Daniel A. Helminiak: Ježíš Kristus. Kým byl/je doopravdy? Člověk věrný sám sobě

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2005/2 (Recenze)

Práh, Praha 2004, 324 str., ISBN 80-7252-105-5.

Ač se to někomu možná bude zdát překvapující, odborných publikací věnovaných systematické nebo dogmatické christologii není v naší mateřštině mnoho. Z uvedeného důvodu jsem po výše zmíněné publikaci sáhl s velkým očekáváním. Autor rozčlenil svou práci do tří částí. První nese titul: "Současná situace" (21-80) a jsme v ní seznamováni především s metodologickými předpoklady spíše fundamentálněteologického charakteru, které podle mého skromného soudu leží spíše v předpolí systematické christologie. Druhá část: "Oživená tradice" (81-162) je věnována dějinám christologického dogmatu. Třetí část: "Současná christologie" (163-273) pojednává spekulativně o některých základních otázkách současné christologie a soteriologie. Autorovi nelze upřít dobrý záměr, projevující se ve velkém důrazu na Ježíšovo pravé a úplné lidství. Chvályhodná je též snaha vytvořit propojení mezi světem moderní exegeze a tím, jak christologii pojímá tradiční systematická teologie. Toto přemostění však bohužel nesnese větší zátěž fundované kritiky.

Snad nejzávažnější je to, že některá Helminiakova tvrzení nemohou obstát před soudem docela prosté logiky. Jako příklad může sloužit následující výrok: "Každá opravdová syntéza představuje určitý pokrok. Tím, že tu tedy rozvíjím christologii tímto způsobem, dostávám se nevyhnutelně k jistým originálním závěrům" (11). První věta není pravdivá, protože existují syntézy, které nepřinášejí zhola nic nového. Z faktu, že autor určitým způsobem syntetizuje, ještě nic nevyplývá, tedy rozhodně ne to, že dospěje k originálním závěrům. Další logickou perličkou je věta: "Je-li úvaha o Ježíšovi opravdu úvahou o Ježíšovi, pak každá christologie řekne něco přesažného" (46). Takovýchto myšlenkových konstrukcí je kniha plná. Další nedostatek spočívá v naprosto nepřijatelné definici christologie. Podle Helminiaka je tato disciplína prostě přemýšlením o Ježíšovi (39). V definici zcela evidentně schází víra jako základní předpoklad systematické christologie. Na straně 161 ale stojí, že christologie je úvahou o Ježíši Kristu, což je něco opravdu jiného než na straně 38-39. To si však Helminiak neuvědomuje, neboť vůbec nepronikl do problematiky christologických titulů, jak o tom svědčí příslušné pasáže jeho "novozákonní christologie" (srov. 91 a dále). Je možné hovořit o novozákonní christologii a nevědět nic o "mesiášském tajemství"? Je možno zabývat se christologií a neanalyzovat Ježíšův příběh? Bohužel ano.

Třetí kapitola je věnována christologii "shora a zdola" (srov. 55 a dále). Odborník však těmito pojmy obvykle označuje něco jiného než autor. Helminiak měl použít terminologie "sestupná a vzestupná christologie". Christologie shora vychází důsledně z Božího slova, zatímco ta zdola vychází především z historického Ježíše nebo z analýzy transcendence v člověku.

Myslím, že Helminiak velmi správně cítí napětí mezi funkcionální (nikoli "funkční" - srov. např. 103) a ontologickou christologií, jenomže neumí dobře postihnout poměr mezi oběma zmíněnými polohami mystéria. Není pravda, že by Nový zákon byl naplněn výhradně funkcionální christologií. Již otázky po Ježíšově identitě v sobě nevyhnutelně skrývají přinejmenším náběh na ontologický pohled, což se projevuje právě v oblasti christologických titulů (srov. např. 1Kor 1,24.30). Stručně řečeno, ontologické výpovědi jsou pointou příběhu a zpětně také jeho nosnou strukturou, protože v dramatu odhalím, kdo je kdo, až v okamžiku, kdy spadne opona.

Prezentace christologie velkých koncilů starověku není nejhorší, i když to, co se dovídáme o III. Konstantinopolském koncilu, je nedostatečné (srov. 160-161). Horší situace nastává v okamžiku, kdy Helminiak začne sám teologizovat. Například tvrzení: "Lidství samo, v Kristu proměněné, je zdrojem spásy" (srov. 127) vyznívá poněkud problematicky. Zdrojem spásy je přece Trojjediný, lidství vtěleného Slova je prostředkem, nástrojovou a exemplární příčinou spásy a tak dále. Tím však rozhodně netvrdím, že Ježíšovo lidství by bylo pro naši spásu nedůležité.

Svérázné je Helminiakovo pojetí osoby a přirozenosti. Tento myslitel se totiž domnívá, že osoba je korelátem třetí úrovně vědomí, zatímco přirozenost je korelátem druhé úrovně vědomí (srov. 154). Nevím, zdali si autor uvědomuje, že jeho úvahy se tak vystavují vážnému nebezpečí apollinarismu, a to v případě, že Ježíš si uvědomoval svou identitu vtěleného Božího Syna (srov. 213). Pokud by však platilo, že Ježíš nevěděl o své božské identitě (srov. 213), vyvstává otázka, zda opravdu Božím Synem byl a je, což zase znamená riziko adopcianismu. Obecně platí, že v christologii a trinitologii osoba není vědomím, které je činností přirozenosti, jejímž prostřednictvím si osoba uvědomuje sebe samu. Souhrn úkonů vědomí pak utváří a rozvíjí lidskou osobnost.

Na straně 158 se setkáváme jednak s ne zcela udržitelným výkladem Flp 2,6-8, jednak s poměrně problematickým kenotismem, podle něhož se Slovo při vtělení vzdalo svého božství. Celá konstrukce působí tak, jako kdyby Slovo "odešlo" z Boha. Slovo rozhodně nepřestává jednat skrze svou božskou přirozenost, jak tvrdí Helminiak (srov. 159). To by znamenalo změnu v Bohu a v posledním důsledku konec stvoření. Přesněji řečeno, při vtělení začal existovat konkrétní člověk, který byl hypostatizován Slovem, jež se nám skrze své lidství zjevuje a daruje.

Další otazníky vyvolává pasáž o Ježíšově vědomí (209 a dále). Helminiak nerozlišuje Ježíšovo vědomí ohledně vlastní identity a jeho vědění ohledně svěřeného poslání. Je pravda, že Ježíš asi měl problém s tím, jak svou jedinečnou zkušenost vtěleného Božího Syna verbalizovat. V tomto smyslu je Helminiakova reflexe přínosná. Tvrzení, že sice věděl o své identitě v oblasti podvědomí, v oblasti vědomí však o své identitě Božího Syna nevěděl, prostě neobstojí, protože se jedná o kontradikci. Tvrzení, že Ježíš nedokončil reflexi svého sebepoznání a že tento proces zvenku dokončuje až Nikajský koncil, mi připadá nepřijatelné, neboť bych měl věřit více koncilu než samotnému Ježíšovi. Toto stanovisko navíc metodologicky implikuje nadřazování magisteria Božímu zjevení, což je nepřijatelné. V závěrečném shrnutí této partie čteme: "Jednoznačná odpověď na otázku: Věděl Ježíš, že je Bůh? se vynořuje na povrch. Ne, to nevěděl; avšak svého božství si byl vědom" (213). Originální logika výroku opět "triumfuje" nad zdravým rozumem.

Helminiak se domnívá, že Ježíš mohl hřešit (srov. 225-228). Tím se autor snaží zachránit reálnost Ježíšových zkoušek. Jenomže možnost selhání není nutným předpokladem reálnosti zkoušek, k tomu stačí, aby Ježíše jako člověka v těchto zkouškách nic nezastupovalo. Nemožnost zhřešit není v rozporu se svobodou, protože možnost hřešit je ve skutečnosti nedostatkem svobody.

Samostatnou kapitolou je Helminiakova soteriologie obsažená v desáté kapitole (srov. 229 a dále). Jeho prezentace Anselmovy satisfakční teorie svědčí o jediném: Helminiak dílo "Cur Deus homo" nikdy nečetl. Je s podivem, kolik nepřesností se vejde na necelé dvě strany (srov. 229-231). Prezentace teorie smíření není přesvědčivá (srov. 237), autor evidentně nezná Barthovy přínosy v této věci. Obecně platí, že jednotlivé soteriologické modely jsou předkládány na slabé slovníkové úrovni.

Helminiakovo sebevědomí, projevující se v častém opěvování vlastní reflexe jako kompletní a radikálně nové christologie (srov. např. 196), musí před zrakem nejen odborníka, ale i jen trochu soudného čtenáře velmi rychle roztát jako trocha sněhu na letním slunci. Helminiak totiž objevuje to, co je již dávno velmi dobře známo. Ježíš nejen Božím Synem je, ale také svou vlastní totožnost prožívá a jako člověk realizuje. Stačí vědět o dvojím pojetí vtělení, které bývá u velkých autorů starověku i středověku prezentováno jako akt spojení obou přirozeností na počátku Ježíšovy lidské existence i jako stávání se člověkem dovršující se v hodině kříže. Není divu, neboť Helminiak neumí jiný jazyk než anglický, jak o tom svědčí přehled použité literatury na konci knihy. Nezbývá než položit si otázku: Jaký smysl má překládání takovýchto podprůměrných spisů, které dobré jméno teologie nemohou nediskreditovat? O českém překladu raději hovořit nebudu, neboť jeho úroveň je zhruba stejná jako christologická "erudovanost" autora.