Karl Rahner – současník, teolog, prorok

Autor: Georg Kügler - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/2 (Osobnosti)

Herder Korrespondenz 3/2003 (část).

O Rahnerově osobnosti a díle jsme přinesli širší informace v dvojportrétu Karl Rahner a Urs von Balthasar od W. Lösera v TT 1/2000, s. 31–33.

Ke stému výročí narození (5. března) a dvacátému výročí úmrtí (30. března) světoznámého katolického teologa, jezuity Karla Rahnera vyvstává otázka, co pro nás znamená a může znamenat on sám a jeho dílo. Toto „pro nás“ nadhazuje další otázky; především o jeho dalším duchovním působení jako myslitele, filosofa a teologa. Do jaké míry ovlivnilo jeho dílo (více než 4000 publikací) duchovní vědomí dvacátého století? Udělalo takový zásah do obecného myšlení, že tyto stopy ukazují i do budoucna?

Jeho žák kardinál Karl Lehmann, biskup v Mohuči a předseda německé biskupské konference, sám uznávaný teolog, hovořil o „hlubokém tajemství plodnosti“ duchovně tvůrčího člověka po jeho smrti. Po nějaký čas to podle Lehmanna mohlo vypadat tak, že většina jeho díla náleží minulosti, ale potom se projevil nový zájem. Mnozí hledají odpověď na otázku, kterou zformuloval Rilke ve svém „Dopise mladého dělníka“ již v roce 1922: „Kdo je tento Kristus, který se plete do všeho (...) Co od nás chce? Říká se, že nám chce pomáhat. Avšak nablízko vypadá podivně bezradný. Jeho poměry byly tak velice jiné. Anebo nezáleží na okolnostech: když by sem vstoupil, ke mně, do mého pokoje, do továrny, bylo by vše hned jiné a dobré? Poskočilo by ve mně srdce a začalo bít v jiné rovině, vždy směrem k němu? Mé pocity mi říkají, že nemůže přijít. Že by to nemělo smysl. Náš svět není pouze vnějškově jiný – pro něho tu nejsou žádné dveře.“

Teologovi Karlu Rahnerovi nešlo na všech rovinách jeho života o nic jiného, než aby v době, která zdánlivě nemá žádný přístup k nepochopitelnému tajemství, které nazýváme Bohem a v něhož věříme v Ježíši Kristu a Duchu Svatém, připravil této prastaré „transcendentální“ skutečnosti novou sílu poznání a přesvědčení. Jako „posluchač slova“ dokázal Rahner nenapodobitelným způsobem zabudovat do moderny plnost dvoutisíciletého křesťanského uvažování o tajemství spásy a zla. Ve svém myšlení tradici nesmazával, nýbrž ji reflexivně pronikal a jakoby uváděl do nových staletí. Dělo se tak na rovině apriorních základů, nedostupných zkušenosti, stejně jako v jednotlivých oblastech teologického bádání, od dědičného hříchu a nauky o milosti až k Učitelskému úřadu církve a jeho konkrétním strukturám. Rahnerův „Základní kurz“ popisuje v přímo geniální koncentraci přístupy k náboženské skutečnosti, kterou hlásá křesťanství a před níž stál tak bezmocně hluboce náboženský básník Rainer Maria Rilke.

Krátce před smrtí, v rámci oslav osmdesátých narozenin v Katolické akademii arcibiskupství ve Freiburgu, pronesl Rahner přednášku, která je jakoby jeho odkazem: „Zkušenosti katolického teologa“. Nehovořil v ní o „sumě“ svého myšlení a obsahu svého teologizování, nýbrž o postoji, který je jeho základem.

První bod se týká toho, že všem teologickým výpovědím je třeba rozumět pouze analogicky, nevlastně, neboť nikdy zcela nepostihnou předmět, kterým se zabývají, a nikdy nejsou jednoznačné. Rahner kladně mluví o „podivné a nepříjemné nerozhodnosti mezi ano a ne“, které se při církevním hlásání příliš nedbá. „V praktickém provozu teologie na to stále zapomínáme. Mluvíme o Bohu, o jeho existenci, o třech osobách v Bohu, o jeho svobodě, o jeho vůli, která nás zavazuje atd.; musíme to dělat, nemůžeme prostě o Bohu mlčet, protože to se dá skutečně dělat teprve tehdy, když jsme nejprve mluvili. Ale při tomto mluvení většinou zapomínáme, že výpověď o Bohu může být do jisté míry legitimní jen tehdy, když ji zároveň i vezmeme zpět, když sneseme nepříjemnou nerozhodnost mezi ano a ne jakožto pravý a jediný pevný bod našeho poznání, a tak necháme vždy své výpovědi padnout do mlčenlivé nepochopitelnosti samého Boha (…)“

Za „druhou základní zkušenost“ svého teologického života považuje Rahner vlastní střed křesťanského hlásání. Tím je zcela jistě Ježíš Kristus, ale pouhé zbožné mluvení o Ježíšovi je příliš málo: „Vlastní a jediný střed křesťanství a jeho poselství je proto pro mne skutečné sebesdělení Boha – v jeho nejvlastnější skutečnosti a slávě – svému stvoření, vyznání nejnepravděpodobnější pravdy, že Bůh sám ve své nekonečné skutečnosti a slávě, svatosti, svobodě a lásce skutečně, bez jakékoli újmy, je s to k nám přijít v podobě naší stvořené existence – a vše ostatní, co nám křesťanství nabízí nebo od nás vyžaduje, má vůči tomu jen předběžnou hodnotu anebo je sekundárním důsledkem.“

Proto při nové evangelizaci našeho světa nejde především o to pojmenovat křesťanskou skutečnost jako takovou, tedy především obsahově, nýbrž „říci něco o zkušenosti, kterou člověk učinil o této skutečnosti velmi subjektivně“. Rahnerovo proslulé slovo, že křesťan budoucnosti bude ten, kdo učinil „zkušenost“ o božských věcech a je proto „mystikem“, má své kořeny zde.

Ve „třetí zkušenosti“ se Rahner zabývá svým životem řeholníka, jezuity a tím, že v jeho teologii lze poznat něco z ducha a spirituality jeho řádového Otce Ignáce z Loyoly. Neznamená to však, že by se cítil být vázán „úzkou školní teologií“, nýbrž že se pokoušel vstoupit do „co nejširšího dialogu“ s mnohotvárností moderních poznatků o podstatě a bytí člověka.

„Čtvrtou zkušeností“ se předchozí rozšiřuje do požadavku vystoupit z „bledé abstraktnosti a prázdnoty“ teologických pojmů. „Jistě, teolog má nakonec za úkol říci jen jedinou věc. Avšak toto jediné slovo musí být naplněno tajemnou esencí veškeré skutečnosti. (...) Říkám, že svět je stvořen Bohem. Ale co je svět, o tom nevím téměř nic, a proto zůstává i pojem stvoření podivně prázdný.“

Myšlení Karla Rahnera nám dalo – jak se říká – málo systematických odpovědí, ale v nekonečném počtu oblastí otevřelo tu radikální reflexi, kterou potřebujeme, zaměřenou k novým obzorům. Tento jím vyvolaný duch nepokoje je odkazem, který bude spoluutvářet budoucnost.