Služebníci nevěrní

Autor: Vojtěch Vlček - Číslo: 2003/2 (Studie)

Kolaborace kněží s režimem ve 40. a 50. letech

V době Ježíšově a v celém raně křesťanském období byli mezi jeho učedníky takoví, kteří pro víru zemřeli mučednickou smrtí nebo byli dlouhodobě vězněni. Ale ani příběhy nejvěrnějších nejsou jen osudy „mramorových“ svatých. Mezi apoštoly nacházíme Petra, který, než se stává hlavou církve, svého Pána ve slabosti nejprve třikrát zapře, Pavla, který je zpočátku horlivým pronásledovatelem křesťanů, a Jidáše, jenž svého Mistra za třicet stříbrných zrazuje, vydává vojákům poslaným židovskými velekněžími, a nakonec páchá sebevraždu. Drama dějin církve je složeno z příběhů mučedníků, vyznavačů, těch, kteří víru zapřeli, ale obrátili se, ale i takových, kteří se v „důvěře“ nebo - realističtěji - s předstíráním, že církvi prospívají, spojili s jejími nepřáteli a pro své osobní výhody či zastírání svých pádů a slabostí proti církvi bojovali.

V období komunistické diktatury se takoví duchovní stávali spojenci představitelů moci a jejich poslušnými nástroji boje proti náboženství a církvi. V témže čase, kdy byla církev umlčena, vytlačena ze života společnosti, kdy biskupové, opati, jejich spolubratři a laičtí věřící končili na popravištích, v koncentračních táborech a věznicích, oni velebili péči komunistického státu o církev a vyzdvihovali náboženskou svobodu.

První takovýto spolek duchovních spolupracujících s bolševickou mocí vznikl v Rusku po Únorové revoluci v roce 1917. „Svaz demokratických duchovních a laiků“, s tajemníkem knězem Vvěděnským, spojil svou budoucnost se socialistickou cestou, v níž jeho členové spatřovali nastolení spravedlivějšího společenského řádu a zavrhnutí carismu. Od těchto postojů je neodradil ani bolševický teror proti církvi a nevadilo jim, že se stavějí do opozice proti biskupům. Čeka - sovětská politická policie - brzy vycítila příležitost pro využití této skupiny duchovních pro rozbití jednoty pravoslavné církve, především proti biskupům. Okruh kněží kolem Vvěděnského přes zákaz patriarchy Tichona jednal s komunistickými předáky a v roce 1922 založili s vydatnou podporou bolševiků časopis „Živá církev“, jehož jméno se pak stalo brzy názvem pro celé hnutí. Prostřednictvím členů Živé církve se podařilo sovětské tajné policii rozbít církevní strukturu a ochromit pravoslavnou církev. Biskupové, kteří odmítli spolupracovat s tímto rozkolným hnutím, včetně patriarchy Tichona, byli internováni nebo uvězněni. Petrohradský metropolita Veniamin vydal 22. května 1922 pastýřský list, odsuzující činnost Živé církve, a její vedoucí činitele exkomunikoval. Záhy byl zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen k trestu smrti. Podobným způsobem byly perzekvovány stovky duchovních, kteří zpochybnili legitimitu kolaborantského hnutí. Po odstranění nepohodlných biskupů se zmocnili členové Živé církve řízení pravoslavné církve v Rusku, neboť ovládali nově zřízený nejvyšší úřadující orgán - Nejvyšší církevní správu. Čelní představitelé Živé církve však byli naprosto závislí na směrnicích komunistických vládců a GPU (pokračovatelka Čeky) a ani oni si nemohli být svou pozicí v konfrontaci s ateistickým režimem jisti. K typickým projevům kolaborace Živé církve s režimem patří např. svolání soboru pravoslavné církve v dubnu 1923, formálně organizované Nejvyšší církevní správou, ve skutečnosti zcela režírované GPU. Tento schizmatický sobor, jehož usnesení neměla kanonickou platnost, ve svém prohlášení s nadšením vyzval pravoslavné věřící ke spolupráci s bolševickým režimem. Z rozhodnutí soboru byl patriarcha Tichon zbaven svých církevních hodností a „byla zrušena“ exkomunikace komunistů odpovědných za proticírkevní represe. K dalším počinům členů Živé církve lze přičíst např. určující podíl při ovládnutí pravoslavné církve na Ukrajině, zvažovanou spoluúčast při falšování závěti patriarchy Tichona, předvádění potěmkinovských vesnic o náboženské svobodě v Rusku pro zahraničí delegace, ovládání většiny eparchií zbavených vedení a seminářů členy hnutí ad.

Živá církev sloužila i v dalších desetiletích sovětského režimu jako poslušný nástroj k ovládání a postupné likvidaci pravoslavné církve v Rusku.¹

Obdobou Živé církve byla rozkolná hnutí duchovních ustavená v zemích tzv. lidových demokracií, tedy zemích, které se dostaly po druhé světové válce do sféry vlivu sovětského svazu. Tato hnutí, ustavená dle sovětského vzoru s podporou domácích komunistů, měla za úkol rozbít jednotu katolické církve a vytvořit zdání nepřátelství mezi biskupy a kněžími či laickými věřícími. Členové kolaborantských hnutí sloužili také představitelům moci jako informátoři o záměrech a postojích episkopátu, o atmosféře mezi kněžími a věřícími. Často se účastnili vyjednávání o církevních otázkách a doporučovali představitelům státu vhodnou taktiku. Biskupové a další církevní hodnostáři byli následně jako „nepřátelé lidu“ a „spojenci imperialismu“ odstraněni. Na jejich místa nastoupili věrní kapitulní či generální vikáři z řad „vlasteneckých“ kněží. Pokrokoví kněží byli také dosazováni na vedoucí místa do postátněné Charity, teologických fakult, seminářů, zbylých katolických periodik a nakladatelství. Pro zahraniční delegace ze Západu vydávali tito kněží ochotně svědectví o vřelé spolupráci církve a komunistického režimu a nebývalých možnostech církve, jež jí stát nyní poskytuje. Ve většině zemí byla tato hnutí spojena s myšlenkou míru, tj. hlásila se k „mírové politice“ SSSR a odsuzovala USA a jejich spojence. V zemích, kde se komunisté neúspěšně pokusili odtrhnout církev od Říma a vytvořit církev národní, tj. v Albánii, Litvě a Rumunsku, měli sehrát v tomto experimentu klíčovou roli „pokrokoví kněží“. Pro svou oddanost byli tito duchovní odměňováni významnými církevními posty, možnostmi cestování, materiálními statky, ale také jim představitelé režimu byli ochotni odpustit prohřešky proti kněžskému životu či dřívější nesouhlas s režimem. Mnozí kněží stojící v čele kolaborantských hnutí vystupovali také aktivně politicky a někteří byli dokonce členy komunistických stran. V řadách „vlastenců“ nalézáme četné spolupracovníky Státní bezpečnosti. Většina předáků kolaborantských hnutí byla pro své prokomunistické a proticírkevní postoje exkomunikována z církve či suspendována.

Na území bývalé Jugoslávie fungovalo několik spolků pokrokových kněží - v roce 1950 vznikl v Bosně přes zákaz biskupů spolek prokomunisticky orientovaných kněží „Dobri pastir“. V jeho čele stáli františkánští kněží, kteří už za války spolupracovali s komunistickými partyzány. V Chorvatsku vznikl v témže roce spolek „Cyril a Metod“, sdružující prorežimní kněze z různých církví.²

V Maďarsku začal organizovat hnutí „mírových kněží“ z iniciativy vládních představitelů v květnu 1949 kněz Ferenc Varga. Organizace vydávala také časopis „Kereszt“ (Kříž). Varga brzy pochopil skutečné záměry komunistů a nechtěl být spoluúčasten na likvidování církve. Proto se rozhodl uprchnout za hranice. Při pokusu o přechod však byl postřelen a ve vězení zemřel. Po jeho smrti se hnutí rozpadá a v srpnu 1950 vzniká nová organizace „Výbor katolických kněží pro mír“, v jejímž čele stojí kanovník Miklós Beresztoczy, nejprve komunisty vězněný a ke spolupráci donucený brutálními torturami, a bývalý cisterciák Richard Horváth. Míroví kněží začali opět s vydáváním „Kerezstu“. Typickou ukázkou aktivity mírových kněží a jejich tažení proti biskupům bylo sbírání podpisů pod tzv. Stockholmskou mírovou výzvu, odsuzující USA a velebící mírovou politiku SSSR. Po uvěznění biskupů byli „míroví kněží“ postaveni do čela neobsazených diecézí- např. Beresztoczy jako generální vikář v ostřihomské arcidiecézi.³

V Polsku se vytvořilo kolem bývalého pravicového nacionalisty Boleslawa Piaseckého, jemuž hrozila po zatčení NKVD v roce 1944 smrt, laické hnutí „Pokrokových katolíků“, usilujících o spolupráci s komunisty. K „Pokrokovým katolíkům“ se také hlásilo asi 200 duchovních. Jejich tiskovým orgánem byl časopis „Dziś i Jutro“ (Dnes a zítra). Piaseckého okruh ovládal také nakladatelství Pax, které dalo pozdější název hnutí. Dalším rozkolným hnutím byli „vlastenečtí kněží“, původně malá skupina vězňů nacistických koncentračních táborů. V září 1949 vznikla z těchto kněží „Komise kněží při svazu bojovníků za svobodu a demokracii“. Brzy také toto hnutí proklamovalo podporu socialismu a jeho členové vystupovali proti papeži a biskupům. Kněží patřící k Paxu se v roce 1953 spojili s dalším kolaborantským hnutím, tzv. „Mírovými kněžími“. Pax a vlastenečtí kněží kontrolovali v Polsku zbytky církevního tisku, nakladatelství, jejich členové stáli na předních místech teologických fakult, ovládali Charitu, byli dosazováni do čela diecézí uvolněných uvězněním biskupů. A. Grajewski uvádí, že ve zmíněných prorežimních organizacích bylo kolem 1500 polských kněží, tj. přes 10 % z celkového počtu.⁴

V Rumunsku byl ustaven v dubnu 1950 - tedy v době, kdy už zde byla zlikvidována řeckokatolická církev, většina římskokatolických biskupů uvězněna a mnišské řády zrušeny - z řad malé skupiny prokomunisticky orientovaných kněží a laiků „Katolický akční výbor“. Na zakládajícím kongresu v Tirgu Mures bylo přítomno asi 100 kněží a 150 laiků. Výbor vydal prohlášení souhlasné se Stockholmskou výzvou a zvolil do svého čela kněze Anreje Agothu. Míroví kněží se snažili získat pro spolupráci oba generální vikáře dvou zbylých římskokatolických diecézí v Alba Iulia a v Jasse. Oba hodnostáři byli pro svůj nesouhlas s organizací zatčeni. Komunistická vláda ve spolupráci s mírovými kněžími vydala 4. července 1950 prohlášení o organizaci římskokatolické církve v Rumunsku. Dokument znamenal totální nadvládu nad církví v Rumunsku a zakazoval další kontakty s Římem, tzn. vyhlašoval národní církev. Výnos přijala pouze malá skupina katolických duchovních - přibližně 120. Přes značnou podporu režimu nezískal experiment národní církve, především kvůli brzké exkomunikaci jeho vůdců, širší odezvu a nebyl realizován. Početnější „mírové hnutí“ duchovenstva kvůli síle odporu rumunských katolíků v zemi nevzniklo.⁵

V Československu, jmenovitě v českých zemích, bylo po druhé světové válce mezi kněžími jen několik jednotlivců, kteří viděli rozvíjení křesťanství ve spolupráci se „spravedlivějším“ socialistickým zřízením a s komunisty. Mezi ně patřili vězni nacistických koncentráků, českobudějovický kněz Josef Plojhar a Josef Beneš. Oba politicky ambiciózní kněží pracovali v Československé straně lidové. P. Bohuslav Černocký ze Slatiny ve Slezsku byl přímo členem KSČ. Komunisté už v roce 1947 začali uvažovat o možnostech politického využití těchto duchovních pro své záměry. Příležitost se našla brzy po únorovém převratu v roce 1948, kdy biskupové zakázali z obavy před zneužitím politickou činnost kněží a nepovolili ani kandidaturu duchovních v nadcházejících květnových volbách v rámci Národní fronty. Josef Plojhar, tehdy už ministr zdravotnictví, který neuposlechl nařízení biskupů o zákazu politické činnosti duchovních, byl 12. června spolu s několika dalšími kněžími suspendován.

V počátcích jednání mezi představiteli státu, reprezentovaného nejprve Ústředním akčním výborem Národní fronty, v čele s ministrem spravedlnosti Dr. Alexejem Čepičkou, a katolickou církví v roce 1948 byli Čepičkou do společné komise přizváni za církev „pokrokoví“ kněží Plojhar a Beneš a teprve po stížnosti episkopátu samotní biskupové. „Vlastenečtí“ duchovní zůstali dále pro tato jednání poradci a informátory komunistických představitelů. Vzhledem k tomu, že biskupové, vedení pražským arcibiskupem Josefem Beranem, odmítli vydat prohlášení loajality komunistickému režimu a zrušit suspenzi „pokrokových“ duchovních, vztahy církve a státu se dále vyostřovaly a proticírkevních opatření přibývalo. Ve spolupráci s plojharovským okruhem kněží připravili představitelé režimu plán „hnutí pokrokových katolíků“ - „Katolickou akci“ - jež mělo proti sobě jako nepřátele postavit „vysokou církevní hierarchii“ a ostatní kněze a věřící. Původně měli v tomto hnutí sehrát klíčovou roli právě „pokrokoví kněží“, ale vzhledem k jejich nevěrohodnosti (předešlé rozpory s biskupy, věřícími, kriminální delikty, zatíženost církevní suspenzí) a z obavy před jejich exkomunikací ze strany biskupů, kteří varovali před účastí v takovéto organizaci, byli do vedení Akce jmenováni jen laici. Katolická akce byla ustavena na konferenci v Praze 10. června 1949. Po různých slibech a pohrůžkách podepsalo prohlášení Katolické akce kolem 1500 duchovních a tisíce věřících. Reakcí biskupů na pokus vnést rozkol do řad církve bylo vydání pastýřského listu „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“. Biskupové odhalili věřícím v tomto listu skutečné záměry komunistické politiky a otevřeně vyjmenovali proticírkevní zásahy z posledních měsíců. Členové Katolické akce měli svůj souhlas odvolat, nebo jim hrozila exkomunikace. Následně většina duchovních svůj souhlas s tímto hnutím skutečně odvolala nebo vysvětlila machinace s jejich podpisy či nátlak, který byl na ně činěn. Dokonce v řadách nejvěrnějších pokrokových kněží se projevil nesouhlas s hnutím (Buchta, Plojhar) a „pokrokový“ P. J. Fiala dokonce utekl v této době za hranice. Přestože se Katolická akce snažila získat důvěru věřících pořádáním národních poutí na významných místech, jako na Sázavě, Velehradě či Děvíně, a zvát zahraniční duchovní a známé obdivovatele socialismu typu francouzského kněze Abbé Bouliéra či canterburského děkana Dr. Hewletta Johnsona, nepodařilo se tuto organizaci zachránit před živořením a krachem v roce 1951.

Po vydání proticírkevních zákonů a řadě represivních zásahů - např. internace biskupů, monstrproces s řády, zrušení řeckokatolické církve, likvidace řádů, desítky procesů s kněžími ad. - se rozhodli komunisté zformovat širší hnutí prorežimních kněží, které by nebylo jen elitní skupinou jako hrstka „pokrokových kněží“, ale masovým hnutím a nástrojem režimu proti biskupům a Vatikánu. Tito duchovní měli být nazýváni „vlastenečtí kněží“. Ve všech krajích vznikaly pod dohledem církevních tajemníků a církevních pětek členů KSČ přípravné výbory, jež různými metodami, podobnými sbírání podpisů pod Katolickou akci, získávali kněze pro chystanou konferenci. Konference „vlasteneckých“ duchovních, konaná na Velehradě ve dnech 4.-6. července 1950 se zúčastnilo 450 kněží z českých zemí a ze Slovenska. Většina z nich vnímala konferenci jako souhlas s obnovením jednání mezi představiteli církve a státu a přála si dosažení dohody, jako např. v Polsku či Maďarsku. Hlavní projevy přednesli pokrokoví kněží Plojhar a poverenik Lukačevič, ze státních představitelů jmenujme A. Zápotockého a L. Svobodu. Z předsednictva konference vzešel trvalý orgán „Velehradský výbor katolického duchovenstva“, v čele s generálním tajemníkem „vlasteneckých“ kněží Josefem Románkem. Z aktivit „vlasteneckých“ kněží je nutno připomenout pořádání národních poutí, politických školení pro kněze, ale také ovládnutí teologické fakulty, Katolických novin, obsazení míst děkanů, kanovníků, vikářů a diecézí osiřelých po internování biskupů - např. generálním vikářem v Litoměřicích se stal P. Oliva, kapitulním vikářem pražským P. A. Stehlík ad.

Hnutí „vlasteneckých“ kněží však nepořádalo pravidelná shromáždění, nezískávalo další členy, ale naopak stagnovalo. Proto se čelní komunističtí funkcionáři rozhodli podnítit ustavení stálé organizace prorežimních kněží podle vzoru v sousedních státech pod názvem „Mírové hnutí katolického duchovenstva“. Z jednotlivých diecézí vzešly mírové výbory a ustavující schůze MHKD se konala v Praze 21. června 1951. Sjezdu se zúčastnilo přes 1200 kněží, včetně 3 biskupů. Předsedou celostátního výboru organizace byl zvolen J. Plojhar. V následujících měsících byly zvoleny v diecézích mírové výbory. MHKD se stalo pevnou masovou organizací kněží podporující komunistickou politiku, partnerem pro jednání představitelů moci a církve. Míroví kněží se pasovali do role mluvčích církve, nahrazujících umlčené biskupy. Většina duchovních s organizací MHKD nesouhlasila, a proto počet členů Mírového hnutí nepříliš převyšoval počty „vlasteneckých“ kněží. Mnozí duchovní se stali členy organizace nedobrovolně pod nejrůznějšími pohrůžkami církevních tajemníků, a proto zůstávali pasivní. MHKD existovalo kontinuálně až do Pražského jara, kdy se vzhledem k probíhajícím reformám a obnově skutečných církevních institucí a vzniku autentického církevního hnutí kněží, řeholníků a laiků - Díla koncilové obnovy - rozpadlo.⁶

Důvody příklonu světských kněží a řeholníků k účasti v prorežimních hnutích a jejich kolaborování lze vysvětlovat několika způsoby:

• Idealismus, naivní důvěra v komunistické ideály, v nastolení spravedlivého společenského řádu, neznalost zkušeností církve s komunistickým režimem, představa o harmonické koexistenci komunisty řízeného státu a církve. Velký vliv mělo také osvobození Československa sovětskou armádou v roce 1945, osobní zkušenost perzekuce nacisty, např. pobyt v koncentračním táboře (Plojhar, Beneš) a mnohdy původ z nižších sociálních vrstev. Tento důvod sám o sobě byl velmi řídký, ve většině případů byl určujícím faktorem spolupráce s komunisty důvod z druhé či třetí skupiny.
• Kariérismus a touha po majetku - snaha politicky se angažovat i ve vysoké politice, snaha získat postavení, významnější místo než podřízenou funkci na faře či v klášteře. Pokrokovým kněžím byla přidělována vedoucí místa v postátněné Charitě, ve státem zřízené Katolické akci, na teologické fakultě, po záboru klášterů byli dosazováni na nejvýznamnější poutní místa (Velehrad, Svatá Hora, Hostýn ad.), po odsouzení a internaci biskupů a jejich nebližších spolupracovníků byli jmenováni kapitulními vikáři, kanovníky a na jiná významná místa diecézní správy. Mnozí z nich často kumulovali několik funkcí a brali několik platů. Tento důvod spolupráce je přítomen u značné části „vlasteneckých“ duchovních.
• Předchozí rozpory s církevními představenými - např. s opatem, biskupem, rektorem semináře, velmi často kvůli vážným nedostatkům v jejich kněžském životě.
• Porušování zásad kněžského či řeholního života (náchylnost k alkoholu, nedodržování celibátu, kolaborace s nacisty, konfidentství ad.). Těchto jejich slabostí dokázala mistrně využít StB, aby je přinutila k podpoře komunistické církevní politiky - k aktivní účasti v tzv. Katolické akci, v kněžském mírovém hnutí, ke spolupráci s krajským církevním tajemníkem a SÚC, či dokonce v některých případech i ke spolupráci s orgány Státní bezpečnosti.

K čelným „pokrokovým“ kněžím a řeholníkům patřili:

P. Dr. Josef Beneš (1905-1979) za války vězněn v koncentračních táborech, člen ČSL, po válce katecheta v Trutnově, publicista, spisovatel, vyšehradský probošt.

P. PhDr. Josef František Fiala (1913-1978), minorita, působil u sv. Jakuba v Praze. Dosazen jako státní správce do čela Charity, ředitel Unitasu v Olomouci. Pro svou neskrývanou podporu komunistické církevní politiky a účast při tvorbě prorežimní Katolické akce byl začátkem června 1949 exkomunikován. Poté změnil svůj postoj, navštívil arcibiskupa Berana, omluvil se mu a vyjádřil lítost nad svým dosavadním proticírkevním jednáním. Nepohodl se s ministrem A. Čepičkou a s tvrzením, že odjíždí na mírový kongres do Paříže, uprchl 14. června 1949 v oblasti Českých Velenic za hranice a odešel do Holandska. Zde měl už z předcházející legální návštěvy této země dostatečné kontakty.⁷

P. PhDr. et JUDr. Josef Bohumír Kasan (1905), premonstrát z kláštera Nová Říše. Na rozdíl od ostatních novoříšských spolubratrů, kteří byli po heydrichiádě zatčeni a odvezeni do koncentračních táborů, kde mnozí zahynuli, byl jen krátce vyšetřován a propuštěn na svobodu. Po válce se chtěl stát novoříšským opatem, ale zvolen byl P. Augustin Machalka. Dr. Kasan se proti němu snažil intrikovat řadou pomluv (kolaborace, styky s ženami ad.), ale neuspěl. Tyto jeho výpovědi využila proti opatu Machalkovi StB v monstrprocesu proti řádům v roce 1950. Díky své aktivitě mezi „vlasteneckými“ kněžími se stal P. Kasan v roce 1950 profesorem pastorální teologie na státem zřízené „Římskokatolické cyrilometodějské teologické fakultě v Praze“.⁸

P. Jan Mára (*1912), člen tzv. Katolické akce, MHKD. Dlouholetý ředitel Charity, až do roku 1989. Kanovník.

Josef Plojhar (1902-1981), kněz v Českých Budějovicích, za války vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau, 1945-1948 předseda krajské organizace Československé strany lidové v Českých Budějovicích, 1948-1968 poslanec Národního shromáždění za ČSL, 1948-1968 ministr zdravotnictví, 1951-1968 předseda ČSL, 1951-1968 předseda Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva, 1952-1968 člen předsednictva ÚV Národní fronty, 1950-1972 místopředseda ÚV Svazu československo-sovětského přátelství, 1969- 1981 poslanec FS ČSSR.⁹

Mezi přední prorežimní kněze dále patřili P. Adolf Petr Unger (1914), benediktin, P. Bohuslav Černocký (1902), farář ve Slatině ve Slezsku, profesor společenských věd na státní teologické fakultě, P. Jindřich Volný (1909), farář v Jaroměřicích u Jevíčka, P. Josef Románek (1922), farář v Roštěnicích u Vyškova, a generální tajemník hnutí vlasteneckých kněží P. Josef Buchta (1912).

Osudy „pokrokových, vlasteneckých a mírových“ kněží v průběhu 50. let jsou - stejně jako jejich pohnutky ke spolupráci s režimem - značně odlišné. Zjednodušeně můžeme zobecnit, že někteří z nich si své postavení v získaných pozicích udrželi a dále je rozvíjeli, jiní se stali pro režim vzhledem ke své finanční náročnosti nebo nezakrytelným osobnostním nedostatkům nepohodlnými a skončili paradoxně ve vězení. Je nutno poznamenat, že tito kněží byli spolúčastni na komunistické proticírkevní politice, mlčeli k perzekuci spolubratrů a věřících a někteří se na ní i aktivně podíleli, a to s odůvodněním: „protože jsme se museli bránit zatahování kněží do ilegality a do protistátního postoje. My, kněží, jsme mnohdy ani nevěděli, jak hluboko klesli ti, kteří nám měli být příkladem.“¹⁰

Hnutí „pokrokových“, „vlasteneckých“ či „mírových“ kněží a podobné organizace jistě nepatří k momentům historie, jimiž by se mohla církev pyšnit. Ale pouze úplný, pravdivý a sebekritický pohled do vlastních dějin, tak jak k němu vyzval Svatý otec v souvislosti s Jubilejním rokem, může ukázat skutečnou velikost Božího lidu a církve. Církve svatých mučedníků a vyznavačů, houfů odpadlých a kajících se, zástupů mlčících a trpělivě sloužících, ale také učedníků zapírajících a zrazujících.