Na příjemce zaměřená hermeneutika a psychoterapie
Autor: Prokop Remeš - Číslo: 2002/2 (Články)
Na toto téma vyšel jeho článek Bible a její terapeutický potenciál v TT 1999 č. 2.
Na toto téma vyšel jeho článek Bible a její terapeutický potenciál v TT 1999 č. 2.
Podle Manfreda Oeminga lze z hermeneutického hlediska nahlížet na Bibli dvojím způsobem. Jednak jako na teologické sdělení podávající člověku jasně uchopitelné „vědecké“ informace o Bohu, o světě a o člověku samém; jednak jako na grandiózní „umělecké“ dílo (metaforicky řečeno), skrze jehož symboly Bůh vstupuje s člověkem v dialog na úrovni jeho existenciality. V tomto druhém případě je akt porozumění spjat s procesem komunikace, což znamená, že rozhodující pro pochopení tohoto poselství není pouze „estetika“ ztvárnění orientovaná na dílo, ani „estetika“ produkce zaměřující se na autora, nýbrž „estetika“ percepce, ve které se dostává ke slovu - recipient, tedy biblický čtenář.1
Hlavním teoretikem hermeneutiky zaměřené na příjemce je italský profesor semiologie Umberto Eco, který svůj receptivní výklad rozvedl v dílech Opera aperta (1962) a Lector in fabula (1987). I když Ecův přístup navazoval na sv. Augustina (354 - 430), v jehož Vyznáních se objevuje přesvědčení, že šlo o Boží vůli, aby stejná slova v Bibli zpřístupňovala pozdějším čtenářům zcela jiné pravdy víry než Mojžíšovi,2 někteří badatelé považují proměnu textové vědy ve vědu o komunikaci, jak ji provedl Eco, takřka za proměnu paradigmatu.
Tato proměna nazírání vychází z předpokladu, že „každé jazykové vyjádření obsahuje sémantické neostrosti, nejasnosti a mnohoznačnosti, jež čtenář musí doplnit“.3 Což je v případě Bible teologicky interpretováno tak, že bohatství recepcí textu je založeno již v díle samém a je Bohem zamýšleno. Martin Walser k tomu pointovaně užívá analogie hudby: K porozumění Božímu slovu jde dojít spíše muzicírováním než rozborem partitury či hledáním souvislostí, v nichž žil a tvořil autor kompozice. Hudebním nástrojem, který dává symfonii konečný tvar, je člověk, který umělecké dílo definitivně završuje svojí interpretací.4
Škola v Palo Altoti
V moderní biblické exegezi se dostává hermeneutické funkci čtenáře nebývale velkého uznání. Jako nosná, pro biblistiku však méně obvyklá, se ukazuje teorie o existenci dvojí roviny komunikace, jak o ní hovoří škola komunikační terapie z Palo Alto v Kalifornii. Tato psychoterapeutická škola stanovila premisu, že každá komunikace sděluje nejen „zprávu“ (= co se říká), ale také informaci o tom, jak této zprávě „rozumět“ (= proč se to říká).5 A právě o tuto rovinu jde.
Existuje celý proud hermeneutických metod, které se snaží s interpretační rovinou biblického textu pracovat a hovoří o aktivním spoluvytváření smyslu Božího slova čtenářem: Exegeze z pohledu dějin působení (H.-G. Gadamer), bibliodrama (R. Kollmann) či exegeze hlubinně psychologická (E. Drewermann), existenciální exegeze (R. Bultmann) či exegeze symbolů (I. Baldermann), v extrémnějších polohách též exegeze feministická (např. H. Sorgeová) či exegeze teologie osvobození (za mnohé L. Boff).6 Samozřejmě tyto novější přístupy k Bibli nejsou alternativou k tradičnímu historickokritickému výkladu, ale to neznamená, že jsou zbytečné. V případě nových přístupů se totiž jedná o rozdílné kladení otázek, které se z metodologického a hermeneutického pohledu navzájem doplňují, a z toho, že jedna je legitimní, nevyplývá, že druhá legitimní není.
Tato pluralizace jazyků jako by vycházela ze staré scholastické zásady: „Cokoliv je přijímáno, je přijímáno podle toho, jaký je přijímající“. Důležitější je, že ve své inverzní podobě: „Víme-li, jak je něco přijímáno, poznáváme, jaký je přijímající“ tvoří podklad pro využívání receptivních metod exegeze současnou psychoterapií. Ta v Bibli objevuje nečekaný a stále bohatší thesaurus úzdravného potenciálu.
Otcové pouště a rabínské postupy
Jaká jsou z tohoto pohledu historická východiska? Už Origenés (184 - 254) a na něj navazující Otcové pouště vnímali Boží slovo jako stále působící stvořitelskou sílu schopnou znovu a znovu obnovovat lidskou duši. Slova Boží jsou podle nich silou, kterou vznikl svět, a jsou-li tištěná, nazývají se Písmo. V okamžiku, kdy je čteme, jako bychom jim půjčovali živý hlas a ona se opět stávají mocí přetvářející viditelný i neviditelný svět. Proto nejvýznamnější z pouštních Otců, Evagrius Ponticus (+ 399) sestavil do knihy zvané Antirrheticon výroky Bible, které se hodily k tomu, aby se jimi zahnaly všechny lidské bolesti, zlé nápady a destruktivní emoční stavy. Pokud jde o stavy usilující o vynucení jednání člověka, nazýval je Ponticus jednoduše ďáblem, démonem (dnes bychom mluvili pravděpodobně o nevědomých komplexech, nebo o obsazích mysli vymykajících se zásahům vědomé vůle), a právě silou Božího slova chtěl dojít k jejich zahnání a potření.7
Psychologicky je metoda užívaná Otci pouště známá všem, i lidem, kteří nevedou duchovní život. Zahánět jednu myšlenku druhou, jeden obtížný stav jiným, je běžná taktika všech lidí. Užírá se někdo závistí pro bohatství druhého? Řekne si: Jsem zdráv! Trápí ho nespokojenost s vlastními dětmi? Myslí na krásnou přírodu. Má zlost na manželku? Dívá se na televizi, aby zapomněl.8 „Terapeutické“ pojetí Písma má však svou dlouhou a neporušenou tradici vyjádřenou ještě zřetelněji v judaismu, který vždy zacházel při exegezi s texty se zvláštní volností. Ta vycházela z přesvědčení o vnitřní jednotě Bible, zejména Tóry, v níž neexistuje dějinné „před“ a „potom“, takže je v ní obsaženo téměř vše. Jen je s ní potřeba metaforicky „zatřepat“.
Co se myslí tímto symbolickým „zatřepáním“ ukazuje ilustrativně Martin Buber v jednom se svých chasidských příběhů:
Když seděl rabi Šneur Zalman v petěrburském vězení, přišel do jeho cely velitel četnictva. Dal se s ním do řeči a po chvíli nastolil problém, který se mu vynořil při čtení Písma. Zeptal se ho: „Jak se má rozumět tomu, že Bůh Vševědoucí říká Adamovi „Kde jsi?““
„Věříte“, odpověděl rabi, „že Písmo je věčné a každá doba a každý člověk jsou v něm obsaženy?“
„Věřím“, řekl on.
„Dobře“ pravil rav, „tedy na každého člověka a v jakékoliv době Bůh volá: ´Kde jsi ty ve svém světě? Již tak mnoho uplynulo z těch let a dnů, jež ti byly vyměřeny, kam až jsi došel ve svém životě?´. Asi tak to říká Bůh: „Čtyřicet šest roků jsi prožil, kde dlíš?““.
Když velitel uslyšel výčet let svého života, probral se, položil rabimu ruku na rameno a zvolal: „Skvěle!“. A jeho srdce se zachvělo.9
Dvě významové roviny
Buber si uvědomoval, že působivost jeho příběhu spočívá v tom, že biblický text hovoří k člověku na dvou rozdílných rovinách. Ve skutečnosti šlo o dvě roviny komunikace, o nichž hovoří škola z Palo Alto. Na první pohled se zdá, že tento příběh hovoří výhradně na rovině informační a připomíná běžná talmudská vyprávění. V nich se nějaký pohan ptá židovského mudrce na úryvek z Bible, který mu připadá nejasný nebo vnitřně rozporný. A tehdy se mu dostává odpovědi, která dokazuje, že zde žádný rozpor není. Tak i zde: Velitel chce objevit domnělý rozpor ve světě židovské víry. Židé vyznávají Boha jako vševědoucí bytost, avšak Bible mu připisuje otázky, jaké klade někdo, kdo něco neví. Bůh hledá Adama, který se ukryl, volá na něho do zahrady a ptá se, kde je. Není tedy vševědoucí. Tak uvažuje velitel.
Náhle jsme však zasaženi zjištěním, že odpověď se dává na jiné rovině, než byla ta, ve které byla položena otázka. Na místo vysvětlení biblického textu, tedy odpovědi na rovině obsahové, přichází osobní oslovení, tedy rovina interpretační. Na věcnou otázku přichází aha-zážitek. Náhle je zřejmé, že je zbytečné se přít o historické či teologické skutečnosti. Vyprávění se stává formou psychoterapie, v níž se teologická výpověď mění v dialog. Velitel vstupuje do komunikace s Božím slovem a náhle je do příběhu zapleten. Začíná vidět nově sám sebe a je mu jedno, „co“ se říká, protože příběh mu odhaluje „Aha, to jsem já!“. On náhle chápe, „proč“ se to říká, proč právě jemu a proč zde a nyní.
Hagioterapie
Práce s Božím slovem, jak ji popisuje Buber ve svém příběhu, tvoří předobraz toho, jak dnes pracují s Biblí někteří evropští psychoterapeuté.10 Souhrn jejich metod, které se zaměřují na interpretační rovinu biblického textu, tedy „proč“ se něco říká, zde a nyní a právě tomuto člověku, označujeme u nás termínem hagioterapie.11 Jak můžeme pochopit na Buberově příběhu: Rabi předkládá veliteli, co se stalo. Ale předkládá mu to tak, aby to pro něj mělo uzdravující význam. Náhle je to jasné: Nejde o to hledat nové informace, ale nové sebeporozumění. A to je přesně to, co působí velitelovu úzdravu a co v oblasti psychoterapeutických postupů činí hagioterapie jako inverzní strana hermeneutiky zaměřené na příjemce.
Nelze popírat samozřejmou skutečnost, že Bibli můžeme číst pro historické, kulturní nebo teologické informace a může to mít pro nás velký smysl. Ale je také pravda, že ji můžeme číst proto, abychom změnili svůj život. V tomto případě se často rozvolňuje vztah textu k historické realitě, přestává být důležité, jak se popisovaný příběh skutečně stal, někdy dokonce, zda se vůbec stal.12 Není důležité se přít o to, co nám příběh říká o historii a kultuře raného Izraele, ani co nám říká o křesťanské věrouce. Nám nejde o „vědecký“ obsah sdělení, ale o kontakt s uzdravujícím Bohem. Z hlediska víry není těžké připustit, že vyprávění vykládá, co se stalo, tak, aby to pro nás mělo uzdravující význam. Pak ale přestává mít smysl oddělovat čistý fakt od jedinečného významu, který má zde a nyní pro nás.
