Duchovní kořeny protireformace (3)

Autor: František J. Holeček - Číslo: 2000/5 (Studie)

Nezadržitelné šíření hereze a problém nikodemismu

Po vyplenění Říma se začínaly na úrovni kurie progresivně vyhraňovat dvě různé tendence, zpočátku souběžné a solidární, ale následně stále odlišnější. Jedna mířila k reformě církve, zaměřené především na účinnější boj s herezí, druhá byla ochotna vytěžit z konfliktů a probíhajících štěpení podněty k otevřené a smířlivě orientované konfrontaci s tezemi protestantské Reformace.1 První skupina nalezla svého nepopiratelného vůdce v Gian Pietru Carafovi, který byl kardinálem od roku 1536 - druhá skupina, mnohem členitější a výrazně charakterizovaná příslušností k benátskému okruhu, se soustředila kolem Gaspara Contariniho, který byl kardinálem od roku 1536, a Pietra Bemba, který byl kardinálem od roku 1539.

1Srov. M. FIRPO, Riforma protestante ed eresie nell´Italia del Cinquecento, cit., str. 106.

V italské situaci se přednostní důraz na víru prosazoval jen těžko a se značným zpožděním. Teprve Tridentský koncil uložil určitým kategoriím osob povinnost vyznání víry nebo písemného prohlášení pravověrnosti; do té doby diskuse o víře a lásce proti sobě stavěly malé skupiny prolutersky orientovaných reformátorů a většinovou tendenci zachovat spolu se svobodou lidského úsudku i záslužnost dobrých skutků a tudíž hodnotu dobročinné křesťanské lásky.

Časové zpoždění, s nímž reagovala na Lutherovu výzvu papežská kurie, snad až příliš zahlcená řešením komplikovaných otázek evropské a italské politiky 2 na to, aby se uráčila věnovat něco víc než jen znechucený a roztržitý pohled „mnišským hádkám“ onoho augustiniána, který o sobě paličatě prohlásil: „Rozohnil jsem se, jsem selský a tvrdý Sas!“ (Ego callui, sum rusticus et durus Saxo!),3 bezesporu napomohlo rozšíření luterské zvěsti o vnitřní svobodě každého věřícího, založené na ospravedlnění z víry samé, i přiblížení italských perspektiv na tomto poli, a to i přes rozpory a hlubokou neslučitelnost názorů, které se projevily předčasně již v ostré polemice o svobodném úsudku (de libero arbitrio) z let 1524-1525. Ve Florencii navazovaly naděje na reformu církve na tradici savonarolovských proroctví. Již roku 1520 Bartolomeo Cerretani, jeden z „plačtivých“, jak se Savonarolovi stoupenci nazývali, připomínal ve svém díle Dialogo della mutazione di Firenze Luthera jako „ctihodného řeholníka,(...) jehož spisy, které se objevily v Itálii a nejvíce v Římě, prokazují, že musí být (mužem) nejznamenitějších mravů, nauky i víry“.4

2Sulle vicende militari alla fine del Quattrocento e nella prima metŕ del Cinquecento vedi CH. OMAN, A History of war in the sixteenth century, London 1937; CH. TERRASSE, François Ier, le roi et le rčgne, 3 voll., Paris 1943-1970; P. PIERI, Il rinascimento e la crisi militare italiana, Torino 1952; G. R. ELTON, Reformation Europe 1517-1559, London 1963; H. G. KOENIGSBERGER, The Habsburgs and Europe 1516-1600, Cornell University Press 1971; P. CHAUNU, L´Espagne de Charles V, Paris 1973; J. A. FERNANDEZ-SANTAMARIA, The state, war and peace: Spanish political thought in the Renaissance, 1516-1559, London - New York - Melbourne 1977; J. JACQUART, François I, Paris 1981; R. J. KNECHT, François I, London - New York - Melbourne 1982; Id., French Renaissance Monarchy: François I. and Henri II, London - New York 1984; M. MALLETT, Signori e mercenari. La guerra nell´Italia del Rinascimento, Bologna 1983; La France ŕ la fin du XVe sičcle: renouveau et apogée, a cura di B. CHEVALIER - P. CONTAMINE, Paris 1985; Y. LABANDE-MAILFERT, Charles VIII, Paris 1986; B. QUILLIET, Louis XII, Paris 1986; J. R. HALE, Guerra e societŕ nell´Europa del Rinascimento (1450-1620), Roma-Bari 1987; A.-M. LECOQ, François Ier imaginaire:symbolique et politique ŕ l´aube de la Renaissance, Paris 1987.
3Srov. A. AGNOLETTO, Lutero, cit., str. 99.
4Srov. M. FIRPO, Riforma protestante ed eresie nell´Italia del Cinquecento, cit., p. 32.

V Miláně se šířily roku 1521 verše, které oslovovaly saského reformátora „pater celebrande Luthere, communis cuius pendet ab ore salus“ a roku 1525 bylo třeba přijmout v Cremoně první opatření proti „tupitelům obrazů a soch Boha nebo naší Matky nebo svatých“, proti těm „zvláště z německého národa, kteří diskutují, přou se a mluví o věcech, dotýkajících se víry a křesťanského náboženství a berou za své a chtějí hájit odsouzené názory Martina Luthera“.5 V Lucce udával biskup Giovanni Guidiccioni roku 1533, že jsou ve městě rozšířeny heretické názory, kterým se prý lidé učí od „onoho - nevím, zda se na to mám ptát, je-li jedovatým morem nebo pekelnou obludou - nejhoršího Luthera“.6 Pokud jde o Benátky, charakterizované později Ochinem jako „brána“ Krista, který začal pronikat do Itálie,7 a bezesporu bránu novokřtěnců - Pier Paolo Vergerio mohl roku 1549 napsat, že během pouhých šesti let bylo jen v tomto městě prodáno na 40.000 výtisků spisu Trattato utilissimo del benefizio di Gesú Cristo crocifisso verso i cristiani, a to i přes okamžitý oficiální zákaz.8 Kromě toho, tomuto dílu, vydanému poprvé v Benátkách roku 1543, sepsanému montecassinským benediktinem Benedettem Fontaninim z Mantovy kolem roku 1540 v prostředí neapolského kruhu, soustředěného kolem Juana de Valdés, dal definitivní úpravu textu Marcantonio Flaminio v létě roku 1542 ve Viterbu, kde pobýval jako slavný literát v domě kardinála Reginalda Polea, který byl tehdy papežským legátem pro papežský stát a po krátkém čase byl spolu s kardinálem Giovanni Moronem určen, aby předsedal prvnímu a neúspěšnému svolání Tridentského koncilu v letech 1542-1543!9

5Srov. tamtéž, str. 40.
6Cfr. Ivi, p. 43.
7Cfr. Bernardino OCHINO, I „dialogi sette“ e altri scritti, cit., Lettera alla Signoria di Venezia del 7 dicembre 1542, Lettere e altri scritti, VIII, p. 129.
8Cfr. M. FIRPO, Riforma protestante ed eresie, cit., p. 97; su Pier Paolo Vergerio vedi A. JACOBSON SCHUTTE Pier Paolo Vergerio e la Riforma a Venezia 1498-1549, Roma 1988.
9Cfr. M. FIRPO, Riforma protestante ed eresie, cit., p. 98, 125; Giovanni Morone č stato creato cardinale proprio nel 1542, in riconoscimento del suo impegno diplomatico in Germania ed assieme con Reginald Pole, ambedue dotati di altissimo prestigio nell´ambito del Sacro Collegio, figureranno regolarmente tra i candidati piů accreditati alla tiara nel conclave del 1549 e nei due conclavi del 1555 - nel conclave del 1549 mancava al Pole un solo voto per ascendere alla cattedra di San Pietro!

Roku 1539 se heterodoxní názory nezadržitelně šířily celou Lombardií v takové míře, že se zdálo se, že to přinese „naprostou zkázu“ (total ruina). Ve Ferraře pobýval u dvora roku 1536 Jean Calvin, krátce poté, co v Basileji pod nepravým jménem Martianus Lucianus dokončil a v době jarních frankfurtských trhů vydal své stěžejní dílo Christianae religionis Institutio.10 Butzer adresoval roku 1541 dokonce list „bratřím“ z církví v Modeně a Bologni, v němž vyjádřil radost nad tím, že se jim daří získávat nové stoupence.11 V létě roku 1542, kdy se „luterská hereze“ šířila už nejen v Modeně, ale zasáhla i Luccu, Neapol a řadu dalších italských měst, se již zcela zřetelně rýsovalo, že jsou vyčerpány meze kompromisů a dvojznačných postojů, zastíraných jako obecné nasazení pro náboženskou obnovu, a že se vyhrocuje i polarizace názorů dvou proti sobě stojících bloků na nejvyšší církevní úrovni. Zhroucení jednání o dosažení kompromisu v otázce ospravedlnění z víry na řezenském sněmu na jaře roku 1541 a následná smrt Contariniho v Bologni 24. srpna 1542 s sebou přinesly definitivní soumrak smírné linie, která se prosazovala od jeho jmenování kardinálem, a rozevřely v kardinálském kolegiu fázi vnitřního zápasu o upřesnění cílů a strategie katolické refromy. Tento konflikt vyhrotily i některé „kompromitující“ návrhy, jež zazněly na Tridentském koncilu na pastorační úrovni, např. prvořadá úloha přisouzená kazatelům a více či méně otevřená podpora myšlenky volnějšího oběhu podezřelých knih (mnozí modenští „luteráni“ prý podle došlých udání říkali, že byl kardinál Morone „osvícen pravdou a stal se jejich bratrem ve věcech víry“). Měsíc před smrtí Contariniho, právě ve chvíli, kdy nasazoval společně s kardinálem Moronem všechny síly, aby mírnou cestou a bez velkého rozruchu absorboval modenský odpor, změnil papež Pavel III. dosavadní linii a podpořil 21. července 1542 ustavení nejvyššího tribunálu římského Svatého Oficia. V žádném případě nebylo náhodné, že mezi prvními, kdo byli do Říma předvoláni, byli Bernardino Ochino a Pier Martire Vermigli, zatímco se šířily hlasy, že i Marcantonio Flaminio „a ostatní, kdo jsou ve Viterbu s anglickým kardinálem (Polem)“12 se stanou, společně s neapolskými stoupenci španělského exulanta Juana de Valdés, předmětem podezření a tajného inkvizičního vyšetřování.

10Su Ferrara vedi CH. JENKINS BLAISDELL, Politics and Heresy in Ferrara, in „The Sixteenth Century Journal“ 6, 1975, pp. 67-93; A. PROSPERI, L´eresia in cittŕ e a corte, in La corte di Ferrara e il suo mecenatismo 1441-1598, a cura di M. PAGE - L. WAAGE PETERSEN - D. QUARTA, Křbenhavn - Ferrara/Modena 1990, pp. 267-281.
11Su Modena e Bologna vedi S. PEYRONEL RAMBALDI, Speranze e crisi nel Cinquecento modenese, Milano 1979; C. BIANCO, La comunitŕ di „fratelli“ nel movimento ereticale modenese del ´500, in „Rivista Storica Italiana“ 92, 1980, pp. 621-679; Id., Bartolomeo della Pergola e la sua predicazione eterodossa a Modena nel 1544, in „Bollettino della Societŕ di studi valdesi“, n. 151, 1982, pp. 3-49; A. BATTISTELLA, Il S. Officio e la Riforma religiosa in Bologna, Bologna 1905; A. ROTONDŇ Per la storia dell´eresia a Bologna nel secolo XVI, in „Rinascimento“, n.s., 13, 1962, pp. 105-174.
12Cfr. M. FIRPO, Riforma protestante ed eresie, cit., p. 124.

Italský nikodemismus,13 tedy náboženské zastírání, byl nyní určen k tomu, aby byl bez váhání demaskován a potřen. Italští „spirituálové“ byli totiž na všech úrovních společnosti, včetně nejvyšších církevních kruhů, obklopeni sítí ochoty ke smířlivosti a více či méně určitých sympatií nebo vztahů vzájemného porozumění. Šlo o osoby vysokého postavení, jako byli kardinál kníže biskup tridentský, Cristoforo Madruzzo, kardinál Gregorio Cortese, kardinál Tommaso Badia, kardinál Federico Fregoso, kardinál Pietro Bembo, kardinál Ercole Gonzaga, kardinál Pietro Bertano nebo kardinál patriarcha akvilejský Giovanni Grimani, ale i biskupové jako Pier Paolo Vergerio, Vittore Soranzo, Pietro Antonio Di Capua, Giovanni Tommaso Sanfelice, generálové řádů (zvláště kompromitovaní byli kapucíni), proslulí kazatelé, významní patricijové řady měst, mocní aristokrati jako Camillo Orsini nebo Ascanio Colonna (který nadále zasílal Ochinovi peníze i po jeho útěku do Ženevy), kněžny jako Caterina Cibo, Giulia a Eleonora Gonzaga, Costanza d´Avalos Piccolomini a řada dalších.14

13La nozione del nicodemismo adoperň per la prima volta nel 1544 Giovanni Calvino nel suo libello Excuse de Iean Calvin ŕ messieurs les Nicodémites sur la complainte qu´ils font de sa trop grande rigueur, o ve si trova anche il verbo „nicodémiser“; sul problema del nicodemismo vedi A. ROTONDŇ, Atteggiamenti della vita morale italiana del Cinquecento. La pratica nicodemitica, in „Rivista Storica Italiana“ 79, 1967, pp. 991-1030; C. GINZBURG, Il nicodemismo. Simulazione e dissimulazione religiosa nell´Europa del ´500, Torino 1970; A. BIONDI, La giustificazione della simulazione nel Cinquecento, in Eresia e Riforma nell´Italia del Cinquecento. Miscellanea I, Firenze - Chicago 1974, pp. 5-68.
14Cfr. M. FIRPO, Riforma protestante ed eresie, cit., p.129-130; vedi anche A. OLIVIERI, La Riforma in Italia. Strutture simboli, classi e poteri, Milano 1979.

Proto také vzápětí po vydání buly Licet ab initio vypukl masový útěk: jen z Luccy, považované Římem za nejvíce zasažené místo, uprchl převor lateránských kanovníků ze San Frediana, Pier Martire Vermigli, i se svými spolubratry Emanuelem Tremellim, Paolem Lazise a Costantinem z Carrary, spolu s Celiem Secondem Curionem. Brzy je následovali mnozí další. Svaté Oficium již jedním ze svých prvních dekretů nařizovalo 12. července 1543, aby bylo v Bologni sledováno šíření heretických knih. Opatření proti heretikům mu ležela na srdci především vzhledem k zamýšlenému přesunutí koncilu do Boloně, která se měla stát příkladně žijícím městem. Současně od roku 1546 vzrůstalo díky znásobené účinnosti a tvrdosti metod Inkvizice napětí mezi římskou kongregací Svatého Oficia a koncilem v Tridentu v podobě jakési alternativy mezi římskou nesmiřitelností a koncilním milosrdenstvím, což poznamenalo jejich vzájemné vztahy rostoucím nepochopením a nedůvěrou. Malé taktické srážky ovšem nemohly změnit výsledek celého zápasu, který Inkvizice na úrovni přijaté strategie již dávno vyhrála. Koncil ostatně již od samého počátku přijal římskou strategii definování dogmatických bariér, které je třeba proti heretikům postavit. Proto mohl manévrovat jen v dílčích rozhodnutích o jednotlivých případech, ale nikdo si nedovolil zpochybnit samotnou existenci Inkvizice nebo její metody. Naopak, právě římská Inkvizice obžalovávala, případ od případu, i biskupy a kardinály, což mohlo vrhnout stín podezření na celý episkopát ve své většině vybavený jen právnickou a literární průpravou, zatímco teologické pole bezkonkurenčně ovládal řeholní klérus. Takové podezření z luteránské hereze se v koncilním sezení zrodilo již 5. dubna 1546 proti dominikánskému biskupovi Iacopovi Nancchiantimu, který ve věci zdrojů Zjevení zastával názor, že je bezbožné postavit na stejnou úroveň Písmo svaté a Tradici. Sám kardinál Reginald Pole, zaskočený vývojem situace, raději opustil v lednu 1547 koncilní zasedání v předvečer schválení dekretu o ospravedlnění z víry, aby nemusel připojit svůj podpis a pečeť k dokumentu, který odsuzoval nejpevnější jistoty jeho svědomí jako heretické. V případě Inkvizicí podezíraného Vittore Soranza, který byl od roku 1544 koadjutorem Pietra Bemba, a pak sám diecézním biskupem, byly zvoleny jiné prostředky: v dubnu roku 1548 byly náhle po Bergamu vyvěšeny manifesty, ve kterých byl otevřeně obviňován z hereze. Akvilejský patriarcha Giovanni Grimani byl podezírán z heretických názorů od roku 1546, díky svým stykům s Vergeriem a jemu podobnými. Inkvizice se dokázala zmocnit písemné instrukce, kterou ve věci předurčení poslal roku 1549 svému vikáři - případ se pak vlekl až k odsouzení jeho stanovisek, které kongregace Svatého Oficia odhlasovala v plenárním zasedání v přítomnosti papeže Pia IV. v září roku 1561, pak byl po velmi náročných zákulisních záchranných manévrech přenesen roku 1563 před komisi tvořenou kardinály a některými řádovými generály, přítomnými na Tridentském koncilu, jíž předsedal kardinál Morone, a nakonec byl pohřben prohlášením, že v patriarchových písemnostech nebylo nalezeno nic, co by nebylo v souladu s katolickou vírou. Přerušení koncilu roku 1549 znovu ponechalo volné pole „svaté válce“. Gian Pietro Carafa, ve snaze zajistit Svatému Oficiu plnou kontrolu nad politickými a církevními mechanismy papežské volby neváhal rozvinout tajná inkviziční šetření ve věci dávno zesnulého Contariniho, ale i proti Poleovi a Moronemu, kteří byli zatčeni po jeho již nevyhnutelné volbě papežem. V průběhu pouhého desetiletí, jež následovalo po prvních zasedáních Tridentského koncilu, se nezvratně zhroutily iluze italských stoupenců reformačních myšlenek, předpokládající, že budou moci účinně přispět k odlišné formulaci dogmatických výroků, či že se jim zdaří prosadit alespoň zčásti protestantské perspektivy instituční reformy církve.

Persekuce nabyla posléze na intenzitě, ale současně moudře volila umírněnější postup vůči těm, kdo se sami dostavili, aby doznali své věroučné omyly, v letech pontifikátu sv. Pia V., Michele Ghislieriho. Jemu Carafa, ještě předtím, než jej jmenoval kardinálem, svěřil 1. září 1555 tutéž moc, jakou měli při vedení procesů kardinálové inkvizitoři, a soustředil tak i po formální stránce v jeho rukou celý aparát kongregace Inkvizice, jejíž pravomoci nade všechnu míru posílil. Již 1. října 1555 ustanovil, že Svaté Oficium má absolutní přednost před kterýmkoli jiným římským soudním tribunálem a následně rozšířil jeho jurisdikci i na rouhače (17. 10. 1555); na tzv. judaizující, tedy Židy, kteří formálně přijali křest, ale tajně zachovávali svou víru (30. 4. 1556); na sodomity (25. 10. 1557); na ty, kdo se provinili simonií, t.j. pokusili se získat duchovní úřad za úplatu (24. 3. 1558); na ty, kdo se odvážili celebrovat mši svatou, aniž byli řádně vysvěceni (16. 2. 1559). Současně pak udělil Svatému Oficiu širokou pravomoc přikročit k útrpnému výslechu (tortuře) a zbavil přitom členy tribunálu nebezpečí, že by prolitím krve jako duchovní upadli do iregularity (29. 4. 1557). Nadto odvolal všechna posud udělená povolení ke čtení zakázaných knih a nařídil zpovědníkům, že nesmí udělit rozhřešení tomu, kdo sám sebe neudal nebo neudal eventuální viníky nebo spoluviníky (5. 1. 1559). Vše pak dovršil rozhodnutím, že osoby, jež se provinily zvláště závažnou herezí, jako například antitrinitarismem, mají být ihned odsouzeny k trestu smrti, přičemž vůbec nevzal v potaz starou tradici inkviziční praxe, že heretikům, kteří projevují lítost, má být odpuštěno a světskému rameni mají být k potrestání vydáváni jen ti, kdo by znovu do své hereze upadli (A. Prosperi). V oné době byly již ovšem inkviziční tribunály, vybavené výkonnou a velmi pročleněnou strukturou a řízené muži, kteří si byli plně vědomi svých úkolů, schopny překonat všechny překážky, i odpor světské moci.

Kardinál Girolamo da Correggio, napsal ve chvíli, kdy uplynulo čtvrt století od znovuzrození římské Inkvizice a od osudového zvratu roku 1542, v roce 1567: „Je to již mnoho let, co se uvažovalo o zřízení inkvizičního tribunálu na mnohých místech Itálie, a někam byl i umístěn, ale jen pro smích; teprve nyní se z toho stala vážná věc. Před pětadvaceti léty například v Mantově nikdo nevěděl co by to mělo být, když se řekne Inkvizice“.15 Bylo to ale dobře, myslel si kardinál, stačí se přece podívat za Alpy, na Francii rozervanou náboženskými válkami! Zdálo se, že má pravdu. V Praze, hlavním městě Českého království, k němuž přirovnal v listopadu roku 1540 Modenu vikář Giovanni Domenico Sigibaldi v listu svému biskupovi Giovannimu Morone slovy: „Celé toto město, jak se říká, je poskvrněno, zasaženo nákazou různých herezí jako Praha. Slyším, že v krámech, na nárožích i v domech každý diskutuje o víře, o svobodné vůli, o očistci a eucharistii, o předurčení“,16 se podařilo jmenovat nového arcibiskupa, Antonína Bruse z Mohelnice (1561-1580) a obnovit arcibiskupství teprve po sto čtyřiceti létech od oné osudové chvíle, kdy roku 1421 jeho předchůdce Konrád z Vechty přestoupil v dubnu roku 1421 k husitství.17 Protestantský svět, na druhé straně, působil dojmem, že se rozhodl přijmout stejné obranné metody a propadal se do těžkých zápasů v lůně luterské ortodoxie. Jan Fridrich Saský, hlava ernestinské větve, nebyl ochoten sdílet melanchtonskou teologii albertinské větve, která ho připravila o postavení kurfiřta, a stal se horlivým obhájcem přísnějšího luteránství a roku 1559 nechal sepsat Confutatio et condemnatio praecipuarum corruptelarum, sectarum et errorum hoc tempore grassantium, svébytnou obdobu Indexu zakázaných knih, která zhanobila Serveta, Schwenckfelda, antinomisty, novokřtěnce, Zwingliho, ossiandristy, antitrinitáře včetně Itala Stancara, i Majora a adiaforisty, a rozpoutala vlnu zuřivých polemik, jež odhalily vášnivost konfliktu mezi stoupenci Zwingliho a Calvina a německými luterány, v němž poprvé zaznělo i volání: „raději katolíky než kalvinisty“.18.

15Lettera del 20 dicembre 1567 a Francesco Gonzaga di Novellara, in S. PAGANO, Il processo di Endimiro Calandra e l´Inqusitione a Mantova nel 1567-1568, Cittŕ del Vaticano 1991, pp. 50-51, cit. A. PROSPERI, Tribunali della coscienza, cit., p. 56.
16Cfr. M. FIRPO, Riforma protestante ed eresie, cit., p. 55.
17Srov. F. KAVKA - A. SKÝBOVÁ, Husitský epilog na koncilu tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech. Počátky obnoveného pražského arcibiskupství 1561-1580 /L´epilogo ussita al concilio di Trento e la concezione originaria della riforma cattolica degli Asburgo. Le origini del arcivescovado di Praga ricostituito, 1561-1580/, Praha 1969; jedinou monografií, věnovanou tomuto pražskému arcibiskupovi, zůstává podnes K. BOROVÝ, Antonín Brus z Mohelnice, arcibiskup pražský. Historicko-kritický životopis, Praha 1873 - významná osobnost Antonína Bruse by si po plných 127 létech od jejího vydání zasloužila nové zpracování.
18Vedi H. W. GENSICHEN, Damnamus. Die Verwerfung der Irrlehre bei Luther und im Luthertum des 16. Jahrhunderts, Berlin 1955; M. GEISBERG, The german Single-Leaf Woodcut 1500-1550, a cura di W. L. STRAUSS, 4 voll., New York 1974; E. WEYRAUCH, Konfesionelle Krise und soziale Stabilität. Das Interim in Straßburg (1548-1562), Stuttgart 1978; G. W. LOCHER, Die Zwinglische Reformation im Rahmen der europäischen Kirchengeschichte, Göttingen 1979; Flugschriften als Massenmedium der Reformationszeit. Beiträge zum Tübinger Symposion 1980, a cura di W. ARNOLD, Stuttgart 1981; U. GÄBLER, Huldrych Zwingli. Eine Einführung in sein Leben und sein Werk, München 1983; P. BLICKLE, Gemeindereformation. Die Menschen des 16. Jahrhunderts auf dem Weg zum Heil, München 1985; Id. (a cura di), Zwingli und Europa, Zürich 1985; H. A. OBERMANN, Die Reformation. Von Wittenberg nach Genf, Göttingen 1986; H.-J. GOERTZ, Die Täufer. Geschichte und Deutung, München 19882; H. RABE, Reich und Glaubensspaltung, Deutschland 1500-1600, München 1989.

„Náboženství dobročinné lásky k bližnímu“ proti „náboženství samotné víry“

Důvody, které vedly k izolaci a prohře italských reformátorů, kteří se inspirovali zaalpskou Reformací, byly ovšem mnohem hlubší a nevyčerpávaly se jen v represivním zásahu. K postižení jejich podstaty postačí povšimnout si například propasti, jež se rozevírá mezi charitativní misí již zmíněného Ettora Vernazzy a Callista Fornariho, proslulého augustiniánského kazatele (který byl roku 1532 jmenován inkvizitorem pro celou Itálii), a misí jiného muže silného duchovního života a dalšího vyhlášeného kazatele, jakými byli Juan de Valdés a Bernardino Ochino, kterou rozvinuli v Neapoli: ti sice postupovali stejnou metodou, ale zaměřovali se k odlišným okruhům osob a zásadně se lišili v obsahu, protože měli v úmyslu nahradit systém dobročinné lásky k bližnímu soustředěním k samotné víře. Mistři duchovního života katolické reformy a jejího systému dobročinné lásky k bližnímu, stejně jako „duchovní matky“, které je inspirovaly, vytyčili cestu charitativní činnosti jako závazný prostředek k dosažení náboženské dokonalosti skrze „druhé“, skrze bližního a především skrze chudé, nahlížené jako obraz Krista. Odpověď Říma Lutherovi byla současně i odpovědí Itálie na luterskou Reformaci. Italská společnost měla vlastní jasnou představu o důležitosti dobročinné lásky k bližnímu a současně i svou představu o reformě církve, snad poněkud rozvážnější a realističtější, ale především vedoucí k trpělivosti, aniž ztrácela ze zřetele naději, a aniž byl někdo ochoten riskovat rozpad církevního organismu: „ne-li úplnou reformaci, alespoň možnou proměnu oné církve“.19 Luther zasáhl přímo v samotném kořeni prostředkující roli církve náboženství dobročinné lásky k bližnímu“ problematizovalo, přinejmenším zčásti, ale ve smyslu pozitivní výzvy, církevní model křesťanské dokonalosti v jeho středověkém rozdělení do tří „životních stavů“, který již laici nechtěli přijímat, ale nezacházelo až k odmítnutí církevní instituce v jejím celku, naopak, mohlo se stát podnětem k obnově církevní struktury, aby byla přizpůsobena novým potřebám. Toto „náboženství dobročinné lásky k bližnímu“ („la religione della caritŕ“, jak tento pojem užívá ve vazbě k pojmu „la religione della speranza“ Adriano Prosperi), s celým svým širokým systémem iniciativ, spolků a institucí, bylo současně hluboce zakořeněno v italské společnosti a úzce svázáno s tím, co bychom mohli definovat jako „náboženství naděje“: schopnost a touha spojovat vztah k Bohu se vztahem k prospěchu druhých, se dotýkala i zesnulých - právě onen přesah solidárních skutků lásky až k zesnulým, který Luther prostě smazal odmítnutím odpustků, představoval do popředí vystupující vrchol systému dobročinné lásky. To, co Luther nahlížel jako svévolnost papežství, které zapomenulo na Boží slovo, viděli ostatní jako odpověď na základní otázku naděje, mířící k budoucímu životu a prokazující dobrodiní i drahým zesnulým.20

19„se non la integra riformatione, almeno la possibile modificatione di essa chiesa“, Cfr. A. PROSPERI, Tribunali della coscienza, cit., pp. 17-18.
20Ivi, pp. 22-23.

Jestliže tedy přihlédneme k vývoji italské situace, jeví se nám jako nosné vymezení předělu - kladeného Jeanem Delumeauem do doby kolem roku 154021 - mezi katolickou předreformou (Preriforma cattolica) a první fází katolické reformy (Riforma cattolica), která je s protireformačními postoji a následnými zásahy nezbytně spojena již vahou samotné logiky nové a důslednější formulace povědomí základních hodnot vlastní teologické a ekleziologické identity, na něž nelze rezignovat. Tento předěl spadá tedy do poměrně úzkého časového úseku mezi rokem, kdy Contarini, s odvoláním na řezenská jednání, kde Vauchop, katolický arcibiskup z Armaghu, poukázal Moronemu na výhody vyslání tak potřebné misie do německých zemí, dosáhl od Pavla III. bulou Regimini militantis ecclesiae z 27. září 1540 schválení Tovaryšstva Ježíšova - přes zkušenost z řezenského sněmu, zahájeného v přítomnosti císaře 3. dubna 1541, kde byl Svatý stolec ochoten k dogmatickým ústupkům právě v nejdůležitějším bodě, jediném, který se Lutherovi jevil jako skutečně zásadní, ve věci ospravedlnění z víry, a kde smířlivé postoje Melanchthona, Butzera a jejich spolupracovníků Pistoria a Crucigera otevřely po pouhém týdnu rozhovorů překvapující možnost shody v článku o ospravedlnění, protože k tvrzení o výlučné účinnosti Kristových zásluh pro spásu byla přidán výrok ve prospěch dobrých skutků, a dosáhlo se dokonce shody i v článku o hříchu a úplné lidské špatnosti, kterou katolíci připustili, ale Luther pohřbil snahy o smíření velmi tvrdým protikatolicky polemickým spiskem Wilder Hans Worst a požadavkem, aby katolíci výslovně prohlásili, že změnili svou nauku - až po krizi z roku 1542 a reorganizaci římské Inkvizice, spojenou s vítězstvím strategie nesmiřitelného křídla kardinálského kolegia, která byla následně vnucena Tridentskému koncilu jako program skutečné a účinné reformy církve.

21Il concetto della controriforma, fu adoperato dall´insigne giurista tedesco Johann Stephan Pütter (* Iserlohn 25.7. 1725 - + Göttingen 12.8. 1807) nell´opera Literatur des teutschen Staatsrechts (3 voll., 1776-1783) nel senso della riconquista delle regioni divenute protestanti alla fede cattolica, operata con la forza. Leopold von Ranke parlň inizialmente, al plurale, di controriforme, ma riconoscendo presto il carattere unitario del movimento, ne vide la radice nella „restaurazione, quasi piantagione ex novo, del cattolicesimo“. Con l´opera di Moritz Ritter Deutsche Geschichte im Zeitalter der Gegenreformation del 1889, il concetto di controriforma, prese piede in Germania, ma veniva rifiutato quasi unanimamente dalla storiografia cattolica perché esso sembrava concepire il nuovo consolidarsi della Chiesa cattolica in modo unilaterale, solo come reazione alla Riforma protestante, e perché portava il marchio dell´uso della forza in materia di religione. J. Kerker nell´opera Katholische Reform del 1859 e K. Höfler nell´opera Romanische Reformation del 1878 avevano adottato il termine di „riforma cattolica“, fissato definitivamente da W. Maurenbrecher, nella sua opera Geschichte der katholischen Reformation del 1880 per designare il rinnovamento di sé operato dalla Chiesa, che si riannodava ai tentativi di riforma del tardo medioevo. Per gli storici protestanti successivamente Riforma cattolica indicava tutto quanto aveva permesso alla Chiesa cattolica nel Cinquecento di resistere e di affermarsi nel conflitto con la Riforma, sopratutto il rinsaldarsi delle strutture ecclesiastiche. Per gli storici anglicani, la Riforma cattolica evocava, attraverso la figura di Erasmo, l´immagine di una via intermedia tra Riforma luterana e Controriforma cattolica. Da parte cattolica se era generalmente ben disposti a usare un termine che implicava ciň che avevano giŕ sostenuto i polemisti antiluterani del Cinquecento: la vitalitŕ delle strutture ecclesiastiche nell´etŕ che aveva preceduto e accompagnato l´opera di Lutero, l´esistenza di una soluzione ortodossa ai problemi sollevati dalla Riforma. Inoltre diventava possibile in questo modo di mitigare il concetto meramente negativo di Controriforma. Ai primi del Novecento, negli anni della lotta contro il modernismo, lo storico ufficiale della Chiesa, Ludwig von Pastor, il quale preferě inizialmente la nozione di „Restaurazione cattolica“, aveva espunto dalla Riforma cattolica tutto quanto non si riferiva esclusivamente all´ascetismo dei costumi ed alla disciplina ecclesiastica. Tale designazione aveva tuttavia bisogno di riproporre il concetto di Controriforma, perché di fatto la Chiesa rinnovata e rafforzata internamente dopo il concilio di Trento passa al contrattacco e riconquista il terreno, sia pure mediante un´alleanza con l´assolutismo confessionale, il cui significato č stato messo in evidenza da K. Eder nella sua opera Die Kirche im Zeitalter des konfessionellen Absolutismus del 1949. In tempi piů recenti, anche per il diffondersi delle tendenze ecumeniche, erano state invece idee teologiche come quelle del Contarini, e tentativi di conciliazione come quello di Ratisbona, a caratterizzare la Riforma cattolica. Jean Delumeau nella sua opera magistrale Le catholicisme entre Luther et Voltaire del 1971 introdusse la nozione di una „Preriforma cattolica“ precisando che „Il rinnovamento e la nuova giovinezza della Chiesa cattolica e l´evoluzione della sua spiritualitŕ si sono determinati in due tempi: quello della Preriforma, e quello che iniziň con il concilio di Trento; il tempo degli sforzi non organizzati, dispersi, e quello in cui l´autoritŕ riprese in mano le redini della situazione, cosa che non avrebbe potuto produrre tali e tanti frutti se non fosse stata preceduta da tutto il lavoro degli anni precedenti il 1540“, cfr. J. DELUMEAU, Il cattolicesimo dal XVI al XVIII secolo, edizione italiana a cura di Mario Bendiscioli, Milano 1983, p. 33; Per C. Ginzburg e A. Prosperi (Giochi di pazienza, 1975) il problema era quello dell´inservibilitŕ del concetto di Riforma cattolica, poiché verificare un concetto storiografico significa metterne alla prova la capacitŕ d´ interpretazione. Per essi era problematico tentare di racchiudere sotto un´unica definizione elementi eterogenei come il movimento dell´osservanza negli ordini religiosi del Quattrocento, Savonarola, il perdurare della pratica religosa tradizionale, le proposte teologiche del Contarini, l´opera del concilio di Trento, i cardinali Pole e Morone e il papa Paolo IV Carafa, nonché Lutero stesso prima della scomunica. A. Prosperi nella sua ultima opera Tribunali della coscienza. Inquisitori, confessori, missionari del 1996 arriva alla conclusione che la presenza della Chiesa in Italia nell´etŕ moderna č un fenomeno di tale ampiezza e complessitŕ che ogni simplificazione č arbitraria: giŕ col protestante Ranke si notava che non basta l´abilitŕ politica dei papi a spiegare la capacitŕ di ripresa mostrata dalla Chiesa nel mezzo della crisi della Riforma luterana. Bisognava indagare la societŕ italiana alla ricerca dei segni di vitalitŕ della religione tradizionale e della capacitŕ del clero di governare e mantenere la vita religiosa entro i canali consueti. La storiografia cattolica sviluppatasi nell´epoca successiva ha raccolto la sfida e ne č derivato uno sforzo vigoroso di ricerca ma anche di riaffermazione apologetica dei titoli storici in possesso della Chiesa cattolica per sostenere la sua innegabile egemonia sulla religione delle masse. Mentre gli storici si occupavano di Riforma cattolica, i teologi studiavano la nozione di Riforma nella chiesa. Il risultato in termini storiografici č stato di rovesciare il rapporto tra l´Europa figlia della Riforma protestante e l´Europa cattolica: si tratti di stregoneria, di inquisizione, di casuistica, o di altre forme dell„oscurantismo“ un tempo attaccato dagli illuministi, oggi si tende a rovesciare il giudizio tradizionale e rivalutare l´Europa cattolica.

Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|