Úloha filosofie v dialogu mezi vědou a vírou

Autor: Georges Cottier - Překlad: Karel Šprunk - Číslo: 2005/3 (Články)

Nova et vetera, Décembre 2004, s. 19-28.

I. Upřesnění pojmů

1. V první části bych chtěl upřesnit smysl termínů užitých v titulu. Jsou celkem čtyři: filosofie, věda, víra a dialog.

Obecně řečeno, mluvíme-li zde o dialogu, předpokládáme, že mezi vírou a vědou existuje možný kontakt a společný jazyk. Tento kontakt může mít charakter shody, nebo neshody a konfliktu. Nebo naopak jde o nedorozumění, o iluzi, takže ve skutečnosti k setkání nedochází, protože jde o zcela odlišné světy myšlení. Někteří pak budou pomýšlet na nauku o „dvojí pravdě“.

2. Když mluvíme o víře, máme na mysli víru křesťanskou, víru teologální, pevné přilnutí ke slovu Boha, který se zjevuje. Je pevná, tj. jistá, její jistota se opírá o autoritu Boha, který se zjevuje, přesněji o pravdivost Toho, kdo je pravda sama. Tato Boží pravdivost je základem absolutní jistoty, silnější než jakákoli jiná jistota získaná vlastním úsilím rozumu osvíceného přirozeným světlem.

Rozlišuje se subjektivní aspekt víry, jenž se týká způsobu přilnutí (fides qua), a obsah víry, přijaté pravdy, to, co věříme (fides quae). Zde jde o tento aspekt.

Sám o sobě je úkon víry prostý úkon přilnutí, který svůj předmět nezpochybňuje, takže na první pohled by se zdálo zbytečné mluvit o dialogu: tam, kde by se diskurz vědy jevil inkompatibilní s naukou víry, víra by se měla spokojit vyznáváním a nemusela by vstupovat do dialogu. Ve skutečnosti jsou věci mnohem složitější. V přilnutí víry se totiž uplatňuje jednak rozum, jednak vůle. Přilnutí není slepé, a to ze dvou důvodů.

První motiv je vnitřní samotné víře. Vyjadřuje ho formule svatého Anselma: fides quaerens intellectum, vyslovující vnitřní požadavek samotné víry, jež se snaží poněkud proniknout do porozumění tajemství.

Druhý motiv předchází přilnutí víry: toto přilnutí není pouhá důvěřivost. Vyžaduje vážné důvody, a především zkoumání důvodů věrohodnosti toho, co se předkládá k věření. To předpokládá nejprve předběžnou analýzu takzvaných praeambula fidei, tj. souboru pravd přirozeného řádu, které víra předpokládá. A na druhém místě je nutno zkoumat samu věrohodnost víry: možnost zjevení, pravdivost svědků, evangelistů a Pavla. Na této rovině se mohou vyskytnout obtíže, nedorozumění, námitky, které vyzývají k dialogu.

3. Ale ať už kvůli věrohodnosti nebo pro porozumění víře se nemůžeme spokojit spontánní, bezprostřední reflexí, třebaže sensus fidei je bezpečným indikátorem kompatibility nebo inkompatibility určitých tvrzení předkládaných ve jménu vědy s naukou víry. Ale sensus fidei jako takový je schopen soudit, není však schopný argumentovat. To není jeho funkcí.

Péče o depositum fidei je svěřena církevnímu magisteriu. Pro tento úkol - na různých stupních – se učitelskému úřadu dostává pomoci Ducha Svatého. Ale magisterium vyhlašuje slučitelnost nebo neslučitelnost tezí tvrzených ve jménu vědy s naukou víry.

Systematické, „vědecké“ (v klasickém významu toho slova) rozvíjení je vlastní funkcí teologie. Teologie má rozhodující úlohu. Teologie – v titulu článku se o ní nemluví – je lidské vědění, jež přijímá své principy z víry a má zkoumat obsah pokladu víry prostředky lidského rozumu, „vědeckými“ prostředky (vědeckými v tradičním významu slova, který sahá až k Řekům). Rozvíjí tento obsah a ukazuje jeho vnitřní harmonii.

4. Předmětem filosofie je skutečnost kolem nás. Zkoumá její inteligibilitu a opírá se při tom o prameny přirozeného rozumu. Liší se od teologie: k jejím konstitutivním prvkům nepatří ani víra, ani zjevení.

Protože Bůh je zdrojem přirozeného rozumu i zjevení, neměl by mezi učením víry (rozvinutým teologií) a filosofickými pravdami existovat žádný rozpor. Objeví-li se inkompatibilita, je někde nějaký omyl a filosof je vybízen, aby přezkoumal svou argumentaci.

Tento bod je třeba upřesnit. Jaký je vztah mezi teologií a filosofií? Tento vztah je dvojí. Na jedné straně teologie užívá filosofie jako nástroje, ale na druhé straně filosofie není definována touto úlohou služky (ancilla). Má svou vlastní autonomii. Z tohoto hlediska říkáme, že de iure nemůže mezi teologií (vírou) a filosofií existovat žádný konflikt.

Ale když teologie užívá filosofie, nečiní ji tím zbytečnou? Někteří mají sklon si to myslet. Ale tato pozice není správná. Neboť užívání filosofie teologií sleduje přesně vymezený cíl, který nemůže odporovat finalitě vlastní filosofii ani vyčerpat všechny její potenciality. Některé úseky filosofie zůstávají mimo regulaci teologie.

Mimoto, jak uvidíme, na některé otázky, které se dotýkají samotné víry, teologie není s to odpovědět: tyto otázky patří do řádu filosofie.

5. Teď je nutno promluvit o vědě. Věda nebo vědění (epistémé) představuje u Řeků soubor disciplín racionálního vědění. Jinými slovy, věda a filosofie jsou ekvivalentní. S tímto významem se setkáváme ještě u Galileiho a u Descarta, kteří mluví o nové filosofii.

Ale my zde chápeme vědu v moderním slova smyslu. Věda je disciplína, jež umožňuje poznání fyzické přírody. Opírá se o dvojí základ: experimentální, tj. systematickou analýzu materiální přírody, a matematickou formalizaci (Descartes definuje hmotu jako rozprostraněnost a to je definice matematická). Věda umožní exaktní poznání přírody, pokud bude výzkum odpovídat přísné metodě, jejíž pravidla stanoví Descartes.

Pokrok vědeckého poznání bude fakticky vyžadovat stále detailnější výzkumné protokoly.

Musíme připojit ještě třetí prvek, jímž je hypotéza. Je to teoretická anticipace, zdůvodněná předpověď chování přírody, která musí být následně verifikována nebo, podle Karla Poppera, falzifikována.

Když hypotéza dosáhne určitého stupně přijatelnosti, protože řada signifikantních faktů zvyšuje její pravděpodobnost, mluvíme o teorii.

Tedy když jsou určitá tvrzení předkládána jako vědecká, tj. mající autoritu a záruku „vědy“, je velmi důležité upřesnit, zda se její tvrzení týkají potvrzených faktů, hypotéz, které mají být verifikovány, nebo teorií. Tato rozlišení vyžaduje samotná vědecká metoda.

II. Epistemologické úvahy

6. V procesu poznání přichází na druhém místě reflexe. Věda se nejprve pěstuje a pak se rozvíjí epistemologická reflexe o povaze a rozsahu jejích kompetencí.

Začněme několika obecnějšími úvahami. Existuje-li tendence k uniformizaci všech vědeckých disciplín – která má kořen v rozšíření matematické formalizace a v jednotě metody – každá věda se jinak vztahuje ke svému objektu a ke své specifičnosti. Můžeme tedy mluvit o vědách v množném čísle s vědomím, že všechny mají jako počáteční vztažný model vědu fyziko-matematickou.

Poznamenejme také, že mimořádná plodnost a účinnost moderní vědy pochází z velké části z toho, že věda se záměrně omezila na určitý typ přístupu ke skutečnosti, na určitý typ otázek. To je důvod, proč se v určitých oblastech mluví o meta-vědě, aby se naznačily problémy, jež se vyskytují v kontextu vědeckého výzkumu, ale pro něž věda uznává svou nekompetentnost. Je tedy vhodné rozlišovat pěstování vědy a epistemologické vědomí vědy.

S tímto rozlišením se setkáváme na trojí rovině.

První rovinou je rovina vědění ve vlastním slova smyslu, rovina epistemologie jako disciplíny filosofického vědění. Jde o filosofii věd.

Druhou rovinou je rovina toho, co prožívá sám vědec. Je to rovina existenciální. Tím není řečeno, že dobrý vědec je ipso facto v oblasti reflexe dobrý epistemologický svědek.

Třetí rovinou je rovina kulturní. Odpovídá na otázku, jakou hodnotu kultura přiznává vědeckému poznání. Na této rovině se můžeme nadít mnoha nepřesností a také předsudků.

7. Velmi důležitou otázkou – patří také do oblasti kultury – je otázka vědecké mentality. Jakou ideu má v dané době vědec sám o sobě, pokud jde o závažnost a o kompetenci jeho vědění a jeho role ve společnosti? Jde tu o sociologickou analýzu, jež se týká všech vědců nebo sebe-vědomí „průměrného vědce“.

Ale za zjištěními, k nimiž může dojít sociologie, nacházíme filosofické postoje.

Příkladem problematiky, o niž tu jde, je rozlišení mezi vědou a „scientismem“. Například prohlášení jako „Vědecký pokrok přinese lidstvu blahobyt a štěstí“ je tvrzení, jež patří ke scientistické ideologii. Základně je filosofické povahy, ale přesně vzato to není tvrzení vědecké. Mnoho lidí tento podstatný rozdíl nezná.

Zde se setkáváme s filosofií.

Je třeba se zastavit u filosofie, ne jako takové, ale ve formě, jež obvykle doprovázela rozvoj přírodních věd, mám na mysli pozitivismus, který také tvoří stav mysli. Pozitivismus prošel mnoha modifikacemi a metamorfózami. Silně ovlivňuje mentalitu lidí ještě dnes. Jeho počátky sahají k Baconovi, Descartovi a do doby osvícenství. Všimněme si určitých rysů, které stanovil ten, kdo mu dal první formulaci: Auguste Comte.

8. Podle Comta na rozhodující rovině vědomí dějiny sledují zákon pokroku. Dějiny se dělí do tří etap (tří věků), jež odpovídají dětství, dospívání a zralosti člověka. První věk je věk teologie, druhý – věk přechodu – je věk metafyziky, a poslední – věk dospělého lidství - je věk pozitivní, charakterizovaný převahou pozitivních věd. Každý z těchto věků eliminuje věk předchozí. Rozdíl mezi nimi poznáváme podle typu otázky, kterou si v nich rozum klade: Nejprve je to marná otázka teologie a metafyziky: proč, a po ní přichází otázka pozitivních věd: jak, jediná otázka, na niž existuje adekvátní odpověď.

Pozitivismus může mít formu více nebo méně radikální: Buď odmítá otázku proč jako nesmyslnou, nebo otázku odkládá a zastává zásadní agnosticismus. Jinými slovy, vědecké poznání je soběstačné, a proto odmítá důvěřovat jakékoli jiné formě myšlení, žádná z nich nezaslouží jméno poznání ve vlastním slova smyslu.

Tento způsob chápání věcí je široce rozšířen. V této perspektivě je filosofie redukována na epistemologii věd a na jejich systemizaci.

9. V pozitivismu nacházíme ještě jiné tvrzení, jež už před osvícenstvím formuloval Descartes: tvrzení praktického účelu vědy a obecněji lidského poznání. Teorie je ve službách praxe.

V descartovském pojetí je účelem vědění štěstí – pozemské štěstí – člověka. Tento vztah účelnosti se za osvícenství stává vztahem nutným, tj. je nutný sám o sobě, protože vyplývá ze samotné podstaty poznání. Není věcí volby.

Věda tedy není dovršena na rovině čistého poznání, ale nachází svůj význam v technice. Problém vztahu mezi vědou a technikou je složitý. I ten je determinující. Nestačí konstatovat, že vědecké objevy jsou základem technického pokroku. Sám vědecký výzkum požaduje od techniky stále sofistikovanější nástroje experimentování. Existuje vzájemné překrývání.

Proto je nutné zvláštní úsilí, aby se ukázal autenticky kognitivní a kontemplativní charakter vědy, jemuž hrozí, že bude pohlcen technikou.

Mimoto cena určitých nástrojů silně ovlivňuje volbu výzkumných projektů. Tento ekonomický aspekt nelze opomíjet. Pokud jde o realizaci určitých projektů, je nutno se ptát: směřuje hlavní zájem k poznání skutečnosti, anebo k okázalosti v aplikaci technických prostředků, které umožňují poznávání reality?

Takto dospíváme k problému velkého filosofického a lidského dosahu, k problému cílů vědeckého projektu. Tento problém je kulturní. Jaké jsou nejvyšší cíle lidského života? Ospravedlňují vědecké poznání? Některé filosofie dávají hned odpověď: máme na mysli pragmatismus a obecněji filosofie praxe. Tak se dospívá k ortopraxi jako sebeospravedlnění praxe. Rozhodujícím problémem je vposledku problém smyslu a pravdy.

10. Nemůže zapomínat na to, jaký dopad má na naše problémy Kantovo dědictví a jeho popírání metafyzické kompetence čistého (teoretického) rozumu. Modelem přísného poznání – jediného poznání ve vlastním smyslu – je Newtonova fyzika. To, co je mimo tuto oblast, je předmětem toho, co Kant nazývá vírou.

Pokud jde o Kantovo dědictví, významná je např. pozice moderního myslitele Karla Jasperse. Ten přejímá od Maxe Webera rozlišení mezi vysvětlovat (erklären) a rozumět (verstehen). Erklären platí pro vědecké poznání, jež se prosazuje u všech, je univerzální. Jako jediné realizuje ideu vědy, epistémé. Filosofie odpovídá jinému typu vědění, v němž je filosof osobně angažován, tato angažovanost patří ke struktuře jeho vědění. Filosofie si proto nemůže činit nárok na podobnou univerzálnost jako věda. Pokud jde o otázky metafyzické ve vlastním smyslu, Jaspers ve vztahu k nim zastává rozhodný agnosticismus. Tato pozice by zasloužila hlubší kritiku.

Jestliže jsem uvedl pozitivismus a Kantovo dědictví, pak proto, že ilustrují rozmanitost interpretací, které filosofové přinesli o vědě. Tedy dříve než se ptáme na vztah filosofie a vědy, je nutno se zabývat otázkou uvnitř samotné filosofie.

Jasperse jsem citoval jako symbol. Pro něho a pro mnoho jiných si filosofie nemůže činit nárok na přísné vědění, obecně platné, tak jako věda. Jedním z motivů, na nichž tato pozice závisí, je fakt pluralismu filosofií. Odtud je otázka: jde o pluralismus de facto, nebo o pluralismus de iure? Pluralismus filosofií podle Jasperse neznamená exkluzivismus. Je výrazem dialogické povahy filosofie. Filosofovat znamená žít ve společnosti velkých filosofů, a tedy vidět ve filosofiích různé přístupy, které jako takové nejsou rozporné.

Je obtížné si představit, jak je tato pozice slučitelná s nadšením, jež unáší veliké filosofie k hledání pravdy. Problém tedy musí být zkoumán sám o sobě.

11. Protože horizontem naší úvahy je vztah mezi vědou a vírou, není nevhodné, abychom zde uvážili, co o tom říká magisterium.

Církev uznává platnost filosofie, jež je dílem rozumu.

Filosofická teze nemůže odporovat pravdě víry a a fortiori souboru pravd víry. V tomto smyslu je pravda víry vnějším kritériem, jež umožňuje soudit o správnosti filosofické teze. Filosofie se neshodují. Jejich pozice mohou být navzájem protikladné. Existují filosofické omyly, jež musejí být filosoficky vyvráceny. Vnější kritérium víry může věřícímu filosofovi pomoci, aby takové omyly poznal. Víra tedy působí jako soudce: ukazuje kompatibilitu nebo inkompatibilitu určitého filosofického tvrzení se zjevenou pravdou.

Víra klade na filosofii požadavky. Uvedu tři, jež nacházíme ve Fides et ratio: sapienciální charakter filosofie, která se snaží postihnout celek. To předpokládá, že se uznává schopnost rozumu poznat pravdu a metafyzická dimenze filosofie, vzdálená všemu fenomenalismu. Tento třetí požadavek je pravým opakem pozitivismu.

Ale jako filosofové nemůžeme zůstávat u vnějších kritérií. Ptáme se, odkud pochází filosofický pluralismus. Jedním z důvodů je nesnadnost samotné filosofie, vyplývající z výšky a rozsahu jejího předmětu, jímž je jsoucno, zatímco speciální vědy se omezují na určité výseky skutečnosti. Filosofie, jež zkoumá tuto obtížnost, je kritická sama k sobě. Je si vědoma svého váhání, svých aproximací, svých omylů. Ale vědomí vlastních limitů v činnosti není dostatečným důvodem, aby se vzdávala povahy autentického poznání, epistémé.

Spokojím se těmito rychlými poznámkami, i když téma by samo o sobě vyžadovalo dlouhý výklad.

III. Zprostředkující funkce filosofie

12. Nyní můžeme něco říci o tom, co je jádrem naší úvahy: o zprostředkující funkci filosofie mezi vědou a vírou.

Věda se zabývá materiálním světem, který je objektem smyslového vnímání, jež může být prodlouženo různými nástroji, a objektem měřitelným. Nejprve se tedy setkává s jevem, s tím, co se „jeví“ smyslovému poznání neboli je s ním homogenní. V realitě, jež je takto objektem experimentu, věda hledá konstanty (zákony), které může matematicky formalizovat. Proto výklad, který podávají senzualistické filosofie, není adekvátní: poznání se neredukuje na smyslové poznání. Věda předpokládá abstrakční dílo rozumu, jde však o abstrakci vztaženou k pozorování jevů.

Tyto jevy samy o sobě nemluví přímo o svém základu (o proč). Ba, pozitivní vědy z metodických důvodů vylučují otázku na jejich základ. Toto omezení na určitý typ otázky umožnilo plodnost těchto věd. Ale vyloučit z metodických důvodů neznamená popřít určitou dimenzi reality. Existují zajisté filosofie a priori redukcionistické. Tak pro materialismus neexistuje nic mimo hmotu. Pro fenomenalismus existuje pouze jev. Pro metafyzický agnosticismus nemůžeme o základu nic vědět, existuje pouze poznání jevu.

Reflexe se tedy musí týkat jevu. Ten nabývá smyslu na horizontu bytí. Fides et ratio ne nadarmo zdůrazňuje filosofii bytí.

Filosofie je dílem rozumu. Odpovídá na otázky, jež se rodí uvnitř rozumu, jako je otázka smyslu. Odpověď na tyto otázky je předpokladem provozování vědy. Měli bychom také uvažovat o analogické, nikoli jednoznačné, struktuře poznání. I to je podstatný bod.

Poukázání na těchto několik témat postačí, aby bylo patrné, že zprostředkování filosofie je pro plodný dialog mezi vírou a vědou opravdu nutné.

13. Na závěr bych se chtěl zastavit u příkladu bioetiky.

Před možnostmi experimentování a manipulace s genetickým materiálem a s lidskými embryi vyvstává spontánně otázka, zda jsou tyto praktiky mravně dovolené.

Tato etická reakce vede k otázce na praktický rozum jakožto etický rozum. Ale abychom mohli adekvátně odpovědět, musíme odpovědět na dřívější otázku, která je antropologické povahy: co je lidské embryo?

Na jevové rovině experimentování máme co činit s biologickým materiálem, podobným materiálu ostatních živočichů a jiných živých bytostí. Na této rovině není duchovost lidské duše poznatelná a nemůže být poznatelná. Tato ne-poznatelnost má důvod v přístupu vlastním experimentálním přírodním vědám, protože duchovní rozměr se nachází mimo oblast jejich zkoumání. Z tohoto aspektu jsou totiž rozdíly mezi člověkem a vyššími primáty velmi malé a nestačí vyjevit novou dimenzi, neredukovatelnou na to, co je biologické, dimenzi duchovní.

Na druhé straně víra (a s ní teologie) tvrdí také existenci duchovního principu v člověku: tato pravda patří k obsahu zjevení.

Vidíme zde, jak je mezi vědeckou daností a pravdou víry nutné racionální zprostředkování. To je dílem filosofie, racionálního poznání. Upřesněme, že tohoto úkolu je schopna se adekvátně zhostit jedině realistická filosofie. Filosofie totiž zkoumá svou vlastní metodou skutečnost integrálně, a tak je schopna ukázat specifičnost duchovní duše jako konstitutivní složky člověka. Tak také ukáže jedinečnou hodnotu lidského subjektu.

Otázka povahy embrya se stala otázkou právně-politickou. Ale sama o sobě je to otázka filosofická. Patří do filosofie přírody a také do metafyziky, neboť těm náleží pojednávat o lidské duši jakožto lidské a o přirozenosti subjektů-členů lidského rodu, jinými slovy: o osobách.

Tento přístup je normální přístup, který se nabízí reflexi. Ale z hlediska kulturního dnes naráží na překážku, jíž je vědomý, chtěný, pěstovaný agnosticismus, jako by bylo samozřejmé, že otázka povahy lidského embrya je otázka bez odpovědi, která proto ponechává prostor pro pluralitu názorů a volby. V tomto kontextu bylo například možné předložit ideu pre-embrya, která nemá žádný základ. Znovu tu vidíme vliv pozitivismu.

Chceme-li se vyhnout fideistickému postoji, který ničí víru, je důležité nedávat slovo – slovo autoritativní – pouze magisteriu církve. Je nezbytné prostřednictví filosofie.