František Verner

Autor: Eva Novotná - Číslo: 2005/4 (Osobnosti)

První knihovník Pokoncilní knihovny, P. František Verner OCr., si roku 1975 zapsal do svého deníku: „Kryštof Kolumbus si psal deník. Proč bych si deník nepsal také já! Chtěl bych jenom svému nástupci naznačit, že cesta byla dlouhá a těžká (...) Kolumbus byl za svého života zneuznán, pomluven, jeho velkého díla se zmocnili jiní. – To, oč já se v knihovně pokouším, je svým způsobem také veliké dílo, také moje myšlenky nejsou uznávány, ba mohu čekat, že také budu pomluven, že až dílo bude téměř dokončeno, že po něm sáhne někdo druhý. Je to snad osud každého velkého díla? Rozhodně se musím naučit velkému umění – včas odejít a na uznání nečekat.“¹

Život P. Vernera byl spojen nejen s osmi velkými teologickými knihovnami, ale také s dílem, které nepochybně zasluhuje hluboký obdiv a úctu. Výše uvedený citát je dokladem permanentního nepochopení, s nímž často bojoval. Ostatně jako každý vizionář, který předběhl svou dobu. Z jeho rozsáhlých činností namátkou jmenujme: přeložil úplné vydání Mezinárodního desetinného třídění dokumentů třídy dvě pro náboženství, vytvořil Bibliografii české katolické náboženské literatury 20. století a souběžně Kartotéku českých katolických autorů. Zachránil množství knih odsouzených k zničení a zapomnění. Samozřejmostí byly pastorační povinnosti katolického kněze. Zásadním způsobem ovlivnil a realizoval opravu a dostavbu kostela v Košířích.

František Verner se narodil 6. června 1915 ve vsi Ostrá v rodině zemědělce. Maminka mu brzy zemřela, a tak vyrůstal pouze se sourozenci Josefem a Marií.

Malý František navštěvoval obecnou školu v letech 1921-1925, poté v letech 1925-1929 měšťanskou školu v Lysé nad Labem. Byl nadaný a pilný, a proto ho rodiče zapsali na Arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči. Na této vyhlášené jezuitské škole s elitní výukou se sešel s mnoha vynikajícími pedagogy a spolužáky² a odmaturoval 17. června 1937.

Rozhodl se vstoupit do českého řádu křižovníků s červenou hvězdou. Na noviciát v klášteře u Karlova mostu vzpomíná P. Verner jako na „nejkrásnější rok svého života“³. Miloval knihy, a záhy získal svolení představených ke studiu přímo ve velké řádové knihovně. Křižovníci v této době neměli knihovníka. „Vyprosil jsem si na našem nejvyšším představeném, velmistru ThDr. Josefu Vlasákovi⁴, abych zároveň s teologií mohl studovat knihovnictví na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Od té chvíle správa velké a vzácné křižovnické knihovny přešla na mne jako samozřejmost a já se staral o knihovnu s nadšením.“⁵

V průběhu 2. světové války v roce 1943 dokončil teologická studia. Byl vysvěcen již ve 4. ročníku v Praze dne 28. června 1942, protože nebylo jasné, jaké represe budou ještě následovat po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Byl vyhlášen výjimečný stav a nastaly perzekuce, které se ani zdaleka nevyhýbaly církvi.

Na prvním působišti, u sv. Antonína v Praze-Holešovicích, působil jako pomocný kaplan do konce roku 1945. Po válce byl jmenován druhým kaplanem u sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně. Zde zažil i převzetí moci komunisty v roce 1948. Dnem 24. srpna 1953 byl jmenován rektorem kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze-Košířích a záhy též administrátorem u Nejsvětější Trojice tamtéž. V roce 1955 postihla kostel katastrofální povodeň. P. Verner musel zajistit odstranění škod a instalovat účinné větrání a topení. Kostel sv. Jana Nepomuckého bylo nutno dostavět. „Přispěním státní správy i vlastním úsilím byl kostel dostavěn, oploceno území kostela, pořízeno vnitřní zařízení kromě umělecké výzdoby nákladem 25 milionů Kčs.“⁶

Ke své bohaté pastorační a stavitelské činnosti dostal P. Verner úkol zásadního významu: vytvořit pokoncilní knihovnu. „V roce 1967 si mne zavolal tehdejší administrátor pražské arcidiecéze biskup ThDr. František Tomášek a uložil mi, abych na základě svých knihovnických studií a praxe vybudoval knihovnu k postgraduálnímu studiu kněží. Má činnost v arcibiskupské knihovně v letech 1967-1982 by se dala vyčíslit asi takto: nejen jsem vybudoval knihovnu k postgraduálnímu studiu kněží, nazvanou Pokoncilní knihovna, o 20 000 svazků, ale začal jsem zachraňovat starší českou náboženskou literaturu, rovněž 20 000 svazků, zachránil jsem jezuitskou knihovnu od sv. Ignáce, pokusil jsem se o rekonstrukci starší části arcibiskupské knižní sbírky, tzv. Schwarzenberské knihovny, a rovněž jsem se staral o nejstarší část, tzv. Knihovnu arcibiskupa Manderscheida.⁷ Celkem jsem zvětšil arcibiskupskou knihovnu o 50 000 svazků. Ze čtrnácti místností, které jsem měl na starosti, sedm jsem úplně zařídil a pět přestavěl.“⁸ Dodávám, že toto vše P. Verner dokázal pouze s dobrovolníky, bez finančních prostředků, na „zelené louce“ v ateistické zemi velmi agresivně bojující proti všem vnějším formám náboženství. Psal a každý týden odesílal doporučené dopisy zahraničním nakladatelům a krajanům v zahraničí, žebral o knihy a časopisy pro knihovnu a postupně vytvořil rozsáhlou síť dárců v celé západní Evropě za mohutné podpory sdružení Kirche in Not, Ackermann Gemeinde a kolegů v římském Nepomucenu. Vytvořené vazby byly natolik pevné, že díky nim dodnes mnoho utajených dárců předplácí knihovně časopisy. Z původních čtyřiceti tisíc knih se dnes knihovna rozrostla na sto tisíc a vlastní kolem dvanácti set titulů časopisů.

Od počátku své knihovnické dráhy pracoval P. Verner s Mezinárodním desetinným tříděním (dále jen MDT) jako se základním selekčním jazykem pro třídění a vyhledávání informací. Česká vydání však byla sovětizovaná, většinou vycházela v Tropovského ateistické verzi. Místo náboženství byl přednostně zpracován ateismus a hesla směřující proti náboženství. P. Verner proto přeložil z německého úplného vydání MDT z roku 1934 třídu dvě pro náboženství. Do překladu zahrnul též doplňky z let 1965-1975, dále z roku 1977, z roku 1980 a z roku 1983. Problémy konzultoval přímo se Svazem německých katolických knihovníků (AKThB⁹) při průběžných revizích této třídy. Jeho oborová profilace mu umožnila precizovat odbornou terminologii. V překladu pamatoval též na vysvětlivky pro laiky. Původní rukopis překladu obsahuje sto třicet stran hustě psaného textu. P. Verner při katalogizaci pracoval s abecedním rejstříkem notací MDT. Dodnes je Vernerův „samizdatový“ překlad používán ve většině českých teologických knihoven. Bez nadsázky může být označen za průkopníka a teoretika třídy teologie v MDT.¹⁰

P. Verner patřil do tzv. „staré školy“. Katalogizoval na psacím stroji na lístky a vytvářel si v obýváku klasické katalogy. Naše automatizované přístupy někdy kritizoval, ale vždycky jsme se shodli na poctivé práci a na tom hlavním, co nás oba zajímalo, na naší milé knihovně. Jemu nikdy nešlo o prosazení sebe nebo svých způsobů práce, ale primárně vždy o knihovnu a co nejlepší podmínky pro ni a čtenáře. V tom jsme byli i přes generační rozdíly zajedno. Dojemné bylo jeho soupeření s technikou. Chodíval po knihovnách a zkoušel knihovníky, za jak dlouho jim knihovnický systém nalezne v počítači relevantní knihu. Poté většinou pohrdlivě dodal: „Já to mám za pět vteřin.“ Myslel tím ovšem vždy ve svém lístkovém katalogu. Přes jistou skepsi k digitalizaci knih se přesto ve svých pětaosmdesáti letech ještě naučil pracovat s počítačem, používat internet a e-mail.

Jak již bylo řečeno, narážel bohužel velmi často na nepochopení ve vlastních řadách. Celý osobní deník P. Vernera od roku 1975 do počátku osmdesátých let je vlastně protkán frustrací z nepochopení jeho díla. V zápisu z roku 1975 uvedl: „Naši knihovnu navštívil Dr. Jiřík ze Státní památkové péče. Vyjádřil nelíčený obdiv nad bohatstvím materiálu (...) Bohužel, nutno konstatovat, že více uznání mají ti, kteří stojí mimo, než vlastní spolubratři a někteří představení.“ Roku 1976 čteme: „Po pravdě řečeno, já bojuji o knihovnu povětšině sám, jen p. biskup projevuje svůj vřelý zájem (...), knihovna není zařazena do rozpočtu Arcibiskupského paláce, není tudíž plat aspoň na kustoda knihovny (...) Těžko, přetěžko se v knihovně pracuje. Je to žebrání – a já nerad žebrám.“¹¹ Dále: „Dlouho jsem se zdráhal vzít pero do rukou (...) Podlehnout uražené ješitnosti, nebo nahrbit záda a dřít dál? Dobře nejde ani jedno, ani druhé (...) Deset let práce zdarma je víc, než může být od kohokoliv žádáno. Ale je zde dílo, sloužící celku. Je zde okolnost, že za mne není odborná náhrada. A celé dílo se více méně zhroutí. Na druhé straně si nelze nechat všechno líbit. Zvláště nespravedlnosti nikoliv. Je třeba, aby představení – a to všichni a nikoliv jen jeden - uznali naprostou prospěšnost díla.“¹²

S biskupem Tomáškem se scházeli pravidelně jednou za půl roku k poradám nad knihovnou a biskup knihovnu podporoval ze všech sil. Většinu připravených „žebracích“ dopisů do zahraničí osobně podepsal, dobrovolníkům dokonce osobně zařizoval pobyty v lázních, aby alespoň částečně kompenzoval jejich nezištnou pomoc církvi. Pochopení pro potřeby laiků, reálný pohled na život a lidský přístup byly pro P. Vernera také velmi charakteristické. V roce 1981 uvedl: „Nějak vzrůstají těžkosti od té doby, co zemřel domovní správce p. Kotrč: přes opětovné žádosti harampádí z knihovní místnosti proti knihovně jezuitské nebylo odstraněno, k přenášení knih ke katalogizaci musím prosit nahodilé návštěvníky.“¹³ Po roce 1982 definitivně odešel z Pokoncilní knihovny.

Odchodu předcházela nedorozumění, stupňující se nátlak a v neposlední řadě možná také tlak Vatikánu a biskupa Tomáška proti organizaci prorežimních kněží Pacem in terris, jejímž členem byl i P. Verner.¹⁴ Byl zde také jeho vázací akt s StB¹⁵ (poměrně brzy zrušený) a můžeme pouze spekulovat nad tím, zda byl odchod vyprovokován stupňujícím se napětím mezi Tomáškem a státní mocí, která se ho snažila izolovat od všech spolupracovníků a vyvíjela na něj cílený nátlak, nebo zda šlo o souhru náhod.

Definitivním impulzem odchodu P. Vernera z knihovny prý bylo útočné a arogantní chování řidiče Rola,¹⁶ který byl Státní bezpečností nasazen do paláce. Vernerův odchod z knihovny byl pouze fyzickým opuštěním paláce, ale svou milovanou Pokoncilní knihovnu nikdy neopustil.

Na přímý příkaz biskupa Tomáška se začal P. Verner intenzivně zabývat již v roce 1980 tvorbou Bibliografie české katolické náboženské literatury 20. století, která by přímo navazovala na bibliografii pražského světícího biskupa Antonína Podlahy,¹⁷ který zpracoval českou katolickou bibliografii 1828-1913.¹⁸ P. Verner katalogizoval nejprve známé oborové knižní fondy. Dalším zásadním pramenem se mu stal Generální katalog Národní knihovny ČR. Do bibliografie zahrnul i českou katolickou exilovou tvorbu. Analyticky zpracoval v průběhu dvaceti let přes čtyři sta titulů českých katolických periodik.¹⁹ V roce 2001 toto dílo o rozsahu asi čtyřiceti tisíc kartotéčních lístků předal Centrální katolické knihovně. Vernerova bibliografie zachycuje zhruba z devadesáti procent českou katolickou produkci ve 20. století. Je o to vzácnější, že Česká národní bibliografie Národní knihovny nemá často ani třetinu těchto dat. Souběžně byl vytvářen osobní rejstřík českých katolických spisovatelů s jejich životem a dílem.

Vzorem se mu stal asi nejlepší slovník oboru – „Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon“.²⁰ „Vlastně je to základ k novému samostatnému dílu, který by mohl být nazván Slovník katolických českých spisovatelů.“²¹ Podle názoru P. Vernera byly jak knihovna, tak i bibliografie „základními kameny katolické církve u nás“.²²

Z jeho bibliografické činnosti můžeme uvést alespoň nejdůležitější: „Soupis Catalogus cleri arcidiecézí pražské a olomoucké, diecézí českobudějovické, královéhradecké, litoměřické a brněnsk铲³, „Bibliografie českých překladů celé bible i jejích část퓲⁴. Spolupracoval též na „České mariánské bibliografii“, která bohužel zůstala pouze ve strojopisu a nebyla nikdy vydána.²⁵

Prezident ČSSR Gustav Husák mu propůjčil 29. dubna 1989 vyznamenání za zásluhy o výstavbu, za knihovnictví. Můžeme se zase pouze dohadovat, proč je vlastně z rukou komunistického prezidenta přijal. Bylo to snad proto, že v církvi nenacházel odezvu, uznání ani pochopení? Hledal ho ve vnějším, třebas komunistickém světě? Možná se v budoucnu v jeho pozůstalosti najdou zápisy i z tohoto složitého období, které nám vysvětlí myšlenkové pochody tohoto rozporuplného a pozoruhodného muže.

Jako sídelní kanovník vyšehradský (od roku 1987) měl uspořádat archiv kapituly. Kompletně ho zrekonstruoval. Kladl přitom zvláštní důraz na životopisy jednotlivých kanovníků. Pokusil se vybudovat „Series praepositorum, decanorum et canonicorum“²⁶, tak jako ji vytvořil biskup Antonín Podlaha pro metropolitní kapitulu. Dalším úkolem byla přirozeně péče o památnou knihovnu Vyšehradské kapituly, čítající asi dvacet pět tisíc knih. P. Verner ji nazýval „Knihovnou českých kněží buditelů“.²⁷ Celou sbírku nově zkatalogizoval a dále ji rozvíjel.²⁸

V posledních letech pokračoval v retrokatalogizaci starší Bibliografie české katolické literatury a zpracoval prvotisky. Intenzivně se věnoval založení českého knihovnického katolického sdružení. Zažil opět zklamání, neboť situace v českém katolickém knihovnictví dosud není zralá. Zůstáváme bohužel pozadu nejen za ostatními evropskými zeměmi, ale i za protestantskými knihovnami, které jsou na mnohem vyšší úrovni a flexibilně reagují na informační požadavky současnosti.

P. František Verner OCr., knihovník Vyšehradské kapituly, byl v závěru života vyznamenám a oceněn i církví a obdržel papežské vyznamenání "Pro Ecclesia et Pontifice" (za zásluhy o církev a papeže) za své celoživotní dílo v oboru knihovnictví.

Dne 6. listopadu 2001 předal ocenění P. Vernerovi osobně pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk při slavnostním zasedání Vyšehradské kapituly.²⁹ Myslím, že šlo o vrcholný okamžik jeho života. Dostalo se mu satisfakce za všechna léta ústrků a nepochopení. Byl velice upřímně šťastný.

Zemřel 7.12.2004 ve věku nedožitých devadesátin. Do posledního okamžiku pracoval a katalogizoval ve vyšehradské kapitulní knihovně. Náš poslední rozhovor byl shodou okolností věnován jeho vzpomínce na prof. Františka Horáka, čelnou osobnost českého knihovnictví, jemuž sloužil pohřební obřad právě P. Verner.

Ve své Pokoncilní knihovně vykonal dílo, jímž hleděl daleko do budoucnosti. Mnozí mu vyčítali jeho loajalitu vůči režimu. Domnívám se, že pro něho byla vždy především krytím jeho činností v pastoraci a především v knihovnictví. Jen tak je možno pochopit, proč se nechal vyznamenat jak Husákem, tak Janem Pavlem II. Složitost jeho životních postojů je dobrým lékem proti zjednodušujícímu černobílému hodnocení prorežimních kněží, kteří často měli nelehkou pozici. Jistá zůstává skutečnost, že P. Verner v průběhu sedmdesátých let přijímal a osobně distribuoval nepředstavitelně obrovský objem knih ze zahraničí, včetně exilových, pro kněze i laiky v celém Československu. Bibliografii, na níž by se mohly živit celé týmy knihovníků, vytvořil zdarma a sám v nepředstavitelně obtížných podmínkách. Věděl, že vytvořil základy díla, které může být dokončeno až za budoucích generací, bude-li kdy plně pochopeno. Jeho poslání bylo nepochybně naplněno. Předal nám nejen plody své práce, ale i naději, že můžeme v lepších časech rozvíjet to, co bylo za velkých obětí a útrap vytvořeno v dobách beznaděje.