Eucharistická církev - vize Jana Pavla II.

Autor: Avery Dulles - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/3 (Články)

America, December, 2004. - Přeložil Miloš Voplakal.

Karel Wojtyla byl vždycky hluboce eucharisticky zbožný. Roku 2003 vydal svou poslední encykliku Ecclesia de Eucharistia (EE), zdůrazňující svazek mezi eucharistií a církví. Na jaře 2004 ohlásil počátek Eucharistického roku, zahájeného 7. října, který má vyvrcholit při setkání biskupské synody v říjnu 2005. Tématem této synody bude „Eucharistie: pramen a vrchol života a poslání církve“. Je tedy na místě podívat se na eucharistickou ekleziologii Jana Pavla II.

V textu encykliky cituje papež výrok kardinála Henri de Lubaca SJ: „Eucharistie buduje církev a církev uskutečňuje eucharistii.“ Každá z obou byla založena Kristem se zřetelem ke druhé. Kdyby nebyla církev, nebyl by nikdo, kdo by slavil eucharistii; kdyby nebyla eucharistie, církev by ztratila nejvyšší zdroj své životnosti.

Církev se obnovuje neustálým návratem k pramenům svého života. Ponořením do eucharistie přejímá charakteristiku tohoto velkého tajemství víry. Poněvadž větší asimiluje menšího, obrací se obvyklý zákon jídla; v proslulém výroku říká Augustin Kristovým jménem: „Jsem vaším pokrmem, ale místo toho, abych se proměnil ve vás, vy budete proměněni ve mne.“

Tato proměna konkrétně znamená, že ideje, přístupy a pocity pastýřů a věřících jsou přetvářeny v Kristovy, když se nám on dává v milující poslušnosti vůči Otcově vůli. Tak se církev stává eucharistickou.

Jedním z nejvíce originálních a zajímavých míst encykliky je konstatování, že eucharistie má čtyři charakteristiky, které aplikujeme na církev podle Nicejsko-cařihradského Vyznání: je jedna, svatá, katolická a apoštolská (EE 26). I když papež rozvíjí pouze poslední z těchto charakteristik – apoštolskost - lze v eucharistii nalézt všechny čtyři známky církve.

Svatá

Svatost není pouze morální správnost, i když ji jistě obsahuje. Staří Izraelité si byli hluboce vědomi, že Bůh je vzorem a zřídlem veškeré svatosti. Aby se cokoli stvořeného mohlo stát svatým, musí to Bůh spojit se sebou. Když Bůh adoptoval izraelský národ, učinil jej svatým a oddělil jej a posvětil ke své službě. V Novém zákoně se dovídáme, že nejsvětější Bůh se objevuje v těle téměř neuvěřitelným aktem pokory. Ježíš Kristus, Svatý Boží, přichází s posláním zachránit a posvětit svět.

Kristus založil církev jako Boží lid Nové smlouvy. První list svatého Petra to připomíná čtenářům: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, lid svatý, náležející Bohu“ (1Petr 2,9). List Efezanům popisuje církev jako plod Kristovy oběti lásky: „Miloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná“ (Ef 5,25-27).

Jak to víme z Kréda, církev je stále svatá. Je svatá ve své božské hlavě, Ježíši Kristu, o němž zpíváme v Gloria: „Ty jediný jsi svatý.“ Je svatá v nauce, kterou vyučuje Pán, a ve svátostech, v nichž zůstává přítomen uprostřed svého lidu. Všechny svátosti jsou svaté a mají moc posvěcovat, avšak eucharistie je „nejsvětější“, protože v ní je Kristus sám podstatně přítomen a provádí svůj nejvyšší čin vykoupení. Tomáš Akvinský napsal v často citovaném výroku, že eucharistie obsahuje celé duchovní bohatství církve.

Svatost eucharistie vyžaduje, aby ti, kdo tuto svátost přijímají, tak činili s velkou úctou, jinak by poskvrňovali to, co je svaté. Ve všech dobách měla církev na paměti varování svatého Pavla: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně“ (1Kor 11,27). Na druhé straně ti, kdo se stávají Kristovými údy tím, že jedí jeho tělo, berou na sebe nové závazky. Pavel říká, že by pro ně byla profanace, kdyby se oddávali pohlavním stykům s prostitutkami (1Kor 6,15-17). Papež Jan Pavel II. ve své encyklice říká věřícím, že nesmějí přijímat eucharistii, pokud se dopustili vážného hříchu a nedostali rozhřešení ve svátosti pokání (EE 36).

Abychom byli posvěceni eucharistií, nestačí být fyzicky přítomni při mši svaté nebo přijmout svaté přijímání. Musíme mít osobní účast zbožným nasloucháním Božího slova a podílem na liturgii. Společenství věřících je povoláno, aby se připojilo k vlastní oběti církve, která v duchu vstupuje do Kristova vykupitelského díla (Lumen Gentium, 11).

Eucharistická svatost není nikdy pouze individuální; je církevní. Čím těsněji jsou věřící spojeni s Kristem, tím jsou sobě vzájemně bližší v jeho těle. Přívlastek svatosti vede tedy přímo k jednotě.

Jedna

Církev je jedna z mnoha důvodů. Její Pán ji založil pro jeden úkol a s jediným systémem vedení pod viditelnou hlavou Petra a jeho nástupců. Drží pohromadě svými Písmy, svou vírou a svátostmi, a také Duchem Svatým, který působí v srdcích a myslích věřících.

Svatá eucharistie vystupuje jako jeden z nejdůležitějších nástrojů a znamení jednoty. I když jsou mše slouženy v mnoha dobách a na mnoha různých místech, každá zvlášť a všechny dohromady představují jednu a tutéž Kristovu oběť na kříži. Každá mše „znovu představuje“ kalvárskou oběť, kterou znovu zpřítomňuje. Eucharistie proto přináší tajemnou jednotu, která nemá sobě rovné v celých dějinách. Účastí na eucharistické oběti a přijímáním svatého přijímání jsme vtaženi do tajemné vzájemné jednoty v Kristu.

Pavel říká v Prvním listě Korinťanům, že církev je jedno tělo, protože její členové mají účast na jednom chlebu, jímž je Kristus Pán (1Kor 10,17). Církevní Otcové si byli jasně vědomi této jednotící síly. Mnozí z nich, včetně Jana Chrysostoma, setrvávali u symbolismu chleba a vína, naznačujícího, kolik věcí může být spojeno v jednotu, kolik jednotlivců je v církvi. Chléb je utvořen z mnoha zrn obilí, víno vzniká ze šťávy mnoha hroznů.

Didaché dvanácti apoštolů, sepsaná koncem prvního století, obsahuje výzvu. „Jako tento kousek chleba byl rozptýlen po horách a poté spojen, tak ať je spojena Tvá církev ze všech končin země do Tvého království.“ Ve třetí eucharistické modlitbě prosíme, abychom se „my, kdo se živíme tělem a krví Krista, stali jedním tělem, jedním duchem“ v Něm.

Tomáš Akvinský nazývá eucharistii „svátostí církevní jednoty“ a „svátostí jednoty Mystického těla“. Cituje Augustina, který ji nazývá „znamením jednoty a poutem lásky“.

Aby eucharistie fungovala jako svátost jednoty, musí mezi těmi, kdo se jí účastní, měřítko jednoty existovat. Nejenže musejí být pokřtění, ale musejí být jedno i mezi sebou. Musejí mít vůli být v jednotě a míru s celou církví. Kdyby někdo chtěl přijímat tuto svátost jednoty a chtěl při tom zůstat oddělen od těla a jeho viditelné hlavy - v situaci hereze nebo schizmatu - byl by význam jednání v protikladu vlivem opačné dispozice. Bylo by špatné říkat: „Nechci patřit do vašeho společenství, chci však s vámi přijímat.“ Nelze ani říci: „Neakceptuji vaše pastýře a vaši nauku, chci však mít účast na vašich svátostech.“

Jakožto eminentní svátost jednoty eucharistie předpokládá, že účastníci jsou v plné církevní jednotě navzájem. Přijímání je normálně rezervováno pro katolíky, ale jak papež ke konci encykliky poznamenává, existují výjimečné okolnosti, za nichž pokřtění křesťané z jiných společenství mohou být připuštěni ke svatému přijímání (EE 45).

Katolická

Otázka o jednotě vede přímo k další otázce: Jednota s kým? Nebo mezi čím? Tajemství eucharistie pomáhá dát odpověď na tyto otázky, přičemž odkazuje na katolicitu církve. Když tuto svátost ustanovoval, měl Pán absolutně univerzální vizi, zahrnující všechny lidi všech věků a - zdá se - i celý vesmír. Hovoří o své krvi, jež bude vylita nejen „pro vás“, nýbrž „za mnohé“ ve smyslu za všechny.

V prvé řadě se výkupná oběť Krista týká těch, kdo věří, avšak skrze jejich modlitby a evangelizační úsilí dosahuje síla svátostné oběti na celé lidské společenství. Ježíš je Spasitel světa (Salvator mundi). Eucharistie je přijatelná oběť, která „přináší spásu celému světu“, jak říkáme ve čtvrté eucharistické modlitbě.

Poslední papežova encyklika hovoří o „kosmickém“ charakteru eucharistie. Přírodní prvky, proměněné lidskýma rukama v chléb a víno, jsou dále proměňovány v oslavené tělo a krev Krista. Když se eucharistie slaví na oltáři světa, spojuje nebe a zem. „Objímá celé stvoření. Syn Boží se stal člověkem, aby obnovil celé tvorstvo ve vrcholném úkonu chvály na toho, kdo je stvořil z ničeho“ (EE 8).

Církev prvních staletí si byla silně vědoma eucharistie jako pojítka mezi církvemi. V římské diecézi panoval zvyk posílat úlomek posvěcené hostie z biskupského chrámu do venkovských farních kostelů, aby se tak potvrdila jednota eucharistie slavené kněžími a biskupem. Když přicházeli biskupové na návštěvu, zval je místní biskup ke koncelebraci. Věřící přijímali eucharistické pohostinství jako znamení společenství. Odmítnutí uznat nějakou církev nutně vedlo k odmítnutí účasti na její eucharistické slavnosti nebo jejích členů při účasti na vlastní slavnosti.

Eucharistické modlitby Římského misálu jasně vyjadřují, že každá legitimní mše je slavena ve spojení s celým sborem biskupů a s papežem - jinak by neměla katolicitu. Eucharistie slavená odděleně od kolegia biskupů a věřících jejich církví by postrádala atribut katolická.

Apoštolská

Jak lze nahlédnout z několika posledních vět, je katolický charakter eucharistie úzce spojen se čtvrtým atributem, s apoštolským charakterem. Tato nauka je odvozena z křesťanského starověku, který uznával, že eucharistie může být platně slavena pouze knězem ustanoveným od biskupa stojícího v apoštolském následnictví.

Apoštolský charakter vyjadřuje skutečnost, že církev v eucharistii, stejně jako i jinde, je hierarchické společenství pod vedením osob, které dostaly moc a autoritu jednat v Kristově jménu. Apoštolský charakter spojuje každého biskupa i jejich společenství se Dvanácti jakožto zdrojem jejich moci. Ježíš při Poslední večeři svěřil eucharistii Dvanácti, kteří s ním byli u stolu, a nařídil jim, aby na jeho památku činili to, co tehdy učinil on.

Když Jan Pavel II. vysvětloval apoštolský charakter eucharistie, konstatoval, že úřad řádně vysvěceného kněze historicky spojuje eucharistii s obětí na kříži a s Poslední večeří (EE 29). Každá eucharistická slavnost vyžaduje ke své platnosti, aby jí předsedal biskup nebo kněz, jednající v osobě Kristově (EE 32). Není možné laické slavení eucharistie ani mše bez kněze. Jáhnové nebo jiné osoby mohou za určitých okolností vést bohoslužbu slova, po níž následuje přijímání: musí však být jasné, že nejde o mši, protože eucharistie se nemůže obětovat bez kněze. Ti, kdo takové bohoslužbě předsedají, jsou povinni probouzet ve společenství hlad po eucharistii a vědomí důležitosti povolání ke kněžství. Místní komunita má odpovědnost za kněžská povolání, aby tak Boží lid nebyl ponechán bez nejcennějšího daru eucharistie.

Potřeba obnovy církve

Vstupujeme do eucharistického roku s hlubokým vědomím naprosté nezbytnosti církevní obnovy. Ačkoli zůstává neodvolatelně svatá ve své božské hlavě a v apoštolském dědictví víry, svátostí a služby, je církev hříšná ve svých členech a trvale potřebuje očišťování. Mnozí věřící neznají církevní učení, někteří je vzdorně odmítají. Dokonce ani kněžstvo není prosté těžkých a pohoršlivých hříchů, jak jsme zjistili až příliš v nedávných letech. Církev může být obnovena pouze tak, že se s vroucí láskou obrátí ke svému eucharistickému Pánu, bude toužit po Chlebu andělů a osvěžení ze studnice spásy.

Církev, která je nedostatečná ve svatosti, je podobně slabá, pokud jde o jednotu. Trpí napětím mezi národními a etnickými skupinami a ideologickými konflikty mezi různými frakcemi. U stolu Páně mohou být všechny tyto rozdíly převzaty do vyšší jednoty. Věřící se stanou jakoby zrny jednoho chleba, kapkami v jednom kalichu.

Jsme katolíci a často se to užívá jako nálepka, aniž bychom si uvědomovali význam tohoto slova. Používáme je, abychom ospravedlnili svůj partikularismus vůči jiným a nad nimi. Naše horizonty jsou příliš úzké. Eucharistie nás může povznést nad tuto bázlivou mentalitu, zaměřenou jen dovnitř. Zapálí nás Kristovou milující touhou sdílet radost svatých s celým světem. Jako prvotiny nového stvoření nás eucharistie uschopňuje těšit se v naději na nové nebe a novou zemi.

Rovněž je obtížné udržovat apoštolský charakter. Navzdory své víře riskujeme, že budeme odříznuti od vinného kmene, dávajícího pravý život. Převládající sekulární a demokratická kultura nám nabízí klamné představy, že my sami můžeme učinit cokoli, co je potřebné pro naši spásu. Eucharistie nám však připomíná, že milost a spása přicházejí shůry, a to skrze Krista a apoštoly. Musíme pokorně přijímat spásu skrze učedníky, pověřené mluvit a jednat v Kristově osobě. Církev je nejvíce sama sebou, když se shromažďuje k bohoslužbě kolem apoštolských vůdců, kteří udržují společenství vzájemně i zároveň se svými předchůdci ve víře. Skrze eucharistii, slavenou tímto způsobem, shromažďuje Kristus své stádce: jedno, svaté, katolické a apoštolské.