Koncil uskutečnil vizi Y. Congara

Autor: Joseph A. Komonchak - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/1 (Články)

Commonweal, November 22, 2002, 12-14.

Jedna irská řeholnice mi nedávno řekla, že když se ptala svých středoškolských studentů, co to je Druhé vatikánum, nedostala od nich žádnou odpověď. Nakonec to jeden z nich zkusil: „Snad je to papežova letní rezidence.“

Poněvadž jsme nedávno slavili čtyřicáté výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu (1962 - 1965), uvědomujeme si, že existují už dvě generace katolíků, pro něž tato zásadní událost nebyla osobní zkušeností. Možným způsobem, jak oživit zkušenost koncilu, je četba deníků účastníků a pozorovatelů; tak lze zachytit drama světového setkání biskupů, jak se rozvíjelo, scéna za scénou, dokud nebyl znám poslední akt. Jedním z nejdůležitějších svědectví současníků je deník Yvese Congara OP, který byl nedávno publikován ve Francii. Po třicet let před svoláním koncilu byl Congar jednou z klíčových postav teologické obnovy katolicismu ve 20. století. Vedle stovek učených článků napsal velká díla o ekumenismu, o reformě, o laicích, které víc než jiné práce pomohly katolíkům objevit dlouho zanedbávané tradice a odvodit z nich inspiraci pro tvořivější angažovanost v jejich světě. Celá desetiletí byl Římu podezřelý; nakonec se však dožil toho, že Druhý vatikánský koncil jeho myšlenky v církvi ospravedlnil.

Deník pokrývá dobu od léta 1960 do 8. prosince 1965, posledního dne koncilu. Byl psán jako podklad pro historiky a popisuje Congarovu neúnavnou práci navzdory bolestem od pokračující neurologické choroby páteře; zachycuje události, jak se o nich povídalo a jak se skutečně staly; maluje portréty mnoha protagonistů a činí to občas s tak brutální přímostí, že sám autor nařídil, aby deník nebyl publikován dříve než v roce 2000. Neváhá vynášet soudy o druhých, dokáže být dost kritický i k sobě. Jsou tu zachyceny dojemné a inspirující pohledy na spiritualitu, která podpírá jeho dílo a definovala jeho život, avšak i útrapy, jimiž prošel při sledování své teologické vize.

Pro čtenáře je užitečné vědět, že Yves Congar rozpoznal své povolání k práci pro jednotu křesťanů už během přípravy ke kněžskému svěcení u dominikánů v roce 1930. Roku 1937 publikoval průkopnickou knihu o zásadách katolického ekumenismu (Rozdělené křesťanstvo. Katolická studie otázky obnovení jednoty). Autorovi ta kniha vynesla téměř okamžité podezření v Římě; tvrdil totiž, že odloučená křesťanská společenství si někdy uchovala prvky křesťanství ve vitálnější formě než katolická církev, takže případné opětné sjednocení by církvi přineslo jak kvalitativní, tak kvantitativní obohacení.

Roku 1950 publikoval Congar další ekumenicky významné dílo: Pravá a nepravá reforma církve. Odpověděl v ní na volání po reformě církve, jež bylo v katolické Francii součástí vzrušených poválečných let, a stanovil pravidla a kritéria reformy, jež by nevedla ke schizmatu. Kniha mu přinesla další obtíže a bylo zakázáno ji překládat. Roku 1954 byl Congar jedním z dominikánů poslaných do exilu za podporu experimentu s dělnickými kněžími. Jeho řehole pak podrobila předběžné cenzuře všechna jeho další díla.

Nedůvěra Říma se začala rozplývat v červnu 1960, kdy byl ustanoven poradcem teologické komise, jež měla připravovat doktrinální texty pro biskupy při jejich setkáních. Při kontrole osnov plánovaných textů si Congar uvědomil, že by snad byly vhodné pro svět Prvního vatikánského koncilu, ne však Druhého. Poslal proto šestnáctistránkovou kritiku oficiálních plánů spolu s návrhem agendy, jež by se týkala skutečného světa. Po dva roky neměly jeho snahy příliš úspěch. Účelem původních textů bylo vypočítat a odsoudit bludy moderního světa, dokonce i v církvi. Tam, kde bylo lze najít zmínky o ekumenismu, čekalo se, že cílem ekumenického dialogu je návrat všech odloučených k Matce církvi.

Když se však konečně biskupové v Římě shromáždili, vyzval je papež Jan k širší a hlubší vizi církve. Rozvinul se zcela jiný koncil, než jaký byl původně plánován. Congarův deník zachycuje ekumenickou dimenzi všeho. Poněvadž zaznamenává události tak, jak se seběhly, je v tom přímo hmatatelné Congarovo vzrušení a radost.

Papež Jan XXIII. zahrnul ekumenismus mezi cíle koncilu. Při zahájení 11. října 1962 bylo přítomno 37 delegátů jiných křesťanských společenství, mezi nimi američtí protestanti: luterán George Linbeck, metodista Albert Outler a kongregacionalista Douglas Horton. Congar píše: „Měl jsem slzy v očích, když jsem prvně viděl pozorovatele, a to zde! Je třeba samozřejmě ještě udělat všechno, ale podstatné je to, že jsou tady! Mohou chodit na plenární zasedání a schůze výborů, mohou trvale informovat své komunity, setkávat se s biskupy a experty. Kdo může zhodnotit vliv soukromých rozhovorů, upřímných a čestných, na orientaci určitých debat? A to tím víc, že vše je obklopeno hlubokou modlitbou, skutečně vytvářející atmosféru dýšící ekumenismem. Buď Bohu chvála!“

Papež přijal pozorovatele ve třech dnech koncilu. Někteří z nich shledali jeho zahajovací projev neadekvátní. Congar píše, že papež neřekl nic signifikantního na rovině teologie nebo historie: „To však není důležité. Je srdečný, prostý, křesťanský. V každém případě podstatný je fakt, že se konal proslov, že tu jsou pozorovatelé, že je papež přijal, že se koná koncil. Tato fakta mají svou váhu a to stačí. Kdo by pomyslel, že to vše se stane dřív, než mi bude šedesát let?“

Během prvního zasedání (11. října až 8. prosince 1962) se přítomnost pozorovatelů stala jedním z hlavních prvků koncilové zkušenosti. Pozorovali debaty, které slibovaly budoucí dialog. Jeden z nich řekl: „Poprvé pere katolická církev své špinavé prádlo před svědky.“ Congar připouští, že bude trvat celé generace, aby dozrálo semeno porozumění, které bylo zázračně zaseto. Ekumenický dialog stojí na začátku. „Je však třeba uznat tento úžasný začátek. Je tu něco podivuhodného v novém Sekretariátu pro jednotu křesťanů, v účasti pozorovatelů, v závazku k ekumenismu, který učinila velká většina biskupů. Jeden australský biskup poznamenal, že u nich se všichni, včetně protestantů, modlí za koncil (Congar to nazývá ekumenismem vzývání Ducha) a plody jsou zřejmé: postoj australských biskupů se během měsíce zcela změnil. Biskupové z Anglie a Walesu učinili oficiální deklaraci obratu k ekumenismu a dialogu... neodvažoval jsem se to očekávat.“ (Ještě po letech se Congar diví a vede ho to k nadsazování. Někteří biskupové šli do Říma s váhavými, provinilými myšlenkami o ekumenismu, aby pak v rozhovoru zjistili, kolik jiných biskupů smýšlí stejně. „Když zjistili, že se v této věci velice shodují, obrátila se katolická církev k ekumenismu během minut, nebo nanejvýš hodin. Bylo to zcela výjimečné.“)

Na druhém zasedání (29. října až 4. prosince 1963) začal koncil diskutovat schéma o ekumenismu. Congar si zapsal do deníku: „Je to historický den, okamžik milosti.“ Sedí vpředu spolu s pozorovateli během mše, aby s nimi sdílel společenství modlitby. „Oni to cítí také, je to pro mne velký okamžik.“ O týden později velká osobní ztráta evokuje další dimenzi koncilu. Obdržel zprávu, že zemřela jeho matka, a odjíždí na pohřeb. V deníku se téměř omlouvá, že se o tom zmiňuje, chtěl přece psát jen svědectví pro historii. Píše: „Kdyby se někdy psaly mystické dějiny koncilu, má matka by v nich měla velkou roli. Během let utrpení se nikdy nepřestala modlit za koncil, za mé dílo. Koncil je nesen obětmi mnoha modliteb a utrpení. Kdo však by mohl tyto dějiny napsat? (...) Nehraje moje chátrající zdraví, úplné vyčerpání, které mne provází tyto dva měsíce, také nějakou roli v neviditelné a mystické historii koncilu? Silně věřím ve slova evangelia: Kdo ztrácí, získává, a ve slova svatého Pavla: Když jsem slabý, tehdy jsem silný.“

Třetí zasedání (14. září až 21. listopadu 1964) přivedlo blízko ke schválení dva dokumenty, které byly Congarovu srdci nejbližší. Některé události posledních dní zasedání však hrozily zmenšit smysl ekumenického pokroku a úspěchů. V zoufalství pozorovatelů a jejich hostitelů na Sekretariátu pro jednotu křesťanů rozpoznává Congar „hluboký pocit určitého společenství osudu. Nezačíná ekumenismus přesně tehdy, kdy si uvědomíme, že máme něco vykonat, a tak něco získat či ztratit společně?“ Lituje, že se dostatečně nemodlil: „Nebojoval jsem dost na spirituální rovině.“

Congar nijak nemiloval pompu římských obřadů a vyhýbal se jí, jak mohl. Výjimku učinil při slavnostním vyhlášení Dogmatické konstituce o církvi a Dekretu o ekumenismu. „Z důvodů mystických jdu ke Svatému Petru, abych se účastnil milosti a koncilní události v nejrozhodnějším okamžiku (...) chci se účastnit vrcholu, jako jsem se účastnil u základů, sdílet slávu, jako jsem sdílel pot a slzy.“

Koncil skončil čtvrtým zasedáním (14. září až 8. prosince 1965). Před ukončením se Congar účastnil bezprecedentní ekumenické bohoslužby slova, slavené u Sv. Pavla za hradbami. Z Písma čtou protestant, katolík a pravoslavný; papež Jan XXIII. je již dva roky mrtev a bohoslužbě předsedá Pavel VI., který řídí společné modlitby. (Někteří prý mají námitky proti porušení zákazu společné bohoslužby s heretiky a schizmatiky.) Congar zaznamenal, s jakou vřelostí a upřímností řekl papež pozorovatelům, že se koncil od nich mnohému naučil, získal z jejich účasti, a to i při formulaci textů. Řekl mimo jiné: „Vzájemně jsme se lépe poznali a znovu se naučili navzájem milovat.“

Když Congar odcházel z obřadu, poklekl u hrobky svatého Pavla: „Mluvil jsem k němu. Mluvil jsem o Lutherovi, který chtěl nově potvrdit evangelium, za něž Pavel bojoval. Žádal jsem ho, téměř jsem mu řekl, že je povinen (...) zasáhnout v tomto období, vést papeže a nás všechny.“ Bylo vhodné, že se obřad konal právě tam. „Jan XXIII. oznámil konání koncilu u Sv. Pavla na konci týdne modliteb za jednotu křesťanů. Koncil končí na stejném místě. Jan XXIII. musí mít radost.“

Za tři dny došlo k další pamětihodné události. 7. prosince je přečteno společné prohlášení papeže Pavla VI. a cařihradského patriarchy Athenagorase I., v němž společně „určují k zapomenutí“ vzájemnou exkomunikaci, která v jedenáctém století rozštěpila Východ a Západ. Congar k tomu píše: „Po devíti stoletích! Cítím historický okamžik (...) Jaký to historický obrat! Text byl přečten v 10 hodin 20 minut; datum 1054 začíná mizet ze scény!“

Téhož dne bylo schváleno převážnou většinou několik dokumentů, na nichž Congar spolupracoval. Když odchází od Sv. Petra, přistupuje k němu množství biskupů, kteří mu děkují a gratulují. Říkají, že koncil je do značné míry jeho dílem. Sám si ten den poznamenává: „Z objektivního pohledu jsem udělal hodně práce pro přípravu koncilu, vypracoval a šířil myšlenky, které koncil posvětil. Udělal jsem dost práce i na koncilu (...) a vymanil se tak z dlouhého období podezírání a obtíží.“

Detailně rozebírá paragrafy, za něž je do značné míry odpovědný: jsou to části Dogmatických konstitucí o církvi a o Božím zjevení, Pastorální konstituce o církvi v moderním světě, dekretů o ekumenizmu, o misiích, o službě a životě kněží, deklarace o náboženské svobodě a o nekřesťanských náboženstvích. „Takže většina toho, co bylo dnes ráno čteno, byla napsána mnou.“ Ihned však cituje větu evangelia „servi inutiles sumus“ - jsme neužiteční služebníci. Připomeňme, že těmito slovy končí jedno z Ježíšových podobenství: „Až uděláte vše, co vám bylo přikázáno, řekněte: jsme jen neužiteční služebníci; udělali jsme, co jsme byli povinni.“

Tento pocit je pro Congarovu spiritualitu typický. Píše: „Celý život jsem strávil v duchu Jana Křtitele, přítele Ženichova. Vždy jsem myslel, že člověk se nemá po ničem sápat, ale být spokojen s tím, co mu bylo dáno. Pro každého je to jeho „logiké latreia“, duchovní oběť, osobní cesta posvěcení. Vzal jsem proto, co mi bylo dáno; snažil jsem se vždy dělat dobře to, co se ode mne žádalo.“ Když mu někteří biskupové donesli pověsti, že má být jmenován kardinálem, zapsal si: „Nikdy jsem nehledal nic jiného, než abych byl tam, kde mne chce mít Bůh, abych mu sloužil.“ Přisvojil si motto papeže Jana: „Poslušnost a pokoj“.

Už je nás málo, kdo si pamatujeme, jaká byla církev před Druhým vatikánským koncilem, jakým závanem čerstvého vzduchu byl papež Jan XXIII., jaké to bylo zažít zblízka či na dálku drama prvního zasedání a méně dramatickou, ale účinnou realizaci nadějí na reformu a obnovu církve v následujících třech zasedáních. Abychom věděli, co řekl a učinil Druhý vatikánský koncil, je třeba prostudovat šestnáct dokumentů, které vypracoval; k tomu, abychom pochopili smysl, jaký měl koncil jako událost, k tomu jsou dokumenty nedostatečné. K tomu je třeba jít k lidem, kteří pomohli udělat z koncilu to, čím se stal, a u nikoho není schopnost učinit koncil bodem obratu ztělesněna víc než u Yves Congara.