Josef Zvěřina a pražská teologická fakulta

Autor: Vojtěch Novotný - Číslo: 2003/2 (Články)

„Kolik dvojznačnosti, jako vždycky, chovají v sobě dnešní křesťané! Chop se tedy lucerny a snad mezi tolika vykladači (professores) přece jen najdeš několik opravdových vyznavačů (confessores)“ - těmito slovy otevírá Hans Urs von Balthasar svou slavnou Kordulu. Vzácné spojení profesora a konfesora, jež hledá, je vhodným předznamenáním k této jubilejní poznámce o vztahu Josefa Zvěřiny k pražské katolické teologické fakultě. Zvěřina byl nepochybně nejenom učitel, ale i - a především - tím, kdo svou víru vyznával; to je v dominantní míře vlastní i jeho teologickým dílům. Rád bych v náznaku poukázal na historické okolnosti, za nichž na fakultě působil, na jeho programové podněty obnovující se fakultě v r. 1990 a na širší kontext, v němž lze otázku jeho teologického odkazu dnešní fakultě pojmout.

1. „Prehistorie“ Zvěřinova pedagogického působení spadá do válečného období. Pražská fakulta byla po 17. listopadu 1939 zavřená a česká část semináře byla přestěhována do letního arcibiskupského sídla v Dolních Břežanech, kde kardinál Karel Kašpar dne 5. ledna 1940 svým listem Ut quis licite zřídil „Arcidiecézní bohoslovecké učiliště pražské“, jehož učitelský sbor byl sestaven z náhradního personálu, protože fakultním profesorům byla výuka zakázána. Josef Zvěřina byl „proti své vůli“ povolán, aby zde vyučoval obor křesťanská archeologie a ochrana památek - nejprve v r. 1941/2 a potom opět v r. 1943/4, vždy ale pouze několik měsíců.¹ Toto okolnostmi uložené odborné zaměření předznamenalo další Zvěřinovo působení a dílo.

¹Srov. Marie Rút KŘÍŽKOVÁ, Žít jako znamení. Rozhovory s Josefem Zvěřinou, Praha 1997, s. 31-32; Seznamy přednášek a katalogy posluchačů Arcidiecézního bohosloveckého učiliště v Dolních Břežanech (archiv KTF UK).

Po válce se stal na teologické fakultě smluvním asistentem prof. Josefa Cibulky pro seminář křesťanské archeologie.² Předložil disertační práci na téma Marxismus - filosofie - náboženství, kterou však tehdejší profesor filosofie Alois Kudrnovský ze strachu nepřijal, i když doporučil, aby ji Zvěřina sám vydal.³ Proto svou disertační práci nakonec obhájil v oboru křesťanská archeologie a dějiny umění (Nástěnné malby krypty v Tavant) a dne 18. června 1948 byl na Univerzitě Karlově promován doktorem teologie. V r. 1950, když byla fakulta vyňata ze svazku univerzity a veškeré římskokatolické bohoslovecké studium v českých krajích bylo soustředěno v Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze, odmítl zde Zvěřina dále působit a odešel.⁴

²Ze zápisů z porad fakultního sboru (archiv KTF UK) vyplývá, že návrh na jmenování Lic. Th. Josefa Zvěřiny smluvním asitentem byl podán a přijat dne 23. října 1945, nástup stanoven k 1. listopadu téhož roku. O obnovení Zvěřinovy smlouvy na další dva roky se rada usnesla dne 6. října 1949. Srov. též seznamy přednášek na bohoslovecké fakultě z let 1947-1950 (archiv KTF UK).
³Srov. Marie Rút KŘÍŽKOVÁ, o.c., s. 36-37.
⁴Srov. Oto MÁDR, Teologie intelektu a srdce (Josef Zvěřina), in: TÝŽ, Slovo o této době, Praha 1992, s. 20.

Vrátil se na ni, tehdy již do Litoměřic, v r. 1968, kdy byl jmenován odborným asistentem.⁵ Vyučoval různé obory - svátosti, kérygmatiku, ochranu památek, církevní právo a volitelné předměty církevní umění a seminář pastorálky.⁶ Na fakultě také proběhlo jeho habilitační řízení pro obor křesťanská archeologie, docentem ale jmenován nebyl,⁷ protože jeho působení bylo ukončeno normalizací v r. 1970.⁸

⁵Podle zápisů z porad fakultní rady (archiv KTF UK) se o rehabilitaci bývalých členů fakulty (býv. doc. Bogner, býv. doc. Kadlec, býv. asistenti Zvěřina a Mádr), probíhající na ministerstvu kultury, poprvé ve fakultní radě hovořilo 27. června 1968; kancléř fakulty b. Tomášek se k jejich návratu stavěl kladně. Dne 21. září 1968 rada schválila Tomáškem tlumočený návrh biskupského sboru na personální obnovu fakulty, jejíž součástí bylo i ustavení dr. Zvěřiny pro obor archeologie. 30. listopadu 1968 pak rada rozhodla, že ministerstvu navrhne, aby byli dr. Zvěřina a dr. Mádr ustaveni do funkce odborného asistenta.
⁶Srov. zápis z porady fakultní rady z 2. října 1969 a seznam přednášek z r. 1969/70 (archiv KTF UK); Marie Rút KŘÍŽKOVÁ, o.c., s. 92. Pro r. 1970/71 připravil Zvěřina program přednášek z křesťanské archeologie (archiv KTF UK), kurz ale již neproběhl.
⁷Srov. zápisy z porad fakultní rady (archiv KTF UK): habilitace byla zahájena dne 29. dubna 1970, do komise byli jmenováni dr. Bartůněk, dr. Vacková a dr. Holubová; dne 16. června 1970 zápis konstatuje, že „na základě kladného výsledku habilitačního řízení se fakultní rada jednomyslně usnesla, aby ministerstvu kultury byl předložen návrh na ustavení dr. J. Zvěřiny docentem pro obor křesťanská archeologie“ (zároveň byla přijata habilitace dr. V. Tkadlčíka a „přenesena“ mohučská habilitace dr. V. Wolfa). Totéž usnesení se opakovalo dne 1. července 1970.
⁸Srov. zápis z porady fakultní rady dne 21. září 1970 (archiv KTF UK): „Děkan oznámil fakultní radě, že podle sdělení Ministerstva kultury ČSR budou dr. Mádr a dr. Zvěřina odvoláni z funkcí odborných asistentů“. Srov. též Zvěřinovy vzpomínky in: Marie Rút KŘÍŽKOVÁ, o.c., s. 92-93, 100.

Nedostatkem informací je zahaleno Zvěřinovo působení na bohoslovecké fakultě na přelomu r. 1989-1990.⁹ Byl sice jmenován čestným děkanem a pověřen přípravou tzv. základního studia, které mělo mít podobu tříletého dálkového kurzu určeného laikům,¹⁰ avšak ani on, ani Mádr nebyli povoláni do řad učitelů. Ani jeho koncepce studia laiků nebyla nakonec využita. Také jeho vize teologické fakulty nebyla vedením fakulty přijata.¹¹

⁹Archiv KTF UK neobsahuje z let 1989-1990 takřka žádný spis; i pro 2. polovinu 80. let je dokumentace neúplná.
¹⁰Srov. přípravný materiál v archivu KTF UK a rozhovor Základní studium teologie, in: Naše rodina 16 (1990) 7.
¹¹Srov. Aleš OPATRNÝ, Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské arcidiecéze, Kostelní Vydří 2002, s. 227-228: „Zdá se, že touto volbou byl do jisté míry položen základ k obtížím, které se projevily na teologické fakultě v průběhu 90. let a vyvrcholily krizí r. 2001, kdy byla v sázce další existence fakulty. Z biskupského sboru měl za obnovu pražské fakulty a semináře vrcholnou odpovědnost kardinál Tomášek. Nelze se však dobrat spolehlivých informací o tom, jaký vliv měl na probíhající personální změny on, jaký ostatní biskupové české provincie, jaký nově jmenovaný děkan Wolf. Jisté je, že zde zůstal nevyužit dosti podstatný kapitál teologické erudice a těžce nabytých zkušeností.“

Vztah Josefa Zvěřiny k pražské teologické fakultě má tedy jisté svatovojtěšské rysy: třikrát byl povolán „na katedru“ a třikrát zapuzen, naposledy takřka slovy „Vůbec tě nechceme a není pro tebe místa u tvého lidu!“. A to i přesto, že dne 6. dubna 1993 udělila Univerzita Karlova Josefu Zvěřinovi in memoriam zlatou pamětní medaili.¹²

¹²Archiv KTF UK.

2. Zvěřina se v r. 1990 vyslovil k různým aspektům obnovy fakulty.¹³ Zde nás zajímá především jeho ideová koncepce této instituce. Leden 1990, kdy jeho texty vznikly, byl obdobím, kdy ještě vibrovalo listopadové vzepětí ducha. Zvěřina ten okamžik vnímal jako zřejmý kairos v životě národa a církve. V tomto světle také patřil na naléhavost výzvy, před níž fakulta tehdy stála: „V naší historii posledních dnů se událo něco nadhistorického, do našich dějin zasáhl Pán dějin. Tento moment je pro teologickou fakultu rozhodující.“ A: „Především u nás je nutné, aby teologické fakulty vstoupily do nového života národa Božího lidu. Je to úžasný a neopakovatelný okamžik, kdy se otevírají srdce a dveře novému hlásání evangelia. Je to výzvou a závazkem. Obroda nemůže se uskutečnit bez obrody fakulty, vzdělání a výchovy kněžského dorostu a představitelů teologických věd.“

¹³Josef Zvěřina, K novému pojetí teologie a situování naší teologické fakulty do současného kontextu (leden 1990), in: TÝŽ, Pět cest k radosti, Praha 20033, s. 152-154; Memorandum o novém pojetí teologické fakulty a o novém duchu studia (15. leden 1990), strojopis (archiv KTF UK; http://ktf.cuni.cz/texty/zverina2.html); Několik poznámek k zamyšlení nad formací kněží a studia, in: TÝŽ, Vzdor ducha. Z dopisů a kratších zamyšlení, Praha 2002, s. 51-52. Srov. také rozhovor Základní studium teologie, o.c.

Nešlo mu přitom o pouhou reorganizaci; měl na mysli obnovu tvářnosti fakulty a univerzity (kterou nahlížel v původním smyslu, tj. personálně, jako společenství přednášejících a posluchačů) pod vedením Ducha Svatého. „Vedena Duchem Svatým musí se stát fakulta charizmatickým společenstvím. Toto vědomí a přítomnost Ducha musí vytvořit nové vztahy mezi přednášejícími a posluchači, mezi oběma složkami vzájemně.“ Přednášení má být službou nesenou nasloucháním, studium musí být spojeno s kontemplací, fakulta a seminář musí být místem setkávání vědění, moudrosti, zbožnosti a statečnosti.

Zvěřina tento požadavek vyvozoval v zásadě ze dvou skutečností: z vědomí Božího obdarování a z potřeb společnosti. Obnova fakulty v Duchu Svatém se mu jevila nutná, neboť „jen tak bude moci pokračovat ve svěřeném Božím daru, kterým jsme byli vysvobozeni z otroctví a stínu smrti. Láska a pravda zvítězí - ale na tomto vítězství si musí získat nesmrtelnou zásluhu teologická fakulta.“ Tento dar byl připravován činností, utrpením a zbožností již v době pronásledování. Jeho přijetím bude fakulta uschopněna k tomu, aby oslovila „člověka „druhého“ světa“: člověk prvního, západního světa je člověk toužící v nejlepším případě po pravdě, člověk třetího světa touží po spravedlnosti, církev a teologická fakulta se však nyní obrací k národu, který chodil po bludných cestách, který žil ve lži a strachu, trpěl nespravedlností a nenávistí, byl vězněn a mučen. „K tomuto člověku zraněnému a hledajícímu, teď k člověku vzkříšenému z mrtvých, se bude obracet všechna vzdělávací a výchovná činnost.“

Pro Zvěřinu bylo samozřejmé, že „teologická fakulta musí pomáhat k duchovnímu obrácení a vytvoření nového typu člověka, nového typu společnosti“. Jestliže totiž v českých zemích souhlasně zazněla myšlenka, že „pravda a láska vítězí“, lze to křesťansky chápat pouze jako dar a závazek. Čeští křesťané a teologové jsou - koherentně s celkem Zvěřinovy teologie - ve službě společnosti povinni spojovat pravdu, spravedlnost a lásku: „Teologie lásky nás spojí, přinese dar jednoty křesťanství a národu, aby své svobody nezneužil. Dar pravdy, lásky, spravedlnosti a svobody se stává závazkem pro univerzitu a především pro teologickou fakultu.“ Neboť, jak pravil v jiné souvislosti, „církev radosti a naděje musí všecku tuto zkušenost celého národa zniternit, aby nevyprchala zároveň s euforií“.¹⁴

¹⁴Josef Zvěřina, Církevní diagnózy a prognózy, in: TÝŽ, Pět cest k radosti, o.c., s. 99.

3. Na tomto místě se horizont Zvěřinova odkazu pražské teologické fakultě rozšiřuje k jeho celkovému pojetí trojjediného Boha, církve a lidské existence.¹⁵ Pravda, spravedlnost, radost, naděje, prostota, pokora, otevřenost, láska - to vše jsou teologicky zakotvené, ba přímo konstituované „charizmatické“ hodnoty, jimiž se má věřící vyznačovat a s nimiž se má přibližovat ke všem lidem. Tak si představoval i fakultu v okamžiku, kdy Pán viditelně vstoupil do českých dějin.

¹⁵Odkazuji alespoň na hlavní texty: Josef Zvěřina, Odvaha být církví, Mnichov 19833; Teologie agapé I-II, Praha 1992 a 1994; Pět cest k radosti, o.c.

Obávám se, že kairos, který Zvěřina rozpoznal, pominul, že dar nebyl přijat a úkol nebyl naplněn. Fakulta i přes některé dobré plody své činnosti nezískala nesmrtelnou zásluhu na vítězství lásky a pravdy; neobracela se zřetelně k člověku zraněnému, hledajícímu, vzkříšenému; nepodílela se na vzkříšení ducha; nereflektovala darovanou zkušenost totalitního období a z ní vyrůstající teologii. V jistém smyslu to - jak ukazuje úmorná cesta plenárního sněmu - platí o celé církvi v českých zemích; zodpovědnost teologické fakulty, jejímž přednostním úkolem je takové přemítavé přijetí Božího působení, je však veliká. Jestliže totiž Pán po čtyřicet let svou církev vedl pouští, pak proto, že ji chtěl proměnit, obnovit, připravit. Nebudeme-li mu však naslouchat, rozhodně neuslyšíme, co Duch praví církevním obcím dnes.

Myslím ale, že do značné míry stále ještě trpělivě opakuje to, co říkal na přelomu let 1989/90, a že fakultě nyní nabízí nový kairos. Kéž by tedy současná obnova Katolické teologické fakulty byla onou obnovou v Duchu, kterou si Josef Zvěřina přál!