojeny s elánem autentického duchovního růstu.