Řeckokatolická církev - upřesnění

Autor: Ladislav Hučko - Číslo: 2004/4 (Dialog)

Poznámka: Text je redakčně krácen.

Chci reagovat na recenzi V. Ventury v 2. letošním čísle TT. Ta se zabývá prací Waleriana Bugela Ekleziologie užhorodské unie a jejích dědiců na pozadí doby.

Dr. W. Bugel považuje Užhorodskou unii (a také všechny ostatní unie v dějinách) za překážku jednoty mezi východní a západní církví.

Nezakrývá však fakt, že toto není současný oficiální postoj církve, ale spíše jeho osobní názor, nebo názor jedné skupiny teologů. Doc. Ventura, aby podpořil tento názor, se kterým zřejmě souhlasí, jde o poznání dále, než se odvážil W. Bugel. Bugelovy názory vyhlašuje ve skutečnosti za oficiální názor katolické církve. Do Bugelovy knížky vkládá názory, které tam nejsou, například že „jasný směr, který katolická ekleziologie nastoupila, je cesta k modelu jednoty v různosti (…)“. V knize se tvrdí právě opak: „Model jednoty v různosti (…) je nutné nahradit modelem communia církví sester“(227).

Svatý otec se nikdy takto závazně nevyjádřil. Jediné oficiální vyjádření k otázce „sesterských církví“ vyšlo v roce 2000 a vydala je Kongregace pro nauku víry. V něm se tvrdí, že pojem sesterské církve se ve vztahu mezi katolickou a ortodoxní církví nemá používat. Všechno ostatní jsou jenom názory, které se mohou vyjadřovat, ale které nejsou pro nikoho závazné.

Na setkání smíšené mezinárodní teologické komise v Baltimoru v roce 2000 (9. – 19. 7.) se „ekumenická“ koncepce „uniatismu“, nejasně a dvojznačně vyjádřená v Balamandském dokumentu, stala překážkou dalšího rozvoje dialogu a ten byl ve skutečnosti velmi zpomalen. V závěrečném dokumentu této komise z roku 2000 se píše: „(…) protože nedošlo k základní dohodě týkající se teologické koncepce uniatismu, rozhodli jsme se tentokrát nevydávat společné vyhlášení.“

Z toho tedy vyplývá, že žádný oficiální ani polooficální dokument jev „uniatismu“ neodsoudil ani nepopřel. Stále jsou (a vždycky budou) v platnosti oficiální dokumenty 2. vatikánského koncilu. V Orientalium ecclesiarum stojí: „Východní církve, které žijí ve společenství s Apoštolským stolcem, mají zvláštní úkol napomáhat jednotě všech, zvláště východních křesťanů“ (OE 24). Tedy nejsou považovány za překážku na cestě jednoty.

Další dokument, Unitatis Redintegratio, obsahuje následující vyjádření: „Tento svatý církevní sněm vzdává díky Bohu, že mnozí východní synové katolické církve (…) již žijí v plném společenství s bratry zachovávajícími západní tradici, a prohlašuje, že toto celé dědictví, duchovní, liturgické, disciplinární a teologické, patří ve svých různých tradicích k plné katolickosti a apoštolskosti církve“ (UR 17). Ani stopy po tom, že by se popíraly výsledky a plody unií, do kterých lidé vstupovali z přesvědčení, a ne násilím, jak to bylo za komunismu, kdy věřící řeckokatolíci byli nuceni hrubým násilím, aby se „vrátili“ tam, kam nechtěli.

K tématu o „uniatech“ by bylo dobré, kdyby se mohli vyjádřit i ti, jichž se to týká. Aby se nemluvilo o nich bez nich! Připravuji na toto téma obšírnější teologický článek.

Nechci redakci podsouvat špatné úmysly. Vím, že se snažíte o jednotu a pravdu, o pokrok v Božím díle. Ale spirituální romantismus pro Východ, nadšení bez hlubší znalosti celého komplexu problematiky, kterou může mít jen ten, kdo v ní žije, náchylnost pro jednoduchá a rychlá řešení by neměly zastínit pravou tvář reality, jejímž nejhlubším kořenem je kříž, bolestné překonávání protikladů, nepochopení… Cesta do Božího království je úzká a těsná. To potvrdilo i posledních patnáct let ekumenismu, kdy jsme se po prvotním nadšení a objevení „zázračných léků“ na jednotu mezi Východem a Západem od roku 2000 dostali do téměř neřešitelných těžkostí. Dialog na mnoha místech ustal. Jedním z důvodů – dle mého názoru – je i to, že se hledala „lehká a jasná“ řešení. Skutečnost je však mnohem složitější!

Ladislav Hučko, apoštolský exarcha