Zakládající událost křesťanství: Ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského

Autor: Karel Skalický - Překlad: Kateřina Brichcínová - Číslo: 2005/3 (Studie)

Úvodní přednáška na sympoziu pořádaném Ústavem fundamentální teologie Teologické fakulty lublinské univerzity v Polsku. Sympozium se konalo ve dnech 18.-21. září 2001. Přednáška vyšla jak italsky, tak v polském překladu v materiálech sympozia Chrześcijaństwo jutra, Lublin 2001, str. 27-49. – Z italštiny přeložila Kateřina Brichcínová.

Organizátoři kolokvia, pro které je tento referát určen, jej nazvali následovně: „Zakládající události křesťanství: Ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského“. Domnívám se, že se jedná o redakční omyl, neboť název, který jsem mu původně dal já, mluví o „jediné zakládající události křesťanství“.

Avšak právě tento tvar množného čísla „události“ vzbuzuje zásadní otázku: Je pravda, že se křesťanství rodí ze dvou základních událostí, anebo spíše z jedné jediné základní události (srov.: efapax / semel : Řím 6,10; Žid 7,27; 10,10)? Musíme odpovědět spolu se svatým Pavlem: Velikonoční tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše je jedna a jediná základní událost, protože také křest, který nám na ní dává účast, je jediným základem našeho „křesťanského bytí“ a křesťanství jako takového. „Podle apoštola Pavla tvoří Kříž (smrt) a Zmrtvýchvstání (oslavený život) nerozdělitelnou jednotu.“¹ „Ovšem dokonalé uskutečnění tajemství Krista se nemůže vázat jen na jednu událost, nýbrž na celé Kristovy „dějiny“: začíná ve Vtělení a dovršuje se v tajemství Velikonoc.“²

I. Absolutně ústřední význam velikonoční události

Chce-li se naše kolokvium ptát po budoucnosti křesťanství a po očekáváních křesťanské víry, musí nejprve potvrdit onu teologickou pravdu, obsaženou v Písmu svatém a v Tradici, která spočívá ve velikonočním Tajemství jako v jediném prameni, z kterého křesťanství vytrysklo a nadále tryská. Velikonoční událost je: 1. středem dějin spásy lidského rodu a všeho stvoření; 2. nejvýznamnější proměnou, která kdy v dějinách nastala; 3. anticipací závěrečného dovršení dějin; 4. konečně je počátkem nového Božího lidu, jímž je Církev.

Ad 1: Velikonoční událost je středem dějin spásy. To znamená, že veškeré předchozí dějiny, ať už dějiny lidského pokolení nebo vyvoleného národa, směřují různým způsobem k této jediné a absolutní události. Písmo svaté to vyjadřuje tak, že mluví o postupující řadě smluv mezi Bohem a člověkem. Je to smlouva s Adamem a s Noem, vztahující se k celému lidskému rodu, dále smlouva s Abrahámem, s Mojžíšem a s Davidem, a konečně jedinečná smlouva Vtělení, ve které se „Slovo stalo tělem“ (Jan 1,14). Tyto smlouvy se spojují v Tom, který je „hen“ (jedno) s Otcem (Jan 10,30), a ve velikonoční události dosahují svého nejvyššího „telos“ (cíle). V tuto „hodinu Syna člověka“ bylo lidskému pokolení dáno nejvýznamnější a nejtajemnější znamení spásy, „znamení Jonášovo“ (Mt 12,39). Kámen zavržený staviteli se stal kvádrem nárožním (Mk 12, 10; Sk 11). Zrnko pšenice zasazené do země vydalo Ovoce nového lidství, ve kterém Bůh Otec definitivně ustanovil své království. V onu hodinu se vše naplnilo, Pravda se stala (egeneto), věčná Smlouva byla uzavřena.

Ad 2: Velikonoční událost byla nejzásadnější proměnou (přetvořením), nejradikálnějším obratem, ke kterému kdy v celém stvoření došlo, neboť spolu s ní začíná druhá část dějin lidstva a vesmíru, začínají poslední časy (Žid 1,1-2; 1Jan 2,18; Mk 1,15; Gal 4,4). V této události nastalo to, že lidství prvního Adama, v němž vrcholí první stvoření, se stalo lidstvím „druhého Adama“ a zároveň s ním započalo druhé stvoření, o němž mluvil prorok Izaiáš (Iz 65,17). Ježíšovo smrtelné lidství neboli „živočišné tělo“ (sóma psychikon, 1Kor 15,44) se stalo Kristovým „duchovním tělem“ (sóma pneumatikon) a „duchem oživujícím“ (pneuma zóopoiún,1Kor 15,45). „Služebník Hospodinův“, který se skrze kenozi snížil k „poslušnosti až k smrti“, byl mocí pomazání Duchem (Paraklétem) ustanoven „Pánem a Mesiášem“ („Kyrios kai Christos“). Tato Ježíšova proměna v Pomazaného Duchem zahájila proměnu „vody“ prvního stvoření ve „víno“ stvoření nového.

Ad 3: Kristus se tak v síle svého zmrtvýchvstání stává předzvěstí palingeneze vesmíru, jakousi její „entelechií“. Proto žijeme ve víře, že v budoucím čase budou také naše smrtelná těla mocí pomazání Ducha „proměněna“ a „přetvořena“ v oslavené tělo Krista (Flm 3,21). Toto pomazání, které se ze Zmrtvýchvstalého jako z nevyčerpatelného pramene vylévá na celé lidské pokolení, se stává příslibem naděje. Proto všichni žijeme v očekávání zaslíbené budoucnosti, „všichni očekáváme Zmrtvýchvstalého“.³

Ad 4: Zmrtvýchvstalý Kristus uvádí svou církev do světa prostřednictvím svých zjevení apoštolům, když je posílá vyučovat a křtít všechny národy. Od velikonoční události, kterou „předvelikonoční“ Ježíš nazývá svým „křtem“ (Mk 10,38), se začíná šířit svátostný křest, jenž rodí církev. Můžeme říci, že zároveň se zjeveními Zmrtvýchvstalého se zrodila církev. Sestoupení Ducha Svatého v den Letnic bylo pro církev utvrzením v plnosti duchovních darů.Ty církvi udělily dynamismus a expanzivní sílu.⁴

II. Dynamismus velikonoční události

Tento dynamismus se děje ve třech etapách, které jsou spolu vnitřně provázané: Poslání Slova (Vtělení) se dokonává na Kříži (Velikonoce) a implikuje seslání Ducha, plně uskutečněné v den Letnic. Kristův Kříž a Kristův Duch, Kristova Krev a Kristova „Voda“, Velikonoce a Letnice, to jsou dva aspekty spásy, v nichž se dokonává Vtělení. Z naplněné spásy se uvolňuje dynamismus, který se projevuje na různých rovinách, z nichž si zasluhuje pozornost alespoň sedm následujících:

1. Skutky apoštolské mluví o různých zázračných jevech, které zejména v raném období provázely hlásání apoštolů, a významně přispívaly k tomu, že „radostná zvěst“ o zmrtvýchvstání Ježíše přitahovala pozornost širokých vrstev lidu. Ověřovaly ji jako hodnou víry nebo alespoň jako „zajímavou skutečnost“ hodnou zájmu.

2. Na etické úrovni učí Kázání na hoře a parenetické texty apoštolských listů „nové etice“, která se inspiruje spasitelnou smrtí a zmrtvýchvstáním Toho, který se ponížil až k smrti na kříži (Flp 2,1-11). Jako Ježíš zemřel pro lidi a žije pro Boha, tak musí také křesťané umírat hříchu a světu a žít pro Krista. Křesťan, aby byl hoden tohoto jména, musí „být stejného smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši“ (Flp 2,5), aby se nechal vést láskou Toho, který dal svůj život za všechny lidi. Křesťan má následovat svého Mistra tak, že jako On ponese svůj kříž, a musí být připraven vydat pro Něho vlastní život, podle slova „kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej“ (Mt 16,25; Mk 8,35; Lk 9,24). Tato nová etická inspirace neruší Mojžíšův zákon, právě naopak, je chápána jako jeho naplnění. Neodmítá ani stoickou a aristotelskou aretologii, naopak ji uznává, nepřijímá však její autarkní motivaci.

3. Na náboženské rovině ti, kteří uvěřili v zemřelého a zmrtvýchvstalého Krista, kategoricky odmítají kult císaře i náboženství státu, dokonce i za cenu mučednictví, a distancují se od rašících mysterijních kultů. Především nedovolují, aby byl Bůh Otec Ježíše Krista uveden do Panteonu společně se sochami uctívaných božstev. Jejich postoj k těmto náboženstvím by mohl být označen jako „fundamentalistický“, kdyby nebyl zároveň kriticky otevřený platónské filosofii.

4. Na společenské rovině se v síle velikonoční víry rodí „třetí lid“, který nachází místo mezi dvojím lidem již existujícím, mezi lidem obřezaným a neobřezaným (Gal 5,6). Toto „tertium genus“, třetí pokolení, je solidárnější a je dost dobře organizované. Brzy se vytváří trojstupňová struktura, složená z episkopátu, presbyterátu a diakonátu, provázená paralelní charizmatickou strukturou proroků, učitelů (či teologů – řecky: didaskaloi) a apoštolů, které bychom dnes mohli nazvat misionáři nebo putujícími kazateli. Tento nový lid pochází ze všech společenských vrstev. Převažují pochopitelně vrstvy nejnižší. „Není mezi vámi – píše svatý Pavel – mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.“ (1Kor 1,26) Mnozí z nových stoupenců jsou otroci, jako Onezim. Ale nechybí ani představitelé vyšších tříd a intelektuálů. Tito naposled jmenovaní byli zvláště důležití proto, aby zjednali křesťanství vážnost v očích veřejnosti. Křesťanství se šířilo „podzemně“, jaksi „plíživě“ a dosti rychle. Jeho expanze nastává nejprve ve velkých městských centrech a odtud pak začíná pronikat i na venkov. Jasnou známku toho nacházíme ve známém dopise Plinia mladšího, místodržitele v Bithýnii, adresovaném císaři Trajánovi, ve kterém žádá o radu, jak má jednat s křesťany, kteří se stávají – stěžuje si – tak početnými nejen ve městech, ale i na venkově. Křesťanství, pouhých osmdesát let od svého vzniku, je natolik znepokojujícím jevem, že se již stává právním problémem a problémem veřejného pořádku: Je to zločin být křesťanem? A mají být křesťané stíháni policií? Ano, nebo ne?

5. Na politické rovině se „nový křesťanský lid“ nevměšuje do veřejných záležitostí. „ Nobis nulla magis res aliena est quam publica “ („Nic nám není tak cizí, jako veřejné záležitosti“), neváhá tvrdit Tertullián a dodává: „unam omnium rem publicam agnoscimus, mundum“ („uznáváme jen jedinou republiku, svět“ Apologeticum 38, 3). Tento „apolitický kosmopolitismus“ prvních křesťanů je kritizován císaři a filosofy, jako například Celsem, kteří v něm spatřují ohrožení říše. Origenés však Celsovi odpovídá, že křesťané se nepotřebují zabývat záležitostmi státu, protože mají vlastní církevní komunitu, uspořádanou jako svou vlast, jako své „systéma patridos“. A přece, někteří křesťané, i přes tento očividný nezájem o politiku, mají odvahu veřejně hájit svou víru. Mohlo by se zdát, že samotná myšlenka psát apologie křesťanství je opravdová naivita. K čemu asi může sloužit veřejné oponování pronásledovatelům? Nicméně jsou křesťané, jako např. Justin, který požaduje od císařů veřejné schválení svého textu; Athenagoras píše líbezné chvály císařům Marcu Aureliovi a Commodovi; a také biskup Meliton ze Sard píše Marcu Aureliovi dopis, který představuje jakousi politiku „podané ruky“ ze strany církve vůči císařství. Vědomí vlastního politického významu se projevuje také v Dopise Diognétovi, který se odvažuje smělého tvrzení, podle něhož mají křesťané ve společnosti úlohu srovnatelnou s úlohou duše v těle. A opravdu, politická síla apolitického postoje prvotních křesťanů byla stále vlivnější, až nakonec, ve druhé polovině čtvrtého století, učinila z křesťanství „oficiální“ náboženství říše.

6. Na rovině hlásání evangelia to byl bezpodmínečný nárok na pravdu (der Wahrheitsanspruch) velikonoční události, jenž vedl k prosazení víry. Autor Druhého Petrova listu prohlašuje, že zvěst o Kristu není nějaká „vymyšlená báje“, ale to – jak ujišťuje čtenáře -, čeho „jsme byli očitými svědky“. Totéž odvolání na svědky a jejich svědectví nacházíme u sv. Jana, u sv. Pavla a ve Skutcích apoštolských. Víra v pravdivost velikonoční události má svůj základ ve svědectví lidí. A je pozoruhodné, že toto svědectví bylo společensky diferencované a institučně strukturované: prvními svědky byly ženy, následovali mužští „neoficiální“ svědkové, a konečně „oficiální“ svědkové z „Dvanácti“. Důležitost, kterou má osobní svědectví v hlásání velikonočního tajemství, ho radikálně odlišuje od mysterijních kultů Attise, Osirise, Adonise a jiných. Jestliže dnes někteří religionističtí badatelé přirovnali „zmrtvýchvstání“ těchto polobožstev ke zmrtvýchvstání Krista, nevzali přitom v úvahu neopomenutelný fakt, že báje mysterijních kultů se nikdy neodvolávají na konkrétní očité svědky. Báje se neprezentují jako události, ke kterým v dějinách skutečně došlo, v určitém místě a čase, o kterých mohou vydávat svědectví konkrétní osoby. Nárok velikonoční události na pravdivost zaručenou svědectvím vyvolených osob, jež mohou potvrdit, že se skutečně stala v dějinném čase, je naprostou novinkou v historii náboženství. Byl to tento nárok, který přispěl k vítězství křesťanství nad mysterijními kulty Kybély, Isidy, Mitry a jiných.

Nárok na pravdivost (der Wahrheitsanspruch) velikonoční události byl ještě zdůrazněn početnými odkazy, kterými se prvotní apoštolské hlásání odvolávalo na mesiášská proroctví. Toto hlásání vykládalo některé biblické texty jako předzvěsti velikonoční události, chtějíc tak dokázat lidu mojžíšské smlouvy, že jde skutečně o Boží dílo, které tvoří nejvnitřnější logiku dějin Izraele. Tento nárok byl, a dodnes je, jablkem sváru mezi judaismem a křesťanstvím, a největším hermeneutickým problémem celých náboženských dějin lidstva. Zůstává však nezpochybnitelným faktem, že velikonoční událost harmonicky zapadá do celku starozákonního zjevení. Vskutku, i dnes jsou židovští učenci, jako Pinchas Lapide,⁵ kteří připouštějí, že Ježíšovo zmrtvýchvstání nelze vykládat jinak než jako dílo Boží.

7. Na teologické rovině je dynamismus velikonoční události zvláště bohatý ve svých důsledcích. Víme, že křest byl zprvu udělován „ve jménu Ježíše“, zatímco později se uděloval „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“. Zároveň s touto změnou křestní formule se mění také vyznání víry zpočátku ryze christologické ve vyznání trinitární. Tento vývoj se odráží již v Novém zákoně a ukazuje, že velikonoční událost není jen událostí spásy, ale též událostí zjevení, ve které se projevuje nejvnitřnější Boží tajemství.

Člověk Ježíš, s nímž se Slovo Otce svým vtělením spojilo, byl skrze pomazání Duchem přetvořen v člověka nesmrtelného a ustanoven Pánem, Kristem, Spasitelem a nevyčerpatelným Pramenem Ducha. Proto v „události-Ježíše-Krista“, která ve velikonočním tajemství dosahuje svého vrcholu, prosvítá trojiční struktura. Tato struktura je v Novém zákoně nastíněna janovskou a pavlovskou teologií různými pojmy a s různými důrazy.⁶ Užijeme-li současné terminologie, můžeme říci, že v „události-Ježíše-Krista“ se uskutečňují dvě poslání: poslání Slova, neboli vtělení (inkarnace), a poslání Ducha Svatého, neboli pomazání (unkce). Tato poslání mají přesný řád: Otec posílá Syna a Ducha, aniž by byl kdy poslán jimi. Otec a Syn společně posílají Ducha, aniž byli kdy posláni jím.⁷ V tomto trvalém řádu poslání, která zakládají „spásnou-událost-Ježíše-Krista“, se projevuje to, co dnešní teologie nazývá „dějinně-spásnou“ nebo „ekonomickou Trojicí“. A v ní se odráží „sicut in speculo et in aenigmate“ („jako v zrcadle a v hádance“) imanentní život Boha v jeho trojjedinosti.

III. Opomenutí velikonoční události v teologii

Je známo, že jakmile církev ve čtvrtém století získala plnou svobodu, začali teologové tuto trojjedinostní strukturu „spásné-události-Ježíše-Krista“ vyjadřovat pomocí kategorií jako bytí, hypostaze, úsia, osoba, již užívaných v soudobém kulturním prostředí. Tyto kategorie, poněvadž jsou to výrazy statické ontologie, velmi dobře vyjádřily konstantní a stabilní aspekt „tajemství-Ježíše-Krista“. Nebyly však způsobilé k tomu, aby zachytily a objasnily spásnou dynamiku velikonoční události. K teologické reflexi velikonoční události by bylo bývalo zapotřebí dalších kategorií dynamické ontologie jako: událost, přetvoření, dialektika, proces, vývoj, pokrok. Tak došlo k tomu, že velikonoční událost, ačkoliv si udržela ústřední pozici v liturgickém roce (v „lex orandi“), byla vyňata z dogmatické teologie a přesunuta do apologetiky. Zde byla redukována na „největší zázrak“, který měl spolu s jinými Ježíšovými zázraky prokázat takzvaný „fakt zjevení“. Jinými slovy: dosvědčit fakt, že Kristus je „Božím vyslancem“, ve kterém se uskutečnilo „mluvení Boží“ (tzv. „locutio Dei“). Mimoto, s opomenutím velikonoční události bylo následně opomenuto také druhé božské poslání, pomazání Duchem Svatým, které má ve velikonoční události svou největší funkci a projev.⁸

Jelikož scházela dynamická ontologie, jak bylo výše uvedeno, nebyly některé cenné intuice prvních církevních Otců, týkající se velikonočního tajemství, rozvinuty tak, jak by si bývaly zasloužily. Rád bych citoval alespoň dvě. První je krásný úryvek od Melitona ze Sard, který ve svém díle Peri Pascha píše: „Intelligite, carissimi: novum est et vetus paschale mysterium, eternum et temporale, corruptibile et incorruptibile, mortale et immortale.“ (kap. 2, 100)⁹ Druhý text je od Tertulliána, který říká: „Natus est Dei Filius, non pudet, quia pudendum est; et mortus est Dei Filius, prorsus credibile est, quia ineptum est; et sepultus resurrexit, certum est, quia impossibile est.“ (De carne Christi kap. 5, PL 2, 760).¹⁰

Opomenutí velikonoční události je velmi dobře postřehnutelné v traktátu o vykoupení Cur Deus homo od sv. Anselma. V této jinak vynikající rozpravě o vykoupení a o nejhlubším důvodu vtělení Slova autor ani jednou nezmiňuje Ježíšovo zmrtvýchvstání, domnívaje se, že naše vykoupení se plně uskutečnilo v utrpení a smrti lidství, přijatého vtěleným Slovem. Tato tzv. „teorie zadostiučinění“ sv. Anselma se po mnoha staletích znovu objevuje v katechismu sv. Pia X. Dává si v něm otázku: „Proč se Boží Slovo vtělilo a stalo člověkem?“ A odpovídá – cituji zpaměti – „aby mohlo trpět a zemřít, a tak vytrhnout lidský rod

z hříchu“. Ani zde není zmíněno zmrtvýchvstání, jako by sv. Pavel nikdy nebyl napsal, že Ježíš „byl vydán pro naše přestoupení a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4, 25). Znovu podotýkám, že „cituji zpaměti“, neboť jako novokněz, jen co jsem opustil Papežskou lateránskou univerzitu, jsem musel této odpovědi vyučovat děti v Oratoriu sv. Petra, jež tehdy stálo ve stínu Svatého Oficia (dnešní Kongregace pro nauku víry).

IV. Znovuobjevení velikonočního tajemství

Znovuobjevení celistvého smyslu velikonoční události v teologii víceméně odpovídá období 2. vatikánského koncilu a bylo podníceno ze dvou stran: ze strany biblických studií a ze strany fundamentální teologie.

Z biblických studií je třeba zmínit práci prvních průkopníků těchto studií, jakými jsou: F. X. Durrwell, W. Thüsing, C. M. Martini, J. Kremer, X. Léon-Dufour, H. Schlier, J. Delorme, B. Rigeau.¹¹ Jejich bádání se pohybuje na třech různých rovinách: na rovině textu, na rovině jazyka a na rovině významu.

Na úrovni textu byly přesně analyzovány texty týkající se zmrtvýchvstání, a to jak ve své historické genezi (diachronní dimenze), tak ve své literární skladbě (synchronní dimenze).

Na úrovni jazyka byly v těchto textech rozlišeny výrazové prostředky: základní kategorie a odpovídající výrazy, kterými se mluví o velikonoční události.

A konečně na úrovni smyslu byly vymezeny jednotlivé významy, jež různé „jazyky“ (způsoby mluvení) o velikonoční události vypovídají.

Díky této podrobné exegetické a hermeneutické práci se bohatství teologie velikonočního tajemství objevilo v jasnějším světle a představuje pro systematickou teologii výzvu k hlubší spekulativní reflexi.

Ve fundamentální teologii vedla krize klasické apologetiky spolu s výzvami současného kulturního prostředí ke vzniku nových fundamentálních teologií, jako je metoda imanence M. Blondela anebo evolučně-teologická kosmovize P. Teilharda de Chardin, abychom uvedli alespoň ty nejvýznamnější.¹²

Nuže, můžeme konstatovat, že logické členění argumentačního diskurzu každé fundamentální teologie není určeno jen kulturním prostředím, vůči kterému fundamentální teologie křesťanství obhajuje. Logické členění je neméně určováno také tím, jak fundamentální teologie chápe samo křesťanství. Toto chápání nebylo nikdy výslovně tematizováno, ale spíše mlčky předpokládáno. Není však těžké vyvodit je z její argumentační struktury. Tak celá klasická apologetika usilovala o to, aby dokázala, že křesťanství je nauka zjevená Bohem prostřednictvím jeho „vyslance“, Ježíše Nazaretského. Žádný křesťan jistě nepochybuje o tom, že křesťanství je také zjevenou naukou. Ale ne všichni křesťané budou ochotni přijmout tuto „kvaziracionalistickou“ redukci. Proto také Blondel svou metodou imanence volí jinou cestu, předpokládaje, že křesťanství je sám Kristus jako Bůh, který se stal člověkem. V jeho myšlení tedy křesťanství vystupuje jako překonání propasti mezi Bohem a člověkem, propasti bolestně rozevřené v lidském srdci, které volá po této „nadpřirozené syntéze“. Ani zde žádný křesťan nemůže pochybovat o tom, že křesťanství je samotné Boží Slovo, které se stalo člověkem. Avšak každý křesťan by si také měl být vědom toho, že vtělení Slova je pouhým začátkem „události-Ježíše-Krista“ a že křesťanství je ještě něco více. Pro toto křesťanské „více“ ovšem scházela fundamentální teologie Krista zemřelého a zmrtvýchvstalého.

V prostředí římské teologie, ve kterém jsem získal svou formaci, se takováto nová fundamentální teologie konečně začala rýsovat na Papežské lateránské univerzitě v šedesátých letech, zásluhou Vladimíra Boublíka. Jeho teologie¹³ byla zaměřena k tomu, aby osvětlila věrohodnost křesťanství, chápaného ne jako zjevená nauka, ani jako překonání propasti mezi Bohem a člověkem, nýbrž jako událost smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tuto teologii Boublík vytvářel v kritickém dialogu s Blondelem, Teilhardem de Chardin, Karlem Rahnerem a ateistickým humanismem. A Boublík v této své snaze uspěl. Jeho teologie zmrtvýchvstání je důležitou přípravou půdy pro setkání dnešního člověka s Kristem. Přenechme tedy poslední slovo Vladimíru Boublíkovi:

„Moudrost kříže není bláznovstvím, neboť nachází své dovršení v moudrosti zmrtvýchvstání. Úzkost, smutek a bolest dnů utrpení jsou nezbytné, moudrost kříže je nutnost, jíž neunikne žádný člověk, který chce uskutečnit své určení k věčnosti. Velikonoční tajemství se však neuzavírá úzkostným zvoláním Ježíše na kříži, ale radostí Exultet. Každý člověk, který hledá Krista v hrobce smrti, si vyslouží andělovu poněkud ironickou otázku: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen!“¹⁴

Zusammenfassung

Der Autor behandelt hier vier Hauptfragen der Fundamentaltheologie: 1. Das Osterereignis als absolutes Zentrum der Geschichte. 2. Den von diesem Osterereignis ausstrahlenden Dynamismus auf taumaturgischer, moralischer, religiöser, sozialer, politischer, kerygmatischer und theologischer Ebene. 3. Eine nachfragende Erklärung der für die beiden Ursachen des in Vergessenheit geratenen Osterereignisses in der späteren Theologie: die erste Ursache sieht der Autor im Fehlen angemessener Kategorien einer dynamischen Ontologie; während die zweite Ursache er der Sühnetheorie des hl. Anselm zuschreibt. 4. Auf dem Gebiet der Bibelstudien sowie der Fundamentaltheologie informiert der Autor über die Initiativen, die zu einer theologischen Wiederentdeckung des Ostergeheimnisses geführt haben, wobei abschliessend hier die Fundamentaltheologie von Vladimír Boublík als Kehre für eine kritisch-theologische Analyse der Zeichen der Glaubwürdigkeit von der Auferstehung Jesu ins Licht gestellt wird.