Zlo jako výzva

Autor: Josef Sudbrack - Číslo: 2002/2 (Punctum saliens)

Vyňato z článku „Zum Fragen nach dem Sinn des Übels und nach dem Bösen“ v Geist und Leben 6/93, 401-412.

V listu Římanům pojednává Pavel o tajemství zloby a bolesti. Když se někdo snaží řešit tento problém izolovaně, zaplete se do přediva nerozpletitelných vláken. Pavel naopak obrací radikálně pozornost od tohoto pojetí. Dívá se na Ježíše Krista: „Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Je to možné skrze Ježíše Krista, našeho Pána. A tak tedy tentýž já rozumem sloužím zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu.“ (Řím 7,21n; 8,1)

Tomuto radikálnímu úhlu pojetí se můžeme přiblížit i z lidské zkušenosti, která je snad přístupná komukoliv: Jsem u člověka, kterého postihla extrémně veliká bolest; například mu byl náhle vzat krutě bolestnou smrtí partner, který pro něho znamenal všechno. Co mu mám říct? Každé útěšné slovo mi připadá jako lež, která z odstupu „nezúčastněného“ jeho bolest jen prohlubuje a rozhořčuje ho. Co já mohu udělat, je „pouze“ to, že mu podám ruku a prožívám s ním smutek, nechám do sebe vstoupit jeho bolest. Sdílená bolest není sice lehčí, ale je lehčí ji unést.

Odedávna se křesťané pokoušeli chápat tímto způsobem Boží příchod do našeho světa: že totiž Bůh sám v Ježíši Kristu, jenž umíral v mukách na kříži, chtěl spolutrpět s námi. Tak se chápe i Pavlovo slovo: „Ani vlastního jediného Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím, 8,32). Nebo Ježíšovo slovo u Jana (3,16): „Neboť tak Bůh miloval svět, že vydal svého jednorozeného Syna.“

Úcta Ježíšova Srdce, které se vlivem Gertrudy Veliké a později Marie Markéty Alocoque dostala do středu zbožnosti, nevypovídá přece nic jiného, než že Bůh nechal projít naši bolest svým vlastním srdcem, aby s námi trpěl, aby nás těšil, aby nás osvobodil ve své věčné lásce. To, co ví víra o „vykoupení“, dá se „beze zbytku“ pochopit.

Celé generace křesťanů nalézaly v „pohledu na toho, koho probodli“ (Jan 19,17; Zach 12,10) utěšující odpověď na problém utrpení. Tato odpověď je možná „jen“ při radikálním pohledu na Ježíše.

V novější teologii se tohoto tématu chopili evangeličtí teologové Jürgen Moltmann a Eberhgard Jüngel, i katoličtí teologové Walter Kasper nebo Gisbert Greshake. Hovoří o „trpícím Bohu, utrpení mezi Bohem a Bohem, utrpení v Bohu“. „Když trpí sám Bůh, už není utrpení námitkou proti Bohu“ (W. Kasper). Moltmann dokonce hovoří o „procesu teodiceje na Golgotě“: „To, co se děje na Golgotě, zasahuje až do hlubin božství, a proto poznamenává trojiční život Boha na věky. V křesťanském pojetí stojí kříž ve středu Trojice, neboť kříž zjevuje Srdce trojjediného Boha, jež bije pro jeho celé stvoření. Bůh sdílí mé utrpení, utrpení lidí, a proto se naše utrpení sice nestává lehčím, ale přesto únosnějším. To je jádro víry ve vykoupení.“

Je sice pravda, že nemůžeme teologům a filosofům bránit v uvažování o smyslu nebo nesmyslu smrti a utrpení. Jen musím jako křesťan vědět, že žádné uvažování o Bohu a o jeho jednání tohoto Boha nikdy neobsáhne. Zvláště to platí o utrpení v Božím stvoření, o němž píše Karl Rahner: „Nepochopitelnost utrpení je část nepochopitelnosti Boha“. Také teologie se musí přiznat, že dveře k otázce - ne k jejímu řešení, ale k přístupu - neotvírá přemýšlení, ale pohled na Ježíše. Po všem uvažování a jako jeho vyvrcholení: nazírání na Ježíše Krista. Po všem dumání o zlu: přimknutí se k Ježíši, který zlo přemohl. Kolik lidí už našlo v tomto pohledu na něho pomoc ve své bolesti!

Ale to je, jak to zdůrazňuje Metz ve své „politické“, tj. činné teologii, útěcha a pomoc, která vyzývá ke spolu-trpění a ještě více ke spolu-jednání s Ježíšem, který chodil „a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 4,23). Je to pomoc, jež má něco společného s modlitbou žalmů, ba i s protestem proti Bohu v 88. žalmu a s obžalobou v knize Jób. Tato pomoc má něco společného s Ježíšovým křikem na kříži. Dřívá se na něho, jak procházel „všemi městy a vesnicemi“ a „uzdravoval všechny nemoci a neduhy“. „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí“, a povolal učedníky k práci na tomto poli (Mt 9,35-38). Je třeba nejprve vidět Ježíše v jeho celosti, jak o něm referují evangelia, v jednotě jeho důvěry v Boha a příklonu k lidem, než se přikročí k práci na jeho teologickém zpracování a systematickém zařazení.