Bůh žehnej ateismu

Autor: Antonín Balík - Číslo: 2005/2 (Téma)

The Washington Post, 7.4.2004.

V pondělí se mne rodina ptala, proč byla tato noc odlišná od všech jiných nocí. Slavili jsme totiž Pesach v domě židovských přátel.

Nebylo při tom nic nezvyklého. Při velikonoční sederové večeři konají totéž miliony Židů po celém světě. My však nejsme Židé: jsme katolíci a slavíme Svatý týden.

Naše historka by mohla být použita jako sebechvála amerického triumfu náboženské svobody a pluralismu. Nicméně někteří vážně věřící, a také principiální ateisté a agnostikové, by se na náš večer mohli dívat zcela jinak.

Dovedu si představit, že pravověrný věřící - křesťan, žid či muslim - by se mohl ptát, jak jsme ve skutečnosti své víře oddáni. Dovedu si představit ateistu, který by naše společné slavení označil za důkaz, že pro mnohé lidi není náboženská víra záležitostí opravdového přesvědčení, nýbrž sentimentu, přátelství a rodinných pout.

Na takový skepticismus existují snadné odpovědi, včetně přikázání milovat Boha a bližního, vyskytující se v mnoha tradicích. To přece implikuje - nebo snad ne? - úctu a lásku k těm, kdo hledají Boha po jiných cestách.

Nicméně jak pravověrný věřící, tak ateista mohou zpochybnit naše snadné odpovědi. Proto mne v tomto týdnu zaujal ironický titulek v New Republic: "Bůh žehnej ateismu". Literární redaktor Leon Wieseltier se nechal inspirovat sporem u Nejvyššího soudu o slova "před Bohem" ve formulaci přísahy a chválil ateisty za to, že berou existenci Boha natolik vážně, že tím nutí věřící, aby dělali totéž.

Wieseltier píše: "Jestliže není základem náboženství intelektuálně podložená víra v existenci Boha, pak vůči skeptikům a pochybovačům není nic platná duchovní exaltovanost a politická agitace; víra je pouze milovanou iluzí." A pokračuje: "Pro náboženství není větší urážka než vyhnat z něho přesnost myšlení." Wieseltier objasňuje, proč je pro nevěřícího snadné trvat na náboženské svobodě a pluralismu. Protože se nevěřící dívá na víru jako na iracionální "preferenci" mezi mnoha dalšími preferencemi, nepřísluší vládě, aby privilegovala jednu preferenci vůči jiné.

Pro věřícího bude základ podpory náboženské svobody nutně komplikovanější, protože věřící už z definice nevidí svou víru jako "preferenci", nýbrž jako pravdu.

Věřící jistě může podporovat náboženskou svobodu z pragmatických důvodů. Historie ukázala, že alternativou je chaos, pronásledování, válka a masové vraždy. Pro věřícího je však také možné být intelektuálně rigorozní, a přesto uznávat dluh vůči osvícenství, věku rozumu a - ateistům.

Všechny náboženské tradice reagují na svou dobu. Některé odmítají ducha své doby, některé jsou jím pohlceny. Většina tradic přežívá tím, že nalezne rovnováhu mezi uchováním vlastní integrity a přizpůsobením se novým objevům.

Osvícenství vedlo válku proti vnucování náboženství silou a mnohé tradice (po určitém zápase i má vlastní katolická církev) se nakonec přizpůsobily lekcím, které si měly osvojit. Jezuitský teolog David Hollenbach však tuto adaptaci zajímavým způsobem obrací. Říká, že náboženská svoboda musí být zakotvena nejen v "toleranci", nýbrž i v "intelektuální solidaritě". Poznamenává, že tolerance je strategie, která nezasahuje do víry a životního stylu těch, kdo jsou "jiní", což je klasický postoj osvícenství. Dále říká, že intelektuální solidarita vyžaduje více. Působí angažovanost pro druhého (...) v naději, že porozumění může nahradit neporozumění a že je dokonce možná i shoda.

Ti, kdo se upsali různým vírám, i ti, kdo se neupsali žádné, souhlasí s tím, že vydají své chápání věcí riziku "naslouchat a mluvit, učit se z toho, co slyší, a - pokud to bude nutné - změnit své pojetí jako výsledek toho, co se naučili".

Ti, kdo věří, že vlastní pravdu, by se podle Hollenbacha neměli bát vstoupit do "komunity svobody". Tím se nedopustí ani intelektuálního zmatení, ani nedostatku víry. Naopak to znamená přijetí pravé "přísnosti myšlení", kterou právem vyžaduje Wieseltier od věřících. Pouze v dialogu s druhými je zkoušena naše víra, naše myšlenky se stanou explicitními a naše omyly se opraví. Proto také děkuji přátelům, kteří nás pozvali, abychom se s nimi solidárně spojili v připomínce historie Exodu a potvrdili touhu po lidské svobodě, kterou Exodus oslavuje.