Vliv koncilu na obnovu katecheze
Autor: L. Dřímal - Číslo: 2003/1 (Studie)
Úvod
Druhý vatikánský sněm znamenal významný přelom v chápání i realizaci náboženské výchovy a konkrétně katecheze. Jestliže vlivem osvícenství byla katecheze po celá staletí redukována na výuku dětí a mládeže náboženským pravdám prostřednictvím teologicky formulovaných otázek a odpovědí, pokoncilní katecheze chce být formací doprovázející člověka během celého života a pomáhající mu na jeho cestě víry vstříc zralosti. Takové pojetí a účel katecheze se však neobjevily až v šedesátých letech minulého století, nýbrž krystalizovaly postupně v díle představitelů tzv. katechetického hnutí už od závěru 19. století.1
1. Dva směry obnovy katecheze před koncilem
Protagonisté katechetického hnutí byli statečné osobnosti, které měly odvahu poukázat na to, že dosavadní styl katechizace, spočívající v memorování katechismových formulí, je ve skutečnosti takřka bez žádoucího účinku (ačkoliv byl po staletí prezentován jako osvědčený). Byli citliví na požadavky doby, schopní vidět skutečnost se smyslem pro budoucnost. A jak už to bývá, tito lidé velmi trpěli, a to nejen nepochopením, ale často přímým odporem svého okolí. Namáhali se v nepříznivém prostředí a museli zdolávat obrovské těžkosti někdy po celý život. Teprve na 2. vatikánském sněmu bylo katechetické hnutí (spolu s dalšími) uznáno oficiálně, myšlenky a úsilí jejich představitelů se staly úkolem pro všechny.
V katechetickém hnutí lze rozlišit zejména dva směry:
A. Jeden více pedagogický – v souvislosti s podněty pramenícími z rozvoje pedagogických věd – zejména v zemích, kde katechizace probíhala ve škole (Německo, Rakousko, ale též Francie či Itálie). Moment pedagogický se týkal zejména obnovy metody v katechezi. Jako příklad může posloužit vznik, vývoj a rozšíření tzv. mnichovské metody výuky náboženství:2 od jednoduchého „vysvětlování“ katechismu se přechází k „zpracování“ jeho obsahu, rozčleněnému na jednotlivé výukové „lekce“, z nichž každá obsahuje několik metodických kroků. Účelem těchto kroků, nazývaných též formální stupně (znázornění, výklad, aplikace v konkrétním životě), bylo zajistit u katechizovaných neustálou interakci jejich sféry kognitivní, citové i volní.3
3 Solidní souhrn informací o této metodě podává např. OFFELE, H.-W. Geschichte und Grundanliegen der sogennanten Münchener katechetischen Methode. München: DKV, 1961. U nás byla tato metoda rozšiřována v první polovině minulého století zásluhou V. Kubíčka a F. Tomáška.
Po první světové válce uplatnily svůj vliv též další pedagogické proudy, např. tzv. činná škola, která zdůrazňovala aktivní zapojení dítěte do výuky.4
B. Druhé zaměření – kérygmatické – se týkalo obnovy obsahu katecheze. Souviselo s tzv. kérygmatickým hnutím, rozvinutým hlavně po 2. světové válce. V tomto hnutí sehrál snad nejvýznamnější úlohu jezuita J. A. Jungmann se svými spolubratry. Jungmann sledoval tehdejší praxi katecheze velmi pozorně a charakterizoval ji po svém, a to kriticky. Dospěl k přesvědčení, že scholastická teologie, tehdy všude přednášená na teologických fakultách, prosákla do obsahu katecheze natolik, že ji činí neschopnou živit víru prostého lidu.5 Zdůrazňoval, že křesťanské poselství není rázu doktrinálního, ale je „kérygmatem“, „radostnou zvěstí“ Ježíše Krista. On je živým centrem, k němuž má teologie i katecheze vést.6 Ačkoliv Jungmann nebyl primárně katechetou, jeho ideje významně přispěly i k obnově obsahu katecheze a jeho prezentaci.7
6 Zvláštní zmínku si zaslouží jeho spis Christus als Mittelpunkt religiöser Erziehung (Freiburg: Herder, 1939), který byl považován za určitý druh manifestu christocentrismu v katechetické reflexi a měl značnou odezvu v obnově evropské katecheze. Srov. též dílo francouzského průkopníka J. COLOMBA, Le service de l’Evangile, 1. díl, Paris: Desclée & Cie, 1968, 56-68.
7 Již zmíněný christocentrismus se v pokoncilní katechezi stává zásadou, požadavkem formulovaným opakovaně ze strany magisteria (srov. Jan Pavel II., Catechesi tradendae 5-6; 20, či Directorium Generale pro Catechesi 98.
2. Podnět k celkové a zásadní revizi katecheze
Leckoho může překvapit fakt, že mezi dokumenty 2. vatikánského sněmu není ani jeden, který by se výslovně zabýval katechezí. Pouze v závěru dekretu o pastýřské službě biskupů nalezneme žádost či pokyn, aby byl vypracován direktář pro katechetickou výchovu křesťanského lidu, který by obsahoval základní zásady a rozvrh této výchovy.8 Při zpracování mělo být přihlédnuto k připomínkám komisí a koncilních otců. Požadavek byl splněn o několik let později: 11. dubna 1971 bylo vydáno Všeobecné katechetické direktorium.9
9 Oficiální text viz CONGREGATIO PRO CLERICIS, Directorium catechisticum generale, in AAS 64 (1972) 97-176.
Přesto, že 2. vatikánský sněm neřekl o katechezi výslovně nic speciálního, jeho poselství jako celek se týká přímo základu identity katecheze. Tento základ má tři prvky: Boží slovo, víru a církev. Je známo, že na koncilu došlo ke zřetelné změně chápání každé z těchto skutečností. Stačí připomenout konstituce Lumen gentium či Gaudium et spes, které vyjadřují, jak vnímá církev sebe samu odlišněji než po celá staletí dříve.
První pokoncilní desetiletí (1965-1975) bylo mimořádně rušné a dramatické. Pomineme-li nepočetnou skupinku průkopníků obnovy katecheze, kteří teď už s oficiálním uznáním celé církve s úlevou a radostí pokračovali v tom, o čem byli přesvědčeni už před koncilem, mnozí jiní katecheti se naopak cítí zaskočeni, nepřipravení na „lavinu novinek“. Již první desetiletí po koncilu bylo poznamenáno takřka jakýmsi vpádem nových výrazů, nových způsobů katechizace za využití nových technických prostředků (především audiovizuálních). Bylo to období veliké aktivity, iniciativ, hledání, zkoušení. Objevuje se mnoho nápadů, některé přímo na hranici extrémů. A to vše probíhá s tak velkou rychlostí, že lidé ztrácejí chuť či odvahu pokračovat. Nejen jednotlivci, ale i celé instituty se ocitají v krizi (Anglie, Belgie).
Usilovnému hledání spojenému s napětím a konflikty se vlastně nelze divit. Vždyť jestliže se už dříve jevily problematickými některé aspekty v katechezi, nyní se zdá, jako by se všechny dimenze katechetické činnosti octly v krizi či staly problematickými: Zdaleka ne už jen obsah či metody, nýbrž i subjekty a adresáti. Vedou se diskuse o účelu a cíli katecheze, o její struktuře, o výrazových prostředcích, technických pomůckách apod.
Přes všechny zmatky a napětí lze však tuto epochu přechodu celkově zhodnotit pozitivně jako období enormní plodnosti.
3. Přínos magisteria
V sedmdesátých letech se situace pozvolna uklidňuje. Diskuse a pokusy pokračují dál, avšak současně se stále více prosazuje úsilí o rozvážný pohled, o jakousi syntézu a zhodnocení. Vznikají oficiální dokumenty o katechezi, ať už na rovině celosvětové nebo na úrovni místních církví. Tyto dokumenty jsou výrazem snahy magisteria o uvedení procesu obnovy katecheze do určitého řádu. Poskytují směrnice a nastiňují směr dalšího vývoje, jak asi bude třeba pokračovat.
Připomeňme dokumenty, které zejména na úrovni církve univerzální představují jakýsi „korpus“ značného významu. Patří sem vedle již zmíněného katechetického direktoria z r. 1971 též Obřad křesťanské iniciace dospělých v roce následujícím a dále dvě posynodní apoštolské exhorty: Evangelii nuntiandi z r. 1975 a Catechesi tradendae, vydaná r. 1979.
4. Katecheze v procesu evangelizace
Identitu a význam katecheze je třeba podle pokoncilní vědecké reflexe této činnosti církve hledat zejména v rámci procesu evangelizace. Termín evangelizace,10 který se ještě během sněmu jevil s dosti zúženým a nepříliš určitým obsahem, nabyl během sedmdesátých let velmi zřetelně na významu. Připomeňme alespoň průběh základního obratu v jeho chápání: již v koncilních dokumentech se přechází od jeho zúženého vnímání jako hlásání evangelia nevěřícím v misijních oblastech (s cílem přivést ke konverzi) k významu mnohem širšímu: Evangelizace je celek hlásání a svědectví ze strany církve, a to skrze všechno, co církev říká, co koná a čím je.11 Papež Pavel VI. pak potvrdí tento širší význam pojmu evangelizace12 a ještě později jej převezme Kongregace pro klérus do revidovaného textu Všeobecného direktoria pro katechezi.13
11 D. Grasso tvrdí, že analýza výrazu „evangelizace“ v dokumentech sněmu nám umožňuje rozlišovat trojí význam: Buď (pouhé) misionářské kázání (AG 6,26), nebo celistvá služba slova (LG 35,18; ChD 6,10; GS 44,13; AA 2,20), nebo veškerá misijní činnost církve (AG 23,6; 27,15 aj.) D. GRASSO, Evangelizzazione. Senso di un termine. In DHAVAMONY M. (Ed.). Evangelisation. Roma: Pont. Univ. Gregoriana, 1975, 21-47.
12 Srov. EN 24.
13 Srov. VDK 46; 48.
Katecheze už není (pouhé) „předávání“ víry, vyučování náboženským pravdám, ale je to formace, je to výchova víry, která stojí ve službě evangelizace; jedna z etap (a prvků) rozsáhlého procesu evangelizace.14
Řekneme-li jedna z etap procesu evangelizace, pak tím chceme připomenout, že existují ještě jiné (velmi významné je v tomto ohledu např. schéma procesu evangelizace z pohledu Pavla VI.):15 Katecheze ve vlastním slova smyslu už předpokládá faktickou první evangelizaci, a dokonce určitou první konverzi, čili osobní svobodné rozhodnutí pro nový způsob života. O několik let později to vyjádří Jan Pavel II. takto: „Účelem katecheze v celkovém rámci evangelizace je být (oním) obdobím výuky a zrání, v němž křesťan, poté co vírou přijal Ježíše Krista jako svého jediného Pána a přilnul k němu upřímným obrácením srdce, usiluje lépe poznat tohoto Krista, jemuž se oddal; chce hlouběji poznat jeho «tajemství», chce vědět více o Božím království, které hlásá, chce se obeznámit s požadavky i přísliby obsaženými v jeho evangelijním poselství a posléze s cestami, které vytyčil každému, kdo jej chce následovat.“16
16 Jan Pavel II., Catechesi tradendae 20.
4.1. Katecheze a výuka náboženství
Označuje-li magisterium katechezi jako jednu z forem služby slova, pak tím naznačuje, že jich existuje více. Není např. náhoda, že už koncilní deklarace Gravissimum educationis rozlišuje mezi mravní a náboženskou výchovou ve školách nekatolických (čl. 7) a křesťanskou výchovou ve škole katolické (čl. 8). Z textu této deklarace vychází i pozdější dokument s titulem Náboženský rozměr výchovy v katolické škole, který hovoří o jasné odlišnosti mezi vyučováním náboženství a katechezí.17 Odlišnost se týká prostředí, adresátů i účelu obou forem služby slova:
-
Výuka náboženství se odehrává ve škole, katecheze v křesťanském společenství. Společenství prožívá a slaví víru způsobem specifickým, přinejmenším mnohem širším, a navíc v období nejen školního věku, ale po celý život.
-
Výuka náboženství ve státní škole je určena žákům či studentům, přičemž v praxi se jedná nejen o děti a mladé lidi věřící (vyznání katolického nebo i jiných konfesí), ale i nevěřící. Tento školní předmět musí být totiž přístupný všem žákům bez rozdílu. Katecheze na rozdíl od výuky náboženství „už předpokládá především živé přijetí křesťanské zvěsti jakožto skutečnosti spásy“.18
18 CONGREGAZIONE PER L‘ EDUCAZIONE CATTOLICA, Dimensione religiosa dell’educazione nella scuola cattolica, Roma,1988, čl. 68. Čes. překlad: Náboženský rozměr výchovy v katolické škole. Praha: Sekretariát ČBK, 1994. -
Účel výuky náboženství ve škole musí odpovídat pedagogickým a didaktickým motivacím, které ospravedlňují její přítomnost ve škole. Konkrétněji řečeno: výuka náboženství má formovat k zodpovědnému postoji v myšlení i chování vůči náboženství a víře. Věřícímu žákovi pomáhá rozhodnout se uvědoměleji pro svou víru, ať už je jakéhokoliv vyznání, a tím snížit nebezpečí náboženské nezralosti nebo lhostejnosti.
Žákovi, který hledá a táže se, nabízí výuka náboženství možnost seznámit se s odpověďmi církve na své otázky a přemýšlet o nich.
Žákovi, který se považuje za nevěřícího, který ale výuku náboženství neodmítá, je dána příležitost přemýšlet o své dosavadní osobní pozici, díky seriózní konfrontaci s pozicí opačnou ji přezkoumat a (v ideálním případě) změnit směrem k pozici věřícího.
Účel výuky náboženství ve škole lze souhrnně situovat kolem tří pojmů: informace, formace a výchova ke korektnímu soužití.19
Informace znamená umožnit žákům či studentům seriózní a přehledně uspořádané znalosti o křesťanském náboženství, jeho podstatě a projevech, o jeho historicky konkrétních formách v našem národě. Tento cíl je značně aktuální; stačí připomenout úžasné proporce neznalosti a předsudků vůči náboženství, které vyrostly za vlády jedné ideologie.
Všimněme si dobře, nejedná se o proces vyzrávání ve víře, nejde o prohloubení víry. Jde o náboženskou informaci, a to není málo. Už samo poskytnutí informace solidní, ucelené a srozumitelné je z hlediska výchovného nezanedbatelná věc. Navíc – toto seznámení není z pozice vyučujícího neutrální, ale má být první evangelizací20 a pokusem o syntézu mezi lidským věděním a náboženskými znalostmi, mezi křesťanskou vírou a kulturou.
Formace znamená umožnit seriózní konfrontaci s problémy smyslu života spolu s etickými důsledky. Umožnit proces rozvoje svobodných a zrajících rozhodnutí na náboženském poli. Upozorňovat na existenci otázek, které člověk v životě nemůže dost dobře ignorovat. Aktuálnost takových otázek zůstává i přes námitku žáků, kteří ujišťují, že tyto otázky nevnímají jako problém či mají už vytvořený postoj odlišný od odpovědi náboženské. To samozřejmě respektujeme. Nicméně je známo, že zdaleka ne všichni žáci nebo studenti se takovými otázkami zabývají do hloubky.
Výchova k dialogu: Rovněž toto téma je vysoce aktuální. Ve složité a nábožensky pluralitní společnosti je velmi důležité vychovávat k pokojnému soužití a k dialogu zvláště mezi příslušníky různých náboženských vyznání. V tomto ohledu může výuka náboženství ve škole nabídnout solidní výchovné prostředí. Škola, protože je pluralitní, je takřka ideálním místem pro výchovu k respektování druhých, k překonávání předsudků, které v minulosti vedly k náboženským srážkám a dokonce válkám, a i dnes vedou k nenávisti a násilí (severní Irsko, některé oblasti Balkánu), či alespoň k různým projevům nesnášenlivosti, fundamentalismu apod. Nezbytnost učit se chápat se navzájem, žít v pokoji se všemi náboženskými pozicemi nebude zpochybňovat žádný slušný člověk. Škola má v tomto ohledu významný úkol, jímž je výchova k ryzímu občanství, právě i v této složité společnosti, pluralitní i z hlediska náboženského.
Účelem výuky náboženství je tedy jednak organické a systematické poznání obsahu křesťanské víry z hlediska budoucí svobodné, odpovědné a dospělé životní volby,21 jednak vytvoření harmonické vyrovnanosti lidské kultury žáků ve světle evangelia.22 Naproti tomu v katechezi se jedná o proces zrání ve víře. Katecheze vychází z téhož poselství, ale směřuje už dál; nejen k poznání, ale k dosažení zralosti křesťanské osobnosti. Účelem katecheze je doprovázet člověka na jeho cestě ve víře vstříc zralosti.23
22Náboženský rozměr výchovy v katolické škole 69.
23 E. ALBERICH, La catechesi della Chiesa. Leumann (TO): Elle Di Ci, 1992, 44; 93.
Obě formy služby slova spolu úzce souvisejí; už proto, že vycházejí z jednoho a téhož základu, jímž je Písmo a Tradice. Zatímco však výuka náboženství pojednává např. o Bibli, o svaté zemi, o církvi a jejích dějinách či struktuře, o židovském a křesťanském slavení Velikonoc, v katechezi se jedná o výchovu vztahu k živému Kristu, kterého oslovuji v modlitbě, kterého slavím a přijímám v liturgii, podle jehož příkladu se učím žít pravdivě a zodpovědně vůči sobě samému i vůči bližním, milovat i nepřátele…24
5. Katecheze jako služba Božímu slovu
Mezi rozličnými projevy evangelizace vystupuje zejména to, co je od doby apoštolů nazýváno diakonia tú logú – služba (ministerium) slova (srov. Sk 6,2-4) ve svých třech formách: hlásání (nebo kérygma, tzv. první evangelizace), katecheze a homilie. Toto rozlišení má zohledňovat situaci adresátů (dosud ne-věřící, katechumeni, věřící členové církve) i jejich cestu k víře a posléze ve víře.
Na koncilu došlo mj. k významné změně postoje církve vůči Božímu slovu: není jeho majitelkou, nýbrž mu slouží;25 má podstatnou aktivní roli v jeho šíření, zprostředkování a aktualizaci. Je totiž zvláštním místem Božího slova vtěleného do dějin. Boží slovo žije v církvi a působí v její službě. Je to velké tajemství: Bůh svěřil církvi přes všechnu její slabost a lidské nedostatky závažnou službu – být zprostředkovatelkou jeho vlastního slova; tedy nejen lidského slova, ale být svátostí Boha, který mluví a jedná.
5.1. Antropologická katecheze?
Je známo, že ještě před ukončením koncilu se objevuje výslovný požadavek ze strany magisteria zprostředkovávat Boží slovo takovým způsobem, aby se jevilo každému člověku „jako odpověď na jeho vlastní otázky, jako rozšíření jeho hodnotové orientace (systému hodnot) spolu s naplněním jeho nejhlubších tužeb: zkrátka jakožto smysl jeho vlastní existence a význam jeho vlastního života“.26
Lze říci, že brzy po skončení koncilu se katecheze mnohem více zajímá o člověka v jeho celistvosti (nejen o jeho nesmrtelnou duši). Katechetické programy se plní tématy v úzkém vztahu k člověku, k jeho zkušenosti, k jeho kultuře.27
Odpověď na přetrvávající problém zřetelné separace náboženského přesvědčení od reality života byla hledána v tzv. antropologické katechezi (nazývané též katechezí „situační“ či „zaměřenou na problém“),28 v níž hlásání křesťanského poselství vychází bezprostředně ze životní situace a konkrétních problémů, které se stávají do jisté míry jeho vlastním obsahem.29
29 Takový postup se však nejeví dostatečně přesvědčivý, zvláště uvízne-li u pouze pozemského či horizontalistického chápání problémů. Četné pokusy o tzv. „antropologickou“ katechezi vzbudily námitky, rozpaky a nedůvěru srov. v této souvislosti pozici magisteria v Catechesi tradendae 22.
Není to nikterak jednoduchá záležitost. Je-li oprávněné hovořit o antropologické katechezi, je nutné náležitě objasnit její obsah, smysl i podmínky realizace, to vše ve věrnosti autentické komunikaci Božího slova.
5.2. Katecheze jako prostředí inkulturace
Východiskem je učení koncilu o Bibli, v němž se (mimo jiné) zdůrazňuje, že Bůh mluvil v Písmu prostřednictvím lidí a lidským způsobem.30 Podobně se neříká pouze a jednoduše, že Bible je slovo Boží, ale Bible je slovo Boží ve slovech lidských.
Bůh k nám promlouvá prostřednictvím lidí, vždy tedy zprostředkovaně skrze výrazové prostředky člověka. Izrael spatřoval vrcholný způsob komunikace mezi Bohem a člověkem v dialogu Hospodina s Mojžíšem (srov. Ex 33,11), přesto Mojžíše úpěnlivě prosil: „Slyšeli jsme hlas Boží z prostředku ohně a viděli jsme dnešního dne, že Bůh mluví s člověkem a ten může zůstat naživu. Ale proč bychom teď měli zemřít? Vždyť nás tento veliký oheň pozře. Uslyšíme-li ještě dál hlas Hospodina, svého Boha, zemřeme (…) Přistup k němu ty a vyslechni všechno, co Hospodin, náš Bůh, řekne. Ty nám pak vypovíš (svými slovy) všechno, co k tobě promluví Hospodin, náš Bůh, a my to vyposlechneme a učiníme.“ (Dt 5,24-27)
Přijímáme-li skutečnost, že Bůh se zjevuje a promlouvá k lidem v jejich konkrétních dějinách, tvořených osobami a jejich jednáním, událostmi a svědectvími, můžeme říci, že k jeho sebesdílení v dějinách nikdy nedochází v nějakém „chemicky čistém“ stavu, tedy nezávisle na lidech – příjemcích Božího poselství. Boží slovo k nám přichází zprostředkovaným způsobem: prostřednictvím lidí, kteří je formulují současně s tím, jak je sami přijali a odpověděli na ně ve víře za pomoci výrazových prostředků své kultury.
S tím souvisí fakt, který je ve svých důsledcích pro katechezi velmi důležitý: Formulace pravd naší víry tak, jak se s nimi setkáváme, jsou (už) inkulturované; jsou „poznamenané“ určitou kulturou. Jsou totiž vyjádřené pomocí našich lidských kategorií, které nám tyto pravdy přibližují, avšak současně s tím znemožňují jejich přesnost, právě proto, že naše pozemské kategorie jsou velmi nedokonalé; vyjadřují a nevyjadřují, odhalují a současně ohraničují.
Inkulturace pravd víry je pokus vyjádřit pravdy víry v kontextu kultur(y) a dějin. Tento pokus je vždy limitovaný, nedokonalý, ale na druhé straně vždy nutný. Je to zákon života. Je to důsledek toho, že se Boží slovo vtělilo do dějin.
Úkol pokračovat v procesu inkulturace se týká i nás dnes. Bylo by neblahé (byť pohodlné) pouze setrvávat na stupni inkulturace např. z období neoscholastiky nebo baroka nebo z první poloviny dvacátého století. Tím bychom šíření víry nepomohli. Je třeba pokračovat – a sice uskutečňovat tu inkulturaci, která je aktuální pro dnešní dobu. Právě katecheze je jedním z míst, kde se děje inkulturace. Jestliže „člověk nemůže dospět k pravému a plnému lidství jinak než prostřednictvím kultury“,31 pak je třeba mít na zřeteli, že právě katecheze je povolána, aby neustále „vnášela do srdce kultury jako takové i do jednotlivých kultur sílu evangelia. Proto se bude se snažit tyto kultury poznat, osvojovat si jejich pozitivní výrazy a projevy, respektovat jejich hodnoty a osobité bohatství.“32
32 Jan Pavel II., Catechesi tradendae 53; srov. již dříve GS 62.
5.3. Požadavek integrity obsahu
Věrnost katecheze vůči Bohu (právě tím, že stojí ve službě Božímu slovu) a současně vůči člověku33 ji nezbavuje konkrétních obtíží: má-li zůstat věrná zjevené pravdě, musí ji zprostředkovávat celistvě, ortodoxně a systematicky. Takový požadavek jako by stál v jakémsi střetu s neméně důležitými požadavky rázu pedagogického a pastoračního, zvláště s požadavkem ohledu na věk a konkrétní podmínky adresátů.
Řešení nabízí Jan Pavel II. v rozlišování celistvosti obsahu katecheze chápané dvojím způsobem: extenzívní a intenzívní. Celistvost obsahu ve smyslu extenzívním je záležitostí rozsahu. Zde platí, že žádná z pravd naší víry nesmí být zkracována, překrucována, rozmělňována či vynechána: „Katechetovi nikdy nepřísluší svévolně vybírat v celku nauky víry mezi tím, co pokládá za důležité anebo naopak za bezvýznamné, aby pak jedno vyučoval a druhé přešel.“34
Samozřejmě, vezmeme-li to důsledně, zjišťujeme určité obtíže, jak např. plně dostát požadavku celistvosti extenzívní v časově vymezeném období katechizace. Tuto obtíž znali již autoři katechismů dávno před koncilem, a proto se snažili zachytit do svého katechismu alespoň stručně a heslovitě celé bohatství nauky víry a mravů. Dnes je dosažení takového cíle ještě náročnější, uvědomíme-li si, že k obsahu katecheze nepatří pouze „zjevené pravdy“, nýbrž i jejich autentický výklad ze strany magisteria, a to během celých dějin; patří tam např. i liturgie, příklady svatých a světic.
Dokumenty pokoncilní církve však hovoří i o celistvosti obsahu katecheze v rovině intenzity. Tento pojem znamená takovou formu podání obsahu, kdy je postupně vyjádřeno všechno, aniž by ovšem muselo být všechno řečeno výslovně: „Celistvost obsahu totiž vyžaduje též vyváženost a uspořádaný, odstupňovaný ráz katechetické výuky, protože tím dodává katecheta vyučovaným pravdám či předpisům a cestám křesťanského života důležitost, která každé z nich náleží.“35
Kromě toho je velmi významné, že služba Slova v pokoncilní církvi nevylučuje nejasnosti a pochybnosti a že počítá též s námahou a hledáním nezřídka doslova bolestným. Křesťané se nemají chovat jako suverénní majitelé hotových řešení, která dispenzují člověka od námahy zodpovědné reflexe a poctivého hledání, ale naopak: právě služba Slova zve věřícího k účasti na neustálém hledání pravdy spolu se všemi lidmi dobré vůle.
Toto vše má svůj zpětný odraz ve způsobu chápání katecheze. Dějiny svědčí o tom, že z Božího slova chápaného jakožto pravda (pouze či především) nám daná (a tedy námi údajně „vlastněná“) byla odvozena „depozitářská“ vize katecheze, chápaná přísně jako šíření přesně stanoveného celku náboženských tvrzení, prezentovaných jednotlivě a do detailu jako závazné učení Církve.
Odlišné charakteristiky i důsledky má katecheze chápající sebe samu jako službu Božímu slovu, které je nejen dané, ale i zaslíbené:
je nejen sdělováním jistých pravd, ale i otevřeným hledáním. Jestliže tradiční katechismus na základě otázek a odpovědí budil dojem uzavřeného souhrnu jistých tvrzení (poněvadž se myslelo, že je nutno hovořit pouze o věcech jistých a každé výpovědi byl přisuzován tentýž stupeň jistoty), katecheze dnes musí mít i smysl pro tzv. ne-jasnosti a ne-jistoty, pro společné hledání pravdy, pro pokoru přijmout problematické a tajemné, aniž by ignorovala jisté a definitivní prvky křesťanského poselství. Obě dvě věci jsou podstatné: na jedné straně odvaha k pravdě za účelem upevňování křesťanů v jejich totožnosti v prostředí kolísání, nejistoty a ochabování,36 na straně druhé ochota a umění respektovat fakt podstatné nehotovosti, nedokonalosti každé naší výpovědi o Bohu a Božích skutečnostech, ochota nechat se vést Duchem Svatým a pokračovat na cestě k plnosti pravdy. Jestliže se víra týká věcí, které ještě nevlastníme, pak nesmíme dopustit, aby zabředla do nehybnosti, nýbrž spíše se stala poutí jako u Abraháma.37
37 Tamtéž, čl. 60.
Již v prvním pokoncilním desetiletí se hájil přechod od „katecheze asimilace“ ke „katechezi kreativity“,38 jejímž úkolem je nejen odevzdávat obsah víry, ale i vytvářet nové linguaggio víry. Pravda křesťanské víry není něco, co se prostě jen tak „předá“ prostřednictvím tradiční formule. Úkolem katecheze je i hledání nových způsobů, jak skutečnosti naší víry výstižně vyjádřit; jak je „uchopit“ a zprostředkovat takovými výrazy (a výrazovými prostředky vůbec), které jsou oslovující a srozumitelné dnešnímu člověku.39
39 Příklad dal sám papež Pavel VI. textem slavného vyznání víry při příležitosti 1900. výročí mučednické smrti apoštolů Petra a Pavla, což je text pro některé tradiční katolíky poněkud neobvyklý, ale pro mnohé jiné velmi hluboký.
Katecheze otevřená dynamice Slova nenabízí svůj obsah ve formě monolitické, ale umí rozlišovat podstatné od marginálního, věci jisté od méně jistých či dokonce jen domněnek, věci zásadní od věcí druhořadých. Umí respektovat hierarchii pravd.40
Katecheze má být otevřená dialogu a uctivé konfrontaci. V absolutizované vizi pravdy „vlastněné“ se katecheze mohla jevit jako výlučné vlastnictví náboženské pravdy, jež se pečlivě oddělovala od všeho ostatního s pocitem soběstačnosti a uzavřenosti. S tím souvisí i postoj polemický, falešně apologetický až přezíravý, nebezpečí nesnášenlivosti a nepochopení. Naopak katecheze otevřená vývoji formulací pravd víry pod vedením Ducha Svatého během dějin se neobává konfrontace a dialogu, otevírá se spolupráci, stává se výchovou nejen k jednotě, ale i k pokojnému soužití přes odlišnosti. Pokoncilní katecheze chce být daleko skromnější a více otevřená dialogu. Nemyslíme si, že vlastníme celou pravdu, zatímco druzí jsou na omylu. Všichni se cítíme učedníky a snažíme se společně hledat. I ten, kdo se pravdě blíží, může nás něčemu naučit.
Katecheze znamená výchovu víry.41 Jestliže kdysi byla chápána jako pouhé předávání předem definovaného systému, a tak se mohla uzavřít v rámci určitého cyklu nebo věkového období, katechezí po 2. vatikánském sněmu chce církev podporovat dynamiku růstu a zrání víry během celého života člověka a existence společenství. Připomeňme jasná slova Jana Pavla II: „Katecheze, má-li být účinná, musí stále plynule pokračovat. Byla by opravdu nadarmo, jestliže by se zastavila právě na prahu dospělého věku, neboť i pro dospělé je stejně důležitá, třebaže samozřejmě v jiné formě.“42
42 Tamtéž, čl. 43.
