Ani úzkost, ani snění: Tridentinum a Druhé vatikánum

Autor: Albert M. Liberatore - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/1 (Články)

Jednou po půlnoci mě vzbudil telefon. Na druhém konci linky byl vzrušený hlas: „Co budeme dělat? Vrací se tridentská mše, Druhý vatikánský koncil se ruší!“ Můj partner poslouchal Vatikánský rozhlas a když slyšel, že Řím právě povolil sloužení tridentské mše, předpokládal, že jde o zvrat koncilových reforem.

O devět let později se zdá, že jeho obavy nebyly zcela nemístné. Původně opatrné iniciativy pro zabránění tradicionalistickému schizmatu uvolnily cestu širokému uvolňování. V současnosti se pravidelně slouží tridentská mše v téměř polovině amerických diecézí a katolíci si tam mohou vybrat nedělní mši tak, že se nesetkají s koncilovou liturgií. Nedávný příchod Kněžského bratrstva sv. Petra přináší Američanům možnost denního svátostného života podle tridentského ritu spolu s trendy snažícími se o pokračování této tradice. V některých částech země diskutují běžní návštěvníci bohoslužeb o tom, který ritus je „správný“.

Jedněm se splnil sen: byl nalezen ztracený poklad a byla napravena hrozná chyba. Pro druhé to je strašák: opuštění koncilu, který učinil liturgii přístupnou a církev věrohodnou.

Ve skutečnosti není návrat tridentské mše ani sen, ani strašák. Je to jen další doklad reality, která byla vždy součástí toho, co je doslovně „katolické“: koexistence různých liturgických tradic, ritů a praktik v jedné církvi.

Když papež Jan Pavel II. psal r. 1988 v listu Ecclesia Dei o „bohatství různosti v církvi, která zároveň vytváří krásu jednoty v různosti“ (č. 5), pak nejen vytvářel ideál pro budoucnost, nýbrž též svědčil o realitě naší liturgické minulosti. Čtyři staletí úcty k jednotnosti dala katolíkům zapomenout, že liturgická standardizace byla novinkou Tridentského koncilu. Po dobu 16 století církev užívala různé liturgie pro různé oblasti, diecéze, města a řeholní společnosti bez vzájemných předsudků.

Je zřejmé, že Řím nyní neobnovil tridentskou liturgii pouze kvůli bohatství, jež plyne z různosti, ani kvůli nespokojenosti s liturgií Druhého Vatikána. Povolení objasňuje, jaký byl záměr: jednota. Když v roce 1976 papež Pavel VI. odmítl arcibiskupovi Marcelu Lefebvrovi povolení užívat tridentskou mši, uvedl doktrinální, nejen liturgické rozdíly: jeho zájmem byla jednota. Když v říjnu 1984 Jan Pavel II. dal povolení pro omezené užívání tridentské mše za přísných podmínek, snažil se odvrátit schizma: jeho zájmem byla rovněž jednota. Když den po Lefebvrově exkomunikaci r. 1988 vydal Jan Pavel II. list Ecclesia Dei, obrátil se vstřícně k těm, kdo by jinak mohli následovat arcibiskupa do schizmatu (6), ale zároveň vyzval biskupy „k jasnozřivé bdělosti plné lásky a pevnosti“ (5), aby se zajistilo, že Lefebvrovo „neúplné a protimluvné pojetí tradice“ (4) nebude u jeho sympatizantů znamenat další hrozbu jednotě. A když r. 1991 „Pravidla“ pro aplikaci Ecclesia Dei podpořila ještě širší užití tohoto povolení, znovu zdůraznila jednotu: „Celebranti tridentské mše nemají zapomenout zdůrazňovat účastníkům těchto mší při kázání a v dalších kontaktech vlastní přijetí zákonodárství univerzální církve a uznání doktrinální a juridické hodnoty liturgie revidované po 2. vatikánském koncilu“ (3).

Když se tedy biskupové místních církví snaží „dělat, co si přeje Svatý otec“ (což bylo zdůvodnění pro zřízení severoamerického centra Kněžského bratrstva sv. Petra v mé diecézi), pak si musí uvědomit, že Svatý otec nechce prostě vítat toto společenství nebo podporovat tu liturgii, nýbrž jednotu.

Když se však na podzim 1992 při inauguraci Bratrstva konala v katedrále ve Scrantonu slavná tridentská mše, slyšeli posluchači v kázání, že jednota není nikde dokonalejší, než v tridentském ritu. V misálech si přečetli, že „toto je tradiční latinská mše, jak byla sloužena v katolické církvi po celém světě až do doby po 2. vatikánském koncilu“ a slyšeli varování před reformami, které činí liturgii „objektem, jímž lze manipulovat nebo již lze redukovat na co možná nejjednodušší výraz a zbavit ji tak majestátu a tajemství, jež jí přísluší“. Nemůže překvapit, že milovníci pokoncilní liturgie - duchovní i laici - byli uraženi takovým hodnocením základní liturgie své církve.

Bez návratu tridentské mše by lidé zklamaní 2. vatikánským koncilem už nikdy nenašli své místo v církvi. Stejně jasné se zdá, že nehledě na „jasnozřivou bdělost“, po níž Ecclesia Dei volá - bdělost dostatečně jasnozřivou k odhadnutí doktrinálních a ekleziologických perspektiv krystalizujících se v liturgických preferencích - mohou snahy Vatikánu o jednotu vést k podpoře dalšího rozdělení.

Frakcionářství a urážky nejsou jedinými důvody, proč se někteří katolíci staví proti tridentské mši, dokonce i proti pokojné aplikaci povolení. Jsou chtiví uplatňovat koncilní reformy a vidí návrat tridentské mše jako zradu „ducha koncilu“.

Avšak pro skutečné pochopení „ducha“ Koncilu je třeba číst nejen stránky Konstituce o posvátné liturgii, ale i dokumenty, stanovující doktrinální vývoj a ekleziologické perspektivy, jež měly být ztělesněny v liturgické reformě. Starost koncilu o vytvoření domova pro křesťany, vyjádřená zdůrazněním ekumenismu (Dekret o ekumenismu) a důraz na čtení znamení času a správné odpovědi (Konstituce o církvi v dnešním světě), jeho připravenost hledat „podstatnou jednotu bez strnulé uniformity“ (Konstituce o posvátné liturgii), úcta k různosti ritů a tradic (Konstituce o církvi a Dekret o východních církvích) - to jsou jen některé příklady, které všechny doporučují přístup otevřenosti - přinejmenším. Kromě toho učení Koncilu o rozvoji tradic (Konstituce o Božím zjevení, 8) nařizuje vidět současnou liturgickou disciplínu v souvislosti - nikoli v opozici - s tím, co předcházelo.

Je ironií, že principy Druhého vatikána, jimž se „tradicionalistické“ hnutí nejvíce bránilo, jsou těmi základy, na nichž musí návrat tridentské mše spočívat. Na druhé straně, neuvážlivé zamítnutí „mše podle povolení“ se může být skutečně stát „strašákem Koncilu“, zatímco ochota odpovědět na současnou ekumenickou krizi povolením jisté liturgické rozdílnosti může být jeho lepším ztělesněním.

Několik praktických návrhů

Církev má před sebou nesnadnou cestu. Neexistují snadné odpovědi, ale mohlo by pomoci několik prakticiých návrhů:

Aplikovat povolení v závislosti na nutnosti Tridentská mše nebyla oživena sama pro sebe, nýbrž se záměrem k jednotě. Kde došlo na základě liturgické reformy k odcizení, může být povolení aplikováno. Uložit je diecézím nebo farnostem, kde reálná potřeba neexistuje, může jen způsobit problémy.
Povolovat věci, jež náleží k různým liturgiím, odmítnou však ty, které náleží různým církvím List Ecclesia Dei dovoluje celebraci (výjímečně) jiné liturgie, než je základní liturgií Západní církve. Nevytváří církev uvnitř církve. Všechny normy, jež se aplikují pro zbytek diecéze ve věci doktríny a náboženské výchovy, by měly mít na zřeteli i ty, kdo dávají přednost tridentské liturgii. Učení všech koncilů, od Niceje až po 2. vatikánum, je závazné pro všechny katolíky. Ecclesia Dei nečiní žádnou část nauky Druhého vatikánského koncilu volně výběrovou. Žádosti o separátní školy, náboženské vyučovací programy a farnosti by měly být posuzovány pečlivě ve světle faktu, že můžeme slavit různé liturgie, ale musíme zůstat jednou církví.
Rozhodnout o konkrétních normách podpory liturgie Druhého vatikána Jak již bylo konstatováno, Pravidla pro aplikaci Ecclesia Dei vyzývají celebranty tridentské mše, aby zdůraznili přijetí platnosti a významu liturgie Druhého vatikána. Ke splnění tohoto kriteria může vést dlouhá cesta potlačením rozdělujícího pocitu, že tridentská mše byla povolena kvůli nějaké chybě nebo méněcennosti liturgie koncilové. Lze formulovat konkrétní normy určující, jak mají homilie, oznámení, bohoslužebné návody a buletiny realizovat vhodné zdůraznění.
Pravidelně celebrovat společně Nic nemůže být efektivnějším znamením společenství mezi těmi, kdo celebrují rozdílné liturgie, než slavení společné eucharistie, a to pro kněze i laiky. Jako členové latinské církve by se ani laici ani duchovní neměli vyhýbat slavení (alespoň příležitostnému) koncilové liturgie v jejich kostele. Koncelebrace s kněžími, kteří pravidelně slaví odlišné liturgie (např. o velikonocích) by zdůraznilo jejich společenství a odstranilo podezření o „vadnosti“ mše podle Koncilu. Protichůdné signály, třeba oddělení přítomných, mají být přísně zakázány.
Vyhnout se nálepkování „tradiční“ a „nové“Nazývat tridentskou liturgii tradiční navozuje myšlenku, že liturgie Druhého vatikánského koncilu je jakýmsi rozchodem s tradicí, a nazývání koncilové mše novou (Novus Ordo) činí totéž. Ač advokáti obou zdůrazňují starodávné kořeny své liturgie, jména jim poskytují přece jen koncily, jež jim daly vznik: Trident a Druhé vatikánum.
Podporovat liturgickou reformu v jejím kontextu Dost často se při propagaci liturgické reformy koncilu tato liturgie prezentuje v opozici k liturgii tridentské. Přesnější však je, že reformy Druhého vatikána vyrostly z reforem předchozích a sledovaly stejný cíl: přizpůsobení potřebám doby.
Vyhnout se osočování Aktivní účast věřících a jednoduchost liturgie Druhého vatikána mluví samy za sebe, stejně jako krása a vznešenost tridentské mše. Při katechezi o jedné se nesmíme uchýlit k útokům na druhou.

Jestli příznivci tridentské mše budou prosazovat svou liturgii proti základní liturgii Západní církve, jejich rozdělující snaha způsobí, že bude zrušeno povolení, dané kvůli jednotě. Podobně však, budou-li nadšenci liturgické reformy trvat na uniformitě, budou tak činit na úkor koncilních principů, které chtějí podporovat. Zda je možno dát přednost jiné cestě k jednotě, je věcí diskuse. Příští krok je jasný: ani útěk před strašáky, ani honba za sny.

America, 16.4. 1994.