Čeští mučedníci z doby komunismu

Autor: Vojtěch Vlček - Číslo: 2003/2 (Studie)

Hledání výrazu: ďż˝eďż˝tďż˝ muďż˝ednďż˝ci

Dějiny církve v období komunistické totality v českých zemích i v ostatních státech střední a východní Evropy, především v padesátých, ale i šedesátých letech velmi připomínají historii církve v dobách pronásledování prvních křesťanů. V této nedávné době nacházíme perzekvované biskupy, kněze i laické věřící, kteří vydali velké svědectví víry snášením ponižování i mučení, dlouholetým pobytem ve vězení, mnozí i obětí vlastního života.

Dějiny církve v období komunistické totality v českých zemích i v ostatních státech střední a východní Evropy, především v padesátých, ale i šedesátých letech velmi připomínají historii církve v dobách pronásledování prvních křesťanů. V této nedávné době nacházíme perzekvované biskupy, kněze i laické věřící, kteří vydali velké svědectví víry snášením ponižování i mučení, dlouholetým pobytem ve vězení, mnozí i obětí vlastního života. Bilance církve v českých zemích v tomto období je zdrcující: dlouholetá internace biskupů a věznění některých z nich (Ladislav Hlad, Karel Otčenášek, Štěpán Trochta), odsouzení a věznění 400-500 diecézních kněží, odsouzení a žalářování 350 řeholníků, likvidace mužských klášterů a internace všech řeholníků, zabrání klášterů řeholnic a izolace sester v centralizačních střediscích, likvidace Charity, Orla, Katolické akce, bohosloveckých seminářů, mládežnických organizací, přiškrcení farní pastorace.

Okolní národy mají už několik blahořečených mučedníků z dob komunismu, např. Slováci redemptoristu Dominika Metoděje Trčku, řeckokatolického biskupa basiliána Pavla Gojdiče, Ukrajinci řeckokatolického biskupa Theodora Romžu. Také církev v českých zemích přinesla velké svědectví víry. Vedle známých osobností - např. kardinála Josefa Berana, jehož beatifikační proces již probíhá, babických mučedníků či generální představené boromejek Vojtěchy Hassmandové - je celá řada dalších, jež podobně jako P. Josef Toufar v komunistických žalářích zemřely a jejichž jména nejsou ještě dostatečně známá. Proto se s úctou k jejich památce pokusme o nápravu.

Mezi už obecně známé případy patří příběh P. Josefa Toufara (*14.7.1902), zatčeného 28. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, totiž vychýlením oltářního kříže během mše svaté 11. prosince 1949 v Číhošti u Ledče nad Sázavou. P. Toufar byl vyslýchán ve Valdicích a nucen k přiznání, že zázrak zkonstruoval na pokyn Vatikánu pro obelstění prostých věřících. Po brutálních výsleších, psychickém nátlaku i bití byl donucen k podepsání vyšetřovacích protokolů, dokonce převezen krátce do Číhoště, kde s ním mělo být v kostele nafilmováno zinscenování zázraku. Zde se však zhroutil a s bolestmi v oblasti břišní krajiny byl jako „prominentní“ vězeň převezen do Borůvkova sanatoria v Praze. 25. února 1950 u něj lékaři konstatovali zánět pobřišnice, na který i přes provedenou operaci téhož dne večer zemřel. Jako jedna z obětí vyšetřovatele StB Ladislava Máchy byl tajně pohřben do hromadného hrobu v Ďáblicích.¹

Obdobně je také znám i přes jisté nejasnosti osud tří mučedníků z řad kněží v tzv. babickém případu. Od ledna 1951 začíná působit na Moravskobudějovicku Ladislav Malý, který o sobě prohlašuje, že je agent CIC a přichází zorganizovat odboj proti komunistům. Navštěvuje své známé z mládí a snaží se je získat pro „svou věc“. Přichází také na faru do Rokytnice, kde místního faráře a svého spolužáka z gymnázia P. Jana Bulu (*24.6.1920) informuje o údajném únosu arcibiskupa Berana z internace a snaze převést jej za hranice. Když jej P. Bula žádá o kontakt s primasem české církve, Malý vždy osobní setkání odkládá. Proto se P. Bula také na varování P. J. Podveského rozhodl s Malým styky ukončit. Krátce nato byl 30. dubna 1950 zatčen. Také P. Václav Drbola (*16.10.1912), farář v Babicích, a P. František Pařil (*21.1.1911), farář z Horního Újezdu, věděli o činnosti Malého a byli jím také kontaktováni a lákáni pro jeho plány, což odmítli. Brzy poté, 17.června 1950, je P. Drbola zatčen. L. Malý kolem sebe shromáždil skupinu mladých, s nimiž podniká rádoby odbojovou činnost - přepadávání a zastrašování místních funkcionářů KSČ, vypalování stohů, vykrádání sekretariátů apod. Vyvrcholením aktivity Malého byl teroristický útok na babickou školu 2. července 1951, kde zastřelil tři místní funkcionáře KSČ. Následovalo zatýkání desítek lidí v okolí, mezi nimi 3. července i P. Františka Pařila. Už ve dnech 12.-14. července 1951, tedy deset dní po vraždě, proběhlo u Krajského soudu v Jihlavě soudní přelíčení proti „kulackému spiknutí“. Je odsouzeno 7 osob k trestu smrti, mezi nimi i P. Václav Drbola a P. František Pařil. Oba jsou popraveni ve věznici v Jihlavě 3. srpna 1951. V jednom z následných procesů v souvislosti s babickými událostmi v Třebíči 13.-15. listopadu 1951 je odsouzen k trestu smrti P. Jan Bula a popraven v areálu věznice v Jihlavě 20. května 1952.²

Následují méně známé případy diecézních kněží a řeholníků, kteří zemřeli buď ve vyšetřovací vazbě, nebo ve výkonu trestu:

P. ThLic. Vojtěch Basovník ( *14.8.1912), salesián. Do salesiánské kongregace byl přijat v roce 1928, studoval filosofii v Římě, teologii v Turíně a na kněze byl vysvěcen 2. června 1939. Po návratu do vlasti vyučoval salesiánské kleriky filosofii a teologii v Ostravě, po záboru ostravského ústavu přešel s nimi do Fryštáku a pak do Brna. Po válce působil v Mníšku pod Brdy a nakonec v Oseku u Duchcova. Zde byl také v roce 1950 spolu s ostatními salesiány internován a tajně se dále věnoval klerikům. Z Oseku byl v září 1950 odvezen k výkonu vojenské služby k jednotkám PTP a zde u útvaru v Plumlově zatčen. Za své tajné vyučování bohoslovců a jejich přípravu na vysvěcení v táboře v Oseku u Duchcova byl odsouzen spolu se dvěma z nich Vyšším vojenským soudem v Trenčíně v roce 1953 na 4 roky. Po věznění ve Valdicích byl převezen do vězeňského tábora Rtyně v Podkrkonoší, tzv.Tmavý důl. P. Basovník byl 11. února 1955 přijat na táborovou ošetřovnu ve Rtyni pro horečnaté onemocnění horních cest dýchacích. 15. února se u něho objevily příznaky ischiasu a revmatismu. 18. února zjistil MUDr. Fruhwirth, že má v oblasti hýždí absces velikosti asi dvou dlaní, který pak léčil ichtyolovou mastí a obklady. 21. února provedl lékař řez tohoto zánětu a dále ho vyplachoval a dával pacientovi penicilín. 9. března se objevily na kůži pacienta po celém těle modré skvrny a došlo k otokům všech končetin. O den později byl převezen P. Basovník do vězeňské nemocnice ve Valdicích a odtamtud do jičínské nemocnice, kde 17. března 1955 zemřel. Byl pochován na vězeňském hřbitově ve Valdicích.

Přímou příčinou smrti byla podle patologa sepse (celkový zánět) a příčinou onemocnění rozsáhlý absces. Pro provedení léčby takovéhoto onemocnění, chirurgického zákroku, nebyly na táborové ošetřovně vyhovující podmínky. Při prohlídce lékařské dokumentace o průběhu léčby zjistila kontrola záměrně nedostatečně vedené zápisy. Znalec uvedl, že Dr. Fruhwirth mohl již dříve rozpoznat nebezpečný průběh onemocnění, zajistit jeho nemocniční léčbu, a především už na počátku zhoršujícího se stavu pacienta jej nechat převést do jičínské nemocnice.³ Dr. Fruhwirth byl po úmrtí P. Basovníka zatčen, vyšetřován a obviněn za zanedbání lékařské péče, ale nakonec z rozhodnutí Lidového soudu v Trutnově 20.11.1956 zproštěn. Podle mnohých svědectví vězňů z Tmaváku se však Dr. Fruhwirth snažil starat o P. Basovníka i o ostatní vězně v úděsných táborových podmínkách poctivě a svědomitě. Dokonce i P. Basovník si ho během léčby chválil.⁴ Dle svědectví vězně Františka Kubaše Dr. Fruhwirth velitele tábora žádal o převoz P. Basovníka, ale k převezení stále nedocházelo,⁵ takže byl převezen do jičínské nemocnice už umírající.

P. Bohumír Bunža (*1877), vyškovský děkan. Narodil se v Bzenci. Po předcházejícím kněžském působení se stal v roce 1912 dómským vikářem v Olomouci a od roku 1918 působil jako farář ve Vyškově. V roce 1934 byl jmenován vyškovským děkanem a po několik funkčních období zastával také funkci místostarosty ve Vyškově. Založil zde Charitu a povolal sem sestry těšitelky z Rajhradu. Byl znám svým sociálním cítěním a péčí o chudé. V říjnu 1949 byl zatčen v souvislosti s případem kněžské nemocenské pojišťovny Čáp a spol., v němž bylo 18. ledna 1951 odsouzeno 10 kněží. P. Bunža se však přelíčení nedožil, protože po tvrdých výsleších 17. října 1950 ve vězeňské nemocnici v Praze zemřel.⁶

P. Bohuslav Burian (*16.10.1919), kaplan v Moravské Nové Vsi. Narodil se v Brně. Otec pracoval jako řezník, matka se starala o domácnost, měl čtyři sourozence. Obecnou školu a gymnázium absolvoval v Brně. V roce 1938 vstoupil do kláštera k augustiniánům, kde studoval do ledna 1943, kdy byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Osvětimi; prošel také lágry v Dachau a v Buchenwaldu. Po konci války se vrátil do vlasti, od října 1945 pokračoval v teologických studiích v Brně a byl zde v červenci 1947 vysvěcen na kněze. Pak nastoupil na místo kaplana ve Slavonicích, kde zůstal až do června 1949. Mezi farníky byl znám svou horlivostí a oddaností Boží službě. V červnu 1949 byl poprvé vyšetřován v souvislosti se známým pastýřským listem československých biskupů „V hodině velké zkoušky“, který vzhledem k váhavému postoji biskupa Skoupého odvážně přečetl před průvodem tisíce věřících na svátek Božího těla na Zelném trhu v Brně. Po propuštění z vazby v listopadu 1949 nastoupil jako kaplan v Moravské Nové Vsi v blízkosti rakouských hranic. 9. září 1950 odešel P. Burian do emigrace do Rakouska. Ze zahraničí se tajně opakovaně vracel a pomohl se svými spolupracovníky, např. premonstrátem P. J. H. Vozdeckým, k útěku asi 11 osobám, z nichž se mnohé ukrývaly před zatčením. Mezi úspěšně převedenými bylo také pět kněží a jeden bohoslovec (např. jezuita J. Krajcar, P. Hrbata ad.), jimž chtěl dopomoci k dostudování v zahraničí. Při své čtvrté cestě do Československa byl P. Burian 12. prosince 1951 po delším sledování zatčen a převezen do vyšetřovací vazby v Ruzyni. Zde byl podroben fyzickému i psychickému trýznění, do jídla mu byly dávány drogy oslabující odolnost organismu, byl nucen k doznání špionážních a velezrádných aktivit, jež nikdy nespáchal. Státní bezpečnost vytvořila pětičlennou skupinu, v níž byl také P. J. H. Vozdecký a sestra P. Buriana - MUDr. Ludmila Burianová. 23. října 1952 se u Státního soudu v Praze konalo přelíčení s touto skupinou. P. Burian byl jako hlavní osoba procesu odsouzen za velezradu a špionáž ke 20 letům vězení. Trest si odpykával na Mírově a v Leopoldově, odkud 27. ledna 1959 uprchl a snažil se dostat k rakouským hranicím. Po pěti dnech rozsáhlé pátrací akce byl dopaden a převezen zpět do Leopoldova, kde jej podrobili krutým výslechům, a delší dobu pobýval na samotce. V důsledku trýznění zemřel P. Burian na zápal plic 29. dubna 1960 v mírovské věznici.⁷

P. Josef Chadraba (*12.3.1891), děkan. Narodil se ve Vinařích. Vystudoval gymnázium v Čáslavi, pak vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové, kde byl v roce 1915 vysvěcen na kněze. Postupně působil v Hradci Králové, v Plošticích n. L., v Jilemnici, v Golčově Jeníkově. Od roku 1924 nastoupil jako farář v Klášteře u Chotěboře. Byl zatčen 11. září 1951 v noci a obviněn z ukrývání zbraní (šlo o staré zbraně, jež sbíral), z kontaktů s protistátní skupinou, zostouzen pro údajné styky z hospodyní a 18. ledna 1952 odsouzen Státním soudem v Praze v čele devítičlenné soudní skupiny za velezradu na 20 let. P. Chadraba byl odvezen na Mírov, kde si odpykával trest. Protože trpěl těžkým onemocněním - Bürgerovou chorobou (ucpáváním cév) -, musel být několikrát převezen do vězeňské nemocnice. Ani přes závažnost onemocnění nebyl propuštěn na svobodu. P. Chadraba zemřel v táborové nemocnici na Mírově 16. dubna 1956 a dva dny nato byl zpopelněn v Olomouci.⁸

P. Josef Jakubec (*8.2.1899), děkan. Narodil se v Ústí nad Orlicí. Po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové, kde byl v roce 1924 vysvěcen na kněze. Poté vystřídal řadu kněžských působišť - Libštát, Městec Králové,Třebechovice, Vysoký Újezd, Červený Kostelec, Zvole, Nové Hrady - a koncem třicátých let zakotvil v Žamberku. Stal se děkanem, biskupským notářem a biskupským vikářem. Poprvé byl zatčen na jaře roku 1949, vyšetřován ve vazbě v Hradci Králové a bez soudního rozhodnutí zařazen do Tábora nucených prací v Pardubicích, odkud byl propuštěn v listopadu téhož roku. Ke druhému zatčení došlo v noci 12. prosince téhož roku. P. Jakubec byl obviněn jako aktivní lidovec z kontaktů s protistátní organizací (jednalo se o jeho finanční pomoc rodinám emigrantů a perzekvovaných osob) a z rozšiřování protistátních tiskovin (oficiální pastýřské listy biskupů, protestní dopis arcibiskupa Berana Dr. Čepičkovi a Plojharovi o proticírkevní politice státu). Pan děkan byl odsouzen Státním soudem v Praze po přelíčení konaném 24.-25. října 1950 za velezradu na 20 let. Nejprve byl převezen na Bory, později eskortován na Mírov. Zde se u něho projevila rakovina plic. Ve zprávě vězeňského lékaře z května 1955 je jeho stav označen jako beznadějný, doporučuje se upustit od ozařování, pouze nechat léky proti bolesti. Očekávanou délku života odhadl na 1-2 měsíce a žádá naléhavé propuštění. Ani toto doporučení vězeňského lékaře, ani opakovaná žádost jeho samotného i jeho sestry nepřiměla krajského prokurátora k povolení přerušení trestu či propuštění. P. Josef Jakubec zemřel na Mírově 27. června 1955 a byl přes svou žádost o pochování v rodném městě pohřben na vězeňském hřbitově.⁹

P. ThDr. Stanislav Bohuslav Jarolímek (*14. ledna 1900), premonstrát, opat strahovského kláštera, generální vikář řádu a zástupce generála řádu ve funkci vizitátora premonstrátských klášterů v Čechách a na Moravě. Narodil se ve Vilíně u Sedlčan. Teologická studia absolvoval v Římě a na kněze byl vysvěcen v listopadu 1926. Od roku 1939 zastával funkci koadjutora strahovského opata, roku 1942 byl jmenován opatem. Za války podporoval protinacistický odboj, za což byl po válce vyznamenán. V roce 1945 byl jedním ze tří kandidátů na arcibiskupský stolec v Praze. Byl zatčen jako poslední oběť pro připravovaný český monstrproces s biskupy a jejich pomocníky až 16. září 1950, zatímco někteří jeho spoluobžalovaní byli už rok ve vyšetřovací vazbě. Tento pozdější termín zatčení nevyplýval ovšem z ohleduplnosti StB, nýbrž z toho, že byl v posledních letech už velmi vážně nemocen, v roce 1949 se podrobil operaci žaludku a lékaři u něj zjistili rakovinu v pokročilém stadiu. V roce 1950 byl na léčebném pobytu a vzhledem ke zdravotním komplikacím byl hospitalizován v nemocnici v Bratislavě. Brzy po propuštění z nemocnice byl zatčen a obviněn z velezrádných kontaktů s bývalými ministry české protektorátní vlády, tedy z kolaborace (!), ze snah o revizi pozemkové reformy, ze zabránění realizace nového školského zákona (snažil se díky kontaktům v nejvyšších politických kruzích interpelovat proti likvidaci církevního školství), z kritických postojů proti komunistickému zřízení a jeho církevní politice (varoval ostatní premonstrátské opaty Machalku a Tajovského před hrozícím útlakem církve a doporučoval jim podniknout patřičná obranná opatření: ukrytí cenností, ostražitost před provokatéry a informování věřících o nadcházejících těžkých dobách pro církev.) Jako „protistátní“ byla při soudu také označena jeho účast při koncipování a organizaci distribuce pastýřských listů v roce 1949, čtení pastýřského listu „Hlas čsl. biskupů v hodině velké zkoušky“ 18. června 1950 v klášterním kostele na Strahově, jeho kritická vystoupení proti státní Katolické akci. Jako špionáž označili vyšetřovatelé opatovo dopisování s historikem a bývalým poslancem lidové strany Bohdanem Chudobou, který odešel do emigrace, zasílání zpráv „z hospodářského a politického života v ČSR“ generálovi řádu Nootsovi a internunciovi Ritterovi a odeslání pastýřských listů, „které obsahovaly štvavé výmysly o pronásledování církve v ČSR“, do zahraničí.

V monstrprocesu Zela a spol. byl odsouzen u Státního soudu v Praze 2. prosince 1950 za velezradu a špionáž na 20 let. Už 18. ledna 1951 musel být z věznice převezen vzhledem k těžkému zánětu plic (objevilo se u něho chrlení krve) a finálnímu stadiu rakoviny (metastázy po celém těle) do pankrácké vězeňské nemocnice, kde 31. ledna 1951 zemřel. Pohřeb pana opata se konal v Nebušicích u Prahy, přičemž prokurátor Čížek oznámil blízkým, že rozloučení se zesnulým se smí zúčastnit pouze nejbližší rodinní příslušníci a nesmí se konat žádný průvod, pouze tichý obřad, na což prokurátor Čížek během pohřbu osobně dohlédl.¹⁰

P. Adolf Kajpr (*5.7.1902), jezuita, významný katolický publicista, kazatel, exercitátor. Narodil se v Hředle na Kladensku a brzy po narození osiřel. Učil se nejprve obuvníkem, později pracoval jako mlynář. V roce 1926 udělal přijímací zkoušky do kvinty na arcibiskupském gymnáziu v Praze- Bubenči. Do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v roce 1928. Filosofii absolvoval v Belgii, teologii v rakouském Innsbrucku. Na kněze byl vysvěcen 26. července 1935. Po roku tzv. třetí probace ve Francii začal působit v kostele sv. Ignáce v Praze. Vedl exercicie, měl promluvy v pražském rozhlase, věnoval se novinářské práci - redigoval „Posla Božského srdce Ježíšova“, časopis „Obrození“ a „Dorost“. Za kritiku nacistického režimu byl v roce 1941 zatčen a vyslýchán na Pankráci. Prošel koncentračními tábory v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. Po skončení války se vrátil do Prahy a začal redigovat nejprve časopis Sdružení katolické mládeže „Dorost“ a později v týdeník „Katolík“, určený pro katolickou inteligenci. U Sv. Ignáce působil nadále jako známý kazatel, vyhledávaný zpovědník a exercitátor. Vzhledem k těmto aktivitám byl vybrán jako jedna z obětí pro vykonstruovaný proces s předními členy mužských řeholí Machalka a spol. a ve velikonočním týdnu 5. dubna 1950 odsouzen Státním soudem pro velezradu a špionáž na 12 let. Byl vězněn na Mírově, ve Valdicích a Leopoldově. Následkem čtyřletého pobytu v nacistických koncentračních táborech a devítiletého věznění v komunistických žalářích dostal P. Kajpr v Leopoldově infarkt a nedlouho poté, 17. září 1959, ve věku 57 let zemřel. Pochován byl na místním vězeňském hřbitově a teprve v roce 1968 byly jeho ostatky přeneseny do řádové hrobky Tovaryšstva Ježíšova na Vyšehradě.¹¹

P. ThDr. Josef Koutný (*4.1.1909), profesor teologie. Pocházel z Cetkovic u Moravské Třebové. Po studiích teologie v Brně byl vysvěcen na kněze v roce 1932. Následující rok kaplanoval ve Křtinách a v roce 1933 odjel na biblická studia do Jeruzaléma, kde zároveň působil jako vicerektor hospice Svaté rodiny pro poutníky. Od roku 1936 byl po dvě léta prefektem chlapeckého semináře v Brně, pak se stal profesorem biblistiky na teologickém učilišti v Brně a ředitelem Sušilových kolejí. Na teologickém učilišti působil do dubna 1948, kdy nastoupil jako představený v brněnském alumnátě. Po likvidaci všech teologických fakult a řádových učilišť u nás v roce 1950 a po vytvoření okleštěné Cyrilometodějské fakulty v Praze byl v říjnu 1950 jmenován jejím profesorem, což ale vzhledem k nesouhlasu většiny kněží a biskupů s touto institucí nepřijal s odůvodněním, že byl jmenován v září 1950 kaplanem u Sv. Jakuba v Brně a cítí se vytížen. Kvůli oprávněné obavě ze zatčení se po několikatýdenním opakovaném léčení rozhodl odejít za hranice. Od ledna 1951 se začal skrývat a jeho známá paní Petrová mu přislíbila zajistit přechod přes hranice. 1. března 1951 s ní odjel do Bratislavy, kde jej vyzvedl „převaděč“, který jej měl dopravit přes Dunaj na rakouskou stranu. Po cestě k řece byli na konečné tramvaje obstoupeni třemi muži v civilu a P. Koutný zatčen. Následujícího dne byl převezen do vazby v Brně. Zde byl vyslýchán pro své kontakty s vězněnými kněžími z Brna a okolí, kvůli poznatkům o skrytých církevních strukturách, vědomostech o ukrývání P. J. Dokulila ad. Dle verze vyšetřovatelů byl ve vazbě získán pro spolupráci s StB. Poslední zpráva z vyšetřovacího svazku zní: „Na příkaz řídícího orgána z 2. oddělení vedoucího strážmistra O. Č. byl dne 28. 4.1951 propuštěn na svobodu J. Koutný. Bližší okolnosti nejsou známy, z jakých důvodů byl propuštěn.“ Tato zpráva je datována až 2. května 1951 a ke spisu byla připojena dodatečně, neboť už 29. dubna Státní bezpečnost příbuzným oznámila, že P. Josef Koutný byl nalezen mrtev v odstaveném vagónu na nádraží v Libině u Šumperka. Jako smrt příčiny uvedli oběšení. Dle zaznamenaného svědectví P. Rudolfa Vašíčka sestra P. Koutného s manželem a vedoucím pohřebním služby v Šumperku p. Neuwirthem do Libiny ihned odjeli a mrtvého identifikovali. O vzpomínce sestry P. Koutného na tuto událost P. Vašíček píše: „Mrtvý byl na pohled bílý, ale jedno ucho s okolím měl silně modré až zčernalé. Pan Neuwirth tehdy prohlásil: Jako vedoucí pohřební služby jsem už viděl mnohé oběšené. Zde však vůbec nevidím žádné známky takovéto příčiny smrti.“ Rodině nebylo umožněno, aby si zemřelého prohlédla zevrubněji, při pohřbu střežila rakev hlídka StB, aby nedošlo k případnému otevření rakve. Verze StB o sebevraždě P. Koutného má tedy vážné trhliny a vzhledem k podlitinám na těle a přísným opatřením při pohřbu nutně vybízí k úvaze o jeho smrti při výsleších a následné kamufláži sebevraždy.¹²

P. Albín Jaroslav Kvita (*1915), salvatorián. Působil do roku 1950 v duchovní správě ve farnosti Brno Husovice a vykonával funkci provinčního prokurátora řehole. Po likvidaci klášterů byl soustředěn do tábora v Oseku, do roku 1951, kdy byl převezen do Želiva a zde internován až do roku 1956. Po svém propuštění odešel pracovat na hospodářství rodičů do Vrážného, okr. Nový Jičín, pak byl zaměstnán v Mankovicích v dřevařském závodě. P. Albín tajně organizoval schůzky mládeže a dětí z Vrážného a okolních vesnic, při nichž vyučoval děti náboženství, modlil se s nimi, pořádal pro ně výlety, vedl sborový zpěv aj. Byl zatčen 28. června 1961 v Mankovicích, v souvislosti s razií proti salvatoriánům. Spolu s dalšími spolubratry byl vyšetřován ve vazbě Krajské správy Ministerstva vnitra v Ostravě. Byl obviněn z ilegální činnosti v salvatoriánském řádu, z udržování kontaktů se zahraničím, výchovy řádového dorostu, protistátní činnosti s dětmi a mládeží, z poslouchání zahraničních rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Vatikán ad. Byl vyšetřován až do 27. července a za tu dobu podroben čtrnácti mnohahodinovým výslechům. Po ukončení vyšetřování byl obviněn z velezrady. Během vyšetřování se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a otevřeně u něj propukla rodinná nemoc, leukémie. 23. srpna jej převezli už v kritickém stavu do vojenské nemocnice v Brně. Poslední dni života trpěl velkým krvácením a dýchacími poruchami. 10. září 1961 P. Kvita zemřel. Teprve v tento den (!) mohli za ním přijet jeho nejbližší příbuzní. Jako příčina smrti byla diagnostikována urémie (zánět ledvin). Tělo P. Kvity mělo být z rozhodnutí rady ONV Brno zpopelněno, ale díky naléhání příbuzných bylo nakonec převezeno a pohřbeno v rodném Rybí u Štramberka. Dle vzpomínek pamětníků zaznamenaných při výzkumu ve farnosti Rybí v roce 1990 byl P. A.J. Kvita zatčen v dobrém zdravotním stavu, takže jeho prudké zhoršení nastalo v důsledku tříměsíčního věznění.¹³

P. ThDr. Ferdinand Nesrovnal (*16.8.1896), profesor teologie a uznávaný exercitátor. Narodil se v Brně. Gymnázium studoval v rodném městě, ale po vstupu do jezuitského řádu je dokončil v Rakousku v Linci. Filosofická a teologická studia absolvoval v Innsbrucku, kde byl také vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti vystoupil z řádu a působil jako diecézní kněz v Biskupicích, Brně a od roku 1950 ve Znojmě. Byl velmi oblíben mezi mládeží, protože finančně podporoval sociálně slabší studenty, hlavně bohoslovce. Už za druhé světové války působil v protinacistické odbojové organizaci Obrana národa. Po únoru 1948 zprostředkoval několika mladým vysokoškolákům, vyloučeným ze studií, odchod za hranice a udržoval na jižní Moravě kontakty s kněžími aktivně projevujícími nesouhlas s komunistickým útlakem církve. 26. května 1952 byl P. Nesrovnal zatčen pro údajné kontakty s protikomunistickými odbojovými organizacemi. 30. května 1952 byl po výslechu nalezen na své cele údajně oběšen. Dle verze jeho vyšetřovatelů se oběsil vsedě na obinadle na kohoutku umyvadla (!). V pitevním protokolu se uvádí, že u mrtvého byly nalezeny zlomeniny dvou žeber, ale záhy se energicky vylučuje cizí zavinění. Zlomení žeber je odůvodňováno zmítáním v křečích při oběšení a nárazy těla sebevraha na tvrdé okolí (!). U člověka, jenž prožil výslechy na gestapu a aktivně pracoval v odboji, je verze o krkolomné sebevraždě více než podivná. Při revizi případu v roce 1968 se samozřejmě nepodařilo zjistit příslušné odpovědné vyšetřovatele a případ byl uzavřen jako sebevražda.¹⁴

P. Václav Říha (*10.4.1923), administrátor v Nepomuku. Narodil se v Praze. Teologii studoval na pražské fakultě a v Římě. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu jej v roce 1947 odmítl arcibiskup Beran vysvětit, takže kněžské svěcení přijal až následujícího roku z rukou biskupa Hloucha. Od roku 1948 působil jako prefekt a spirituál v kněžském semináři v Českých Budějovicích. Po internaci biskupa byl přesunut do Nepomuku, kde zastával místo administrátora. V souvislosti ze zatýkáním spolupracovníků biskupa Hloucha si Bezpečnost 12. května 1952 přišla i pro P. Říhu. Byl obviněn z rozšiřování a čtení pastýřských listů, tajných kontaktů s biskupem Hlouchem po jeho internaci, s tajně vysvěcenými biskupy Otčenáškem, Matouškem, rozšiřování tajných fakult aj. Dne 19. září byl po dvoudenním přelíčení v Písku odsouzen Krajským soudem v Českých Budějovicích v kněžském monstrprocesu Jarolímek a spol. za velezradu na 12 let. P. Říha byl vězněn na Mírově, kde také po psychickém otřesu způsobeném mimořádnou vězeňskou prohlídkou 29. září 1956 zemřel na infarkt.¹⁵

P. František Sitte (*7.2.1896), děkan, farář v Bořislavi u Teplic v Čechách. P. Sitte byl německé národnosti, ale jako antifašista nebyl odsunut. Mezi farníky byl velmi oblíben pro svou dobrosrdečnost, štědrost a podporu sociálně slabších a snad i pro svou zálibu v zahrádkářství a sadařství. Také sepisoval farní kroniku a historii Teplicka. V roce 1959 dostal povolení k vycestování do Západního Německa, kde chtěl navštívit svou sestru a další příbuzné. 5. ledna 1960 se vydal na cestu vlakem, na hraničním přechodu v Chebu však byl zadržen členy StB a dopraven do vyšetřovací vazby v Litoměřicích. Zde byl podroben výslechům a obviněn z revanšismu, neboť v košíku s ovocem, jež vezl s sebou, měl i farní kroniku, v níž popisoval poválečné dění v kraji i odsun Němců, a chtěl ji ukázat sestře a dalším krajanům odsunutým z Teplicka. Dle tvrzení vyšetřovatelů spáchal P. F. Sitte ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu. Údajně měl ukrytu v podrážce boty břitvu, jíž si přeřezal zápěstí, a ani rychlý převoz do nemocnice v Litoměřicích jej nezachránil. Pitevní protokol MUDr. Schmittové z patologického oddělení nemocnice v Mostě i její výpověď při obnoveném vyšetřování v roce 1993 potvrdily přeřezání žil: „Sebevraždu takovým způsobem na svém vlastním těle mohl učinit pouze člověk v hluboké depresi, pevně odhodlaný rázně a definitivně ukončit svůj život. Pro to svědčí dlouhé a hluboké řezné rány na obou zápěstích, jdoucí až na kost.“ Pro verzi sebevraždy je však poněkud nečekané, že při pitvě zemřelého asistovali čtyři příslušníci Bezpečnosti, což nebývalo zvykem - obvykle dva, a svědčilo to o mimořádné závažnosti případu. P. Sitte byl tajně zpopelněn v krematoriu v Mostě za přítomnosti členů StB. Z farníků se dlouho nikdo nedověděl, co se s jejich knězem stalo, a sestra marně žádala vyrozumění přes Červený kříž. Ani obnovené vyšetřování kauzy smrti P. Sitteho v 90. letech nepřineslo výraznější výsledky, neboť bývalí vyšetřovatelé popírají účast na výsleších a odkazují na závěry z roku 1960.¹⁶

P. Václav Celestin Šulc (* 24.7.1891), provinciál Milosrdných bratří a převor kláštera Na Františku. P. Šulc prošel už za druhé světové války martýriem nacistických věznic a koncentráků - od května 1941 byl postupně vězněn na Pankráci, v Terezíně a až do konce války v Dachau. Koncem listopadu 1950 byl opět zatčen, tentokráte komunistickou Státní bezpečností, spolu se dvěma řádovými spolubratry Josefem Vrbíkem a Vladimírem Hányšem. Všichni tři byli spolu s dalšími spoluobžalovanými obviněni z napomáhání několika osobám k útěku za hranice, z poskytování jim útočiště v pražském klášteře, z jejich finanční podpory, z přechovávání špionážních zpráv (zpráva o pobytu řeholníků v soustřeďovacích táborech) atd. Přes vážný zdravotní stav (pokročilé stadium rakoviny) a věk 60 let byl P. Šulc podrobován tehdy běžným tvrdě vedeným výslechům. Od jara 1951 se jeho zdravotní stav začal značně zhoršovat. Podle lékařské zprávy vězeňské nemocnice Pankrác ze 4. dubna 1951 onemocněl P. Šulc zhoubným nádorem příušní žlázy, což bylo navíc komplikováno rozšířením rakovinných metastáz do oblasti bederní páteře. V důsledku komprese míchy nemocný ochrnul na celou dolní polovinu těla.¹⁷ Nakonec byl P. Šulc se souhlasem ministra spravedlnosti a Státní prokuratury v Praze převezen na uzavřené a izolované oddělení Státní fakultní nemocnice v Brně, kde byl vzhledem k jeho „nebezpečnosti“ a obav z útěku (!) pod dohledem vězeňské stráže. Ve zprávě velitele oddílu SVS Praha z 26. dubna se praví: „Dle lékařského posudku trpí jmenovaný rakovinou a jeho zdravotní stav je velmi vážný. Má-li být obviněný Šulc ještě slyšen jako obviněný, budiž jeho výslech urychleně proveden, neboť ošetřující lékař nedává naději na uzdravení a smrt může nastati každou chvíli.“ ¹⁸ Ani přes alarmující zdravotní stav nebyl P. Šulc propuštěn a korespondence čistě duchovního rázu od spolubratrů mu nebyla doručena. P. Václav Šulc zemřel v brněnské nemocnici 2. května 1951.

P. ThDr. Ambrož Jaroslav Tobola (*28.4.1910), františkán. Do františkánského řádu vstoupil v roce 1927, na kněze byl vysvěcen v roce 1932. Zastával funkci kvardiána v pražském klášteře a koncem 40. let byl zvolen představeným kláštera v Turnově, odkud byl v roce 1950 při záboru klášterů převezen do internačního tábora v Želivě. Spolu s dalšími řeholníky z jiných řádů tam byl zatčen v květnu 1952 po odhalení jejich tajných kontaktů s řádovými spolubratry mimo tábor. P. Tobola byl viněn z toho, že prostřednictvím spojky z želivského kláštera, paní Valové, opatřoval od sester z humpolecké nemocnice léky pro nemocné spolubratry v Želivě a napsal tajně několik dopisů spolubratrům na svobodě. Vyšetřování probíhalo ve vazební věznici v Jihlavě, pověstné krutým zacházením. V důsledku trýznění - psychického i fyzického (nelze vyloučit bití) - došlo u poměrně mladého P. Toboly (42 let) k vyvolání tak velkého stresu, že to jeho srdce nevydrželo. P. Tobola upadl do bezvědomí a zemřel 14. března1953. Pitevní protokol z téhož dne uvádí jako příčinu smrti infarkt, vylučuje cizí zavinění a vysloveně uvádí, že běží o smrt nenásilnou, nemocí. Je však velmi podivné, že rodiče, kteří už čtyři týdny čekali na zprávu o osudu svého syna, ji obdrželi až 14 dní po jeho smrti. O to víc šokující pro ně muselo být sdělení, že jejich syn už byl - hned 17. března 1953 -zpopelněn v brněnském krematoriu. Nikdo z blízkých tedy neměl možnost před spálením spatřit jeho tělo. Dle svědectví paní Milady Kuchařové, blízké rodiny Tobolových, která jela do Brna pro urnu P. Toboly - ta však rodině nebyla vydána - se tamní pohřební zřízenec velmi podivoval nad změnou podoby u mrtvého P. Toboly po vyšetřování v Jihlavě ve srovnání s fotografií z poslední doby před zatčením, již mu ukazovala. Vzhledem k věku zemřelého P. Toboly je jasné, že k případnému infarktu došlo z důvodu cizího zavinění, metodami vyšetřovatelů. Rychlost zahlazování stop po zemřelém, spálení jeho těla bez vědomí rodiny a absence příslušných materiálů nutně vede k úvahám, zda P. A. Tobola nezemřel v jihlavské vazbě násilnou smrtí.¹⁹

P. Antonín Zgarbík (*27.8.1913), jezuitský viceprovinciál. Pocházel z obce Jankovice nedaleko Velehradu. Studoval na gymnáziu na Velehradě a v roce 1930 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva. Na tříletá studia filosofie odjel do polského Lublinu, teologii absolvoval v holandském v Maastrichtu a vzhledem k hrozící válce dokončil bohovědná studia v Praze. Na kněze byl vysvěcen v brněnské katedrále v roce 1940. Pracoval jako pomocník novicmistra a v roce 1944 se stal superiorem u Sv. Ignáce v Praze. V témže roce byl nacisty zatčen a po odsouzení odvezen do Terezína. Po návratu do Prahy brzy odešel na Velehrad, kde byl jmenován magistrem noviců a stal se i tamějším rektorem. Do roku 1950 pak vykonával funkci rektora koleje při biskupském gymnáziu v Brně. Odtud byl v dubnu 1950 odvezen jako představený domu do internačního tábora v Želivě. Před svým zatčením jej P. Šilhan při zamýšleném odchodu za hranice jmenoval viceprovinciálem české provincie. Po zrušení želivského tábora v roce 1956 byl spolu s ostatními spolubratry převezen do střediska v Králíkách. Zde byl v říjnu 1959 zatčen, obviněn z řízení „ilegální řádové činnosti“, postaven do čela soudní skupiny a v monstrprocesu proti jezuitskému řádu 7. března 1960 odsouzen za velezradu k 16 letům vězení. Střídavě byl vězněn na Mírově a ve Valdicích. V době výkonu trestu dostal zápal plic, jehož následkem se u něj kvůli neposkytnutí účinné lékařské pomoci objevilo těžké astma. Po urgencích jeho sestry na nejvyšších místech mu byl na dobu jednoho roku přerušen trest. Po roce se však musel bez ohledu na přetrvávající zdravotní obtíže na Mírov vrátit a byl brzy přeložen do Valdic, kde 22. ledna 1965 zemřel v důsledku zadušení při záchvatu, když se vinou strážných nedovolal lékaře. Přes přání zemřelého a původní povolení úřadů byl jeho pohřeb na Velehradě úmyslně na poslední chvíli zamítnut a P. Zgarbík byl pochován 29. ledna v rodných Jankovicích.²⁰

Čeští mučedníci a vyznavači nové doby mají určité společné rysy: většinou se jednalo o kněze s dobrým teologickým vzděláním, aktivní v pastoraci i společenském dění. Mnozí z nich byli kvůli svým postojům pronásledováni za války nacisty a prošli nacistickými koncentračními tábory. Přesto ani po těchto trpkých zkušenostech neváhali po komunistickém převratu pozvednout hlas na obranu církve a svobody. Většinou se zapojili se značným rizikem do „ilegálních“ aktivit (pokračování činnosti řádu, kontakty s internovanými biskupy, s kněžími v zahraničí, rozšiřování a čtení necenzurovaných pastýřských listů ad.), jež měly církvi pomoci přežít. Také neváhali pomoci věřícím, např. finační podporou, poskytnutím úkrytu či zprostředkováním odchodu za hranice apod. Někteří byli vězněni opakovaně nebo před odsouzením pobývali několik let v internačním táboře. Ptáme-li se dnes, kde jsou osobnosti a morální vzory v nových českých dějinách, nebojme se je hledat mezi nimi.